The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Šárka Kašpárková (* 1971)

Politika do sportu nepatří

  • narodila se 20. května 1971 v Karviné

  • od dětství se věnovala sportu, nejprve basketbalu, poté atletice

  • závodila nejprve ve skoku vysokém, poté v trojskoku

  • v Ostravě prožila sametovou revoluci

  • účastnila se čtyř letních olympijských her - v Barceloně (1992), Atlantě (1996), Sydney (2000) a v Aténách (2004)

  • v trojskoku vyhrála Mistrovství světa v atletice (1997)

  • sportovní kariéru ukončila v roce 2006

Mladý talent ze severní Moravy

Šárka Kašpárková se narodila v květnu 1971 v Karviné. Její rodina ale pochází z Havířova, a tato města tak bojují o to, čí rodačkou vlastně Šárka je. V Karviné se narodila proto, že její maminka Květoslava pracovala v místní nemocnici, a proto si vybrala i tuto porodnici. Na Havířov ale Šárka rozhodně nedá dopustit, je také jeho jedinou čestnou občankou.

Většinu dětství strávila hraním s ostatními dětmi venku. Ráda vzpomíná na kuličky, vybíjenou, bumbrlíka, bruslení na betonovém hřišti, které rodiče zalívali vodou, aby jim namrzlo. Možností bylo mnoho. Jak Šárka říká: „Mě vlastně rodiče ani ke sportu moc vést nemuseli.“ Naopak, případný zákaz sportu byl bičem, který Šárku nutil nosit ze školy dobré známky. Rodičům na nich záleželo možná o to víc, že byli po roce 1968 oba vyškrtnuti z KSČ a báli se tak, aby jejich dcery neměly například problémy se studiem. „Mamka vždycky ze srandy říkala: ‘Ty se dostaneš na školu díky sportu a ségra díky těm dobrým známkám.’ U mě se to splnilo, protože díky sportu jsem šla bez přijímaček jak na střední, tak na vysokou. Sestra to měla trošku komplikovanější, protože chtěla studovat práva.“ I jí se ale naštěstí nakonec na odvolání a za pomoci intervencí různých známých na školu dostat podařilo.

Byť se Šárka profilovala později jako skokanka, začínala u basketbalu. Její o dva roky starší sestra totiž chodila do basketbalové přípravky a Šárka jí hrozně záviděla, tak si vybrečela už ve druhé třídě nástup tamtéž. Zůstávala ale stále mezi nejmladšími hráčkami a nikam se neposouvala, což ji časem přestalo bavit. V páté třídě pak udělala talentové zkoušky na sportovní školu, kde se už začala věnovat atletice. Během seznamovacího soustředění se ale ukázalo, že ve všestrannosti má co dohánět. Když se tělocvikáři ptali na nedostatky žáků v různých sportech – kdo neumí plavat a podobně - uvědomila si, že si není jistá v mnoha oblastech: „Takže na cokoliv se zeptali, já jsem pořád zvedala ruce nahoru. A vím, že tenkrát za mnou přišla spolužačka a říkala: ‘Prosím tě, co ty děláš na té sportovní škole, když ty vlastně vůbec nic neumíš?’“ Díky výborným učitelům tělocviku ale brzy vše dohnala. Je jim vděčná především za to, že se u nich naučila lásce ke sportu.

Střední školu absolvovala v Brně, kam chodila na sportovní gymnázium. V každém kraji tehdy bylo jedno sportovní gymnázium, kam nadějní mladí sportovci spadali, a Šárka by správně příslušela do Ostravy, takže vyjednání jejího nástupu do Brna nebylo snadné. Hodně o ni ale stál brněnský trenér Nezdařil, který se věnoval talentům na skok vysoký, a Šárku si vytipoval na závodech. „Vím, že tenkrát, jak mamka pracovala v té nemocnici, tak tam byl pan primář, který vlastně na kraji tlačil, aby mi povolili ten přestup do Brna.“ Přestože přestup klapl, nebylo to pro mladou sportovkyni snadné období. Šárce bylo při nástupu na gymnázium pouhých čtrnáct let, žila celou střední školu na internátu a kvůli víkendovým závodům se domů dostala jen zřídkakdy, třeba jen jednou za dva měsíce. „Musím říct, že po domově nebo po rodičích a po tom zázemí se mi stýskalo strašně moc. Hlavně ten první rok byl strašně těžký.“

 

Naštěstí jsem se s tím nemusela potýkat

Alespoň trochu rozptýlit ji ale mohly sportovní úspěchy. Úplně první vítězství, na které Šárka vzpomíná, byla Čokoládová tretra, které se účastnila v 5. třídě a vyhrála čokoládový dort. Trošku opravdovější potom byla bronzová medaile z Mezinárodního atletického čtyřboje přátelství, kde se jako osmačka utkala s dalšími mladými sportovci ze socialistických zemí.

