The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kašparová (* 1948)

• narozena 24. října 1948 v Miroslavi na Znojemsku

• její strýc a bratranec zemřeli koncem druhé světové války při bombardování Miroslavi

• dědečkovi bylo zestátněno zahradnictví, otec nucen pracovat v JZD

• v mládí ji silně formovalo prostředí miroslavského evangelického sboru, které vytvářelo alternativní prostor nejen pro duchovní život, ale také pro vzdělávání

• srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy prožila v západním Berlíně, kde byla zrovna na výletě

• účastnila se letákové akce proti volbám v roce 1971

• vystudovala teologii na Komenského bohoslovecké fakultě v Praze

• její fungování coby farářky bylo pod dohledem církevního tajemníka i StB kvůli známostem mj. s Janem Litomiským i četným kontaktům v zahraničí

• Chartu 77 nakonec nepodepsala, ale distribuovala ji dále

• státní souhlas pro vykonávání funkce farářky ve Vanovicích na Hané jí nebyl udělen, pracovala zde tedy jako sborová sestra

• účastnila se četných výslechů na StB

• po revoluci v roce 1989 spoluzakládala Evangelickou akademii v Brně, která funguje dodnes

• v roce 2025 žila Jana Kašparová v Bílovicích nad Svitavou

Jana Kašparová, tehdy ještě Ryšavá, se během vysokoškolských studií o prázdninách v roce 1968 dostala přes Ekumenickou radu církví na brigádu do Hamburku, která byla zaměřena na pomoc sociálně slabším. Na akci se podíleli Maďaři, Češi, Poláci, ale také Němci, Švédové a Angličané. „Tehdy jsem si uvědomila, že i na západě žijí lidé sociálně slabí,“ vzpomíná pamětnice, jejímž hlavním úkolem bylo tapetování. Součástí pobytu byl i výlet do západního Berlína. „Byl tam problém s vízy, měli jsme socialistický pas, a tak jsme museli letět z Hamburku do Berlína letadlem,“ popisuje pamětnice svůj první let. V západním Berlíně strávila asi týden. „Byli jsme se podívat u Berlínské zdi, dokonce jsme mohli po takovém lešeníčku vylézt nahoru a podívat se na Východ, kde stáli obrněnci a zeď hlídali. Tam jsem si hmatatelně uvědomila rozdíl a sílu komunistické moci, která se projevuje i brutálními zásahy. Na zdi byly pomníčky lidem, kteří se snažili přejít, ale nepodařilo se jim to a zahynuli,“ vzpomíná na zážitky, které byly zanedlouho zastřeny jinou zkušeností. „Ve středu 21. srpna 1968 ráno jsme se dozvěděli z rádia, že je naše země okupovaná,“ popisuje pamětnice šok, který překryl návštěvu západního Berlína. „Bylo pro mě zajímavé vidět i tu hrůzu a strach západních Němců, kteří měli za zdí ruská vojska. Tam jsem si uvědomila, co znamená přítomnost vojska na území jiné země,“ popisuje Jana Kašparová. Z Berlína se vrátila do Hamburku a nastala otázka, jak dál. „Místní nás přemlouvali, ať zůstaneme, že nás zajistí a že budeme moct i dál studovat,“ vzpomíná pamětnice na laskavost takřka cizích lidí. „Jenže já jsem neměla spojení s rodinou, telefon nefungoval, a tak jsem se rozhodla vrátit zpět do vlasti. Večer před okupací jsme se dívali na dokumentární film o maďarských událostech a já měla takovou představu, že se u nás děje něco podobného jako tehdy v Maďarsku,“ popisuje pamětnice pocity, s nimiž se do Čech vracela. V rodné Miroslavi byl celkem klid, takže se po nějaké době pamětnice vrátila zpět do Prahy, kde začínal semestr. 

