The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Kočí, roz. Procházková (* 1928  )

„My jsme měli ohromný národní cítění, pro ten národ, pro našu republiku. Pro republiku jsme byli ochotni umřít. To takhle opravdu upřímně bylo.“

  • dcera kováře Stanislava Procházky, člena odbojové skupiny Lenka-jih
  • od září roku 1944 schovával její otec hledaného hajného Františka Vitouše, který u sebe skrýval tři parašutisty a po prozrazení se až do konce války ukrýval u různých lidí, nejdéle však u Stanislava Procházky
  • Vlasta Kočí fungovala jako spojka v odbojové skupině, vyřizovala různé vzkazy a pomáhala ukrývat zbraně

Odboj během II. světové války na Moravskobudějovicku

Rodina

Vlasta Procházková-Kočí se narodila 13. dubna 1928 v Jaroměřicích nad Rokytnou v rodině kováře Stanislava Procházky a jeho manželky Marie. Byla nejmladší ze tří sester. „Úplně náruživě [jsme chodily] do Sokola, i tatínek chodil ještě za mýho mládí do Sokola, jenomže pak do Sokola přestal chodit, ale chodil do pěveckého sboru Sokola. A to celý léta, do války. Tatínek byl takovej aktivní[ve všem].Otec rád četl a měl rozsáhlý všeobecný přehled. „Tatínek byl hroznej národovec. On byl v první světový válce, byl v Rusku v zajetí a vrátil se domů vlastně až nějak koncem devatenáctýho roku, a protože ta republika teprve vznikla, tak on byl takovej náruživej národovec, že to snad nemělo obdoby. My jsme tak byly vychovávaný. Do kostela jsme taky chodili, ale teda ten Sokol, to bylo[prvořadý].“Stanislav Procházka svým dcerám vštěpoval silné národní cítění jako něco samozřejmého a přirozeného, co není třeba nějak zvláště rozebírat. Otec měl vlastní kovářskou dílnu, kterou si vybudoval díky úvěrům místních peněžních ústavů a své píli a skromnosti. Dostával různé zakázky, mj. i pro armádu, vyráběl saně, vozy apod. Měl zhruba devět dělníků a dva až tři učedníky. Někteří zaměstnanci pravidelně přespávali v místnosti nad kovářskou dílnou, zvláště v dobách, kdy pracoval na velké zakázce. Vlasta Kočí svého otce pokládá za pokrokového, pracovitého a vzdělaného člověka, který se vždy choval slušně ke svým dělníkům. „Tatínek byl takovej pokrokovej. Do všeho šel s holejma rukama a odvahou. Byl vlídnej a spravedlivej k lidem a dobře jim[zaměstnancům] platil, jak si to zasloužili.“ Otec zemřel v roce 1959 a i po jeho smrti navštěvovali jeho manželku bývalí dělníci z jejich kovárny, kteří byli vděční za dokonalou znalost řemesla, jíž se jim dostalo při práci pro Stanislava Procházku.



Válka a jeden pochod pod okny

Všechny školy byly zavřený, a protože obě dvě sestry byly pryč z domu, takže já jsem musela zůstat doma. Naši[rodiče] měli ještě pro sebe krávu, prasata... Chodila jsem do zimní zemědělské školy, ta byla dvojsměnná, já jsem chodila na odpoledne. Hospodářská škola – ta byla pro zemědělce.“ Po uzavření mnichovské dohody ovládl Vlastu Kočí i její rodinu strašný strach z toho, co se bude dále dít. [Tatínek] on byl po tý první světový válce tou naší republikou unešenej, miloval Masaryka.“Paní Kočí věděla o tom, že na území Protektorátu Čechy a Morava jsou shazovány skupiny parašutistů, protože pravidelně poslouchala zahraniční rozhlas, a byla tak dobře informována. „To bylo vždycky známý, to víte, že se to sledovalo. Poslouchal se cizí rozhlas. Vždycky se zamkly vrata a poslouchal se cizí rozhlas.“ V jedné červnové noci roku 1944 pochodovali kolem jejich domu němečtí vojáci: „Tolik je to roků a tak už jsem stará, ale pořád mám úplně jasně hroznej pocit z noci z 15. na 16. června 1944, když šlo tady kolem našeho domu v noci německý vojsko. Jak šla celá ta velká rota, nebo já nevím, kolik jich bylo, ale byl to dlouhej a dlouhej myslím šestistup. To byly hrozný zvuky do tý tmy, ty jejich okovaný boty do těch kamenů.... A při tom ty německý povely, ty byly tak hrozný, vodporný to bylo. Bylo tam několik velitelů. Oni snad prej zabloudili nebo co, proto šli tady kolem. My jsme se koukali za zatemněním, okna byla dekama zatemněná, tak škvírečkou do tý tmy [jsme se dívali]. To byl opravdu otřesnej pocit tady těch podkovanejch bot do tý silnice.“ Vlasta Kočí netušila, jaká akce se chystá, ale uvažuje o tom, že její otec již věděl, o co jde. Tu noc totiž gestapo obklíčilo a přepadlo hájovnu „Na Vostrých“, v níž bydlel místní fořt František Vitouš s rodinou. Ve včelníku na své zahradě skrýval tři parašutisty: Jaroslava Kotáska, Rudolfa Novotného a Jana Vavrdu. „Možná tatínek ano[tj. věděl, kam gestapo míří, pozn. aut.], protože říkal: ,To bude zle. To bude zle.‘ Po tom pochodu následovalo to, že druhej den jsme se dozvěděli, že byla obsazena hájenka ,Na Vostrých‘, že tam byli nalezení parašutisté a že tam zastřelili jednoho, že dva utekli a pan Vitouš že utekl. Tady byl velkej shon. Tady v Jaroměřicích byl ten proces s nima, ten soud, takže to bylo úplně votřesný, strašně votřesný. A to vím, že na rodiče strašně působilo, byli úplně zničení.“



