The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Klimšová (* 1934)

Místo toho, aby se k sobě chovali hezky, dělali lidi po válce hrozné věci

  • narodila se 6. července 1934 ve Vratimově u Ostravy

  • jako dítě byla svědkem osvobozování Vratimova a lynčování Němců

  • komunisté jejímu otci znárodnili stolařství

  • kvůli označení, že je dcerou vykořisťovatele, měla problém dostat se na střední školu

  • vdala se do rodiny Procházkových z Hrabové, kterou komunisté připravili o pekárnu

  • pracovala v ostravských podnicích Dyhor a Vítkovické stavby

  • její nejstarší dcera Libuše a zeť emigrovali

  • kvůli tomu ji léta sledovala a vyslýchala Státní bezpečnost

  • v roce 2023 žila v Ostravě.

Komunisté ji označili za dceru kapitalisty, protože její otec provozoval malé stolařství. Firmu mu znárodnili a jí zkomplikovali přijetí na střední školu. Aby mohla studovat, musela alespoň rok pracovat v dělnické profesi. Našla si místo pomocnice v obchodě a tam potkala lásku – syna majitele pekárny, který se potýkal se stejnými problémy jako ona.

„Byla to nespravedlivá doba. Najednou byl každý kulak, vykořisťovatel. Místo toho, aby se lidé k sobě po válce začali chovat hezky, děly se hrozné věci. Tehdy jsem byla mladá, tak jsem nad tím tolik nepřemýšlela, ale nyní na to často myslím. Nedovedu si představit, jak to tatínek a další mohli zvládnout. Nikomu neublížili, dřeli a o všechno přišli,“ vzpomíná.

Libuše Klimšová, rozená Janalíková, se narodila 6. července 1934 ve Vratimově u Ostravy. Její otec Vladislav Janalík byl stolař, matka Olga se starala o domácnost. Přestože Libuše prožila část dětství během 2. světové války, vzpomíná na tu dobu v dobrém. Rodina se jí snažila vytvořit podmínky, aby nic zlého nepocítila.

„Tatínek si dělal své, do ničeho se za války nepletl, nikdo z rodiny nebyl zavřený. Jenže jednou za ním přišli nějací muži s tím, že musí začít vyrábět ze dřeva podrážky, spodky na dřeváky. Vozily se pak k obuvníkovi, který dělal svršky. Dřeváky se vyráběly pro vězně. Tatínek z toho byl špatný. Prý uvažoval, že zakázku nepřijme, ale soused mu řekl, ať nezapomíná, že má rodinu, děti. Kdyby odmítl, skončil by v koncentráku. A tak během války vyráběl boty pro vězně a celý život si to pak vyčítal,“ vypráví.

Libuše chodila do základní školy ve Vratimově. Součástí dobře vybavené moderní budovy z roku 1934 byly rozsáhlé sklepy, které sloužily jako kryty. „Při náletech tam bylo bezpečněji než v domcích rodičů, tak nás tam učitelé nechávali. Pamatuji se, že nás pustili domů, a už jsem slyšela letadla. Utíkala jsem celou cestu, takový jsem měla strach. Uměla jsem rozlišit, jestli jde o bombardovací letadlo nebo stíhačku. Já byla děcko a uměla jsem to poznat. Těžké bombardéry měly jiný zvuk,“ vybavuje si. Bomby několikrát spadly nedaleko domu, kde Janalíkovi bydleli. Budova dostala zásahy z protiletadlových děl.

Babička se bála Rusů

Z válečné doby si Libuše nejvýrazněji pamatuje dny, kdy s rodiči a mladším bratrem sedávali v bytě se zataženými zelenými roletami a utěsňovali okna. Jejich dům stál nedaleko továrny na výrobu celulózy, kde se ukrývaly nádrže obsahující chlór. „Hrozilo nebezpečí, že kdyby na celulózku spadly bomby, chlór by unikal. Přišlo nařízení, že musíme mít vše utěsněno. Vlastně jsem žila ve strachu, ale vše mi připadalo jako samozřejmost,“ říká.

