The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kleker (* 1929  †︎ 2022)

V lágru jsme museli smeknout před psem, jinak by nás pokousal

  • narozen 30. června 1929 v Šárovcově Lhotě na Hořicku

  • dětství strávil v chudých poměrech, v sedmi letech mu zemřel otec

  • vyučil se kovářem

  • při pokusu o ilegální přechod státní hranice ho zatkla policie, byl odsouzen ke dvěma letům v pracovním táboře v Dole Zápotocký v Doubí u Kladna

  • podařilo se mu utéct a více než rok se skrýval

  • policisté ho dopadli při dalším pokusu o přechod hranice v Žitavě

  • komunistická justice ho odsoudila k pěti letům odnětí svobody, které strávil v uranových dolech Jáchymov

  • po absolvování vojenské služby se oženil a žil ve Frýdlantu

  • zemřel 22. října 2022

Jiří Kleker si dodnes pamatuje jméno a adresu člověka, který mu v roce 1950 slíbil, že u něj v Žitavě může přespat a druhý den ho převede do západního Německa. Místo toho ho ale východní Němec Ernst Meerblick udal. V rumburské cele ho po pár dnech přivolal k okýnku policista: „Kleker, pojď sem, nastav ucho.“ Vzkaz byl krátký a jasný: „Ernst Meerblick je mrtvý.“

Jiří Kleker si myslí, že se německému udavači někdo pomstil. Při procesu v roce 1950 dostal Jiří Kleker tři roky vězení, které strávil v Jáchymově. Propustili ho o dva měsíce dříve při amnestii vyhlášené po smrti prezidenta Klementa Gottwalda, který zemřel na jaře 1953.

„V komunistickém kriminále ztratil člověk cenu,“ tvrdí Jiří Kleker. Ve věznici panovaly tvrdé podmínky. „Byl tam doktor, ale měl jen pár prášků. Na jeden záchod chodilo čtyřicet lidí.“

Táboráci nás polévali v zimě vodou

Táboru vládli podle pamětníka správci, takzvaní táboráci. Jiří Kleker vzpomíná: „Byli to bývalí zloději zavření na dva tři roky. Komunisti se v tomhle poučili od fašistů, protože co by oni si špinili ruce? Na rozdíl od bachařů nechodili táboráci v uniformě a byli opravdu hajzlové. Hlavně v zimě nás polévali vodou. Měli tam vycvičeného psa. Když jsme procházeli kolem něj, museli jsme smeknout čepici, jinak by nás pokousal. Jednou jsme šli na šichtu, čekali jsme u vrátnice, po třech jsme stáli v pozoru. Jeden bachař nabíjel samopal a vyšla rána. Jeden trestanec ji dostal do zad a umřel.“

Ke konci trestu, kdy pracoval jako svářeč ve vězeňských ústředních dílnách, ho zavřeli do korekce. „Byla mi zima a mistr v dílnách měl rozdrbaný kabátek. Řekl policajtovi, jestli mi ho může dát, když jsme pořád pod autem. Policajt přikývl, ale řekl, že musím mít na zádech namalovaný kruh. Tak jsme ho udělali červenou barvou a někdo mě udal, že jsem si vzal kabátek, abych mohl utéct,“ vzpomíná. „Byl jsem čtrnáct dní v cele tak třikrát tři metry. Nedávali nám skoro žádné jídlo. Ráno suchý chleba a černé kafe, večer taky a v poledne polívka. Žádná postel, spalo se na zděné podlaze. Pak potřebovali zase svářeče, tak mě propustili. Ale za čtrnáct dní korekce jsem byl celý zmrzlý.“

Maminka dělala u sedláka jen za jídlo

Jiří Kleker se narodil 30. července 1929 na Hořicku. Jeho tatínek odešel pracovat do Švýcarska a zemřel, když bylo synovi sedm let. Maminka zůstala sama se dvěma dětmi, žili v Šárovcově Lhotě u příbuzných, kde pro sebe měli jednu místnost. Maminka pracovala u sedláka pouze za stravu, vlastnili jednu kozu, která jim dávala mléko.