Parašutisté ve včelníku

Tatínek říkal, že když přišel jednou do toho včelína u Vitoušů, protože tatínek byl velkej včelař a vlastně pana Vitouše do toho včelaření on zasvětil a ten včelín tam spolu dokonce budovali, že tam viděl nějaký bágly, a říkal, že se něco bude dít. Vím, že tenkrát tam nechal špek. Já nevím, jestli se o tom bavili s panem Vitoušem, to vůbec dodneška nevím a nikdy jsme se ho na to nezeptali. Až bylo po válce, tak se začalo žít úplně jinak. [František Vitouš a Stanislav Procházka] velmi byli přátelé, my jsme tam chodili na borky, na pařezy, na votýpky. Byli přátelé a tatínek právě pěstoval dost ty včeličky a dával je ,Na Vostrý.‘“



Osudy hajného Františka Vitouše

Po přepadení hájovny František Vitouš utekl, podařilo se mu projít bez větší úhony obklíčeným lesem, který pochopitelně dobře znal jakožto součást svého revíru, a chvíli se schovával u jednoho svého kolegy. Potom se přesunul k rodině pana Zahrádky, kam za ním pravidelně dojížděla dcera jeho přítele Stanislava Procházky Vlasta. „Mě to mrzí dodneška, že já jsem se ani nezeptala za celý ty léta, jsem se nezeptala: ,Jak ses to, tati, dozvěděl, že je pan Vitouš u pana Zahrádky, než přišel k nám?‘ Když bylo po válce, tak to z nás všecko spadlo, že jsme se ani o tom nebavili, jakým způsobem se k tomu vlastně tatínek dostal. Já jsem tam jezdila k těm Zahrádkům na kole ještě, než on [František Vitouš] k nám přišel. On sem[k nám] přišel 30. září a toto se stalo 15. června. Prvně on navštívil nějaký svoje kolegy, někde ho odmítli, někde něco poskytli, ale[chtěli], aby se tam nezdržoval. Každej měl strach. Zabydlel se potom u těch Zahrádků, ale byl ve stodole na seně. Tatínek tady měl známýho, nějakýho četníka, to byl tady četnickej velitel[jmenoval se Švejda] a on si taky zařizoval včely. Všechno to bylo přes ty včeličky. On za ním[tatínek] dost často chodil a na něm, pátrají po těch, vyzvídal, [jestli ještě pátrají po těch parašutistech], kde oni můžou bejt.... Na tý stanici on přece musel víc vědět.“Vrchní strážník Švejda vůbec netušil, že kováři Procházkovi sloužil jako dobrý zdroj informací. Zprávy získané díky tomuto kontaktu Stanislava Procházky na četnické stanici v Jaroměřici nad Rokytnou se zprostředkovaně dozvídal ukrytý František Vitouš. Kurýrem byla právě Vlasta. „Já jsem tam jela asi třikrát, než von přišel sem. To vždycky byla pro něho nějaká zpráva. Buď mu tatínek poslal nějakou zprávu, nebo jsem mu to měla vyřídit, že na četnický stanici říkali to nebo ono a pak, co byla hlavně ta zpráva pro něho a co já jsem mu vždycky říkala, co jsme se dozvěděli[o jeho rodině], kde je paní Vitoušová a co je s holkama. Tam zase byl ve Svatobořicích pan Vala a přes něho jsme si s tou Věrkou, tedy paní Doleželovou, dopisovali. Já jsem jim vlastně poprvé psala to, že tatínek je naživu a maminka že je naživu. To se vlastně dozvěděly ode mne. Jednou taky holky[dcery Františka Vitouše Věra a Božena] psaly zase zpátky mně, Věruška poslala takovejhle papírek tatínkovi. No jo, ale to byla hrůza, protože nahoře bylo,Milý tatínku.‘ Já když jsem potom jela do těch Myslibořic za panem Vitoušem, tak tatínek mně to ještě sám řekl: ,Podívej se, tady tento kousek papírku si musíš dát do ponožky do boty, nijak jinak to nemůžeš mít.‘ Měla jsem knížku, jakože jedu k tetičce. A skutečně pod lesem tady na myslibořický silnici vystoupili dva vojáci, musela jsem zastavit, ten jeden mi dokonce podržel kolo, já jsem musela vzít tu kabelu, on jí takhle vysypal na zem, na silnici. Měla jsem takový krátký paletko a musela jsem ty kapsy úplně votočit tou podšívkou ven. Do ponožek nešli. Takže to jsem měla teda ouzko.“

