The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Klíma (* 1927)

• narodil se 6. října 1927 na Šumavě

• zde prožil bezmála celé jedno století

• rodiče na konci války pomohli dvěma mladým židovským ženám, které utekly z pochodu smrti

• mladší sestru pamětníka Marii nešťastnou náhodou zastřelil americký voják v květnu 1945 během osvobození

• Miloslav Klíma po válce vystudoval zemědělskou školu v Sušici a celý život pracoval v zemědělství

• vychoval čtyři děti, v roce 2016 oslavili se ženou diamantovou svatbu

Šumavskou usedlost Zvíkov najdeme v malebné náruči hor nedaleko Sušice a Hartmanic. Miloslav Klíma tu na hospodářství zděděném po předcích prožil celý život. I sem, do odlehlých kopců u státní hranice, našly cestu spletité dějiny 20. století. V dubnu 1945 rodiče pamětníka zachránili život dvěma zuboženým ženám, které utekly z pochodu smrti. V kuchyni Klímových se vždy našlo něco k jídlu a útočiště pro nejrůznější lidi, kteří se krajem na konci války pohybovali. V květnu 1945 postihla rodinu bolestná ztráta. Americký voják během osvobozování nedaleké Zámyšle smrtelně zranil jejich jedinou dceru Marii. V roce 1946 Miroslav s otcem pomáhali odsunutým sousedům odvážet majetek do sběrného tábora v Dlouhé Vsi u Sušice. Po únoru 1948 Klímovi nadále soukromě hospodařili, kolektivizaci navzdory. Po válce koupili konfiskovanou nemovitost nedaleko v lesích. Využívali pozemky, které k domu patřily, a opuštěná chalupa na Volešku sloužila za letní byt trampům, později pražským a sušickým skautům, v 80. letech tam jezdívali chartisté. Na Volešek údajně zavítal i Václav Havel.
 

Isidor a Eleonora

Tato krásná jména patřila rodičům pamětníka. Isidor Klíma se na Šumavě ocitl jako čtyřletý sirotek. Do Zámyšle přijel až z Vídně. Podle tehdejší praxe lze usuzovat, že jeho matka tedy musela pocházet právě odsud. Víc se Isidor o svém původu nikdy nedozvěděl. Chlapce se ujal Václav Pšajdl, hospodář na čp. 4 v malé usedlosti Zvíkov nedaleko Zámyšle. Podle vzpomínek Miroslava Klímy to byl „férovej, rovnej, tvrdej chlap. Na vojně to dotáhl až na důstojníka, děvče, které přivedl do jiného stavu, si vzal, i když se dítě narodilo mrtvé a jeho rodina si sňatek nepřála.“ Isidor v dospělosti už jako ženatý muž dostal od Václava Pšajdla hospodářství na Zvíkově. Přišel sem se ženou Eleonorou a dětmi Miroslavem a Maruškou v roce 1931 z Čertovky u Klatov, kde několik let předtím žili a pracovali. Syn Miroslav se narodil v roce 1927, dcera Marie roku 1930.

Na Zvíkově Miroslav Klíma vyrostl a chodil zde do školy. Navštěvoval nejprve českou menšinovou školu v Javoříčku. „Za potokem v Mokřadech byla německá škola, před potokem v Javoříčku česká. Bylo to psáno Menšinová škola Mokřany, sídlo v Javoříčku. Chodily tam děti od první třídy až do osmé. “Do měšťanské školy mě dali do Hartmanic. Víte, co je to za dálku? V šest hodin jsme vyšli, abychom v osm byli ve škole!“ upozorňuje pamětník. Jenže do školy v Hartmanicích chodil sotva tři neděle. V září 1938 přišla mobilizace. S dojetím vzpomíná, jak vyprovázeli tatínka, který dostal povolávací rozkaz: „Přišel dopis a tam stálo: mobilizace. Tak táta narukoval. Byli jsme ho vyprovodit až do Petrovic.“ Měšťanku nakonec dokončil v Petrovicích, kam ji po záboru Sudet z Hartmanic přesunuli. Psal se rok 1942. „Zůstal jsem doma, pletl jsem se u koní, to mě bavilo,“ dodává.