V roce 1971 se konaly první sněmovní volby po okupaci. „Měly být už v roce 1969, ale režim se zřejmě bál, že by nedopadly dobře, tak byly odsunuty až do roku 1971,“ popisuje pamětnice, která už v té době měla kontakt s Janem Tesařem a jeho rodinou. „Jan Tesař byl historik, který ostře vystoupil proti normalizaci, byl zatčen a strávil třináct měsíců ve vazbě. Jako studenti jsme zorganizovali sociální pomoc pro jeho rodinu, měl tři malé děti,“ dodává Jana Kašparová, která vybrané peníze nosila jeho manželce Janě Tesařové, s níž se spřátelila. Po Tesařově propuštění z vězení byla zorganizována letáková akce, do které pamětnice se svým tehdejším partnerem, později manželem, vstoupila. „V Brně, tuším, Jiří Müller sepsal text, aby si občané uvědomili, že volby nejsou povinné a že je možné škrtat. Byl tam i návod, jak jména zaškrtnout, aby byla volba platná,“ popisuje pamětnice. Letáky se dostaly do Prahy, kde se distribuovaly různými způsoby. „V půjčeném bytě mé sestřenice jsme měli stovky obálek a podle telefonních seznamů a podle toho, jaké adresy jsem si pamatovala z Miroslavi, jsme letáky dali do obálek a roznesli do různých schránek po městě. S Janem Tesařem jsme měli domluveno, že se tři dny po rozeslání potkáme před kinem Světozor a on nám dá znamení, zda je vše v pořádku. Kdyby byl problém, odešel by na jinou stranu a my bychom jen prošli. Když by bylo vše v pořádku, prostě bychom se potkali. Dopadlo to tak, že on odešel a zmizel,“ vypráví Jana Kašparová. Akce byla prozrazena, policie našla zásobu letáků u dalších účastníků letákové akce – faráře vršovického sboru Jaromíra Duse, jeho kurátora a profesora Hejdánka. Byli odsouzeni a uvězněni na několik měsíců. „Měla jsem strach, byla to jedna z mých prvních politických zkušeností, jak se člověk může angažovat v tom, aby věci alespoň trošku relativizoval,“ reflektuje pamětnice a dodává, že když přijela domů do Miroslavi, spousta lidí vyprávěla, jak dostala výzvu, aby nešli volit. Tatínek jí dokonce líčil, jak za ním přišla komise až na pole, kde oral, a prosili ho, aby traktor zastavil a lístek do urny vhodil. Ani on, ani matka pamětnice už za komunismu k volbám nikdy nešli – stejně tak jako Jana Kašparová. 

Světla svobody promítnutá na obloze 

Jana Kašparová, rozená Ryšavá, se narodila Vlastimilovi a Martě Ryšavým 24. října 1948 v Miroslavi na Znojemsku. V Miroslavi před válkou žila tři etnika – Češi, Němci a Židé. Pamětnice vzpomíná, jak chodila do školy opuštěnou židovskou čtvrtí. Miroslav byla kromě odsunu Židů a později Němců poznamenána také bombardováním v posledních dnech války. „Tatínek se tehdy schovával se svými rodiči, bratrem a jeho dětmi ve sklepě. První nálet ustal, strýc Blahoslav Ryšavý se vyšel podívat ven i s malým synkem Janem. Přišel další nálet, oni se schovali v sousedním domě, který dostal zásah, a oba tam zahynuli,“ vzpomíná na tragédii, jež poznamenala rodinu, Jana Kašparová. Její otec se pak o rodinu svého bratra, po kterém zůstaly dvě malé děti, dlouhá léta staral. 

