Helene Klier, roz. Fischer

* 1933  

  • „Všechna nařízení přišla vždy od národního výboru a Němci to museli vždy hned vykonat. Němci museli například odevzdat rádia, hudební nástroje. Všechno jim bylo sebráno. Ale i cennosti a jiné hodnotné předměty jako obrazy. Všechno nám sebral stát, i naše fabriky. Všechno bylo znárodněno.“

  • „Hned na hranicích nás rozdělili. Všichni, kdo měli nějaké příbuzné v Německu, museli odjet k nim. My jsme tu nikoho neměli, a proto jsme byli převezeni do Rehau a odtud byli lidé rozdělováni do jednotlivých táborů. My jsme šli do Selbu, do staré opuštěné porcelánky firmy Heinrich. Selb bylo město s velkou tradicí v tomto oboru. Bydlelo nás 25 v jedné místnosti, spali jsme na palandách a já byla úplně nahoře. Byla tam s námi i rodina z Chebska. Měli pět dětí a od nich jsem poprvé slyšela chebské nářečí. Ještě jsem se ptala tatínka: ‚Co je to za řeč?‘ A on mi odpověděl: ‚To je dialekt z Chebska.‘ A pak jsem si jednoho muže z tohoto regionu vzala.“

  • „Všichni muži z Králíků museli po válce nastoupit na náměstí a všichni byli zmláceni. I můj bratranec, který měl jen jednu nohu. Ten ale později vyprávěl, že měl štěstí, protože ho mlátila žena a dostal jen 25 ran holí.“

  • Full recordings
  • 1

    Bad Godesberg, Německo, 17.05.2014

    (audio)
    duration: 01:15:50
    media recorded in project Vzpomínky pro budoucnost
Full recordings are available only for logged users.

Ve dvanácti letech jsem musela dospět

Helene Klier, roz. Fischer
Helene Klier, roz. Fischer
photo: Teresa Babková

Helene Klier, za svobodna Fischer, se narodila 10. prosince 1933 ve Starém Městě na Šumpersku jako jediné dítě do německé rodiny žijící v československém pohraničí, což poznamenalo celý její život. Dětství jí skončilo ve dvanácti letech s koncem druhé světové války a následným vysídlením do Německa. Nejprve se dostala pamětnice s celou svou rodinou do tábora v Šumperku, kde bydleli ve staré fabrice, a pak následoval pobyt v Selbu a Hamerrau, městech, která se již nacházela na německém území. Život v táborech byl velice těžký, bylo málo jídla a nikdo nevěděl, kde skončí. Helenina cesta vedla spolu s rodinou k několika bavorským statkářům, u nichž mohli výměnou za práci bezplatně bydlet, než svou odyseu ukončili ve Schwäbisch Gmündu (východně od Stuttgartu). Tam se pamětnice v roce 1955 vdala za Emila Kliera. Na Československo a pozdější Českou republiku Helene Klier nezanevřela a vrací se tam často a ráda.