Jak to chodí na horách

Vztahy mezi Čechy a Němci? „Lepší tu nemohly nikdy být!“ odpovídá rozhodným hlasem Miroslav Klíma. „Ženský tak ne, ale chlapi uměli hnedle všichni česky, dokonce i ti mladší, ti byli všichni na vojně. Jak je to na horách, no – jednou potřebujete vy, jednou ten. Lidé spolu vycházeli dobře. Oni vůbec nevěděli, co to Henlein je.“ Měl kamaráda Němce, od sousedů z Volešku. Navzájem se učili jazyk, on jeho německy a naopak. „Učil se na Železné Rudě a jezdil často domů.“ Pamětník vzpomíná, jak se na horách za války hrálo a tancovalo, zákazu navzdory. „Když neudali, všechno prošlo! Po sousedech se dělaly tzv. vrčky, to se tancovalo, i věneček si tu chasa udělala,“ vypravuje pamětník, jak se na takové vrčce sešli najednou: Ukrajinka, která byla v protektorátu na práci, polský zajatec, co byl nasazen u německého sedláka na výpomoc, nácek Ignác v uniformě SS a dva četníci z Petrovic. „A bylo to, bylo vymalováno. Tuhle Polankojc ženské, Miluška a její starší sestra, k nim hned skočily, četník postavil karabinu do rohu, holka ho popadla a šli tancovat. To byly holky čiperný! Sešlo se tam naráz dobře třicet lidí, na chodbě, venku, ti se bavili a tancovali. Pila se voda z koryta, nic jiného nebylo.“ Honza Říha, kamarád od sousedů, který utekl z totálního nasazení u Berlína, Miroslava jednou v roce 1944 vytáhl na vrčku do Kunkovic. „Tam byl na zámku nějaký Liebl a ten měl dvě dcery. Byl Němec, ale holky mluvily česky perfekt, asi měl za ženu Češku. A ty holky zpunktovaly vrčku přímo tam v zámku. Na zdi visel Hitler, Goebbels – a hrálo se tam, tancovalo, jen to hřmělo! Já na to koukal jako hloupej!“

Na divoký odsun ani vyřizování účtů tady na horách nedošlo. Miroslav s otcem pomáhali po válce stěhovat odsunuté sousedy do sběrného tábora v Dlouhé Vsi. „Táta vezl Poschingera a já vezl toho z Čeletic, Mohrbacher se myslím jmenoval. Vezli jsme je do sběrného tábora do Dlouhé Vsi. Jak byla fabrika u Shellů, tam jsme to prázdnili. To bych chtěl vědět, jak to dopadlo. Měli mít padesát kilo – a já měl žebřiňák plný vrchem, že jsem to musel provazem stahovat! Náklaďáky pak svážely ty lidi do Sušice na nádraží. Taky ty Němci museli mít starosti, kam je poslat, aby měli kde spát.“

Olga a Etha utekly z pochodu smrti

Zkraje dubna 1945 zaklepaly u dveří rodiny Klímových dva stíny. Sestrám Olze a Etze Mermelsteinovým se podařilo uprchnout dozorcům z pochodu smrti, který nacisté hnali lesy kolem Hartmanic. „No, byly v zuboženém stavu! Ta starší měla asi pětatřicet kilo. Rodiče si říkali, co budeme dělat, když nám tady umře,“ líčí pamětník. Maminka obě ženy ubytovala v ložnici. Když byl klid, mohly se volně pohybovat po domě. „Ta starší, ta jen ležela. V noci chodily na nočník, tam měly slupky z ovsa. Maminka se jich ptala, kde k tomu přišly. Jak utíkaly lesem, tak z hladu sbíraly oves, který padal koním, co v lese tahali dříví, od huby, a jedly to.“ Ženy u rodiny Klímů zůstaly až do června. Starší Etha se zotavila, mladší Olga po dobu pobytu u Klímů vypomáhala spolu s Miroslavem rodičům v hospodářství. Etha se později vdala do USA, Olga odešla do Izraele. Dlouhá léta zůstaly obě ženy se svými zachránci v kontaktu. Psali si dopisy, Etha s manželem a malou dcerkou přijela v roce 1955 rodinu Klímových navštívit. 

