The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Klos (* 1941)

Zmizet beze stopy

  • narodil se 26. února 1941, mládí prožil v Mělníku-Mlazicích

  • rodinné firmy – Autodoprava Kryml, Dadák a Klos, od roku 1942 Múza – Mělnické umělecké závody

  • zatčení tatínka Josefa Klose v období heydrichiády

  • vzpomínky na konec druhé světové války v Mělníku

  • znárodnění majetku a vystěhování rodiny

  • problémy se studiem, studium Střední průmyslové školy bytové tvorby v Praze

  • práce na přípravě výstavy na Expo 58, Jiří Trnka, Viktor Fixl

  • v letech 1963–1973 působil jako loutkář v Divadle Spejbla a Hurvínka

„‚Heleďte, pane Klos, vy jste prý celý život dělal tyhlety animovaný filmy?‘ A já na to: ‚No jo, to už je za mnou, už to je konec, nemluvme o tom.‘ A soused říká: ‚Teda, já vám říkám, pane Klos, když to dávají v televizi, tak já to vypínám.‘ Za týden to korunoval, a to je pro mě největší životní odměna. Říká: ‚Jo, tak vy jste ten animátor. Heleďte, a co paní, co paní?‘ A já říkám: ‚No, paní má talent a vystudovala jako sochařka.‘ – ‚Sochařka? To jako Lenin a tak?‘ – ‚Né, Lenin, ona je malá sochařka, má malou pec a dělá takhle malý věci.‘ Říká: ‚Teda, pane Klos, animátor a sochařka. No jo, vy jste prožili život jako úplně zbytečný lidi.‘ To je krédo! To je tak dokonale formulované, že já jsem šťastný, že jsem se toho dožil,“ vzpomíná loutkář a animátor Jan Klos se smíchem na nezapomenutelný rozhovor.

Narodil se 26. února 1941. Již v útlém školním věku se dozvěděl, že je z dvojčat, ale jeho sourozenec zemřel záhy po komplikovaném porodu. Prý záviděl všem dvojčatům a často přemítal, jak by to bylo krásné mít dvojče.

Podnikavé rodiny

Maminka Běla Štípková pocházela z Mělníka. Rodiče provozovali prádelnu. Tatínek Josef Klos se narodil v roce 1915 ve Vainově mlýně v Záduší, dnes součásti Mělníka, jako pohrobek, jeho otec padl ve válce. Nevlastním otcem se mu stal Václav Kryml, který přesvědčil svoji choť, aby všechen majetek investovali do nové firmy – autodopravy v Mělníku. Stalo se tak a podnik se vyplatil. Autodoprava Kryml zabezpečovala pravidelné autobusové spojení s Prahou a mimo autobusů tvořily vozový park nákladní i osobní vozy. Josef Klos se během studií v Praze seznámil se studenty UMPRUM Dadákem a Fixlem, spolužáky Jiřího Trnky. S Dadákem založil ve třicátých letech v Mělníku firmu Dadák a Klos na výrobu košíkářského zboží. Postupně Josef Klos výrobu rozšiřoval na dřevěný nábytek, hračky, podílel se na realizaci výstavních a dalších interiérů, mimo jiné na realizaci vybavení obchodního paláce Bílá labuť.