Matka pamětnice pocházela ze zahradnické rodiny. Dědeček pamětnice vlastnil prosperující zahradnictví s četnými kontakty na Vídeň, odkud dostával zvláštní semena. Zahradnictví mu bylo později zestátněno a přeměněno na komunální služby, což dědeček nesl poměrně úkorně – zejména proto, že se vedoucím stal jeho bývalý zaměstnanec, který se v zahradničení zase tolik nevyznal. Otec pocházel ze zemědělské rodiny, chtěl studovat, ale po válce se musel starat o hospodářství svého bratra a oženil se, takže ze studií sešlo. Později si dodělával večerní zemědělskou školu. Pamětnice vzpomíná na pěkné chvíle, kdy se po večerech spolu oba učili. Po kolektivizaci, která dle slov pamětnice v obci neproběhla nijak dramaticky v porovnání s některými jinými obcemi, pracoval otec v JZD na pozici mechanizátora. „Psychicky neunesl, jak špatně se v družstvu hospodaří a jak schopní lidé nemají možnost vlivu a rozhodování,“ popisuje pamětnice s tím, že se její otec zhroutil a musel odejít na léčení. Po návratu z léčebny si nedostatečné pracovní uplatnění částečně kompenzoval v místním evangelickém sboru, kde byl velmi činný. „Byl žákem profesora Hoška, který se učil u Janáčka a z politických důvodů musel odejít z Brna do Miroslavi,“ líčí pamětnice. „Otec vedl pěvecký sbor, založil i obecní pěvecký sbor, hrál na varhany a byl členem staršovstva, což je správa evangelického sboru,“ vyjmenovává pamětnice četné aktivity svého otce a dodává, že díky nim si otec kompenzoval ubíjející zaměstnání. Jana Kašparová byla nejstarší ze tří sourozenců – měla o dva roky mladší sestru a o sedm let mladšího bratra. K tomu si navíc rodina vzala do pěstounské péče vzdálenou příbuznou s hendikepem, doma tedy byly celkem čtyři děti. 

Do školy nastoupila pamětnice roku 1955. Chodila na náboženství a byla aktivní v místním evangelickém sboru. „Vnímala jsem, že svět funguje dvojitě. Rodiče si netroufli nás neposlat do prvomájových průvodů, doma jsme však poslouchali zahraniční rozhlas a rodiče měli kontakty na sbor z Vídně, se kterým se navštěvovali,“ popisuje pamětnice dvojakost, kterou reflektovala už jako dítě. „Hranici jsem vnímala jako něco děsivého a nepříjemně zlého,“ vybavuje se jí. „Tatínek nás brával na kopec, odkud byla vidět záře na obzoru, a říkal nám, že jsou to světla z Vídně, kam jsem se už jako malá toužila podívat,“ popisuje pamětnice zážitek z dětství. To má neodmyslitelně spojeno s evangelickým sborem: „Byl to svět, který nám odkrýval úplně jiné dimenze. Bylo to velmi podnětné prostředí, kde se četl Masaryk, na přednášky jezdili profesoři Matějíček, Křivohlavý nebo třeba profesorka Komárková. Dějiny se zde také vyprávěly jinak než ve škole a já si říkala, že mě ty školní bláboly nezajímají, i když se je sice nějak naučím,“ vzpomíná na formativní prostředí pamětnice.

Po skončení základního vzdělávání chtěla pokračovat ve studiích na střední všeobecně vzdělávací škole v Moravském Krumlově, která končila maturitou. „Netvořily se tam velké rozdíly mezi straníky a nestraníky, kdo byl schopný, tak šel studovat. Moje přijetí však museli komunisté schválit a rodiče se museli zavázat, že moje mladší sestra půjde studovat něco se zemědělstvím, aby se splnily kvóty.“ Sestra pamětnice s tím souhlasila, Jana Kašparová tak v roce 1964 nastoupila do Moravského Krumlova. „Na náměstí bylo knihkupectví, kde se každý čtvrtek tvořily fronty, protože ve čtvrtky vycházeli Škvorecký, Klíma a tahleta generace. Knihkupkyně nám schovávala Literární noviny, někteří kantoři to kvitovali a schvalovali.“ A když jim profesorka z ruštiny, ze které musela pamětnice maturovat, donesla Jeden den Ivana Děnisoviče, vnímala Jana Kašparová, že je atmosféra ve společnosti přece jen o cosi svobodnější. Ovšem ne tolik, aby ředitel školy při zjištění, že se Jana Kašparová hlásí na teologii, nepropadl strachu a studia se jí nesnažil všemožně rozmluvit. „Já si ale trvala na svém a on nakonec ustoupil a do posudku mi napsal, že nemá námitek,“ vzpomíná pamětnice, která v roce 1967 nastoupila na studia teologie na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (nyní Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy) v Praze.