„Bylo mi sedm roků, už jsem sekal kosou trávu, abych měl pro kozu,“ vzpomíná Jiří Kleker. Od osmi let roznášel po obci poštu. Po měšťanské škole v Lázních Bělohrad šel do učení. „Máma říkala: ‚Musíš jít tam, kde ti dají najíst.‘ Učil jsem se v Tetíně na kováře. Dělal jsem od rána od sedmi nebo půl sedmé do večera do půl osmé,“ dodává pamětník.

Jako kovář posléze pracoval něco přes dva roky. Přestěhoval se do Liberce, aby pomáhal živit svou sestru a její dceru, jeho švagr byl totiž zavřený za zpronevěru. I tam pracoval jako kovář, a to ve firmě H. F. Richter. Roku 1947 se oženil s Květoslavou Knapovou, která pracovala jako dělnice.

Na hranici se nedostal, přesto ho zavřeli za útěk

Jiřího Klekera za čas zaujalo, že je ve Švédsku údajně sháňka po kovářích a dobře je tam platí. Domluvil se s jistým Břeňkem Krollem a 30. září 1948 odletěli z Liberce do Prahy, aby se pak vlakem dostali do Domažlic. Přespali tam v hotelu Kalous a následujícího dne se vydali směrem k hranicím. Ani k nim nedošli a u rybníku Babylon je zadržel příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB).

„My jsme nevěděli, kde je ten rybník. Kolem nás šel nějaký chlap, a tak jsme se ho zeptali, kde je koupaliště. Byl to policajt v civilu a říkal, že nám ukáže cestu, ale odvedl nás na stanici SNB. K rybníku jsme se ani nedostali,“ vzpomíná s hořkostí pamětník.

V kriminále poznal spoustu zajímavých lidí

Z věznice v Domažlicích plné blech a štěnic převezli Jiřího Klekera do Plzně. „Bylo nás tam šest nebo osm na cele a vedli nás na řetězu jako dobytek. Jedna starší paní říkala: ‚Ježišikriste, co se to děje v tomhle státě!‘“ vypráví pamětník. Pak ho převezli do Liberce. Tam ho dali na celu s vězněm Spejchalem, který zavraždil Žida.

„Měl jsem strach, ale on mi řekl, ať se ho nebojím. Byl to jediný vězeň, který mi dal chleba,“ podotýká Jiří Kleker. Poté ho přemístili do věznice na pražské Pankráci. Když ho viděl spoluvězeň redaktor Ledvinka, prohlásil: „Kluci, už je to dobrý, už zavíraj i dělníky, za chvíli půjdeme domů.“ Narážel na to, že do té doby věznili komunisti hlavně intelektuály.

Celu naproti Jiřímu Klekerovi měli Milan Choc a Slavoj Šádek, popravení později za údajnou vraždu majora bezpečnosti Augustina Schramma. Sám pamětník sdílel celu s Ondřejem Kubištou. Vedle byli plukovník Jandera a Jindřich Hartl z Jablonce nad Nisou, který pro Jiřího Klekera složil písničku. Její slova i melodii si pamatuje dodnes: „Nesmím já ti, milá, sbohem dáti, i když rád tě mám, a dřív, než se k ránu slunce vrátí, půjdu sám a sám. A to proto jen, že jsem svoji zem měl rád. Proto dali nás za ostnatý drát. Už se tvůj šáteček v dáli ztrácí, já se pro tebe v cele na Pankráci asi ustýskám. A to proto jen, že jsem svoji zem měl rád. A proto dělí nás ostnatý drát.“

Hartlova písnička se pak zpívala všude, skoro jako Vejvodova Škoda lásky. Ondřej Kubišta naučil Jiřího Klekera hrát šachy. Figurky si vězni vyráběli z chlebové střídy a šachovnici si vyřezali do stolu.

Soudili ho i chlapi z ČKD

Poslední vězeňskou zastávkou byla pražská Ruzyně. Tam měli trestanci velký hlad. „Při úklidu jsem našel v koši nějakou buchtu, placku, dal jsem to pod kabát a snědli jsme to s dalšími osmi nebo devíti vězni. Druhý den jsme dostali hrozný průjem. Pak jsem měl léta žaludeční vředy, léčil jsem se ještě ve Frýdlantu,“ popisuje pamětník.