Temné stíny

Pamětník vypráví o událostech roku 1942: „Němci sbírali v Mělníku lidi, kteří takzvaně souhlasili s atentátem na Heydricha. Našli u jednoho kluka seznam čtyřiceti dvou lidí. Všechny je zatkli a mého tátu taky. Pro otce přišly nějaké ohromné stíny, bouchaly dveře, matka mě držela v náručí. Odnesla mě do koupelny… Tam bylo rozbité umyvadlo od krve, jak tam otce zpracovávali. Byl mi rok a asi čtyři měsíce. Lékaři říkají, že to je úplná blbost, abych si to pamatoval, ale já vidím to umyvadlo od krve a matku zoufalou, tak mě tiskla, až jsem nemohl dýchat…“ Otcův společník a podle vyprávění současníků, která Jan zaznamenal, i všichni ostatní zatčení byli popraveni. Pamětník neví, jak se mohlo stát, že se jeho otec vrátil asi po 14 měsících z Terezína domů. Sloužil tam prý většinu času v kanceláři, kde dokonce machinací s dokumenty zachránil od popravy známého, komunistu Josefa Šindeláře. Pravděpodobnou variantou prý je, že tatínka zachránily známosti a peníze Václava Krymla. Firmu propadlou Říši rodina vykoupila zpět a 178 000 říšských marek šlo do kapsy nacistickým pohlavárům. Josef Klos přejmenoval podnik na Múza – Mělnické umělecké závody – a pokračoval v práci.

Zoufalí vojáci

Z osvobození v roce 1945 si Jan pamatuje tlačenici a boj s kluky o čokoládu rozdávanou vojáky. Z chumlu ho zachránila maminka. Byl ještě příliš malý na to, aby se dostal dopředu. Vzpomíná na dlouhé průvody zajatých a zbídačených německých vojáků a na závist, s jakou sledoval starší kluky, kteří se se svými otci proháněli na vojenských motorkách v přilbách a s ukořistěnými zbraněmi. Výstroje a výzbroje byly prý plné příkopy. Josef Klos vzal syna na výlet k Labi. Břeh pokrývaly svlečené uniformy, protože vojáci wehrmachtu se snažili uplavat před zajetím rudoarmějci. V roce 1947 Jan nastoupil do první třídy. Změnu poměrů zaregistroval – obraz prezidenta Edvarda Beneše vystřídal portrét Klementa Gottwalda. Obě rodinné firmy připadly do národní správy, ale národními správci byli ustanoveni Václav Kryml a Josef Klos.

Nový život

„Gottwald mě zachránil, strašná představa, co by mě čekalo, kdyby nepřišel,“ uvádí Jan s velkou nadsázkou přelom v životě, který pro něho znamenal rok 1951. Komunisté připravili rodinu o všechno. Z nadcházejícího dědice velkých firem s budoucností plnou náročného vzdělávání, z člověka, kterého čekal život vyplněný intenzivní prací, pro kterou podle svých slov nepodědil po otci organizační talent, se najednou stal bezprizorní chlapec s nejistou a otevřenou budoucností. Jedinou jistotou bylo, že nemilosti komunistů neunikne.

Rodině zůstala jen stará chalupa s nájemníky a vedle ní nedokončená novostavba. Do jejích čtyř místností bez podlah a do improvizovaného kumbálu v podkroví se nastěhovali Jan s o tři roky mladší sestrou a rodiči, dvě rodiny dědečkových bývalých zaměstnanců, vysloužilých československých legionářů. A zanedlouho přibyli maminčini rodiče a sestra s rodinou, které postihlo znárodňování na Slovensku a neměli kam jít. Maminka z prožitého šoku a stresu předčasně porodila a jen díky babiččiným šperkům se podařilo, že syn díky inkubátoru přežil. Josefa Klose chtěli komunisté zlikvidovat a čekala ho léta fárání v jáchymovských dolech.

Josef Šindelář, kterého zachránil před popravou v terezínské Malé pevnosti, byl v roce 1951 členem Ústředního výboru komunistické strany. Splatil Josefu Klosovi dluh. Zařídil, aby se z dolů záhy vrátil domů. „Najednou jsem měl tátu, byl to šok,“ vypráví Jan. Josef Klos, do té doby nesmírně vytížený, měl najednou více času na rodinu a koníčky. S životním veletočem se vyrovnal bez problémů. Pracoval jako dělník a během let se díky svým schopnostem vypracoval na vedoucího dílny v Armabetonu, samozřejmě se sníženým platem. Intenzivně se věnoval sportu a spolkovému životu. Od ochotnického divadla, kde mohl hrát jen vedlejší role, přešel k divadlu loutkovému, kde neviděn komunistům nevadil. Janova maminka se zhroutila, předčasný porod a nové podmínky natrvalo poznamenaly její duševní stav. Začala se bát lidí a v podstatě mezi ně nevycházela. V šedesátých letech se manželé rozvedli.