Lesní brigády jako ostrůvky svobody 

Profesorka Komárková, která jezdila do Miroslavi na přednášky, a další členové akademického sdružení se snažili vykompenzovat to, že církev nemohla vzdělávat a formovat mladé lidi tak, jak to dělávala dříve. Byly zakázány tábory, YMCA a další vzdělávací akce. A tak tento okruh lidí vymyslel, že „na oko“ půjde na ruku propagandě budování republiky, a začal v pohraničních horách na severu a východě Česka organizovat lesní brigády, kde se po čtrnáctidenních turnusech střídali mladí lidé ochotní pracovat de facto za byt a stravu a proplacení cestovného. „Práce byla na dnešní poměry nesmírně náročná až krutá – pracovali jsme v polesí, kde jsme třeba prořezávali a obsekávali stromky,“ říká Jana Kašparová. „Ale kromě práce se tam také četlo z Písma, po večerech byly přednášky z filozofie, historie a společenských nauk, také se hodně zpívalo,“ vzpomíná na hutné týdny během letních prázdnin pamětnice. Myšlenku brigád spoluzakládal také Vladimír Kalous, farář v Miroslavi, kterému se v roce 1964 podařilo zorganizovat družbu evangelické mládeže z NDR s českými evangelíky právě na těchto brigádách, konaných tehdy v Kunvaldu v podhůří Orlických hor. Skupinka z NDR sem pak pravidelně jezdila a pamětnice se skamarádila se dvěma nejstaršími dcerami německého evangelického faráře Bekera, s Gerlinde a Hildegard, za kterými, když to bylo možné, pak jezdila i do NDR na vzdělávací kurzy. „Mám pocit, že tehdy na tom NDR byla ještě hůř než my,“ vzpomíná pamětnice na první zážitek z návštěvy přítelkyň ve východním Německu. „Byl na ně větší politický tlak, na druhou stranu tam církev byla svobodnější než u nás,“ popisuje pamětnice. „Mohli si uchovat sociální zařízení, ústavy pro děti s mentálním postižením, domovy důchodců. V jednom z nich jsem byla i na brigádě a hodně těch věcí bylo podporováno a financováno z církví ze západního Německa, takže i ty domovy byly vybavenější než třeba státní, protože měly pomoc ze Západu,“ popisuje svoji zkušenost Jana Kašparová. 

Jirchářské čtvrtky a konec studia v napjaté atmosféře 

Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, kam pamětnice nastoupila k vysokoškolskému studiu v roce 1967, patřila pod ministerstvo kultury. „Neměli jsme stejná práva jako ostatní vysokoškoláci – třeba naše koleje byly brané jako internát,“ popisuje pamětnice. Právě tyto koleje, které byly mimo fakultu, hrály důležitou roli v setkávání. „Konala se zde ekumenická setkání, kam chodili i katolíci. Říkalo se jim Jirchářské čtvrtky a už tehdy se jich účastnili filozofové jako Jiří Němec, Ladislav Hejdánek, Jan Sokol a doktor Machovec. Probíhaly tam velice urputné a zanícené diskuze,“ líčí pamětnice a dodává, že právě zde se například poprvé dozvěděla o druhém vatikánském koncilu a jeho implikacích. 