Vladislav Janalík během války často poslouchal zahraniční rozhlasové vysílaní a Libuši neustále připomínal, že o tom nikomu nesmí říct. O vývoji války a postupu fronty Janalíkovi věděli i díky tomu, že Libušina babička pracovala u rodiny, která řídila místní celulózku. „Jmenovali se Tillovi. Babička u nich léta sloužila. Uměla perfektně německy a hodně se od nich dozvěděla. Vždy přišla domů a měla zprávy z první ruky. Věděla, kde jsou Američané, kudy jde fronta,“ podotýká Libuše a dodává, že babička rodinu taktéž varovala před krutostí příslušníků Rudé armády. Zatímco rodiče tvrdili, že jde o osvoboditele a těšili se na ně, babička radila, aby se Libuše a všechna děvčata z okolí před vojáky ukryla.

Obyvatelé čekali, zda přežijí

Koncem dubna roku se 1945 se ve Vratimově zastavili němečtí vojáci ustupující před frontou, jež se blížila k Ostravě. Obsadili domy místních obyvatel, přespali v nich. V posledních dubnových dnech narychlo Vratimov opustili. Nejtěžší chvíle zažili Janalíkovi stejně jako další obyvatelé Vratimova 1. května 1945.

Zatímco Ostravané už slavili osvobození, k Vratimovu se blížila sovětská vojska a před nimi přímo přes obydlenou část obce ustupovali Němci. Vyhodili do povětří most spojující Vratimov s Hrabovou. Pamětníci se shodují, že v té době se v obci zastavil život. Lidé se schovali do krytů, do sklepení a čekali, zda přežijí. Vratimov byl osvobozen 1. května 1945, Rudá armáda do něj vstoupila dvěma směry, od Hrabové a od Kunčiček.

Začalo lynčování Němců

V poválečných dnech si začali obyvatelé Vratimova navzájem vyřizovat účty. Libuše má dodnes před očima scénu, kterou popisuje takto: „Tehdy jsem měla jedenáct roků, ale už jsem vnímala, že to tam bylo hodně protiněmecké. Muži vzali jednoho pána, Němce, který dělal v celulózce, posadili ho na vozík a vezli ho přes celý Vratimov. Kdo mohl, tak si hodil. To se mi nelíbilo. Nebylo to soudní. Jestli někomu ublížil, tak proč nenahlásili, že poslal tolik a tolik lidí do koncentráku, aby byl řádně odsouzen? Vedla jsem o tom debaty s tatínkem. Říkal, že tak je to v pořádku. Já jsem si už tehdy myslela, že neměli brát spravedlnost do svých rukou.“

Její dětská vzpomínka je shodná se záznamem v kronice Vratimova, v němž je zaznamenáno, že obyvatelé v prvních poválečných dnech lynčovali Němce Rudolfa Hilschera, který během války údajně mnoha z nich různými způsoby ublížil. Totožné jméno je pak uvedeno na seznamu osob, které v následujících měsících zemřely ve sběrném táboře Hanke v Ostravě, v němž čekali Němci na odsun z Československa.

Další výrazný vjem Libuši zůstal v paměti poté, co viděla, jak lidé, kteří vedli celulózku, pracovali na obnově zničeného mostu. „Vratimovská smetánka dostala lopaty, musela odklízet cihly. Lynčovali je. To mi také připadalo nespravedlivé. Proč ta nenávist? Jen proto, že byli Němci. Přitom celou dobu dávali lidem práci. Jiná pracovní příležitost ve Vratimově nebyla. Moje babička říkala, že byli spravedliví a že nemají za co trpět. Na ten most, kde pracovali, jim nosila jídlo. Já jsem se bála, že ji Rusi nebo někdo jiný zastřelí,“ vypráví.

Němci nám neublížili, Češi ano

Janalíkovi začali mít problémy po roce 1948. Libušina otce označili komunisté za kapitalistu a jeho stolařství  znárodnili. „Němci nám vlastně neublížili, ale Češi ano. Nejen nám. To byla hrozná doba,“ podotýká Libuše.

