The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Klaban (* 1964)

• narodil se roku 1964

• jeho předci přišli do pohraničí v roce 1947 z Volyně

• rodina získala v Nové Vísce hospodářství

• v době kolektivizace pracoval pamětníkův otec v JZD

Otec a děda Antonína Klabana se v Nové Vísce usadili v květnu 1947, až po odsunu německých obyvatel. Byli to tzv. volyňští Češi a přišli z dnešního území Ukrajiny (tehdy Sovětského svazu) v rámci dosídlení pohraničí. Nejprve přijeli do Bochova na nádraží a pak chodili po okolí a hledali si domy. „Vybrali si prázdné stavení, jedno z nejhorších ve vsi. Dům původně obýval příslušník Revolučních gard. Když ho opustil, přesunul se do sousedního – původního domu rodiny Josefa Brauna, který vyraboval,“ říká v úvodu vyprávění Antonín Klaban. 

Pohraničí se vylidnilo

V každém z domů gardista chvíli zůstal a hledal domnělé zlato po Němcích. Protože se vědělo, že Němci si směli vzít maximálně dvacet kilogramů a že budou kontrolováni, tak si cennosti zakopávali nebo schovávali do podlah. Mnohdy si mysleli, že se vrátí. Braunovi po válce v republice zůstali, ale právě Revoluční gardy je vyhnaly až k Chebu. 

„Někteří Němci v Nové Vísce museli zůstat – třeba právě soused Josef Braun. Byl malířem porcelánu v porcelánce ve Stružné a režim – vláda – obec ho potřebovaly,“ vypráví Antonín Klaban. „I několik dalších lidí tady takhle zůstalo, ale nebylo jich moc. Občas se ve Vísce objevilo auto z Německa – rodáci se přijeli podívat na své domy a vesnici.“ Pamětník s nimi ale do kontaktu nepřišel, protože nikdo z rodiny německy neuměl. Někteří lidé se i báli s nimi přátelit, aby nepřišli o nově nabyté domy a majetky (které byly Němcům v podstatě protiprávně zabaveny). Srazy probíhaly také ve Stružné nebo v Tašovicích.

Získali dům a začali hospodařit

Pamětníkův otec Antonín Klaban se narodil v roce 1930. Když měl nastoupit do školy, začaly neklidné časy. Nejdříve bylo místo, kde žil na Volyni, pod polskou správou, poté zabral území Hitler a nakonec Sověti. Když přišli v rámci repatriace do Československa, otce se už netýkala povinná školní docházka, a neměl tedy žádné vzdělání. Všechno ho naučil jeho otec – číst a psát a nakonec i česky. 

Přišli do Nové Vísky a začali hospodařit. Dům a majetek, který měla rodina na Ukrajině, se „zaúčtovaly“ a podle toho dostali dům v Nové Vísce. Takže ho nezabrali – jako jiní domy po Němcích. „Někdo za zásluhy nebo za malý poplatek,“ říká Antonín Klaban. 

„Děda vždy říkal, že nejlepší řemeslo je od meze k mezi,“ vzpomíná na slova svého dědy, který se vyučil řemeslu. Pamětníkovu otci bohužel vyučit se v „černém řemesle“ děda nedovolil a nutil ho hospodařit, což se otci vůbec nelíbilo. V té době ale musel vždy jeden z rodiny nastoupit na statek (do družstva). Babičce s dědou už bylo více než sedmdesát let, nastoupil tedy otec. Nakonec ale utekl ke stavebnictví.