Uvolnění atmosféry se podle pamětnice začalo projevovat už v roce 1967. „Najednou se objevovaly osobnosti jako profesor Patočka, které mohly přednášet,“ vzpomíná na měsíce předcházející srpnové okupaci. „Bohoslovecká fakulta si také zachovala určitou otevřenost a v roce 1968 se zde objevili studenti z Holandska, kteří zde mohli studovat. Přijížděli k nám i profesoři ze zahraničí – z Heidelbergu nebo švýcarského Lausanne, kam mohl vyjet můj kamarád Miloš Rejchrt studovat,“ líčí pamětnice, jak se jí i skrze tyto kontakty více otevřel svět. Vycestování bylo možné také díky tzv. Křesťanské mírové konferenci, kterou na fakultě propagoval Josef Hromádka, děkan fakulty, jenž sympatizoval se socialismem a jeho idejemi a snažil se ukázat, že křesťanství a socialismus jdou dohromady. „Dělal to ovšem za cenu mnohých ústupků,“ říká k tomu pamětnice, která se ke Křesťanské mírové konferenci stavěla kriticky a odmítavě. „Na druhou stranu to byla cesta, jak se někteří zahraniční studenti a učitelé na školu dostali,“ dodává Jana Kašparová. 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy však proces uvolňování přetrhla. Nastupující normalizace se projevila i po upálení a pohřbu Jana Palacha: „Nový děkan i profesoři na pohřbu sice slibovali, že zůstanou věrni ideálům demokracie, ale to se brzy začalo měnit a atmosféra vedení fakulty začala být opatrná. Spíš nás nabádali k tomu, aby se nedělo nic nerozumného, co by fakultu mohlo ohrozit,“ vzpomíná pamětnice, která byla v době pohřbu Jana Palacha mimo republiku. „Vzbuzovalo to velkou pozornost, měla jsem prostor o tom vyprávět a pocit, že se evropská společnost zajímá a podporuje nás. Na výročí okupace byla Jana Kašparová opět mimo republiku – dostala pozvání do ekumenického střediska Agapé, které působilo v italských Alpách, kde se konalo setkání studentů evropských církví. „Byla k tomu konference a pak možnost za symbolickou částku procestovat Itálii vlakem,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Byla to moje poslední spanilá jízda, protože v září 1969 se hranice opět uzavřely.“ V říjnu 1969 se Jana Kašparová zapojila do okupační stávky na fakultě, kdy studenti vybízeli vedení fakulty, aby neakceptovalo normalizační nároky. V podobné době bylo pamětnici také zamítnuto již udělené a domluvené stipendium do Lausanne. „Byl to pro mě jeden z důkazů, že se věci vracejí do starých kolejí. Šla jsem se zeptat na ministerstvo, proč mi nedali povolení, a že si přeji, aby mi tuto věc podali písemně. Oni mi řekli, že jsem arogantní, že mi nic písemně dávat nebudou, a v podstatě mě z ministerstva vyhodili,“ popisuje pamětnice nepříjemnou situaci, která ji připravila o vysněné studium v zahraničí.

V atmosféře tolik nepodobné té, když Jana Kašparová na vysokou školu nastupovala, ukončila studium. „Fakulta v té době začala vyklízet pozice, někteří studenti byli ze studií vyloučeni a já jsem končila s hrůzostrašným posudkem, že jsem nespolehlivá a nepřátelská k socialistické republice,“ popisuje pamětnice a dodává, že se promoce tehdy ani nezúčastnila, protože se nechtěla setkat s vedením fakulty. Státní souhlas pro vykonávání pozice duchovní dostala Jana Kašparová s podmínkou, že se za ni zaručí někdo zkušený. „Seniorní farář v Opatově na Vysočině, kam jsem nastoupila, zuřil, že není možné, aby se takto státní aparát choval,“ vzpomíná pamětnice na začátky v Opatově, kam nastoupila jako vikářka. 