Otec musel jezdit pracovat do stolařství do Ostravy. Libuše se dozvěděla od učitele, že se svým třídním původem nemá šanci na přijetí na střední školu. Toužila studovat obchodní akademii, chtěla se stát úřednicí. Otec oznámil rodině, že vstoupil do komunistické strany. „Jak to řekl, já byla na mrtvici. Nechápala jsem to. Možná si bláhově myslel, že mu komunisté jeho výrobnu vrátí. Nevím. Hodně jsem se s ním kvůli tomu později hádala. Říkala jsem, že mu musí spadnout šupiny z očí. Naše rodina vždy žila v přesvědčení, že komunismus není dobrý,“ říká. S odstupem času došla k závěru, že tatínek vstoupil do komunistické strany proto, aby jí a bratrovi ulehčil cestu životem.

Učitel jí doporučil, aby šla na rok pracovat a poté si podala přihlášku, kam uvede, že je dělnice. Dělníci měli v padesátých letech při přijímání na školy přednost. Podařilo se a nakonec ji vzali na obchodní školu. „Sice šlo jen o školu dvouletou, ale byla jsem ráda i za ni,“ shrnuje.

Rodina manžela přišla o pekárnu

V době před nástupem do školy, kdy pracovala jako pomocnice v obchodě, se seznámila se synem pekařů Procházkových. Měli v Hrabové pekárnu, do které se sjížděli zákazníci z širokého okolí. O rodinný podnik přišli stejně jako Janalíkovi o stolařství. Předcházela tomu tragédie.

„Pekařské peci se říká peklo. Má pec pod úrovní podlahy. Otec mého manžela si vzal hypotéku, vybudoval moderní pekárnu a když ji dával do provozu, tak do pekla spadl. Než se dostal do nemocnice, zemřel. Paní Procházková zůstala sama s pěti dětmi a hypotékou. Všichni jí radili, ať se pekárny a splácení vzdá, ale ona řekla, že závazky uhradí. Pekárnu jí stejně vzali. Paní Procházková pak půjčku splácela, pracovala do osmdesáti let. Byla hrdá, od nikoho nic nechtěla. Měla těžký život,“ vypráví Libuše.

Uhelný popílek padal do očí

Po ukončení školy nastoupila pamětnice do práce v družstvu Dyhor v Ostravě, které tvořili bývalí soukromě pracující stolaři. Po znárodnění mnozí živnostníci vytvářeli družstva, aby mohli pokračovat ve své práci. Družstva na rozdíl od soukromého podnikání komunisté tolerovali.

Následně Libuše přestoupila jako úřednice do podniku Vítkovické stavby. Přestože pracovala v Ostravě v době, kdy město bylo nejvíce znečištěné těžkým průmyslem, vzpomíná na tu dobu ráda. Vnímala totiž, že Ostrava zažívala velký rozvoj způsobený přílivem nových obyvatel. Většina z nich přijela budovat Novou huť Klementa Gottwalda. Vznikaly nové obchody, stavěly se domy.

„Obchody měly tržby, bylo rušno, všude jsem viděla hodně mladých lidí. Mně špinavá Ostrava nevadila. Bylo dobré mít v létě sluneční brýle, protože uhelný popílek padal do očí. Těžilo se na Zárubku, uhlí se vozilo ve vozících nad úrovní domů. Když foukl vítr, uhelný prach šel na Ostravu. Ale ne že by se to nedalo vydržet,“ shrnuje.

Dcera emigrovala. To byl šok

Pamětnice vedla klidný rodinný život. Vychovávala tři dcery. Přestože jí silně vadilo, že žije pod vládou komunistů, snažila se to nedávat najevo. Klid skončil zhruba v polovině 70. let, když jí jednoho večera zatelefonovala nejstarší dcera Libuše. Oznámila jí, že se s manželem rozhodli nevrátit z lyžařského zájezdu v Jugoslávii. Měli předem přes známé zařízeno, že požádají o politický azyl ve Švýcarsku. Sebou měli i své dvě děti v předškolním věku.

„Já jsem nic předem netušila. Zeť sice silně nesouhlasil s režimem, ale nenapadlo mě, co chystají. Moje pocity byly smíšené. Přála jsem jim, že se budou mít lépe. Bylo to pro jejich dobro. Zároveň jsem si kladla otázku, proč mi to udělali?“ vzpomíná Libuše.