Zatímco poskytovali oporu a bezpečí dvěma ztýraným ženám, Isidora a Eleonoru postihla obrovská tragédie. Dne 6. května 1945 během osvobozování Zámyšle americký voják smrtelně postřelil jejich jedinou dceru...

Marušku našli pohřbenou až v Klatovech

V sobotu 5. května 1945 během osvobozování oblasti v okolí Hartmanic padli u Zhůří do německé léčky američtí vojáci 90. pěší divize. Následující tvrdá bitva zanechala po sobě 10 mrtvých Američanů a 24 nacistů. Den poté, v neděli 6. května, šla patnáctiletá Marie Klímová s kamarádkou do kostela v Hlavňovicích na mši. Miroslav Klíma na ten den vzpomíná: „To byla patálie. V neděli dopoledne jely americké tanky po silnici z Kyplů, lesem, cesta ouzká, ty tam řvali! Od šesti hodin se tam probíraly, porážely stromy. Až potom vyjely na silnici od Čeletic a jely tady dolů. Jely po silnici, levý křídlo, pravý křídlo, rojnice, a tak šli Amerikáni na Zámyšl. Uzavřeli to, do každého baráku vlezli, prolezli všecko, a nic. A to byla pak ta smůla. Holky šly z kostela, přišly do Zámyšle a Amerikáni už tam byli. Lidé jim říkali: ‚Zůstaňte tady chvíli, počkejte, až se to přežene.‘ Holky neposlechly a šly. Když šly dolů k potůčku, tak tam je stromy chránily. Ale když přišly na tu rovnou cestu sem ke vsi, tak jeden voják to holt zmáčkl a bylo to.“ 

Miroslav jel na kole proti tankům až do Velhartic pro lékaře. „Ten lámal rukama: ‚Copak můžu s tou mojí tatřičkou jet proti tankům? Vždyť mě někde smetou!‘ Pak přijeli Američani s džípem, odnesli těžce zraněnou sestru na nosítkách do Zámyšle, tam ji naložila jejich sanitka. Táta chtěl jet s nimi, to nedovolili. Kam ji odvezli, nikdo nevěděl,“ pokyvuje hlavou smutně pamětník. Rodina po dceři celý dlouhý měsíc marně pátrala. „Až jednou na začátku června přijel na motorce bývalý učitel ze Sušice se zprávou, že v Sušici hlásili, že nějaká Marie Klímová byla 13. května pohřbena v Klatovech. Táta tam hned v pondělí jel. Tak exhumace a akorát za měsíc od toho 13. května v červnu se dělal pohřeb. Tak holt lidi odchází,“ uzavírá smutnou vzpomínku Miroslav Klíma. Na místě neštěstí je dodnes kamenný pomníček. Omluvy od Američanů se rodina dočkala až po 70 letech v roce 2015, díky přičinění kašperskohorského učitele Emila Kintzla a jeho pořadu Zmizelá Šumava na Stream.cz.

Ať se děje vůle Boží, jdu do toho taky

Klímovi před válkou obdělávali 15 hektarů. „Vše jsme zvládali sami, strýc Pšajdl a rodiče. To se zvládlo. Když tak se na sečení zavolalo na Puchwerk nebo na Mokřany Němcům. Přišlo pět chlapů a ty už za den něco posekali! To si pamatuju moc dobře,“ vypravuje pamětník a dodává: „Povinné dodávky? Kdo to zvládl a nemotal se do politiky, tak tady ti hospodáři nevěděli, co válka je! A ještě si zaplatili dluhy. Poněvadž všecko se platilo líp než ty roky 1935 až 37. To říkali, že byla hrozná léta, nic se neprodalo, jen za pár babek. Když jsem poslouchal staré lidi, zrovna toho strejdu Pšajdla a souseda, tak nejlepší léta pro zemědělce byla před první světovou válkou. Všecko se prodalo a dobře placený!“