„[Pan Vitouš] byl velice smutnej z toho a kolikrát řekl: ,Jak já vás obtěžuji, jak já vám dělám těžkej život.‘ Vždycky měl strach o ty děti a o tu ženu, že i jim udělal ten život těžkej. Věděl, že nás přivádí do[nebezpečí], i ty Zahrádkovi.“



Změna úkrytu

Koncem září už začalo být chladno, a tak František Vitouš nemohl dále přebývat ve stodole. V noci 30. září 1944 pro něj do Myslibořic přišel Stanislav Procházka a odvedl ho k sobě domů do Jaroměřice nad Rokytnou. Později mu přes pana Valu zařídil falešný občanský průkaz na jméno Karel Vacek, kovářský dělník u Stanislava Procházky. „Když tady potom byl, tak on chodil normálně ven.“

Všude v kraji byly vylepené plakátky s fotografií hajného Vitouše, slibující odměnu 50 tisíc říšských marek za informace vedoucí k jeho dopadení. A on sám kolem nich chodil v noci, nikým nepoznán. František Vitouš spal v místnosti nad kovářskou dílnou, která byla po celou dobu války v provozu, a ve vedlejším pokoji bydlel kovářský dělník, který neměl nejmenšího tušení o tom, že má souseda. Procházkovi mu v noci nahoru nenápadně nosili improvizovaný záchod, ráno a v poledne zase jídlo. „Večer se mu nenosilo. Večer se zamkly vrata a šel dolů, zatemnily se okna a šel dolů, navečeřel se a pak se poslouchalo rádio a povídalo se.“František Vitouš trávil své dny hlavně cvičením, protože se potřeboval udržovat v dobré fyzické kondici na noční akce a manuální prací – vyráběl např. výstelky úlů. Občas ho zde navštěvoval parašutista Rudolf „Jirka“ Novotný. Vánoce roku 1944 trávil František Vitouš v Boňově u paní Pelánové, vdovy po jednom z popravených v jaroměřickém soudním procesu. Sestra paní Kočí Marie ani netušila, do jakých akcí je zapletena část její rodiny. „Tatínekvždycky říkal: ,Ať to ví co nejmíň lidí, nebudeme dělat nikomu starosti.‘“



Další odbojová činnost

Otec Vlasty Kočí byl zapojený do činnosti odbojové skupiny Lenka-jih. Na své zahradě, která přímo nesousedila s obytným domem, ukrýval Stanislav Procházka zbraně. „Tady byla kůlna a zas se to muselo donést do té zahrady. Zahradu máme támhle kousek... Tady to [zbraně] nemohlo bejt, protože byly prohlídky. To jsme tady nemohli nechávat. Jednou jsem šla taky s granátama v košíku na ruce, nahoře jsem měla trávu a tam vojáci – to byli mladí kluci, snad osmnáctiletí kluci. A to víte, na mladou holku pokřikovali a smáli se. On mně ten jeden šel brát ten košík, že mi pomůže. Co jsem měla honem dělat? Tak jsem ucukla a začala jsem se smát...“ Zbraně pocházely ze shozů anebo z vykradených skladů. „Jednou vykradli sklad, kterej byl na faře. Z toho skladu se to vozilo sem, já jsem to vozila na kole v kabelách a představte si: už tady byla sestra, čekali rodinu a to víte, byla válka, tak naši chtěli, aby radši porodila tady. Tak ona tu holku porodila tady. Do dětskýho kočárku [jsme] daly dlouhý pušky, daly [jsme] tam peřinky a šly jsme spolu jako nic a z tý fary jsme to vezly do tý kůlny.“ Činnost skupiny sestávala z drobnějších sabotáží, jakými bylo ničení kolejí, a i jinak škodili. „Já jsem všechno věděla, já jsem byla taková spojka.“Kromě výpomoci při převozech zbraní vyřizovala nejrůznější vzkazy mezi členy skupiny.