V lednu 1949 proběhl soud. Vinu Jiřího Klekera posuzovali i dva chlapi z ČKD. Za trestný čin přípravy úkladů o republiku skončil na dva roky v táboře nucených prací v Dubí u Kladna v Dole Zápotocký. Pracoval ve Vrapicích, chodilo se tam pěšky do devadesáti metrů pod zemí. Byl příkladným vězněm, takže během pěti měsíců, které v táboře strávil, dostal několikrát dovolenou, aby navštívil svou rodinu – a hlavně dceru Květoslavu, která se narodila 2. května 1949.

Šestnáct měsíců byl psancem

Podle výslechu zveřejněného v materiálech Archivu bezpečnostních složek se Jiří Kleker doslechl o nevěře své ženy, a rozhodl se proto z tábora utéct, aby zjistil, jestli je to pravda. V noci z 30. června na 1. července 1949 uprchl společně s dalšími čtyřmi muži přímo z dolu. Proběhli mezi vozíky, které se vytahovaly na povrch. Informace o tom, co po útěku Jiří Kleker dělal, se ve výsleších různí. Sám pamětník si na dobu ukrývání už nepamatoval.

Jedna verze hovoří o tom, že se chtěl se společníky opět pokusit o emigraci, ale v Karlových Varech se pohádali a on se vydal do Liberce za rodinou, kde pobýval až do dalšího pokusu o útěk. Zde se přes bývalého kolegu Josefa Uhlíře, kterého náhodně potkal, seznámil i s jeho bratrem Oldřichem a Dagmar Procházkovou, přičemž všichni měli v úmyslu ilegálně opustit Československo.

V jiném výslechu popisuje pamětník, že vlakem dojel na Slovensko, kde se nedaleko Tatranské Lomnice seznámil s místním zemědělcem Jurajem Vaskem, který ho na černo zaměstnal a u nějž pracoval až do žní následujícího roku. Tehdy se vydal do Liberce, aby navštívil svou rodinu s příslibem, že se brzy vrátí. Jelikož ale nechtěl svou rodinu vystavit nebezpečí, potuloval se v lesích kolem Liberce a živil se sběrem a prodejem lesních plodů a hub.

Muž, který ho zradil, zanedlouho zemřel

V lese se v říjnu 1950 seznámil s Dagmar Procházkovou, která měla také v úmyslu utéct na Západ. Naplánovali společný útěk. Hranici překročili 11. října mezi Varnsdorfem a Großschönau. Dostali tip na člověka, který jim měl pomoci. „Dobře si pamatuju, jak se jmenoval, Ernst Meerblick, a bydlel Amalien Strasse 22. Tam jsem u něj přespal jednu noc a on mně vyměnil nějaké peníze a koupil mi lístek a posadil mě do vlaku. Jenomže za chvíli přišli policajti,“ vypráví Jiří Kleker.

V německém vězení ze sebe dělal Rusa, nechtěl, aby ho zavřeli. Ze Žitavy ho převezli do Ebersbachu a poté do českého Rumburku. Tam mu jeden z policistů potajmu prozradil, že Ernst Meerblick, který ho zradil, je mrtvý. „Zasloužil si to,“ prohlašuje pamětník.

Hájit se nemohl

Jeho spoluvězněm v Liberci byl právník. Radil mu, co má říkat u soudu. Jiří Kleker vypráví: „Dali mi paragrafy, za které mě mohli oběsit. Vstal jsem a řekl: ‚Pane soudce, žádné nepřátelské státy nemáme, já jsem se nemohl s žádným nepřátelským státem spojit. Všechno, co jste tu říkali, je lež.‘ Hned přerušili soud a šli vedle. Byla tam moje máma, ale nechali ji na chodbě. Soudce řekl, že mi berou právo na obhajobu, a já na to: ‚To je to jediné, na co jste se zmohli.‘ A soud skončil.“

Dostal tři roky vězení v pracovním táboře Jáchymov. „Prokurátor mi navrhoval pět let,“ říká pamětník. Nejdřív ho převezli do sběrného tábora na Pankráci a pak rovnou do Jáchymova. Z Jiřího Klekera se stal vězeň číslo 012226. Nejdřív fáral na Dole Eliáš.