Jemný vytížený chlapec

Cejch buržoazního původu a nepřítele socialistického zřízení se s Janem táhl celý život. Když bylo třeba ve škole někoho označit za viníka, byl první po ruce. Pečoval o domácí zvířata, kachny a králíky. Pracoval na zahradě. Nakupoval a pomáhal mamince v domácnosti. Žili nuzně, maminka v domácnosti, prarodiče dostávali dohromady symbolický důchod 290 korun. Vycházeli jen díky podpoře přátel. Pamětník vypráví o ideologické výchově žáků: „Byl jsem dvakrát na lidovém soudu, kdy museli všichni žáci jít ze školy na tři kilometry vzdálený kopec a tam nás postavili… Esenbáci přivedli lanem přivázané živnostníky, zrádce a rozkradače socialistického majetku. A teď tam na ně řvali a soudili je. Před zraky lidu je odsuzovali k těm pracem… Mohli jsme mít čepice, a ti vězni si je museli sundat.“

Kouzelná dílna

Pamětník dostal po osmé třídě umístěnku na učiliště k tesařům. Josef Klos však nechtěl, aby se syn věnoval náročnému a nebezpečnému řemeslu. Vzal ho proto do Prahy k bývalému spolupracovníkovi Viktoru Fixlovi, vedoucímu oddělení hraček a drobných uměleckých výrobků na Střední průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově náměstí. Jana škola uchvátila. Vůni dřeva a barev v dílně miloval už od dětství. Viktor Fixl přislíbil, že udělá vše pro to, aby mohl být přijat, a dal mu podrobné instrukce, jak se má připravit na přijímací řízení. Jan se intenzivně připravoval a zkoušky udělal. „Vypadnul od věčného rytí“ na zahrádce.

Zničená kompozice

Studium ho bavilo a prací ve školní dílně na různých zakázkách si také vydělával na živobytí. Vypráví o práci na přípravě expozice Expo 58: „Vždycky jsem si udělal takovou kompozici, jak si to představuju. Ten návrh byly skici. Jednoho dne točím a slyším takové vrznutí dveří, typické, je to tam dodnes. A vešel dědek, měl takový blbý klobouk, a šel kolem té expozice. Najednou se zastavil, vrátil se a začal mi v kompozici hrabat. Přestrkal to. To jsem byl teda nasranej, s odpuštěním. Šel dozadu, tam mluvil s Fixlem, pak prošel, letmo prohlídl… Za týden přišel zase na konzultaci nebo vizitýrovat, už nevím, jak se tomu říkalo, a já už to měl zase přerovnané. On do toho praštil, shrnul a narovnal, jak si to představoval on. Když odešel, tak jsem šel za Fixlem a říkám: ‚Pane profesore, tady chodí nějakej dědek a sere se mi do toho, jak to tam mám postavený.‘ A on říká: ‚Prosím tě, neblbni, to je Trnka, autor.‘“ Jan úspěšně absolvoval, ale kvůli jeho kádrovému profilu ho nechtěli přijmout do žádného zaměstnání. Nakonec díky intervenci Viktora Fixla získal místo ve vývojovém oddělení sportovních a technických potřeb.