Letáková akce německých kamarádek 

V létě roku 1968 byla Jana Kašparová, stejně jako v předchozích letech, na lesní brigádě v Kunvaldu. Na úspěšnou družbu navázaly i její přítelkyně z východního Německa – sestry Gerlinde a Hildegard Bekerovy, které přijely z Frankfurtu nad Odrou. Po skončení brigády se všechny společně přesunuly do Miroslavi, rodné obce pamětnice, odkud pak pamětnice odjela do Hamburku a Berlína. Sestry Bekerovy tak na vlastní kůži viděly a zažily obrodný proces, který tehdy v Československu probíhal. Když pak propaganda hovořila o „násilí“, které měla vojska Varšavské smlouvy přijet potlačit, nevěřily jí ani slovo. „Mimo jiné je velmi trápilo, že se i východoněmecká armáda účastní potlačování svobody na území jiného státu,“ líčí pamětnice. „Gerlinde, Hildegard a ještě jedna jejich kamarádka proto rozeslaly výzvu na adresy ve Frankfurtu nad Odrou, aby se lidé zamysleli nad tím, co se v Československu skutečně děje,“ popisuje Jana Kašparová odbojovou akci svých německých kamarádek. Nějakou dobu se nic nedělo – Gerlinde začala studovat vysokou školu v Berlíně a její mladší sestra Hildegard studovala střední školu – až policie vypátrala, kdo za letákovou akcí stál. Obě sestry byly zatčeny a uvězněny. Připravoval se i soudní proces, ale před Vánocemi byly obě sestry omilostněny a trestní stíhání bylo zastaveno. „Ani jedna však nemohla pokračovat ve studiu,“ kroutí hlavou Jana Kašparová. „Naše přátelství to jen utužilo. Hned v lednu 1969 jsem za nimi jela do Frankfurtu a v létě pak zase ony přijely k nám. Psaly jsme si a telefonovaly,“ vzpomíná pamětnice na hrdinství dvou mladých dívek.

Farářkou pod drobnohledem StB

Že bude Jana Kašparová narážet s režimem i nadále, se ukázalo velmi brzy. Kromě toho, že byla pod pečlivým dohledem okresního církevního tajemníka Bělohoubka z Jihlavy, který jí vikariát znepříjemňoval nejrůznějšími šikanózními zásahy, musela dokonce posunout i termín své ordinace, tj. ustanovení do funkce farářky. „Začala jsem si domlouvat ordinaci ve své rodné Miroslavi, kde už mezitím místnímu faráři Vladimíru Kalousovi odňali státní souhlas, stejně jako mému dalšímu kolegovi Miloši Rejchrtovi,“ popisuje pamětnice. „Pro ordinaci jsem si vybrala 25. únor, protože je to velký svátek. Bylo už napečeno cukroví a objednaný autobus, ale asi týden předtím přišel zákaz od církevního tajemníka s tím, že jde o provokaci,“ kroutí hlavou pamětnice. „Mně ta souvislost vůbec nenapadla. Musela jsem vše narychlo rušit a některým lidem jsem ani nestihla dát vědět.“ Jana Kašparová se nakonec ordinace dočkala o něco později. V létě roku 1973 se provdala za faráře Pavla Kašpara a zároveň organizovala brigádu v Aloisově v Jeseníkách. „A zase přišel zákaz – asi tři dny před konáním. Některým jsem opět nestihla dát vědět a pak mi říkali, že tam stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti, místo hlídali a všechny posílali zpátky,“ popisuje pamětnice. 

Jedenkrát do měsíce se konala farářská konference, kam se sjížděli faráři z okolí, aby si vyměňovali zkušenosti – samozřejmě pod bedlivým dohledem církevního tajemníka. „Pokoušeli jsme se dělat i nějaké akce navíc, takže se asi dvakrát faráři sjeli k nám do Opatova. Začínalo se v neděli večer, v pondělí byl program a v úterý byl rozjezd. Podobná akce se konala i v Libštátu v severních Čechách na faře u faráře Petra Brodského. Bylo to v roce 1975 a jeli jsme tam s manželem, já jsem byla těhotná,“ líčí pamětnice. „Udělalo se mi tam hodně špatně, manžel mě odvezl do nemocnice v Jilemnici s tím, že mi pak doveze věci. Mezitím však do Libštátu přijeli okresní i církevní tajemníci, setkání prohlásili za nelegální a účastníky vyzvali k odchodu a odjezdu,“ popisuje pamětnice situaci, kterou zná z vyprávění. Farář Petr Brodský tehdy argumentoval, že jde o jeho přátele v jeho soukromém bytě a že se tam neděje nic nelegálního. Tajemníci proto přivolali posily od StB, kteří setkání prohlásili za ilegální a všichni museli do deseti minut obec opustit. „Všichni pak podali stížnost, samozřejmě to nebylo nic platné. Setkávali jsme se dál – nikdo nepovažoval za nutné útlaku ustupovat,“ říká Jana Kašparová a dodává, že Petra Brodského tato akce a jeho postoje stály místo. Musel z Libštátu odejít a nakonec o státní souhlas definitivně přišel. 