Následující den šla nadřízenému v práci oznámit, že dcera emigrovala. „To se muselo. Stejně by se to brzy dozvěděl. A pak za mnou Státní bezpečnost chodila do podniku. Přímo k nim do kanceláře jsem musela jen asi dvakrát. Mříže tam na mně působily strašně. Chovali se, jako bych měla v každé kapse bombu. Pořád se ptali, jestli si píšeme, s kým se stýkáme. Já jsem stále opakovala, že šlo o jejich rozhodnutí, že jsem o ničem nevěděla,“ vypráví.

V zaměstnání ji kolegové začali pomlouvat. „Jedna kolegyně řekla, že mi dcera zanedlouho bude posílat valuty a já se budu promenádovat v kožichu. To bylo, jako kdybych dostala nožem do zad. Naštěstí mě podržel vedoucí a jen mě přeřadil na hůře placené místo. Takže jsem sice pak měla menší důchod, ale mohla jsem zůstat v kanceláři. Jeden spolupracovník řekl, že kdyby bylo na něm, umývala bych záchody na ubytovně. Na to jsem nikdy nezapomněla. A nikdy jsem nepochopila, proč se ke mně tak chovali. Taková byla doba,“ doplňuje.

Venku jsem mlčela, doma nadávala

Libuše se dostala se do fáze, kdy nikomu nevěřila. Když se jí ozvala cizí žena s nabídkou, že by mohla dceři a zeťovi něco do Švýcarska přivézt, myslela, že jde o provokaci Státní bezpečnosti. Nakonec se ukázalo, že jde o skutečnou snahu pomoci známým, a tak se jí podařilo do Švýcarska poslat rodné listy svých vnuků. Věděla, že její dopisy do Švýcarska by četli cenzoři, tak je raději ani nepsala. Dcera se jí ani nepokoušela telefonovat, Libuše je přesvědčená, že její telefon Státní bezpečnost dlouhou dobu odposlouchávala. „Nedali mi pokoj, ale nechápu, čím jsem jim já, obyčejná ženská, mohla ublížit. Já jsem přece nebyla nebezpečná,“ říká.

Jeden z estébáků jí nakonec řekl, že rodiče by neměli pykat za činy dospělých dětí. „Ve srovnání s tím, jak se ke mně chovali někteří kolegové, to bylo pohlazení po duši,“ podotýká.

Až do doby pádu komunistického režimu v roce 1989 nikdy nedostala povolení vycestovat do zahraničí. „Brala jsem to jako fakt. Myslela jsem jen na to, že je dobře, že děti jsou v pořádku. Když žijete v takovém systému, jak chcete bojovat? Chcete riskovat, že vás zavřou za protistátní řeči? Mělo by to cenu? Odsuzovala jsem lidi, kteří byli proti systému, pak je zavřeli a rodina zůstala bez nich. Nechat ženy, děti bez prostředků, bez pomoci – to je hrdinství? No tak jsem mlčela a nadávala jsem doma,“ říká.

Pád režimu umožnil setkání s rodinou

Po pádu komunismu začala Libuše nový život. V roce 1990 došlo k dojemnému setkání na letišti v Praze. Její dcera a vnuci se poprvé od emigrace vrátili domů. Libuše začala cestovat, mnohokrát navštívila Švýcarsko. Po smrti prvního manžela žila řadu let jako vdova, ale poté si našla přítele a znovu se provdala. „Já už se vdávat nechtěla, ale naléhal,“ podotýká se smíchem.

Po smrti druhého muže se přestěhovala do domova seniorů. „Občas vzpomínám na to všechno, co jsem prožila. Hodně jsem vydržela. Myslím, že můj život byl přes všechny těžkosti zdravější, než ten, jaký vedou lidé nyní. Všeho je hojnost, ale lidé si toho neváží. Pamatuji se, jak jsme se chodili v létě koupat do řeky. Máma nám dala dvoulitrovou baňku, do ní dvacet kostek cukru a ocet. To nám vydrželo na celý den. Takový život si dnes mladí nedovedou představit,“ říká.

Na otázku, zda by něco chtěla vzkázat dalším generacím, odpovídá: „Myslím, že nejdůležitější je, aby člověk zůstal čestný.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Scarlett Wilková)