„Odtamtud jsme se prokopali, měli jsme asi sedm metrů udělanou díru, už jsme byli u drátů, ještě nám chyběly asi dva metry a bývali bychom zdrhli,“ vzpomíná Jiří Kleker. Potom ho dali do tábora v klášteře Mariánská. „V něm se učili bachaři střílet, všichni pámbíčkové tam byli rozstřílení,“ říká pamětník.

Pak ho přesunuli do ústředního tábora a později na Prokop v Horním Slavkově. V ústředních dílnách opravoval auta. Uměl totiž trochu svářet, což ho zachránilo od nelidské dřiny v dolech. K místu v dílnách mu pomohl kamarád.

Trestanci měli ke starším úctu

Ve věznici spali na slamnících na dvouposchoďových postelích. Jiří Kleker nahoře, pod ním ležel o generaci starší muž, pilot a konstruktér, vynálezce kapotovaného motocyklu Jan Anderle, kterému říkali spoluvězni s respektem „Děda“. „My jsme jako trestanci udržovali takový dekor. Ke starším lidem jsme měli velkou důvěru, protože oni něco byli a my jsme nebyli nic,“ přiznává pamětník. S Anderlem pracoval v táboře v ústředních dílnách. Věděl, že jeho dcera zůstala v Anglii.

Jiří Kleker uvedl, že Jan Anderle létal z Prahy do Francie a Anglie. Ve Francii ho vyhledal jeho známý a požádal, aby mu do Československa převezl nějaké věci. Jan Anderle odmítl, vrátil se do Prahy. Když přišel domů, přišli za ním policisté a zatkli ho. Obvinili ho, že nedal do hlášení, co po něm chtěl ve Francii jeho známý. I když mu Jan Anderle z Francie do Prahy nic nedopravil, dostal patnáct let vězení. 

Webová stránka vvautomotive.cz uvádí odlišné okolnosti: „Během jedné ze služebních cest do Anglie se Anderle rozhodl v cizině zůstat – jeho dcera v Londýně studovala. Manželka ho nakonec po třech měsících přemluvila k návratu. Byl okamžitě zatčen, označen za špióna a odsouzen k trestu smrti. Soud mu trest později zmírnil na patnáct let. Pět z nich byl v jáchymovských dolech. V roce 1957 ho podmínečně propustili, musel ale nastoupit na stavbu lipenské přehrady. Tam strávil šest let.“

Někteří spoluvězni byli předtím i v koncentráku

Jiří Kleker seděl v kriminále na stejném baráku jako Josef Vik, Karel Havelek nebo Alois Aleš, vnuk malíře Mikoláše Alše. Jeden z vězňů byl mistrem Slovenska v šachách. Jiří Kleker vzpomíná: „S tím jsem hrál asi třicet partií a z toho jednu jsem remizoval, jinak všechny jsem prohrál, ale do dneška nevím, jestli mně to nechal, nebo jestli jsem dělal opravdu nějaké dobré tahy.“

Jiný spoluvězeň Václav Hustoles, státní rada na drahách, byl zavřený za poslech zahraničního rozhlasu. Udala ho domovnice a totéž předtím udělala i za války. „Lidi, kteří zažili německý koncentrák, říkali, že Němci byli svině. Ale co dělali naši lidi, se snad ani nedá vykládat,“ říká Jiří Kleker.

Pár měsíců po propuštění musel na vojnu

Po propuštění pracoval Jiří Kleker v Karlových Varech v továrně LKV v údržbě jako svářeč. Během pobytu ve vězení se mu rozpadla rodina. Asi půl roku po návratu z vězení dostal povolávací rozkaz na vojnu. Zhruba dva a půl roku sloužil u pomocných technických praporů (PTP). Pracoval v dolech na Kladensku.

„Na stejné posteli, kde jsem spal jako trestanec, jsem byl jako voják. Ale na vojně jsem se měl líp než ve věznici. Měli jsme docela dobré velitele. Důstojníci jsou trochu jinačí než bachaři. Po práci jsme mohli chodit i do Kladna bavit se.“

V Liberci se pak poznal se ženou, svatbu měli roku 1956. Přestěhovali se do Frýdlantu, kde žil Jiří Kleker až do své smrti 22. října 2022.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Liberecký kraj (Markéta Skočovská)