Návštěva z Ameriky a Charta 77

Manželé Kašparovi se snažili udržovat kontakty se zahraničím – většinu z nich navázali už během mládí a studií. „Jezdili k nám kamarádi z Holandska a církev zorganizovala farářský spolek švýcarských farářů, který pravidelně posílal finanční podporu všem farářům s dětmi. Dostávali jsme tuzexové poukázky, díky nimž měly naše děti i věci, ke kterým nebylo jednoduché se dostat,“ popisuje pamětnice. Jednoho dne se u manželů Kašparových objevil muž, který mluvil špatně německy, zato dobře anglicky. „Vyklubal se z něj potomek jedné z opatovských rodin, student práv jménem Beran, který žil v Americe a po Evropě pátral po svých předcích,“ popisuje pamětnice začátek přátelství, které rodině pomohlo i ekonomicky. „Když viděl, jak žijeme a že se mezi farnostmi přepravujeme na motorce, protože nemáme auto, rozhodl se, že nám po návratu do Ameriky pošle peníze na auto,“ vypráví pamětnice. Beran svůj slib splnil – peníze rodina dostala přes Tuzex a mohla se mezi Opatovem a Horními Dubénkami, kde byl farářem manžel pamětnice, pohybovat autem. Byla to obrovská úleva, ale také důvod, proč si pamětnici předvolala StB. „Chtěli vědět, co jsem za to tomu Američanovi slíbila,“ usmívá se Jana Kašparová. „Řekla jsem jim, že je to projev křesťanské lásky a solidarity – oni prý, ať tohle vykládám dětem před spaním,“ dodává. 

Rodina byla v hledáčku StB nejen kvůli svým aktivitám, ale také kvůli lidem, s nimiž se stýkala. Jedním z rodinných přátel byl i Jan Litomiský, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a signatář Charty 77. Po přestěhování do Horních Dubének dojížděla pamětnice do Opatova. „To se za mnou připojilo auto StB, které čekalo před kostelem a pak mě zase sledovalo zpátky,“ popisuje. „Jednou mě dokonce i zastavili a četli si kázání,“ dodává pamětnice. „Členové sboru v Opatově i tamější kurátor to brali spíš jako takové hrátky, snažili jsme se StB všelijak obcházet a tvářit se, že tam není. Protože začít se bát a ustupovat by vedlo k paralýze,“ vysvětluje pamětnice svůj postoj.

Chartu 77 měla pamětnice k dispozici od svého známého Miloše Rejchrta, který ji manželům osobně přivezl. „Rozhodovali jsme se, zda ji podepíšeme, a nakonec jsme se rozhodli, že ne. Sympatie jsem se neskrývala, ale věděla jsem, že bych se tím vyřadila z práce, kterou jsem chtěla dělat – a zvažovala jsem, za jakou cenu,“ vysvětluje svůj postoj Jana Kašparová. Ta našla pochopení i u spisovatele Ivana Klímy, který k rodině na faru jezdil psát knihy a Chartu 77 navzdory sympatiím také nepodepsal. Přes něj si pak manželé půjčovali knihy vydávané v edici Petlice a v samizdatu a do svého života tak vnášeli alternativní hudbu i literaturu. 

