MgA. Elmar Kloss

* 1942

  • „Když se ukázalo, že to socialistické hospodaření a plánování nestojí za nic, že je to úpadek, tak se nabízelo, že progresivní bude znovuotevření soukromých firem, které budou v konkurenci vyrábět lépe, levněji a kvalitněji. Ten princip privatizace byl obecně přijatý jako jediný správný. Ale když se zrušil filmový monopol, když se zrušilo ústředí Československého filmu jako zastřešující orgán celé filmové branže, a když se i Barrandov a Krátký film rozpadal, protože najednou neměl zdroje, a když to i se zlínským studiem vypadalo špatně, tak táta podal pomocnou ruku. To, co předtím znárodňoval, to teď zase privatizoval. Je to takový paradox, taková ironie.“

  • „To jsem zažil poprvé v životě. Jdeme a najednou svištěly kulky. Skočili jsme do průjezdu a tam byla opravdu střelba. Střelba ze samopalů. Dovedete si to představit? Já jsem to v životě nezažil, znal jsem to jen z filmů. Když ty kulky ale opravdu lítají, je ve vás malá dušička. To musím přiznat. Plížili jsme se kolem zdí, bylo to děsivé. Opravdu děsivé a hlavně strašný šok psychický, že došlo k tomu nejčernějšímu scénáři a ztratili jsme jakoukoli naději a perspektivu. To byl nejstrašnější šok. Šlo opravdu o kejhák.“ – „Byly v Bratislavě nějaké oběti?“ – "Bylo jich asi pět. Zastřelili tam například dívku před filozofickou fakultou. Byly tam květiny a svíce, to všechno jsme tam zažili.“

  • „Takže náš táta, intelektuál, fyzicky nic moc, chodil s krumpáčem kopat. Během pár dní měl stržené mozoly do krve. Fyzicky se zhroutil a vypadalo to s ním tragicky. Byl to rodinný malér, v podstatě jsme neměli co jíst. Bylo to po válce, vše na příděl, na lístky. Jedli jsme chlebové polívky, česnečky, to si pamatuji jako kluk. Byli jsme úplně na dně, po stránce ekonomické. V tom největším srabu se nad otcem smiloval ředitel filmu Macháček. Ukázal se nakonec jako férový chlap. Podařilo se mu tátu ze stavby mostu vytáhnout zpátky. Kadár dělal maximum pro to, aby mohl nastoupit do toho tvůrčího procesu a mohli dokončit scénář filmu Únos. Nakonec se to podařilo a oni jako první režisérská dvojice začali točit ještě v roce 1951, nejdříve v Bratislavě a pak v okolí Prahy. Začali točit scény filmu Únos.“

  • „V roce 1948 přišel bolševik a Barrandov se začal transformovat k jejich obrazu. Vznikly tvůrčí skupiny, takže tátu, který byl ředitelem Krátkého filmu, převedli z organizačních důvodů na Barrandov jako vedoucího jedné z těch dramaturgických skupin, kterých bylo asi osm. Werich měl také jednu, Galuška, Vávra, Fábera, Kloboučník a další. Jenže bolševici měli velké cíle, mysleli si, že budou dělat padesát filmů ročně. Všichni, kdo měli zkušenosti a praxi, jako byl třeba Ladislav Kolda, se potichu usmívali. Angažovali najednou snad sto scénáristů, kteří neměli žádnou praxi, bylo to jen takové plácnutí do vody. Sto scénáristů, aby začali připravovat filmy. Nikdo nevěděl, jak to má vypadat, takový socialistický film. Všichni tápali. Stranické tlaky byly velké. Takže neustálé reorganizace. Nejdříve byl Kolda ředitel, pak ho vyhodili a bylo kolektivní vedení. Pak také Vávra v tom byl namočený a tak dále.“

  • „Za okupace táta spolu s dalšími – Koldou, se Sirotkem a Elblem a zpočátku také s Vančurou – začali přemýšlet a pracovat na ideji zestátnění filmu. Tehdy byly produkční společnosti rozdrobené a neměly dostatečnou koncepci a byly čistě komerční. A oni měli ambice, aby film byl umělecká disciplína. Aby to nebyla jen béčka nebo céčka. Takže takováto intelektuální parta začala pracovat, scházeli se v Mánesu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 19.02.2021

    (audio)
    duration: 01:23:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha , 21.05.2021

    (audio)
    duration: 01:57:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha ED, 06.08.2021

    (audio)
    duration: 01:46:15
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha ED, 10.09.2021

    (audio)
    duration: 01:33:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Jak málo stačilo, aby se komunisté zbavili nepohodlného režiséra

Elmar Kloss
Elmar Kloss
photo: pamětník

Elmar Kloss (rodným příjmením Klos) se narodil 12. října 1942 ve Zlíně. Je synem Anny Klosové a Elmara Klose, režiséra, který v roce 1965 společně s Jánem Kadárem získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film – válečné drama Obchod na korze. Mezi významné postavy z jeho rodu patří ale například i pradědeček Ignát Hořica, důstojník, spisovatel a novinář, nebo prababička Marie Laudová-Hořicová, herecká diva Národního divadla. Jeho nevlastním dědečkem, kterého velmi miloval a na jehož osudu se nechvalně podepsal totalitní režim, byl Josef Januštík, prvorepublikový hejtman okresu Uherské Hradiště, později Zlínského kraje. Filmová kariéra Elmarova otce byla neustále podlamována nejrůznějšími režimními restrikcemi – dvakrát byl od filmu zcela odstaven, jednou měl zákaz tvorby hraného filmu na pět let. Syn Elmar v roce 1965 absolvoval filmovou režii. V roce 1968 prožil dramatické události při invazi vojsk Varšavské smlouvy v Bratislavě, kde byl členem filmového štábu při natáčení filmu Touha zvaná Anada. Byl to otcův poslední film, poté ho z politických důvodů vyhodili z Barrandova. Nesměl nadále točit, publikovat ani učit na FAMU. Syn Elmar nebyl z kádrových důvodů připuštěn k samostatné režii (nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk do republiky a odmítl za totéž odsoudit otce), a proto mohl působil na Barrandově jen jako pomocný režisér. Od roku 1981 byl režisérem v dabingovém studiu Filmového studia Barrandov, kde vytvořil desítky českých verzí zahraničních filmů. Po odchodu z Barrandova v roce 1991 se stal stálým spolupracovníkem České televize, kde se podepsal pod řadu dalších dabingů. V roce 2012 získal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mimořádnou dabingovou tvorbu.