Mgr. Zdeněk Klíma

„Ona byla celý život poměrně vážně nemocná. Měla stále velké problémy se žlučníkem, také neslyšela na jedno ucho, to všechno měla z toho věznění. A pak se dvakrát psychicky zhroutila a dělala dřepy jako při výsleších, takže byla dvakrát hospitalizovaná na psychiatrii v Bohnicích.“ – „Kdy se zhroutila?“ – „To bylo už v osmdesátých letech. To už byla rozvedená, takže jsem ji tam vezl já sám.“ – „A co bylo tím spouštěčem jejího zhroucení?“ – „Ten jeden převoz do psychiatrické léčebny bych mohl identifikovat. Tam se stala taková věc, že maminka i chtěla něco koupit v Tuzexu. Pochopitelně jsme ale neměli tuzexové poukázky. Tak se rozhodla, že mi udělá radost, a šla k tomu Tuzexu někde načerno vyměnit koruny a koupit tuzexové poukázky. Ale oni na ni lidově řečeno udělali tunel, což se běžně dělalo. Vzali ji do nějakého patra v domě, kde ale byly dva východy. Tam si od ní vzali peníze, že jí hned přinesou ty tuzexové poukázky. Ale oni se tam už neukázali. Čekala tam půl hodiny a pak si uvědomila, že to je nějaká past. Možná jí to připomnělo tu past na těch hranicích. Pak přišla domů a začala dělat ty dřepy. Nejdříve pořád říkala, že musí uklízet, tak jako zběsilá uklízela, a pak už pořád jen dělala dřepy. Bylo to k neustání. Po několika hodinách jsem byl bezradný. Ani nevím, jestli mi už bylo osmnáct, ale odvezl jsem ji na tu psychiatrii.“

„Došly k takovému menšímu domu, na kterém visela americká vlajka. Když vešly dovnitř, viděly tam amerického vojáka v americké uniformě, viděly tam německého úředníka v uniformě, podávala se tam americká káva, kouřily se tam americké cigarety a visel tam portrét tehdejšího amerického prezidenta. Tito lidé byli uvítáni s tím, že jsou již na svobodě, čemuž uvěřili. Byly tázány, i písemně, zda vědí o někom dalším, kdo pracuje proti komunistickému režimu. S velkou laskavostí poskytly veškeré informace včetně adres. Moje babička byla donucená, anebo jí bylo nabídnuto, ať napíše několik dopisů svým přátelům. Jeden dopis jsem četl. Našel jsem ho v archivech. Psala v něm: ‚Milý Béďo, můj nejlepší kamaráde, [pláče] s mou dcerou Vlastou jsme již na svobodě a tento pán, který ti přinese tento dopis, na něj máš stoprocentní spolehnutí, že mu můžeš věřit.‘“

„Rozhodně jsem ji cítil a cítím ji dodnes. Já vím, že se má odpouštět, ale jsou věci, na které se nemá zapomínat. Já tohle všechno nedělám s ohledem na svou rodinu. Jsem velice rád, že se všechno zveřejnilo a oběti komunismu se uznaly, ale já to dělám všeobecně, i pro budoucí generace. Aby si nikdo nemyslel, že ta doba byla jednoduchá a že se nic nestalo. Stalo se toho velice hodně a je jedno, jestli se to stalo mé rodině, potažmo mně, a já to cítím jako křivdu. Já to cítím jako křivdu za všechny oběti všech totalit. Když je člověk z takovéto rodiny, tak cítí větší sounáležitost i s druhými a se všemi oběťmi, ať válek, nebo totalit.“

„Adresováno státní prokuratuře v Praze. Datováno 4. srpna 1951. ‚Já, níže podepsaná vyšetřovanka státního soudu, mám k vám tuto prosbu. Dne 31. července tohoto roku jsem byla převezena z Pankráce do státní nemocnice ve Vrchlabí na léčení. Byla mi odebrána voda, a to již posedmnácté. Cítím se velmi slabá a vím, že brzy zemřu. Proto mám ještě jedno přání. Prosila bych mnohokrát, aby mi byla povolena návštěva mé dcery Vlasty Štěrbové, toho času ve vyšetřovací vazbě státního soudu Praha-Pankrác. Doufám, že mé velké prosbě bude možno vyhovět, neboť cítím na sobě, že můj zdravotní stav se denně horší. Předem za vyřízení děkuji a velmi prosí Marie Štěrbová.‘ Moje maminka se během svého věznění nedověděla, že její matka zemřela. Ale když došlo k soudu, tak se tam její matka nevyskytla a moje maminka se to dověděla až po propuštění z vězení. Nevím přesně od koho, ale dověděla se, že tehdejší političtí vězni byli pohřbeni v hromadném hrobě v Ďáblicích.“

„Člověk byl konfrontován s komunistickým režimem neustále, ať chtěl, nebo nechtěl. Například po mém studiu – pracoval jsem v nakladatelství – říkali: ‚My jsme si tě vybrali, že vstoupíš do KSČ, a stačí pouze dva podpisy. K tomu ještě podpis ke spolupráci se Státní bezpečností. Pak okamžitě pojedeš na veletrh do západního Německa do Frankfurtu a pak ještě do Itálie do Milána.‘ V tu chvíli mi blesklo hlavou, přiznám sebekriticky, že by to nebylo špatné, protože bych vydělával daleko víc peněz a taky bych se konečně dostal na Západ. Na druhou stranu jsem ale nemohl podepsat nic ďáblovi, což pro mě komunistická strana byla. Odpověď byla, že je to pro mě velká čest, že jsem hrdý na to, že si mě vybrali, ale že to je nesmírná zodpovědnost být mladý komunista a mladý spolupracovník StB, ale že na to nejsem připravený. Takže tím jsem to odřekl a pak už mi žádné členství v KSČ nenabízeli, což jsem byl pochopitelně rád.“