Václav Kiršner

* 1943

  • „Ve dvaapadesátém se založilo JZD. A oni lidi tam brali tři koruny na jednotku. Když jsi vydělal jednu jednotku nebo dvě za den, to bylo šest korun. Nemohli vyžít. To ještě štěstí, že měli záhumenkovou krávu a nějakou záhumenku, pár metrů za zahradou někde měli. Tak se sešli u Škramlíka. Tam se domluvili a podali odhlášky z JZD. A prvního září se postavili na dvoře, tam, kde bylo to JZD, v tom statku Jarošovým. A čekali na vyčlenění pozemků. A ten mladej ambiciózní starosta vystoupil na balkon a řekl jim: 'Až se sklidí, tak vám ty pozemky dáme.' A oni snad druhej den znovu, nebo za tři dny znovu počkali. Dopoledne nepracovali. A pak odjeli na pole. A tam už je, na těch polích, sebrali ti kluci v kožených kabátech. Sesbírali je a už se nevrátili. Manželky táta, ten tam byl v pantoflích, takže jel i v pantoflích do kriminálu. Dostali... ten Škramlík dostal jedenáct let, ty dostali deset, pak čtyři, já nevím - tři…“

  • „A jak jste to tedy s maminkou zvládali?" - "No ta byla tak uhoněná, plivala krev a doktor jí zjistil, že má zánět průdušek, zjistil jí díru v plicích, tak pět krát šest centimetrů, asi jako slepičí vejce velký. Tak šla do sanatoria do Prosečnice. Tam jí uřezali žebra po stranách, stáhli ji do krunýře, ty plíce se sevřely, zmáčkly. Ona to přežila a uzdravila se. No, to víte, co mohla dělat, byla v důchodu, tak se pohybovala doma. Ale my jsme měli… už se o tom jednalo, že půjdeme do dětského domova. No, ale tety si nás vzali na starost, takže k nám docházely. Jezeďáci k nám dali svině, na zahradu dali dva kance, tam udělali boudu. Tak jsme uklízeli. Vždycky přivezli fůru brambor, my jsme museli obrat klíčky, dát do pařáku. Uvařit brambory, to už zase dělal Jarda, ten starší brácha, ten Beránek.“

  • „Když jste něco chtěl převézt, tak vás tvrdě kontrolovali. No tak vždycky se něco napsalo. Psali jsme daleko míň co kolik stálo, takové drobnosti. Ale šacovali nás zle. I když jsme tam jezdili svýma autama. Vím, že jednou... ten můj kamarád si koupil pouzdro na foťák. Heleďte, my jsme byli hodinu... nás hledali, pod auto a všude, kamery... a furt hledali. A nakonec po hodině řekl: 'Kdybych měl sílu, zatřesu a ten foťák vypadne.' Jenomže on mu ten můj kamarád řekl: ,Jo, ten už mám dávno doma. Já jsem si na něj koupil pouzdro.’ A bylo zase zle. To bylo hrozný, s celníkama.“

  • „Byli jsme ho navštívit, jeli jsme za ním, to si pamatuju přesně, za rok, v tom dvaapadesátým roce jsme za ním jeli. Jeli jsme s maminkou do Prahy. Tam na nás čekal strejda, to byl brácha táty, Romuald Kiršner, ten byl v Anglii v RAF. Tak přišel za námi. A jela s námi paní Dubová, to byla manželka toho Jirky Duba, taky na návštěvu. A jeli jsme do Kartouz. Tam jsme přespali u strejdy a druhý den jsme jeli do Kartouz na návštěvu. Přijedeme do Jičína a šli jsme nějaký kus pěšky, to si nepamatuju, jestli to byly - já nevím - dva kilometry nebo nějak tak. Pamatuju si, to byla brána taková zděná, bytelná. Pamatuju si, začala návštěva. Táta byl za sklem dohola ostříhaný. Strejda povídá: ,Hele, pozdravuje tě Jenda.’ A ten chlap, co tam stál, ten bachař, hned vylít jak blázen a začal: ,Kdo to je Jenda?’ - ,No, to je bratr.’ No dobře, tak se uklidnil. A pak mu maminka povídá: ,Kde máš zuby?‘ A táta ukázal, že dostal do držky. To oni museli každýho zbušit, takže neměl ani jeden zub. A byl konec návštěvy a jeli jsme domů, když ukázal, že…" - "Takže to bylo od toho zatčení poprvé, co jste viděl otce?" - "Ano. A zase matka plakala. Já asi s ní taky, když jsme šli na nádraží. A ještě povídala Romualdovi, strejdovi, tátovýmu bráchovi: ,Když jsem šla v únoru od toho rozsudku, tak tam lidi pokřikovali, že měl ten Kiršner taky dostat provaz, protože měl bráchu v Anglii.’“

  • „V Praze jsme přijeli na... to bylo nádraží, dneska už neexistuje, ani nevím... Břevnov. A Rudý právo, že jo, bylo už obsazený. Tak jsme šli postupně na Václavák. A dole na Václaváku, tam byl hned Zátopek pod tankem, stál na ulici a hádal se s Rusákama. My jsme prošli. Když jsme byli v polovině Václavského náměstí, tak začali Rusáci střílet do Muzea, rozstříleli Muzeum. Pak jsme vyšli, až k domu potravin jsme došli. Tam kluci nějací, to víte, zapálili ten tank. Ty přídavné nádrže prorazili krumpáčem a zapálili. A jak to tam zapálili, tak zespoda se ty tanky rozjely tím Václavákem a hnaly nás až… A já jsem vyběhl až za Hlavním nádražím, nahoře, u Ústřední rady odborů. Tam jsem prošel, to byla ulice Italská, prošel jsem a šel jsem na Pankrác pěšky. A jel jsem do Zvěstova.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 26.09.2019

    (audio)
    duration: 01:42:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 05.12.2019

    (audio)
    duration: 57:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Prožívali jsme špatně léta komunistický, co vám mám povídat

Václav Kiršner
Václav Kiršner
photo: archiv pamětníka

Václav Kiršner se narodil 14. června 1943 ve Zvěstově v okrese Benešov jako prostřední z pěti dětí. Jeho rodiče Milada a Václav Kiršnerovi vlastnili menší hospodářství s šesti hektary půdy, provozovali hospodu, řeznictví a obchod. V roce 1951 zatkla Státní bezpečnost Václava Kiršnera staršího a ve vykonstruovaném procesu ho obvinila z členství v teroristické organizaci. Soud uznal jeho vinu a roku 1952 ho potrestal nepodmíněným doživotním odnětím svobody. V roce 1953 vážně onemocněla matka Milada. Po dobu jejího osmnáctiměsíčního léčení žili sourozenci Kiršnerovi sami s podporou příbuzných. Václav Kiršner se vyučil tesařem. Od roku 1963 pracoval u Základny rozvoje uranového průmyslu Příbram. Roku 1964 se oženil, s manželkou Miladou, rozenou Pohanovou, vychovali dva syny. Otce podmínečně propustili v roce 1964 s podlomeným zdravím. V roce 1994 se stal soukromým živnostníkem. Od roku 2005 pobíral důchod, současně se stále věnoval svému řemeslu. V roce 2019 žil Václav Kiršner v Havírně u Příbrami.