Brzy ale přišly větší úspěchy a velké zahraniční závody. Šárka si nevzpomíná, že by před tím, než na ně odjela, musela absolvovat nějaké prověrky. Rozhodně ale všichni sportovci procházeli dopingovými testy a na zahraniční výjezdy je doprovázel politický pracovník, někdy prý i na úkor trenérů. Velké zahraniční závody ale Šárku čekaly až na samém konci komunistického režimu, poprvé vyjela na světové mistrovství juniorů do Kanady v roce 1988. Na toto mistrovství má obzvlášť krásné vzpomínky, protože je na místě kontaktoval slovenský emigrant, který byl šťastný, že vidí krajany a vzal je na výlet po místních jezerech. Doprovázející politický pracovník jel tehdy dokonce na výlet s nimi, nijak mu nebránil.

Střet se západním světem prožila Šárka ale už o pár týdnů dřív na aklimatizačním pobytu v USA, kde se divila zcela plným obchodům, velmi milým prodavačkám a podobně. Srovnání s Československem nebylo úplně snadné: „Tehdy jsem se, řekla bych, poprvé začala zamýšlet nad tím, že asi není všechno tak, jak by mělo být.“ Ale konec 80. let už byl uvolněnější, sportovci měli podle Šárky dokonce možnost jet studovat na americké univerzity, a tak například o emigraci během mistrovství rozhodně neuvažovali. Nabídku studia po mistrovství získala od americké univerzity i přímo Šárka, ale nevyužila jí – má velmi silný vztah k rodině a nedovedla si představit, že by od nich byla tak daleko.

S dopingem u vrcholových sportovců přímo organizovaným státem, tak, jak je zobrazován například ve filmu Fair play, se Šárka nesetkala. Pouze jednou jí trenér naznačoval, že například před olympiádou by zvažoval zapojení do určitého programu. „Ale naštěstí jsem se s tím nemusela potýkat, protože přišel rok 1989 a všechno se tady přetočilo naruby.“

 

S rozdělením Československa dodnes nejsem vnitřně vyrovnaná

V roce 1989 Šárka studovala první ročník pedagogické fakulty v Ostravě, specializovala se na učitelství 1. stupně. Vzpomíná si na první demonstrace sametové revoluce, které tam absolvovala a během kterých měla velký strach. „Musím říct, že to bylo hrozně nepříjemné, protože všude kolem byli policisté a byla to taková doba, že nikdo nevěděl, jak to dopadne.“ Když ale všechno dobře dopadlo, měla velkou radost. Považuje za důležité, aby se mladá generace seznámila s tím, jak vypadala každodennost v Československu před rokem 1989, aby si vážili toho, co mají dnes.

Z porevolučního vývoje Šárku zklamalo rozdělení Československa. „Když jsme se rozdělili, udělaly se hranice mezi Českem a Slovenskem a já jsem musela ukazovat pas, když jsem jela na Slovensko, tak mi to přišlo hrozně pod úroveň. A říkám, dodneška s tím nejsem vnitřně vyrovnaná, že jsme se rozdělili.“ Tehdy měla také jedinou možnost závodit za jiný stát – tedy za Slovensko – ale jak sama říká, nikdy by za jinou zemi než Českou republiku závodit nemohla.

Situaci ve sportu zkomplikoval rozpad Sovětského svazu. Zatímco dřív za SSSR startovali dva, maximálně tři závodníci, najednou přibylo Bělorusko, Ukrajina… Na závodech si tak Šárka vždycky spočítala, kolik původně sovětských sportovců startuje, a říkala si, že bude nejlépe za nimi, například šestá. Postupně si ale uvědomila, že každý je porazitelný. Jak sama říká: „Pak prostě jak člověk jezdí na závody, tak má dobrý den a někdo z těch, kdo jsou běžně před ním, má špatný den, a prostě porazíte prvního, koho jste si mysleli, že neporazíte. Pak porazíte druhého, porazíte třetího.“

Krátce po revoluci se Šárka také seznámila se svým partnerem Michalem, se kterým žije dodnes. Michal byl tehdy reprezentačním trenérem skoku, který jí dokonce na závodech v Ostravě nabízel trénování, které prý poměrně zhurta odmítla. Nakonec se ale jejich cesty později i profesně spojily a od roku 1993 se k jejich partnerskému vztahu přidal i ten trenérský. Přestože to byl velký risk, protože Michal do té doby trénoval jen juniorní atlety, osvědčilo se to. Šárce předával ohromné množství energie, vymýšlel pro ni různorodé tréninky a nebál se zeptat na zkušenosti ostatních trenérů.