Nepříjemná zakázka

V době, kdy už se u Procházků skrýval hajný Vitouš, došlo k události, která pro něj mohla skončit tragicky: „Koruna všeho byla to, že tatínek musel vzít dodávku pro německou[armádu], saně, nebo něco takovýho. Tatínek to za žádnou cenu nechtěl.“Nakonec ho donutili s tím, že přeci i dříve pracoval na zakázkách pro vojsko. Nepomohlo ani vymlouvání se na to, že nemá dostatek zaměstnanců k tomu, aby tak velkou objednávku byl schopen vyrobit. „Zařídili to, že okolní kováři, několik těch kovářů muselo sem jezdit pracovat. Tatínek to musel vzít a tu dodávku udělat. Skutečně to dodělali. Ti Němci to přišli přebírat. Všecko bylo v pořádku. Museli někde napsat zápis, tak šli a tady vedle v tý světnici psali ten zápis.“Zboží se mezitím nakládalo do vagónů. Stanislav Procházka využil situace mezi nakládáním dodávky a psaním zápisu: „Psali a tatínek mezi tím řekl jednomu spolehlivému dělníkovi, jmenoval se Vasil: ,Všecko to tam porušte, nařežte to, až s tím vylezou, ať se jim to rozsype.‘“ Naštěstí nikoho z německých vojáků nenapadlo prohlédnout statek a ani nikdo z dělníků, kterých bylo v dílně více než bylo obvyklé, nezpozoroval, že se zde ukrývá kdosi, na koho je vypsaná tučná odměna.



Příprava na výslech

Tatínek mně říkal: ,Podívej, kdyby se stalo, že se to vyzradí, budou nás strašně vyšetřovat, budou nás bít, strašně moc nás budou bít a stejně nás zabijou, ubijou, zastřelej, tak nikdy nesmíš ten svůj národ zradit, nikdy se nesmíš přiznat, i kdyby s tebou nevím co dělali. Voni řeknou, že jsme se my přiznali, ale to nebude pravda. Nikdy nic neřekni, trvej na tom,[že nic nevíš].‘Stanislav Procházka byl poměrně dobře informován o tom, jak probíhá výslech, protože někteří jaroměřičtí občané byli vězněni a ještě za války propuštěni na svobodu. „Byl v koncentráku, tady třeba pan Řezáč. Ten se vrátil z toho koncentráku a říkal, co tam s nimi dělali. Já jsem byla přesvědčena, že [to zvládnu – nezradit]. Tatínek mně takhle věřil.“



Po válce

Konec války pro všechny znamenal zejména nesmírnou úlevu, protože zmizel strach z prozrazení a z toho, jaké následky by mohly přijít. Rodina Vitoušova se setkala celá a asi čtrnáct dní bydleli všichni v místnosti, kde se před tím skrýval František Vitouš. Pak se Vitoušovi přestěhovali do Podmolí u Znojma, odkud byli nuceni odejít po podepsání mnichovské dohody.

Stanislav Procházka se po válce nechal přesvědčit panem Valou k vstupu do Komunistické strany Československa, stal se předsedou národního výboru. „To bylo takový nadšení, to nikdo nevěděl, jak to je a co se děje. Všecko se bralo, že je to zrada národa. Ať to byla ta Horáková... Tak to jistě cítila spousta lidí, ti, kteří do toho neviděli, protože tady se do toho nevidělo.“ Podle svých slov Vlasta Kočí až po sametové revoluci zjistila, že vše mohlo být trochu jinak a že se místo „zrady národa“ mohlo jednat o justiční zločin.

Otcova kovářská dílna byla začleněna do státního statku, v němž pracovala Vlasta Kočí jako kancelářská síla.



Poselství: „My jsme měli ohromný národní cítění, pro ten národ, pro našu republiku, samozřejmě i tím vychováním, protože tatínek nás takhle vychovával. Byl nadšenec pro tu našu republiku, která byla mladá. Pro tu republiku jsme byli ochotni umřít. To takhle opravdu upřímně bylo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století