The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Kocman (* 1922  †︎ 2015)

Gestapo chtělo pravdu. StB nutilo k přiznání k něčemu, co jste neudělali

  • narozen 17. 3. 1922 v Praze
  • smíšená česko-židovská rodina
  • student Jiráskova gymnázia v Resslově ulici v Praze
  • ovlivněn profesorem filozofie Josefem Fischerem, předsedou Svazu přátel demokratického Španělska
  • 1941 - maturita
  • s přáteli M. Ledererem a J. Uhlířem založili protinacistickou komunistickou skupinu
  • do roku 1943 psal a vydával ilegální Rudé právo
  • zatčen gestapem v červnu 1943, vyslýchán a mučen v Petschkově paláci
  • Malá pevnost Terezín, práce v kantýně pro SS
  • leden 1945 - soud v Drážďanech, odložen
  • únor 1945 přežil bombardování Drážďan a utekl z věznice
  • květen 1945 návrat do Prahy
  • po válce studium práv
  • od 1948 zaměstnanec ministerstva vnitra
  • pracovník StB statisticko-evidenčního odboru 3. správy SNB, krycí jméno Toman
  • od 1953 výuka na Ústřední škole ministerstva vnitra
  • 1957 - studium diplomatické akademie
  • 1962-1968 - diplomat v Pekingu
  • srpen 1968 - psal a šířil na velvyslanectví protiokupační bulletin
  • listopad 1968 - návrat do Československa
  • v 70. letech práce podnikového právníka
  • žije v Domově péče o válečné veterány v Praze

Miloš Kocman během války zkusil na vlastní kůži mučení v gestapáckých žalářích. Své zkušenosti využil v padesátých letech. Jako analytik v řadách StB procházel vyšetřovací spisy a doporučoval vyšetřovatelům, na co se mají vyslýchaných zeptat. Sám znal snad všechny mlžící strategie, které si vězeň mohl vymyslet.

Miloš Kocman se narodil v roce 1922 v Praze ve smíšené rodině. Maminka pocházela z židovské rodiny. Jeho otec – účetní, sokol a švec stižený tuberkulózou, kterou se nakazil ve vojsku během první světové války – ztratil kvůli své nemoci zaměstnání a rodina žila jen z jeho invalidního důchodu. „Za první republiky byly doby, kdy jsme neměli ani na chleba. Tajně, aniž by to otec věděl, chodily moje sestry žebrat o drobné,“ popisuje Miloš Kocman, který byl v partě mladých gymnaziálních komunistů, s nimiž se později pustil do protinacistického odboje, v tomto ohledu výjimkou. Jeho přátelé a soudruzi Miloš Lederer a Jaroslav Uhlíř pocházeli z bohatých rodin vlastnících prosperující firmy. „Lederer bydlel ve velké vile na Hanspaulce. Byl to on, kdo mě přivedl do komunistického odboje. To byl skvělý člověk! Když ho mučilo gestapo, tak o mně neřekl ani slovo!“ vzpomíná Miloš Kocman. Miloše Lederera popravili v Mauthausenu v roce 1942. Během domovní prohlídky u něj našli revolver. Shodou okolností mu ho několik dní před zatčením daroval právě on.

Na gymnáziu se pouštěl s pravicově založenými spolužáky do ostrých diskusí. Razil teorii světové revoluce, která smete bohaté a nastolí nové pořádky. „Nesnášeli jsme kult Stalina. Imponoval nám Trockij. Věřili jsme, že se doba mění,“ vysvětluje Miloš Kocman, kterého podporoval profesor Josef Fischer, bratr literárního historika a překladatele Otokara Fischera.

Společnost přátel demokratického Španělska

Společnost sdružovala především československé soudruhy podporující španělské republikány, kteří v roce 1936 vyhráli volby. Proti levicové vládě v Madridu však zasáhla vojska nacionalistů, křesťanských demokratů a fašistů pod vedením generála Franciska Franka. Následnou občanskou válku levičáci zjednodušovali: jako spravedlivý boj lidu proti frankistickým tyranům. Přidávali se k takzvaným interbrigádám, které bojovaly na straně republikánů. Společnost přátel demokratického Španělska vznikla v listopadu 1937, v březnu 1939 byla rozpuštěna. Jejím předsedou se stal gymnaziální profesor Josef Fischer, místopředsedy spisovatel Kratochvíl a vehementní komunistická propagátorka Marie Pujmanová. Josef Fischer učil filozofii na gymnáziu, kde Miloš Kocman studoval. Byl to právě on, kdo zavedl mladičkého Kocmana do Společnosti přátel demokratického Španělska, kde se seznámil s dalšími soudruhy.

