The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ida Kelarová (* 1956  )

Z Československa nás komunisti nakonec vystrnadili

  • rozená Bittová, narodila se 10. února 1956 v Bruntále
  • matka byla učitelka původem ze Slovácka, otec uznávaný romský muzikant z jižního Slovenska
  • romství bylo v rodině tabuizováno
  • má mladší sestry Reginu a Ivu, která je herečkou a zpěvačkou
  • vystudovala na Janáčkově konzervatoři hru na klavír a violoncello
  • provdána za hornistu Vlastimila Kelara, s nímž má syna Tomáše
  • v letech 1975 – 1982 měla angažmá v Divadle na provázku v Brně
  • v roce 1982 na festivale v Dánsku potkala svého druhého muže z Velké Británie
  • po návratu s Dánska byla s manželem pronásledována StB, která podezírala jejího partnera ze špionáže
  • Ida přišla o práci v divadle, měla být vystěhována ze země
  • v roce 1983 se přestěhovali do manželova rodného Walesu
  • po porodu dcery se dozvěděla o smrti otce, která způsobila její životní obrat
  • začala koncertovat s romskými písněmi, pořádat pěvecké workshopy, učit romské písně
  • žila ve Walesu, Dánsku, Norsku
  • do Čech se natrvalo vrátila v roce 1995
  • působí jako lektorka a organizátorka pěveckých workshopů a různých projektů
  • v roce 1999 založila se svým nynějším partnerem Desiderem Duždou skupinu Romale Rat (Romská krev)

Otec muzikant, maminka učitelka

Ida Kelarová, rozená Bittová, se narodila 10. února 1956 v Bruntále do národnostně smíšeného manželství Ludmile a Kolomanu Bittovým. Maminka pocházela ze slovácké rodiny z Uherského Brodu, otec z romské rodiny z jižního Slovenska. Ida má dvě mladší setry, Ivu a Reginu. Maminka Lidmila byla učitelka, tatínek všestranný, známý muzikant, který bravurně ovládal několik nástrojů, jeho doménou byl kontrabas.

„Rodiče se seznámili ve Vrbně pod Pradědem někde u muziky, když tam táta byl na vojně a máma tam měla toho času práci učitelky. Po vojně tam nějakou dobu žili, táta tam pracoval na pile. Měl úraz, přišel o malíček, ale naštěstí mohl hrát,“ vypráví Ida. Ve Vrbně žila s rodiči do jejích tří let, poté se přestěhovali do Prešova, kde tatínek dostal nabídku hrát v ukrajinském souboru. Následovalo stěhování do Opavy, kde pro změnu získal angažmá v divadle Zdeňka Nejedlého a nakonec do Brna, kde působil v rozhlasovém orchestru lidových nástrojů.

„Stěhování zařizovala maminka, která byla praktická a organizačně schopná. Byla doma takovým generálem a byla to také ona, kdo tatínka učil noty, které dosud nepotřeboval. Ona ale věděla, že pokud táta má hrát profesionálně, budou se mu noty hodit,“ vypráví Ida.

Romství bylo v rodině tabu

Od útlého dětství vnímala dva rozdílné světy; ten běžný, každodenní, plný povinností, a ten druhý, nabitý emocemi a svobodou, který poznala v otcově rodině, jejíž romství v ní bylo po generace tabuizováno.

Otcova rodina žila v Salibech. Jak říká, v široké rodině tet a strýců cítila emoční svobodu a návraty do reality světa bílých, kde se „pořád něco musí“, byly pro ni těžké. Jako nejstarší byla matkou vedena k zodpovědnosti za mladší sestry, musela doma více pomáhat, občas schytala výprask. Do Salib jezdívala s tatínkem nejvíce ona.

„U nich emoce byly cítit, věděli jste, zda druhý prožívá smutek, lásku, bolest, hněv, učila jsem se je také prožívat. Oni mě to učili tím, že jsem pozorovala, co se u nich děje kolem stolu. Třeba tam někdo začal hrát smutnou píseň a moje teta Růži začala plakat. Ale nebyl to velký pláč. Byl takový tichý. Za chvilku plakali všichni. Já se na ně dívala a říkala jsem si, jací jsou krásní. Nebylo to takové to: ‚Ježíš, proč brečí,‘ což takhle dneska je. Dnes když se pláče, člověka už posílají k psychiatrovi pro prášky, že je s ním něco špatně. Ale u Romů je to naopak, tam je něco špatně, když nepláčeš. Pak ale začali hrát něco veselého a najednou zase všichni překypovali radostí, jako by před tím žádný smutek nebyl. Takže jsem si odnesla takovéto odkazy na celý svůj život. Neskutečně mě to inspirovalo,“ říká Ida.

Vnímala, jak byl její otec v Salibech šťastný a cítil se tam opravdu doma. S otcem si vytvořila silné pouto přes muziku. Později si uvědomovala, že právě a jen přes hudbu s ní otec komunikoval o romství. Učil ji hrát romsky, romské harmonie. „Všichni v divadle a kolem věděli, že je táta Rom, jen se o tom nemluvilo, a to ani v jeho rodině. Byla jsem vlastně první po mnoha generacích, kdo to téma otevřel,“ vypráví Ida. Postupně se dovídala, čím prošla její rodina nejen za války, ale ještě v hlubší minulosti. „Raději přestali mluvit i romsky, nové generace už ten jazyk neuměly, ale moje babička, když ve stáří trpěla sklerózou, najednou začala romsky mluvit. Že jsme Romové, mi potvrdila moje teta, ale i bratranec, který se o naši minulost zajímal a dokonce našel v archivech nějaké záznamy dokladující, že jsme romství popírali už dávno,“ vypráví Ida.

„Pochopila jsem, co s člověkem dělá, když se za sebe stydí, když zapře sovu identitu. Viděla jsem na otci, co to s ním udělalo. Uzavíral se, pak onemocněl a předčasně zemřel.“

Virtuózkou být nechtěla

Ida hrála od šesti let na klavír, od devíti na violoncello. Učila se od tatínka, později měla učitelku klavíru Gertrudu Kratochvílovou. Vědělo se, že Ida má výjimečný talent, absolutní sluch, ale ona se virtuózkou stát nechtěla. „Začala jsem rebelovat a všechny jsem v podstatě zklamala. Klasickou hudbu miluji, ale mě svazovala. Když jsem pod dohledem mé učitelky klavíru, která byla jinak výborná pedagožka, hrála například Mozarta, prožívala jsem to hraní tak, že to bylo až příliš emocionální, takže aby mě učitelka usměrnila, tužkou mě vždycky práskla přes prsty. Já se lekala, protože jsem do toho byla úplně zažraná a nečekala jsem to. Zkrátka postupně jsem se v tom klasickém hudebním světě dostávala do takové uzavřené, nesvobodné škatule a nebyla jsem v tom šťastná,“ vysvětluje Ida. Až mnohem později si uvědomila, že právě toto uzavření bylo pro ni paradoxně důležité proto, aby si hledala vlastní cestu.

Komunisty jsem ze života úspěšně vytěsňovala do roku 1982

Ida navštěvovala Lidovou školu umění v Opavě a studovala na Janáčkově konzervatoři v Brně. V osmnácti letech se provdala za hornistu Vlastimila Kelara, s nímž má syna Tomáše, manželství se ale po dvou letech rozpadlo. V letech 1975 – 1982 působila jako herečka a zpěvačka v brněnském Divadle na provázku. „Měla jsem dobrý život, protože mě naplňovalo divadlo a parta kolem něj. Politika a komunisti šli mimo mě, dařilo se mi to úspěšně vytěsňovat. Pak mě to ale stejně dostihlo,“ vypráví Ida. V roce 1982 byla, jak sama říká, na vrcholu své životní i profesní spokojenosti, když s Divadlem na provázku vycestovala do Dánska na mezinárodní Festival bláznů. Zamilovala se zde do muže z Anglie a festivaloví kolegové jim ještě v Dánsku vystrojili velkou svatbu, které se účastnilo na 200 lidí.

Z Československa nás vystrnadili

„Manžel byl z Walesu, ale jemu se v Británii nelíbilo a já chtěla žít doma, takže jsem mu navrhla, aby šel se mnou do Československa. Měla jsem tenkrát obrovský státní třípokojový byt, což si v Anglii mohl dovolit jen obrovský kapitalista, takže manžel byl nadšený, jak si tady žijeme. Jenže on se nelíbil soudruhům. Považovali ode mě za zradu, že jsem se za něj provdala, jeho podezřívali, že je špión, protože přijel tenkrát s Divadlem na provázku, což bylo politické divadlo. Navíc mi tady nechtěli sňatek uzavřený v Dánsku uznat, jemu ho v Británii uznali, takže jsme byli ve zvláštní situaci: já jsem byla oficiálně svobodná, on ženatý,“ vypráví Ida. Jak říká, teprve tehdy na vlastní kůži poznala, co jsou komunisté zač. Každé ráno měla pod oknem auto Státní bezpečnosti, kdykoli chtěli, musela s nimi odjet na výslech. Nejdříve přišla o práci v divadle, pak jí vyhrožovali vyhoštěním. Odolávala, dokud to šlo. „Znepříjemňovali nám ten život tak strašně, že se mi to tady úplně, ale úplně zprotivilo. Opravdu mě dostali. Nakonec jsme si tedy sbalili věci a odjeli jsme do Walesu,“ vypráví Ida.

Smrtí tatínka nastal životní obrat

Ve Walesu prožila postupně velké rozčarování. Jiná mentalitu Angličanů i jiné očekávání od manželství si vybírala svou daň. Stala se ženou v domácnosti, přestávala tvořit i hrát na klavír; ten po čase dokonce prodala. Čekala narození dcery. Životní zlom nastal, když se dozvěděla o smrti tatínka.

