Milan Knížátko

* 1928

  • „Potom jsme tady zajali myslím dva nebo tři v lese. Ale to už byli odzbrojeni, a to jsme protahovali les a teď jsme viděli, že se tam kouří. Byla tam hájenka, myslivna, tak jsme šli tam, mákneme na kamna a ony byly teplý. Tak jsme říkali: ,Tak tady museli být.‘ Rozdělali jsme rojnici a šli jsme. Potom jsme je tam našli a jeden, Dolfa Havlíčků, říkal: ,Hände nahoru!‘ On už nevěděl, jak je to správně: ,Hände hoch [ruce vzhůru].‘ Tak jsme je tam zajali a odvedli je do Ivančic a tam je asi obrali. Jeden byl důstojník, měl tady v kapse schované německý vyznamenání. A holínky, a v těch Ivančicích o ty holínky přišel, vzali mu je. Ale co se s nima stalo, to nevím.“

  • „Ficht zahynul, když jsme šli do Krumlova lesem, okrajem lesa, a potom vidíme, že tam byl kouř, oheň. A tam byli rozložení němečtí vojáci. Došlo tam potom k přestřelce mezi náma a vojákama, jenže jich bylo víc a měli lepší zbraně, tak jsme se honem rychle museli vrátit zpátky. Potom jsme poslali zprávu do Ivančic, přišla posila, jenomže oni se mezitím sbalili a odešli pryč.“

  • „Odvedli je do Ivančic. Tam byla věznice, tak je odvedli tam. Byli tam tři nebo čtyři takoví ne moc dobří chlapi. Byla tam cihelna a oni je brali za tu cihelnu a tam je stříleli. Vracelo se, co oni dělali, že.“

  • „Popravy, to bylo něco jinýho. To jsme byli detašovanej oddíl v Hostěradicích. Už bylo po válce a byly obsazený ty německý vesnice. Tam se vyhlásilo, že kdo má zbraně doma, tak aby to odevzdal. Byla tam taková hospoda, tam jsme my jako partyzáni nocovali, bydleli. Tak to tam nosili a pak jsme šli kontrolovat po barákách. Šťouchalo se do slámy a byli tam s náma dva Rusi, v těch Hostěradicích. A ten jeden měl meč, tak ho píchl do slámy a našel tam flintu. A potom pro výstrahu ho [majitele flinty] odsoudili k trestu smrti, toho Němce. On byl starosta v těch Hostěradicích. Ti Rusi byli takoví tvrdší chlapi, tak ho oběsili. Nebo chtěli ho oběsit, jenomže s ním se ten provaz utrhl. To byl takovej silnej, těžkej chlap. Tak ten Rus ho potom teda zastřelil.“

  • „S těma německejma klukama jsme tam předtím ještě po dědině hráli na schovávanou. A až už to bylo zabraný, tak ve dvoře byla taková vysoká zeď z venkovní strany, z vnitřní jenom tak metr. Tak když jsme byli mezi těma německejma klukama, tak říkali: ,Böhmische Hund,‘ českej pes. To jsme byli s těma Kovářovejma, ti měli čtyři děti. Tak jsem nemohl zůstat pozadu, tak jsem říkal: , Deutsche Sau,‘ německý svině. Potom mi doma otec nadával, proč používám taková slova. A když jsem šel na nákup, tak jsme měli bernardýna, takovýho velkýho. Sám jsem nemohl chodit, tak jsem si ho bral. Protože by mě tam byli bývali vyplatili, tak ten – Baryk se jmenoval – šel se mnou k obchodu, čekal u dveří. Až jsem byl hotovej a nakoupil jsem, tak šel. A oni se nepřiblížili, protože bych řekl: ,Baryku, běž!‘ A on by je zahnal. Takže už jsem měl od nich pokoj.“

  • Full recordings
  • 1

    Budkovice, 13.09.2021

    (audio)
    duration: 01:59:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Zajatce brali za cihelnu a tam je stříleli. Vracelo se, co dělali oni

Milan Knížátko (1. polovina 40. let)
Milan Knížátko (1. polovina 40. let)
photo: Archiv pamětníka

Milan Knížátko se narodil 12. května 1928 ve Vranově nad Dyjí. S rodiči – Janem a Boženou – a třemi sourozenci vyrůstal v Těšeticích na Znojemsku. Coby sudetskou oblast musela rodina v roce 1938 obec opustit a usadila se u pamětníkových prarodičů v Budkovicích. Do Těšetic se už nikdy nevrátili. V roce 1944 začal Milan Knížátko spolupracovat s tamními partyzány. Počátkem roku 1945 se stal členem partyzánské družiny dr. Josefa Hybeše a se zbraní v ruce se ve svých sedmnácti letech zúčastnil celé řady odbojových akcí. Po válce (1948 až 1952) vystudoval Vyšší odbornou školu lesnickou v Písku a poté narukoval na vojnu do Opavy. Za svůj život vystřídal vícero pracovních působišť. Ve druhé polovině padesátých let vstoupil pod tlakem svých nadřízených do Komunistické strany Československa (KSČ). Tou dobou pracoval v moravskokrumlovských Lesních závodech, kde se seznámil se svou manželkou Miroslavou, rozenou Sekvencovou. V polovině šedesátých let se manželé Knížátkovi přestěhovali do hájenky u Němčic, kde Milan působil jako polesný. V této době se setkal s tlakem ke spolupráci se Státní bezpečností (StB). V roce 1970 neprošel normalizační prověrkou, načež přišel o práci, členství v KSČ i o zbrojní průkaz. Do důchodu odešel v roce 1988, předtím pracoval jako vedoucí manipulačního a expedičního skladu v Zastávce. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Milan Knížátko v Budkovicích.