 

Z výškařky trojskokankou

Období po nástupu na vysokou školu v Ostravě bylo ale pro Šárku sportovně velmi náročné. Přibrala, zhoršila se jí výkonnost, přišla první zranění. Uvažovala dokonce o ukončení atletické kariéry. Brněnský trenér Odehnal ji ale přemluvil, ať začne trénovat u něj. Sama se sebou tehdy uzavřela smlouvu – půjde do Brna a zkusí to. Pokud se jí podaří kvalifikovat na olympiádu v Barceloně, do které zbýval rok, u sportu zůstane. Pokud ne, skončí. Zpětně se sama diví, že po zranění myslela takhle vysoko, ale vyplatilo se.

Potřebovala tehdy hlavně peníze na přípravu a na různá soustředění, které ale neměla, protože ve skoku do výšky kvůli zranění neměla dobré výsledky. V roce 1992 se poprvé zaváděl ženský trojskok, do kterého zkusil trenér Šárku nasadit. Po čtrnácti dnech tréninku se jí podařilo vyhrát mistrovství České republiky a následně i Československa, čtvrtá poté skončila na halovém mistrovství Evropy. Díky tomu už získala příspěvky od Českého atletického svazu na přípravu – a začala trénovat opět skok vysoký. Trojskok byl totiž úplnou novinkou a nebyl ani zařazený do programu olympijských her, které byly jejím cílem. Dodnes si vzpomíná, jak tehdy před trafikou čekala na noviny, ve kterých vycházela olympijská nominace: „A když jsem tam našla svoje jméno, tak jsem doopravdy brečela štěstím, úplně mi tekly slzy, že se mi to povedlo a že se mi to splnilo.“

Přestože na olympiádu v Barceloně odjela jako výškařka, účastnila se dál i závodů v trojskoku, kde se jí dařilo. V Barceloně neprošla kvalifikačním závodem, na své první olympijské hry ale přesto vzpomíná velmi ráda. Hezkou vzpomínku má například na moment, kdy plačící odcházela z kvalifikace a potkal ji tehdy končící Imrich Bugár: „Tak si pamatuju, že mě tak jako objal, úplně otcovsky, na svoji hruď, a začal mě utěšovat a uklidňovat, že je to první olympiáda, první takový velký závod, že mám všechno před sebou, že ten výkon není špatný. Tak to bylo hezké, že i v rámci reprezentace se ti lidi dokážou podpořit.“ U skoků do výšky se ale později přihlásily i zdravotní problémy, a tak se nakonec rozhodla trojskoku věnovat naplno. A rozhodla se dobře, od původně v podstatě nouzového plánu vedla cesta až ke zlatu na mistrovství světa (1997) a bronzové olympijské medaili (Atlanta, 1996).

Často se jí lidé ptají, která medaile je pro ni nejcennější. A přestože olympijské hry jsou vrcholný závod, který se koná jen jednou za čtyři roky, Šárka to vidí trošku jinak: „Ale když člověk vyhraje titul, stojí na stupních a hraje mu česká hymna, tak je to ten nejkrásnější pocit. Takže pro mě určitě nejdůležitější a největší medaile je zlato z mistrovství světa.“ Návrat z olympiády s sebou ale přesto nesl jednu výraznou změnu – Šárku začali poznávat lidé, kteří jí gratulovali k úspěchu, což ji moc těšilo.

Sportovní kariéru Šárka ukončila v roce 2006. „Pro sportovce je rozhodnout se skončit ten nejtěžší okamžik, který může nastat.“ Těžko se také hledá ta správná chvíle. Nejen proto, že se těžko odhaduje, kdy je sportovec už na vrcholu kariéry a je na čase ji ukončit “v nejlepším”, ale také ho čeká od nuly začít profesní život ve zcela jiné sféře, zatímco všichni vrstevníci svou „civilní“ kariéru budují už několik let. Šárka je tak vděčná svým rodičům, kteří ji vedli ke studiu, a má díky tomu pedagogické vzdělání. Učit sice nešla, ale s dětmi pracuje dodnes a moc ji to těší. Kromě svého Hypoxy Studia v Brně se věnuje práci pro Sazka Olympijský víceboj, kde se snaží ke sportu motivovat děti a mladé lidi. Vnímá to jako své morální poslání, které ji naplňuje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Veronika Stehlíková)