Rodina jako záruka

Základní vojenskou službu nastoupil do jednotky PTP v Českých Budějovicích. Oddíl záhy prošel reorganizací a nespolehliví muži obdrželi zbraně. Během Kubánské krize v roce 1962 měli prý pohotovost. Spali obutí a oblečení na kavalcích, vozy nastartované. V případě vypuknutí konfliktu měli od velení slíbenou dobu přežití na frontě sedm minut. Vojenská strava vyvolala u Jana problémy se žlučníkem. Z ošetřovny se přesunul do civilu a civilní nemocnice. Jednoho dne ležel na lůžku a četl si noviny. Narazil na inzerát – nábor nových členů do souboru Divadla Spejbla a Hurvínka. Tři členové souboru se totiž nevrátili ze zájezdu a zůstali na Západě, jak se dozvěděl později. Přihlásil se a přijali ho na místo loutkáře. Tehdejší ředitel Ota Popp musel vyřešit problém, jak zajistit, aby jeho nový pracovník mohl vycestovat do zahraničí. Vzal tedy Jana na schůzku s ministrem školství Františkem Kahudou. Pamětník vypráví: „Soudružsky si popovídali a pak mě pozval a položil mi řadu otázek. Co a jak mám a jak mám rád ty loutky. Jak to jsou malí bojovníci za mír a dobrá reprezentace pro republiku a že by nebylo na škodu, kdybych se oženil a měl větší rodinu. To má potom člověk lepší zázemí a nemá takovou tendenci zůstat v kapitalistické cizině. Řekl jsem, že se ožením. Řekl: ‚Máme tady ještě jednu věc. Já vás nemohu delegovat do uměleckého souboru, jak tady soudruh ředitel Popp chce. Nechám vám dát razítko, že jste pomocný dělník.‘“

Dřina a štěstí s loutkami

Od roku 1963 do roku 1973 Jan jezdil s autobusem pro stavbu scény. Podle svých slov si vše tvrdě odpracoval. Dělal s techniky, od malých rolí se dostal do repertoáru. Po sňatku dostal svolení vyjet na Západ. Vzpomíná na svůj první zájezd po republice, který se souborem absolvoval: „Pracoval jsem v technice a šéf jeviště byl óbrfízl. Každý druhý tam byl fízl… Františkovy Lázně, Cheb, Aš a potom až na Slovensko. Viděl, jak tam dřu. Jezdil jsem s nima. Vynosil, stavěl, udělal dekorace. Pak jsem hrál, ze začátku malé role. Pak zase přestavba, bourání, večerní představení a tak dál. O půlnoci na kutě a ráno o půl sedmé vztyk. Technika jede napřed… Hned druhý třetí týden mě pozval na pivo. Procházka se jmenoval, jevištní mistr. Řekl: ‚Líbíš se mi, Honzíku‘, a vytáhnul legitimaci s rudou hvězdou. ‚Kdybys něco potřeboval, měl nějaký problém, víš, kam se máš obrátit.‘“ Práce Jana  těšila. V souboru prý bylo mnoho lidí, kteří neměli rádi loutkové divadlo a byli v něm jen proto, aby mohli jet na Západ, pobírat diety a jinak pokud možno sedět v kuřárně.

Oženil se se spolužačkou sochařkou Helenou Samohelovou, jejíž kádrový profil byl stejně nepřijatelný jako ten jeho. Podle pamětníkových slov se snažili žít v absolutní primitivní chudobě, aby jim někdo nechtěl sebrat majetek, vystěhovat je na ulici a zavřít do pracovního tábora. Uzavírá to slovy: „Viděl jsem, jakou moc mají ti s odpuštěním nejhloupější, primitivní lidé. Co to je desítkář1) udavač, fízl, provokatér. Nic neuměli, nic nezorganizovali, a byli na špičce. Tak jsem si říkal: ‚Ty blázne…‘ Po letech jsem poznal, jaké jsem měl štěstí. Nemusel jsem se nic naučit a tím, že jsem sloužil vrchnosti bez odporu, tak jsem prožil celý život, a dokonce mně teď vyplácejí důchod. To jsem nečekal.“

1) Desítkář – desítkový důvěrník – vedoucí nejmenší organizační jednotky komunistické strany.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10

  • Witness story in project 10 pamětníků Prahy 10 (Jakub Anderle)