Manželé Kašparovi dali Chartu faráři v Telecí Tomáši Bískovi, který ji podepsal. Režim na něj vytvářel takový tlak, že se rozhodl z Československa vystěhovat a stal se farářem ve Skotsku. 

Pozvání do Vanovic a odejmutí státního souhlasu 

V roce 1981 dostali manželé Kašparovi pozvání do Vanovic na Blanensku. „Byl to velký sbor a synodní rada rozhodla, že tam mohou působit dva faráři, což nám s manželem vyhovovalo,“ vypráví pamětnice o další etapě svého „farářování“. Předběžný státní souhlas, k výkonu funkce nezbytný, však získal pouze manžel Jany Kašparové. „Přesto se nás místní sbor rozhodl pozvat oba. Já jsem vykonávala funkci tzv. sborové sestry a například jsem učila náboženství v domácnostech,“ popisuje pamětnice.

Manželé i ve Vanovicích pokračovali v organizování tzv. školek mládeže, třídenních setkání mladých lidí, které hostily rodiny členů sboru. Program zahrnoval vzdělávací bloky, zpívání, hry i bohoslužby. V roce 1984 se tato školka mládeže měla konat právě ve Vanovicích. „S manželem jsme všechno připravili a objednali autobus, protože Vanovice nebyly na trati. A v pátek večer byl autobus, který jel z Letovic do Vanovic, zastaven Veřejnou bezpečností, která účastníky lustrovala – navzdory tomu, že akce byla povolená církevním tajemníkem,“ popisuje Jana Kašparová. Spolu s manželem tehdy opět podala stížnost na ministerstvo, k ničemu to ale nevedlo. 

Výslechy na StB pokračovaly i po změně působiště. „Zpravidla mi přišla výzva, že se mám dostavit s pasem a řidičským průkazem na kontrolu na dopravní inspektorát, tam se to předalo StB. „Nijak kruté to nebylo, spíš taková rutina,“ říká k tomu Jana Kašparová s tím, že strach moc nemívala. „Nejvíce je zajímala práce s dětmi – měli přesně zmapováno, kdo, kde, s kým,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že po zatčení Jana Litomiského, kterému psala dopisy do vězení, se jí StB ptala, zda si myslí, že byl odsouzen nespravedlivě. „Odpověděla jsem jim, proč se mě na to ptají – zda nevěří vlastním soudům?!“ usmívá se i po letech Jana Kašparová. 

Založení školy v novém politickém zřízení 

Sametová revoluce návštěvy na vyšetřovnách StB ukončila. Manželé se aktivně účastnili demonstrací, ve Vanovicích se pokusili založit Občanské fórum, ale narazili na vlažnost místních. Rodina se brzy přestěhovala do Brna, kde se Jana Kašparová podílela na založení evangelické školy v budově na Opletalově ulici, která byla církvi navrácena. Inspiraci pro vznik a chod školy jela Jana Kašparová s kolegyněmi načerpat i do zahraničí. „Ve Stuttgartu se nás ředitelé škol ptali, jakou máme koncepci, učební plány, co máme připravené. A my jsme neměli nic – jen povolení, že škola může vzniknout,“ vzpomíná na krušné začátky pamětnice. „Bylo vidět, jak jsme strašně pozadu,“ dodává. Začátky nebyly jednoduché, ale evangelická škola, kterou Jana Kašparová spoluzakládala, funguje dodnes. „Absolventi vyšší odborné školy se dobře uplatňují a je o ně zájem,“ konstatuje pamětnice spokojeně. „S některými se dodnes stýkám – učila jsem je, měla jsem i třídnictví, takže se dodnes scházíme,“ uzavírá vyprávění o zakládání školy Jana Kašparová. 

V roce 2025 žila Jana Kašparová v Bílovicích nad Svitavou. Je stále aktivní, zajímá se o společenské i církevní dění. Její vnučky zpracovaly příběh své babičky v projektu Příběhy našich sousedů.