Gestapák, kterému se zalíbila remingtonka

Miloš Kocman založil s přítelem Jaroslavem Uhlířem na začátku války komunistickou odbojovou skupinu napojenou přes Miloše Lederera na další buňky ilegální KSČ. „Vzájemně jsme se neznali, ale s řadou skupin jsme se propojili přes jednoho či dva spolupracovníky. Úkoly se k nám dostávaly přes prostředníky z centrály KSČ. Vojenské a politické zprávy o situaci v protektorátu jsme předávali lidem s vysílačkou. Ti je vysílali do Moskvy,“ tvrdí Miloš Kocman.

Za války také psal, tiskl a distribuoval Rudé právo. Tajně vytištěné komunistické periodikum s tradicí už od dvacátých let dával dohromady se soudruhy, jejichž jména ani neznal. Přes spojky dostával jejich příspěvky. Sám překládal zprávy z německého tisku a informace, které zaslechl v zahraničním rozhlasovém vysílání. Noviny nechali vytisknout u Berouna, což zajišťovali místní odbojáři. Miloš Kocman pak výtisky převážel v kufru. „Sedl jsem na vlak a jel třeba do Brna na určenou adresu. Zazvonil jsem u bytu a neznámému člověku předal zavazadlo. Bylo to perfektně organizované, skvělá konspirace,“ vzpomíná.

Gestapo ho zatklo 3. června 1943. Docházel tehdy do fabriky Avie, kde byl nuceně nasazený. Zbraň nenosil. Dělníka Kocmana si předvolalo vedení továrny do kanceláře, kde na něj již čekali Němci v kožených kabátech. „Netušil jsem, co prasklo. Nemělo cenu se bránit. Kam byste utíkal? Někteří se prostříleli, ale stejně je pak dostali. Mě to ani nenapadlo. Prošacovali mě, naložili do antonu a jelo se do Pečkárny,“ popsal své zatčení.

Během domovní prohlídky mu policista Smola, který ho později u výslechů mlátil, ukradl psací stoj značky Remington. „Prostě se mu líbil, a tak ho ukradl. Tím zničil jediný skutečný důkaz, že jsem Rudé právo psal já. Stačilo porovnat písmo a měli nezvratný důkaz. Takhle neměli nic,“ směje se Miloš Kocman.

Gestapo odhalilo plzeňskou skupinu komunistů, ze kterých vytloukli další jména. Mezi nimi zazněla i jména Miloše Kocmana a Jaroslava Uhlíře. „Svázali mě do kozelce. Mlátili mě, až jsem měl černou prdel. Když se mě ptali, kdo mě zapojil do ilegální činnosti, vydržel jsem řadu ran a pak jsem řekl: ‚No, no, Miloš Lederer!‘ Věděl jsem, že je mrtvý, zřejmě…“ popisuje, jak postupným pouštěním pravdivých informací získával čas.

Gestapo po několika dnech zjistilo, že Miloše Lederera popravili před dvěma lety v Mauthausenu. Podle Kocmana to byla nejlepší strategie: vydržet co možná nejvíce ran a pak přiznat jednu pravdivou, ale zavádějící informaci, kterou si museli ověřovat.

„Víte, jaký byl rozdíl mezi gestapem a StB?“ ptá se řečnicky během natáčení. „Gestapo se snažilo zjistit pravdu. StB z vás chtělo vytlouct doznání k něčemu, co jste neudělal,“ hned obeznámeně dodává.

Komunistu zachránily letouny z Anglie a USA

Miloš Kocman prošel šestadvaceti výslechy během devíti měsíců. Jeho případ poslali k německému soudu, rok a půl čekal na soud v Malé pevnosti v Terezíně. Umístěn byl do baráků číslo šest hned vedle márnice. „Viděl jsem umučené lidi, umírající hlady, surově umlácené. Měl jsem štěstí. Byl jsem pohledný židovský mladík, což samozřejmě nevěděli, uměl jsem jazyky, a proto mě zařadili do kantýny, kde jsem obsluhoval esesáky,“ říká. Miloše Kocmana a jeho přítele Uhlíře obvinili z vlastizrady a napomáhání nepříteli, za což jim hrozil trest smrti. V Drážďanech se 26. ledna 1945 konal soud, kam se nedostavili jako svědkové dva gestapáci. Soudce proto projednávání odložil. Na další stání už nedošlo. V noci ze 13. na 14. února 1945 zaslechl Miloš Kocman hučící motory letounů. Na Drážďany nalétávaly stovky amerických a britských bombardérů doprovázené stíhačkami. Ohlušující výbuchy zasáhly i věznici, kde vypukl brzy požár. „Se spoluvězněm jsme rozbili skleněné okénko, kterým se do cely podávala strava. Tím jsme prolezli na chodbu, kde vězni i dozorci v panice pobíhali sem tam,“ popisuje svoji záchranu. Kocmanovi se podařilo dostat se ven z budovy, ale většina lidí včetně jeho přítele Uhlíře v plamenech nebo v závalu zahynula.

