Ivana Kettnerová

„Tatínek byl ve věznici v Plzni na Borech od 12. června 1949 až do května 1950. Pracoval tam. A to vypadalo tak, že tam celé dny drali peří. Tatínek říkal, že když nesplnili normu, byla jim krácena strava. Také byl umístěn na samotku. To ale nebyla samotka pro jednoho člověka, bylo jich tam osm. Na zemi měli čtyři slamníky a spali na nich po dvou. A zřejmě takhle došlo k tomu, že tatínek onemocněl tuberkulózou, takže byl od toho května 1950 vážně nemocen. Byl přeložen do nemocnice v Plzni na Borech, kde mělo plicní oddělení pro vězně vymezeno nejvyšší patro. A v téhle těžké době se ukázalo, že jsou také lidé hodní a stateční. Když byl můj tatínek doprovázen bachařem na ambulanci k vyšetření, poznala ho jedna pacientka z Kralovic, která se dobře znala s naší rodinou, a upozornila ji na to, že tatínek je v borské nemocnici. A pan doktor Kubík z toho plicního oddělení dokázal to, že se moje maminka mohla s tatínkem několikrát v jeho ordinaci setkat. Maminka tam přicházela jako pacientka jedním vchodem a tatínka přiváděl k ambulanci bachař, který musel zůstat před ordinací. Pan doktor Kubík tak umožnil mým rodičům se několikrát setkat. Musel to být strašně statečný člověk, protože kdyby se to prozradilo, tak by mu jistě hrozilo vězení. No a tak se stalo, že já jsem se narodila 14. června 1951, takže vlastně dva roky po tatínkově zatčení.“

„Pro maminku, pro všechny to byl velký šok, protože se tatínek ničeho nedopustil. Nevědělo se, proč [ho zatkli]. Byl odvezen do vyšetřovací vazby do Prahy na Pankrác, kde strávil tři měsíce, a tam se teprve dozvěděl, že byl součástí nějaké protistátní skupiny, ve které byl i ten [řídící učitel z Kralovic] Antonín Vinš, [se kterým se všeho všudy jednou sešel a jenž mu nabízel, že pokud dojde ke změně poměrů, dostane ho zpátky k letectvu]. Jinak ale nikoho dalšího z té skupiny, se kterou byl souzen, neznal. Byl odsouzen k patnácti letům těžkého žaláře a pak byl přesunut do Plzně do borské věznice.“