Ani za druhé války nebylo na horách špatně. Nejlepší byl podle pamětníka rok 1943: „To jabloním v sadu praskaly větve. A pěkná jablka, vyzrálá. To byl vůbec nejlepší rok, co pamatuju. Rozepsali hned z jara, kolik kdo musí dát žita, ohromné dodávky – a všichni to splnili a ještě jim zbylo doma dost a dost. Žito sypalo jako nikdy jindy!“ Klímovi pěstovali žito, oves na šrot, pšenici na mouku, povinně len a mák. „A po válce to byly ještě horší kontingenty než za Němců! Rodiče hospodařili dál na svém. V roce 1948 se jim narodil ještě Václav. Bratr je o 21 let mladší než já!“ usmívá se pamětník. „Já se ženil v lednu 1956 a prvního dubna se tu zakládalo družstvo. Tři to tady na Zvíkově podepsali, já ne. Tak že nemají souhlas od všech, tak Zvíkov do družstva nevzali,“ popisuje pamětník průběh kolektivizace na horách. Když viděl, jak strašně se sousedé, kteří měli malé děti a byli na vše sami, v hospodářství bez pomoci nadřou, vstup do družstva v roce 1960 podepsal. Na přání zemědělců pak, ač nestraník, dělal několik let předsedu. „Tady se udělalo hodně. Žádný dosídlenci tu nebyli, lidi tu dělali pořád na svým, měli k tomu vztah,“ vzpomíná na vysoké výnosy družstva.

Vrba mlčel jako vrba

Po válce koupili Klímovi k hospodářství ještě usedlost po odsunutém Němci na nedalekém Volešku. Protože by se tím rodiče dostali nad 15 hektarů, což znamenalo vyšší dodávky, vzal si Volešek na sebe Miroslav Klíma. Pozemky využívali k zemědělství, opuštěná nemovitost sloužila k přespání trampům a výletníkům. V 60. letech si ji od Klímů pronajal na léto pražský starožitník a restaurátor, člen skautské organizace Legio Angelika Pavel Sepekovský. Pořádal na Volešku letní tábory skautů. Na Volešek přijíždělo mnoho zajímavých osobností, například pěvecký soubor od svatého Mikuláše v Praze nebo chartisté. Údajně sem párkrát zavítal i Václav Havel. Žádné problémy s tím Klímovi neměli. „Tady byl za režimu předseda nějaký Jindra Kopačka z Votic a ten mně jednou povídal: ‚Hele, tam jezdí na ten Volešek ten Sepekovský, dej si majzla, máš hromadu dětí, ten tam vozí nějaký živly!‘ On jeho strýc Zdeněk Vrba byl tajemník OV KSČ v Klatovech. Ale nikdy nic nebylo. Vrba mlčel jako vrba.“ Aneb slovy pamětníka, jak už to tak chodí na horách: „Když neudali, všechno prošlo...“

Po sametové revoluci rodina začala opět hospodařit na svém. „Děda ještě v devadesáti letech jezdil s traktorem,“ hrdě podotýká pamětníkův vnuk Ladislav Ruda. Bohatou historii malebné zapadlé usedlosti v lůně Šumavy dokreslují pamětníkovy vzpomínky na řadu zběhů, zajatců, partyzánů, kteří u Isidora a Eleonory Klímových dostali nocleh a jídlo v době druhé světové války, na lidi, kteří kolem utíkali po roce 1948 s pomocí místních převaděčů, a na mnohé další osudy, které se tu „na horách“ protnuly s životem rodiny Klímových. Miroslav Klíma s milovanou ženou Justýnkou prožili na Zvíkově společně krásných 64 let, vychovali čtyři děti. Na otázku, co by vzkázal budoucím generacím, odpověděl: „Máme se dnes tak, jak jsme se nikdy neměli. Mladí by si měli hlavně zvolit pořádnou vládu. Aby byla spravedlivá.“