Po strastiplné a dobrodružné cestě pěšky a částečně i vlakem dorazil v polovině května 1945 do Prahy. Všichni jeho příbuzní z matčiny strany zahynuli v koncentračních táborech. Jeho rodiče a sestry věznění zázrakem přežili.

Krycí jméno Toman

Z Kocmanova personálního svazku zaměstnance federálního Ministerstva vnitra, který najdeme v Archivu bezpečnostních složek, se dozvídáme, že vystupoval pod krycím jménem TOMAN.

Miloš Kocman pracoval na začátku padesátých letech ve Statisticko-evidenčním odboru 3. správy SNB. Nejedná se jen o jakousi spisovou a archivní službu, jak by se mohlo zdát. Zapálený komunista zde analyzoval výslechové protokoly a agenturní operativní svazky StB. „Dával jsem to dohromady. Vím o těch dobách, o těch zlých dobách komunismu, hodně. Nebyl jsem stalinista, my trockisti jsme odmítali kult osobnosti, nelíbilo se nám, že rozhodují sovětští poradci,“ lapidárně hodnotí svoji práci u StB.

Pro soudruhy představoval po válce ideální dělnický kádr se zkušenostmi z bezpečnostního aparátu nacistické říše. Za dva roky vystudoval práva a po únorovém puči v roce 1948 nastoupil k tajné policii. Měl na starost agendu takzvaných agentů-chodců, tedy těch, kteří utíkali přes hranice, převáděli uprchlíky a spolupracovali se západními zpravodajskými službami, nejčastěji americkou CIC. „Je mi jedno, jestli to byli Mašíni. Škodili republice a někteří měli zbraně. Sledoval jsem z jejich výslechů hlavně, kde mají v zahraničí základny, s kým spolupracovali. K výslechům jsem chodil výjimečně. Nejvíce materiálu jsme získali v akci Kámen,“ zmiňuje se Miloš Kocman o jedné z nejkontroverznějších operací StB, kdy estébáci postavili na státních hranicích falešné objekty. Agenti-provokatéři pak nabídli člověku, který se obával zatčení, že ho v noci převedou. Oběti zavlekli na falešnou stanici, kde je očekával estébák v uniformě amerického důstojníka.

Nežádoucí soudruh

„Největší problém byl hlavně s tím, že kolegové neuměli jazyky. Sehnat někoho, kdo uměl anglicky, byl prostě problém,“ vysvětluje Miloš Kocman. Uprchlíci se domnívali, že už jsou ve svobodném světě, a všechno prozradili. Pak se spustila vyšetřovací mašinerie nikoliv nepodobná tomu, co si sám prožil v gestapáckém Petschkově paláci v roce 1943. Miloš Kocman analyzoval desítky spisů včetně případu Horákové. Podle něj stojí za násilím na vězních a za konstrukcemi procesů estébáci rekrutovaní z fabrik, nevzdělaní dělníci, které řídili poradci z SSSR. Odejít od StB prý nebylo možné a jemu samotnému se to povedlo až v době konání procesu se Slánským.

Miloš Kocman v roce 1952, jak říká, ztratil důvěru. Jako komunista židovského původu se stal pro soudruhy nežádoucím. Jeho kolegové na něj založili vyšetřovací svazek a nasadili sledovačku. To už sám žádal o přeřazení. Chtěl učit na policejní škole mezinárodní právo. Vyhověli mu a posléze se dostal do diplomatických služeb. Vyslali ho do Číny na ambasádu v Pekingu. V srpnu 1968 vydával v Číně bulletin odsuzující sovětskou invazi do Československa, čímž jeho kariéra skončila. V době normalizace pracoval v ústraní jako podnikový právník.

Miloš Kocman vysvětluje svoji estébáckou minulost vlastní naivitou. S „mučárnami“, jak říká, nesouhlasil. Tvrdí, že u výslechů, kterých se účastnil, se násilí nepoužívalo. Nedá se mu však upřít, že za války komunismu hluboce věřil a dokázal by za tuto ideologii položit i život.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV