The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kautský (* 1948)

• narodil se 10. ledna 1948 do rodiny překladatele a scénáristy Oldřicha Kautského

• od mládí se věnoval studiu italštiny

• v roce 1968 začal pracovat v italské sekci zahraničního vysílání Československého rozhlasu

• po srpnové okupaci s kolegy ilegálně vysílal zprávy z Československa do celé Evropy

• v roce 1977 ukončil činnost v Československém rozhlase a začal působit jako tlumočník a překladatel na volné noze

• v listopadu 1989 se účastnil vládní delegace do Říma při příležitosti svatořečení sv. Anežky České

• v roce 1990 byl tlumočníkem papeži Janu Pavlu II. při jeho cestě po Československu

• po sametové revoluci působil jako tlumočník z italštiny prezidentu Václavu Havlovi

• v době natáčení (2025) žil v Praze a nadále se věnoval tlumočení a překládání

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 se stala obrovským šokem pro obyvatele Československa. Překročením hranic a obsazením suverénního státu došlo k násilnému ukončení období pražského jara, které do společnosti vneslo nádech demokratizace společnosti. Československo tak ztratilo možnost relativního uvolnění poměrů v zemi a čekal ho nástup tuhé normalizace.

Velkou podporou se pro obyvatelstvo stal Československý rozhlas. Hlavní budova ve Vinohradské ulici byla sice obsazena vojáky, ale i přesto pracovníci vysílali zprávy z utajených či náhradních studií a přinášeli tak aktuální zprávy i výzvy k zachování klidu. Rozhlas se stal spolehlivým zdrojem informací i jistým nástrojem odporu proti okupantům.

Jedním z takových míst se stala i vila v pražské části Nusle, kde probíhalo krátce po okupaci ilegální vysílání do celé Evropy v několika světových jazycích. Právě z tohoto místa v pravidelných intervalech získávali lidé doma i zahraniční posluchači aktuální informace o situaci v Československu. Jedním z pracovníků italského vysílání byl i Petr Kautský, který pracoval na informovanosti italských posluchačů po celé Evropě.

Otec prováděl po válce šetření o italských filmových poměrech

Petr Kautský se narodil 10. ledna 1948 v Praze jako jediný syn překladatele a scénáristy Oldřicha Kautského a ženy v domácnosti Jiřiny Kautské (roz. Štréglové). Období druhé světové války se poměrně silně dotklo pamětníkovy rodiny. Jeho rodiče pocházeli ze smíšených židovských rodin, což znamenalo, že jeho babička prošla Terezínem. Naopak strýc bojoval v řadách britské RAF a dědeček byl popraven nacisty. I přes tyto skutečnosti většina rodinných příslušníků válku v pořádku přečkala. 

Pamětníkův otec Oldřich Kautský před narozením svého syna působil přibližně rok v Itálii. Jako znalec italštiny a italských poměrů sem byl poslán organizací UNESCO, aby provedl šetření o filmových poměrech v zemi. „Otec byl v Itálii asi rok. Vzpomínám si, jak mi vyprávěl že měl v Itálii udělat rozhovor s režisérem Rossellinim, ale předtím se měl sejít s jeho asistentem, aby se rozhovor připravil. Asistent přišel, takový mladý, kudrnatý muž a představili se Kautský – Fellini,“ vypráví pamětník.

Oldřich Kautský již od dětství vedl svého syna ke studiu jazyků, kterých ovládal celkem pět. Malému Petrovi představil italštinu, která ho začala bavit. Přibližně od deseti let se tak pamětník učil různé básničky, písničky a prohluboval tak zájem nejen o italštinu, ale i o Itálii samotnou. Po absolvování základní školy pokračoval ve vzdělání na středně všeobecně vzdělávací škole (obdoba dnešního gymnázia), kterou zdárně zakončil maturitou. V té době pravidelně docházel na jazykové kurzy italštiny a v jazyce se začal více zdokonalovat. 

Zpočátku jsem pracoval jako administrativní pracovník italského vysílání 

Po maturitě se rozhodoval, kam dál na školu. Chtěl jít ve šlépějích svého otce, který vedle překládání pracoval i jako scénárista. Spolupracoval například na scénáři pohádky Pyšná princezna, kde si zahrál i pamětník v závěrečné scéně jako člen komparzu. Přihlásil se proto na FAMU na obor režie. Bylo mu sděleno, že dostat se na tento obor hned po střední škole je téměř nemožné. Získal doporučení nejprve rok manuálně pracovat a pak to zkusit znovu.

V letech 1966–1967 proto pracoval jako dělník u Československých státních drah a po roce se opět přihlásil na obor režie na FAMU. Na toto období vzpomíná následovně: „Dostat se tam bylo nemožné. Hlásilo se tam asi devadesát zájemců a brali tři – z toho dva museli být z rozvojových zemí.“

Místo vysokoškolského studia nastoupil proto počátkem ledna 1968 do Československého rozhlasu, do italské sekce zahraničního vysílání. Zpočátku zde pracoval jako administrativní pracovník a postupně se vypracoval na pozice, kdy připravoval pořady pro vysílání či samotné pořady uváděl. Část italské sekce zahraničního vysílání sídlila na detašovaném pracovišti v pražských Nuslích. Tam se připravovaly pořady, jejichž cílem bylo primárně informovat italské zahraniční pracovníky po celé Evropě. Stanice „Radio Praga“ (pracovně nazývaná „Áčko“) vysílala totiž na krátkých a středních vlnách a díky tomu měla dosah do celé Evropy. 

Hned po okupaci jsme začali ilegálně vysílat a informovat o situaci v ČSSR 

Srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy byla šokem pro celé Československo. Československý rozhlas v tu dobu hrál prim v informovanosti a podávání nejaktuálnějších zpráv. Cílem okupačních vojsk bylo v co nejkratší době obsadit vysílání a mít ho pod kontrolou. To se jim podařilo v hlavní budově na Vinohradech, kterou obsadili a přerušili telefonní i další kabely, ale nikoliv na několika detašovaných pracovištích, z nichž jedno bylo právě v Nuslích.

„Ráno 21. srpna ráno mě táta vzbudil, aby mi řekl, co se děje. Hned jsem jel do práce a sešli jsme se. […] Kolem desáté nás vytlačili ven a já odešel domů. Druhý den mi volal kolega, abych přišel do vily, a já to pochopil a hned jsem tam dorazil. Už běželo vysílání zahraničního Rádia Praha. V kontinuálním vysílání se střídalo vysílání v jazycích jako byla angličtina, francouzština, němčina, italština, španělština a ruština,“ vypráví o začátku vysílání.

Skupina kolem pamětníka vždy připravila potřebné informace a rodilý Ital je přečetl do éteru. Zaměstnanci tohoto vysílání se však domluvili se sousedy, že pokud by došlo k nebezpečí, mohou se dírou v oplocení u nich na zahradě schovat. Poučený vrátný, pokud se nebezpečně blížila okupační armáda, zaměstnance upozornil a ti skutečně na vedlejší zahradu doběhli. 

Toto ilegální vysílání zahraničního rozhlasu trvalo jen několik dní a stopkou se pro něj stalo podepsání Moskevského protokolu dne 27. srpna 1968. „Vedení rozhlasu bylo povinno uposlechnout a během dne bylo vysílání ukončeno,“ vzpomíná. Italské vysílání se následně přesunulo do své původní redakce na Vinohradské ulici do hlavní budovy Rozhlasu a nadále probíhalo oficiální vysílání stanice Radio Praga.

Petr Kautský zůstal pracovat v Československém rozhlasu do roku 1977 a následně se rozhodl vydat na volnou nohu s cílem tlumočit a překládat. Začal pracovat v Ústřední správě rekreační péče, kde působil jako tlumočník či průvodce. Jednalo se o zájezdy italských turistů do Československa financované italskými odbory.

Práce na volné noze měla odlišné postavení než klasické zaměstnání. Pamětník byl registrován pod Pražskou informační službou, ale jeho práce byla limitována počtem odpracovaných hodin, aby se tak předešlo vydělání většího výdělku. 

Největší čest byla, když jsem se stal tlumočníkem prezidenta Havla

Vedle již zmíněného tlumočení a překládání italským turistům pracoval například u Filmexportu, kde vytvářel titulky k českým filmům určeným do zahraničí či naopak překládal italské filmy pro československý trh. V této práci prakticky pokračoval ve šlépějích svého otce, který ale v roce 1980 zemřel. 

V listopadu 1989 dostal pamětník zajímavou nabídku, a to stát se tlumočníkem vládní delegace v rámci státní cesty do Itálie, kde mělo proběhnout svatořečení Anežky České. Došlo i k audienci u papeže a Petr Kautský se zde setkal s tehdejší hlavou katolické církve Janem Pavlem II. Vzpomíná i na proslov, který tam měl Tomáš Halík. Zpět do Československa se vracel v době sametové revoluce a jejích prvních revolučních dnů. Začal se aktivně účastnit demonstrací na podporu Občanského fóra a pádu komunistického režimu.

Petr Kautský se díky své kvalifikaci stal hned v dubnu 1990 při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. jeho tlumočníkem při cestě po Československu a na toto období vzpomíná následovně: „To byla neskutečná osobnost. Jsem sice křtěný, ale nejsem praktikující katolík. Byl jsem mu tři dny stále po boku, ale říkal jsem si, ještě pár dní a měl by mě. Měl neskutečné charisma.“

Za svůj pomyslný vrchol kariéry však považuje nabídku na tlumočení prezidentu Václavu Havlovi. Jako jeden z týmu ho tak mohl doprovázet na cestách po Itálii, ale i naopak v Československu, později České republice při návštěvách italských státníků, jako byl například italský prezident Oscar Luigi Scalfaro. Na této pozici zůstal až do konce vládního období prezidenta Václava Havla, tj. do roku 2003.

Petr Kautský stál po roce 1989 u zrodu založení Jednoty tlumočníků a překladatelů. Vedle toho se stal také členem Obce překladatelů a Asociace konferenčních tlumočníků. Vedle toho dodnes působí jako šéfredaktor odborného časopisu ToP (Tlumočení – překlad). V době natáčení (2025) žil se svou rodinou v Praze a nadále se věnoval konferenčnímu tlumočení. Na závěr svého vyprávění však podotkl, že i když se bojí, že je jedním z poslední generace tlumočníků, jelikož jejich práci kvalitně nahrazuje informační technologie a umělá inteligence, tak i přesto lidský faktor v tlumočení nikdy nahrazen nebude.