Miroslav Klička

* 1945

  • „Vzpomínku mám třeba na ta janovická kasárna, kde to vypadalo tak nějak divně, protože celá ta příjezdová cesta ke vchodu byl tank na tanku ruské armády. Zavřená vjezdová vrata a po bušení, když mi otevřel nějaký oficír, který měl přes brigadýrku nataženou trikolóru, jsem viděl, že zase v těch kasárnách jsou seřazené tanky připravené vyjet. Tam by byl hrozný masakr, kdyby někomu ulétly nervy. Tak jsem mu vysvětlil, že vezu nějaké noviny z Plzně, on po nich chňapnul a řekl: 'Zejtra přijedeš taky?' Tak jsem je tam nějakou chvíli vozil, ale ne vždycky se mi povedlo se tam dostat, zase jsem to udal jinde, protože oni pořád šmejdili a zavírali to čím dál víc.“

  • „Vždycky každý dostal rovnou nabídku ke spolupráci, protože vždycky na každého něco věděli a říkali, že by to mohli vytrousit, vynést a udělat mu problémy. Kluk jeden z dráhy, elektrikář, který si doma dělal nějaká rádia, tak si na to natahal nějaké součástky domů, nějaké drátky a tak podobně. Tak to na něj vybalili, netušil vůbec – nikdy se nestalo, že by ho přitom někdo chytil, ale ti policajti to měli prostě v záznamu. Tak se chudák z toho trošku podělal a chodil jim vykládat. Přišel do klubu a říkal: 'Chlapci, já jsem jim na to kejvnul, takže já tady už teď nebudu.' Někteří lidi raději odcházeli z těch paret, aby nemuseli říkat, co slyšeli. A někteří neodešli a chodili říkat.“

  • „Sraz byl na konečné na Borech, měla zasáhnout i armáda, která ale nevylezla z kasáren, takže tam pořád byli. Nevylezli z kasáren pravděpodobně ani proti těm, co zapalovali tu tribunku. Tam se to srotilo, vytáhli prapory a Klatovskou, tehdy Májovkou, se šlo dolů do města. Já v tom průvodu byl, protože maminka byla ta uliční nějaká. Došli jsme na Masarykovo náměstí a tam se to zastavilo a někdo tam začal hecovat, co tam způsobila dopoledne ta chátra a ta tribunka se tam okukovala. Takže hlas z davu – to jsou vždycky ty hlasy, které to odstartujou, předem to mají vymyšlené – tak vykřikoval: 'Zbavíme se ho, s Masarykem dolů!' a tak dále. Najednou se v tom průvodu objevila obrovská veliká dlouhá lana, všechno dopředu schystaná věc. Nějací ochotníci vylezli na Masaryka, ovázali mu lano kolem krku a bylo hej rup a strhli ho z toho pomníku. Pak někdo začal vykřikovat: 'Strhněte i ty ostatní!' Moje matka vykřikovala: 'Ty tam nechte, to jsou lidi jako my!' Tak se na ni někdo začal sápat, prostě ty emoce tam byly zvláštní.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň , 31.07.2018

    (audio)
    duration: 01:47:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Žít a nechat žít

Miroslav Klička v roce 2018
Miroslav Klička v roce 2018
photo: Pamět národa - Archiv

Miroslav Klička se narodil 20. srpna 1945 v Plzni. Otec byl tesař, jezdil domů jen na víkendy. Matka byla dělnice. Má o 10 let starší sestru. V roce 1953, když mu bylo osm let, zažil měnovou reformu. Matka ho vzala do průvodu, který pak v Plzni strhával Masarykovu sochu. Po základní škole se šel učit do Škodovky lakýrníkem a hned po vyučení, v 17 letech, v roce 1957 musel nastoupit na vojnu do Týniště. Tam se mu podařilo založit Duklu a spolu s dalšími vojáky závodili na pramicích, vyhnuli se tak povinnostem běžných vojáků. Dva týdny před koncem vojny dostal modrou knížku kvůli žaludečním vředům. Po vojně začal pracovat jako řidič, pak nastoupil k Vojenským stavbám, kde pracoval i jeho otec, a začal dělat řemeslo. V srpnu 1968 pracoval v Kněževsi na vojenském statku. 20. srpna, kdy měl narozeniny, sedl na motorku a jel je do Plzně oslavit. 21. srpna se chtěl vrátit do práce, už se ale nedostal z Plzně, všechny cesty uzavřeli vojáci. Když se dozvěděl o dění v rozhlasu, jel na místo a tam se k němu později dostala informace, že vojáci hlídkují u Pravdy a že je potřeba dostat noviny mezi lidi. Otvorem ve zdi v místě, kde vojáci nehlídali, se dostávaly noviny ven, několik lidí si je vždy rozebralo a rozváželi je po celém kraji. Po roce 1968 obsadili Vojenské stavby Rusové, Miroslav přišel o práci, a tak se stal řidičem v Pravdě. Později se dostal k fotografování, ale protože nebyl v partaji, musel odejít. Nakonec pracoval v Západočeské galerii. Odmítl spolupráci s StB. Dnes je v důchodu a říká, že mu na sametové revoluci v roce 1989 vadilo, že mnoho lidí jen převléklo kabáty. A že po odsunu ruských vojsk odsud neodešli Rusové, odešla jen armáda, a lidé, kteří mají na starosti naši zemi, zpívají častušky.