„Do toho mi zemřel táta. Bylo zvláštní, že jsem cítila, že zemřel. Volala jsem domů, ale matka mi to zapřela z obav, abych nepotratila. To byl listopad. Napsala mi pravdu o jeho smrti až v lednu, když jsem porodila. Byla jsem v naprostém šoku, cítila jsem obrovskou bolest, která byla o to větší, že jsem ji neměla s kým sdílet. Přišla jsem o přátele v Anglii, když jsem teprve teď pochopila, jak se přetvařovali. Emoce se tam nenosily, vše smělo být pouze ‚lovely‘,“ říká Ida, která tam tehdy poprvé navštívila doktora. „Tajně jsem doufala, že mě aspoň vyslechne, protože jsem to tak potřebovala, on mi ale diagnostikoval depresi a dal mi igelitku plnou prášků. Tenkrát jsem cestou domů dostala strašný vztek. Prášky jsem vyhodila a věděla jsem, že si musím pomoct sama. Věděla jsem, že kdybych neplakala, onemocněla bych.“

První sólový koncert byla spontánní výpověď

Jednoho dne jí z Dánska zavolala známá, herečka, která organizovala v Cardiffu festival a chtěla, aby tam Ida odehrála vlastní koncert. Ta návrh nejdříve spontánně odsouhlasila, avšak pak se zalekla, co všechno naslibovala. Zpanikařila. Dosud byla zvyklá mít kolem sebe lidi z divadla, sólově však ještě nikdy nekoncertovala. Byla odkázána jen sama na sebe a na klavír. „Vyděsila jsem se, co tam vlastně budu dělat, co zpívat. Dodneška si to neumím vysvětlit jinak, než že se odehrálo něco nahoře s mým tátou. Do poslední chvíle, než jsem vešla na jeviště, jsem vůbec nevěděla, co tam budu tu hodinu a půl dělat. Klepaly se mi nohy, celé tělo. Sedla jsem si v tom tichu, byla jsem jen já a ten klavír. Pak se to ve mně najednou všechno otevřelo. Vyzpívala jsem tam všechny ty písně z dětství ze Salib, všechno, co mě můj táta naučil. Tu bolest a lásku, kterou jsem k němu cítila. Měla jsem takový hlas, o kterém jsem dosud nevěděla. Hodinu a půl bez přestávky jsem to tam všechno tomu tátovi vypověděla. Bylo to něco neskutečného. Úplně jsem zapomněla, že jsou tam lidi. Postavili se a začali aplaudovat a tleskat a já jsem tam stála a až jsem se lekla. Říkala jsem si, že přece ani nevědí, odkud jsem, co zpívám, že je to přece úplně jiná kultura. Tehdy jsem se našla, to jsem byla já,“ říká Ida.

Dánové ji potřebovali, aby je emočně otevírala

Tatínkova smrt v ní otevřela nové životní směřování. S manželem se odstěhovali do Dánska, kde se ale nakonec cítila podobně jako v Anglii. Oba národy byly pro ni podobně chladné. Snažili se ji zformovat, ona se tam ale necítila svobodně. Opět díky tomu ale došla k novému poznání. Když jednou vezla na kole dceru do školky, projížděla ostrovem Christianie, kde žila hippies komunita. „Plály tam ohně, lidé se tam družili, žili svobodně, v sepětí s přírodou. Přitáhlo mě to k nim jako magnet. Připomnělo mi to Saliby. Dala jsem se tam s lidmi do řeči a vznikl z toho workshop pro čtyřicet žen, zakončený nedělním koncertem. Tím se rozjely moje workshopy a kurzy zpěvu. Pochopila jsem, že Dánové mě potřebovali, abych je emočně otevírala,“ říká Ida.

A nejen Dánové. Když dostala nabídku do Norska, neváhala. Prožila tam neopakovatelné turné až za severním pólem po izolovaných komunitách, roztroušených po širé krajině. Lidé zde žili tradičním, pospolitým způsobem, odkázáni jeden na druhého, každá komunita měla svůj pěvecký sbor, hráli také divadlo, žili v sepětí s nádhernou divokou přírodou. Právě zde se v listopadu 1989 Ida po telefonu dozvěděla o tom, že v Československu probíhá revoluce. Zpátky se ale ještě dlouho nevrátila. Ještě v roce 1990 kočovala s manželem i dětmi po Norsku, do Osla a pak do Walesu se vrátila kvůli dětem. Manželství se nakonec rozpadlo.

Prolomení rodinného tabu

Do vlasti se vracela postupně, koupila dům v Bystrém u Poličky, po nějaké době se přestěhovala do Prahy, natrvalo se do Čech přestěhovala v roce 1995. Založila zde Mezinárodní školu pro lidský hlas, organizuje mezinárodní workshopy, multietnické projekty, romský festival Gypsy Celebration Hartmanice, zakládá sbory s repertoárem romských písní. V roce 1999 založila se svým nynějším partnerem Desiderem Duždou skupinu Romale Rat (Romská krev), se kterou koncertuje po celém světě. Za hudbu k filmu Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba byla v roce 2001 nominována na Českého lva.

Tabu o romství v její rodině prolomila po návratu do Čech, když o tom promluvila do médií. Její rodina jí to měla za zlé. „Byla to velká roztržka, maminka se mnou nemluvila několik let, sestry také ne. Byla jsem první, kdo začal mluvit nahlas o tom, že se nemáme za co stydět,“ říká Ida.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin