The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kirchnerová (* 1931)

• narozena 7. září 1931 ve Všemině na Zlínsku

• vyrůstala bez rodičů, starali se o ni teta se strýcem (matčina sestra s manželem)

• zažila bombardování Zlína 20. listopadu 1944

• svědkyně vyvraždění Oškerovy paseky na jaře 1945

• jejího strýce Františka Kučeru (matčina bratra) na konci války popravili nacisté

• s manželem Jaromírem Kirchnerem, vojákem, se několikrát stěhovala, pak se usadili v Přerově

• v roce 2023 žila v domově pro seniory v Pavlovicích u Přerova

Neděle 19. listopadu 1944 byla ve Všemině jako každá jiná. Tehdy třináctiletá Marie pomáhala své tetě s lepením potravinových lístků na maso, aby je hned v pondělí 20. listopadu mohla zavézt do Zlína na okresní úřad. Její strýc totiž pracoval jako řezník na vsetínských jatkách, kde měl mj. na starosti dodávky masa na trh. Autobusy tehdy nejezdily příliš často, navzdory chladnému listopadovému počasí si tedy půjčila od souseda kolo a jela s lístky do Zlína. Na úřad však dorazit nestihla. Sotva přijela do města, rozezněly se sirény signalizující nebezpečí náletu. Během chvilky začaly na Zlín dopadat bomby z amerických bombardérů.

Marie okamžitě sebrala kolo a spolu s obyvateli města se utíkala schovat do lesa. „Tam jsme museli být schovaní, než letadla přeletí. Ti shazovali bomby, kam se jim zachtělo. A až dohoukaly sirény, tak potom už se všichni zase rozešli do práce, do kanceláří, a já jsem šla s lístky na okres a pak jsem jela na kole domů,“ popisuje dnes jedenadevadesátiletá Marie Kirchnerová vpravdě jeden z nejsilnějších momentů svého života. Nálet na Zlín 20. listopadu 1944 si vyžádal přes dvacet obětí na životech, zasaženy byly především továrny, elektrárna, ale i několik domků ve čtvrti Letná. Do rodiny Kučerových pak válečné události zasáhly ještě několikrát.

Dětství ve znamení dřiny na statku

Marie Kirchnerová, rozená Kučerová, se narodila 7. září 1931 v obci Všemina na Zlínsku. Její maminka pocházela z bohatší selské rodiny, tatínek naopak ze skromných majetkových poměrů. Kvůli tomu se rodiče nemohli vzít, Marie tak vyrůstala u matčiny rodiny a svého otce nepoznala. Brzy ji však postihla tragédie; ve svých čtyřech letech přišla i o maminku, která zemřela v důsledku plicního onemocnění. Od její smrti se o Marii starala teta – matčina sestra – s manželem, ve Všemině vlastnili menší hospodářství a hostinec. Práce v hospodářství byla náročná, od dětství musela Marie se vším vypomáhat a neměla příliš volného času. V šesti letech nastoupila ve Všemině do obecné školy. V té době už znatelně sílilo nebezpečí ze strany sousedního hitlerovského Německa a nad republikou se pomalu, ale jistě stahovala mračna.

Přišel březen 1939. Do zbytku okleštěného Československa vtrhla nacistická okupační armáda a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Nakrátko se němečtí vojáci usadili i ve Všemině, kde zabrali hospodu Mariiny tety. Byl zaveden přídělový lístkový systém na potraviny a jiné spotřební zboží, soukromí zemědělci museli okupační správě povinně odevzdávat dodávky zemědělských produktů. Pamětnice si vybavuje časté zákazy vycházení a zatemňování oken i všeobecnou atmosféru strachu.

Když na mě gestapáci začali křičet, rozplakala jsem se

Po celou dobu okupace byl na Valašsku silný protinacistický odboj, který se ještě aktivizoval zejména v posledních letech války. Místní hornatá a zalesněná krajina poskytovala takřka ideální podmínky pro partyzánský způsob boje. Do pomoci partyzánům se zapojil i strýc pamětnice František Kučera (bratr její maminky), který je zásoboval jídlem. Jednoho večera přišli v utajení na zábavu v rodinném hostinci. Ve vsi však mělo gestapo svého konfidenta, a během chvíle tak všechno věděli.

Gestapo si postupně předvolávalo k výslechu jednoho člena rodiny po druhém. Řada přišla i na Marii. „Tetinka mi napovídala, co mám říkat, jak mám mluvit, až se mě budou vyptávat. Tak jsem tam přišla, ptali se mě, kolik těch partyzánů bylo, kdo tam s nimi byl, abych řekla, jestli ty lidi znám, co jedli, co pili, jakými penězi platili a všecko... Něco jsem řekla, a když na mě začali nějak zhurta křičet, tak jsem začala plakat, byla jsem dítě. Tak potom už mě nechali tak,“ vzpomíná Marie Kirchnerová na traumatický zážitek.

Zatímco tetu příslušníci gestapa po výslechu propustili, jejího manžela si ve Zlíně nechali. Propuštěn byl až po několika měsících na přímluvu svého známého, rovněž řezníka. Obecního udavače ve Všemině nakonec dostihla „lidová spravedlnost“, několik místních ho utopilo v potoce.

Chtěli jsme je varovat, ale byli jsme moc daleko

S postupující frontou a intenzivnější aktivitou partyzánů ke konci války sílilo běsnění rozzuřených nacistů, kteří jen na Valašsku jako odvetu za pomoc partyzánům v roce 1945 vyvraždili a vypálili několik osad. K nejznámějším takovým případům patří Prlov, Ploština a Vařákovy paseky. Podobný osud postihl i rodinu Oškerových, jež žila a hospodařila na pasekách hned za Všeminou. Také Oškerovi pomáhali partyzánům, někdo je však udal a v dubnu 1945 si pro ně přijelo gestapo. Pamětnice ten den pásla krávy. „Viděli jsme ty gestapáky jet kolem po cestě. Ještě jsme se domlouvali, že by je [Oškerovy] tam někdo utíkal varovat. Jenomže jsme od nich byli daleko, nestihli bychom to.“ Františka Oškeru odvezli i s jeho syny a manželkou do vizovického zámku.

Právě výše zmíněná osada Prlov je tragicky spojena s tragédií Oškerových. Na zámku ve Vizovicích byla celá rodina podrobena krutému mučení, jehož následkem jeden ze synů, Alois Oškera, který fungoval jako partyzánská spojka, vyzradil gestapu všechno o partyzánských jednotkách operujících v okolí a jejich podporovatelích v Prlově. Poté, co Němci zajistili v Prlově všechny muže starší patnácti let, měli Oškeru donutit, aby na místě označil všechny zapojené do odboje, a odsoudil je tak k jisté smrti.

Snad mu výměnou za to slíbili propuštění celé rodiny, nakonec však byli všichni 1. května 1945 popraveni. Po válce byly jejich ostatky převezeny k bratrovi Františka Oškery Janovi, který bydlel ve Všemině naproti domu pamětnice. Občané Všeminy vypravili Oškerovým důstojný pohřeb a pochovali je ve společném hrobě před kostelem (fotografie z pohřbu jsou přiloženy v galerii).

O strýcově popravě se dozvěděli až po válce

Marie tušila, že její strýc František Kučera je napojen na odboj. Po tragédii rodiny Oškerovy dostala celá rodina strach i o něj. Bohužel se ani on nedožil konce války. Při cestě do Holešova, kam se vypravil na kole za nemocnou příbuznou, byl zastaven německou hlídkou. V nedalekých Přílepech totiž ten den partyzáni zastřelili dva německé vojáky a František Kučera byl spolu s dalšími třemi muži donucen naložit jeho mrtvolu na vůz. Poté je Němci odvezli do holešovských kasáren a zastřelili. O jeho smrti byla rodina informována až po válce. Pamětnice vzpomíná: „Tetinka jela do Holešova, a když se vrátila, tak říkala, že měl na sobě všechno roztrhané, že se s těmi Němci musel hrozně bít. Tak jsme ho přivezli a je pochovaný tady ve Všemině.“

Poměrně dramatický průběh mělo v obci i samotné osvobození. „Šli jsme do kostela na májovou mši a najednou se začalo střílet, tak jsme utíkali do sklepů. Vylezli jsme a šla československá armáda,“ vzpomíná Marie Kirchnerová na poslední válečné dny. Všemina byla československými a sovětskými vojsky osvobozena dne 4. května 1945.

Bratranec bojoval ve Vietnamu

Po válce pracovala pamětnice ve zlínských Závodech přesného strojírenství. Po únoru 1948 odevzdali teta se strýcem rodinné hospodářství do jednotného zemědělského družstva (JZD) a hostinec přešel pod správu spotřebního družstva Jednota. Během kolektivizace vstoupili do družstva postupně všichni soukromí zemědělci ve Všemině. Marie Kirchnerová si nevybavuje, že by byl někdo z nich jakkoliv postižen. Připouští, že zpočátku se někteří vstupu do JZD bránili, nakonec si prý ale uvědomili, že se jim tak začalo hospodařit lépe.

V roce 1954 se Marie vdala za Jaromíra Kirchnera ze Všeminy, který se stal vojákem z povolání. Z manželství se narodily dvě děti, syn Jaromír a dcera Libuše. Kvůli manželovu zaměstnání se rodina často stěhovala, nakonec se usadili v Přerově, kde Marie Kirchnerová pracovala jako servírka u vojáků. Prožili zde i srpnovou invazi v roce 1968. Následnými normalizačními prověrkami Jaromír Kirchner prošel a byl povýšen na plukovníka. Sametovou revoluci v roce 1989 manželé Kirchnerovi příliš neprožívali.

Pamětnice zmiňuje i příběh svého bratrance Bedřicha, jenž po roce 1948 emigroval za svými blízkými do USA. Tam podstoupil vojenskou službu a v šedesátých letech se v řadách americké armády zúčastnil války ve Vietnamu. Rodinu v Československu poprvé navštívil až v roce 1990. Podle vyprávění pamětnice se tu cítil mnohem bezpečněji než v USA.

V době natáčení, v roce 2023, žila Marie Kirchnerová v Domově Alfreda Skeneho pro seniory v Pavlovicích u Přerova.

 

https://www.obecvsemina.cz/obec/historie/den-osvobozeni-obce-vsemina/

https://www.turistika.cz/mista/oskerovy-paseky/detail

https://zlinsky.denik.cz/ctenar-reporter/prlovska-tragedie-pripomente-si-ji-obyvatele-zaziva-upalili-20200421.html