The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Kašpar (* 1921  †︎ 2013)

Měl jsem švagra, budějovický Němec, sloužil u wehrmachtu v Norsku. Nikdy jsme se kvůli tomu nehádali. Lepšího chlapa jsem neviděl. Mluvil perfektně česky.

  • narozen na Valašsku ve Vsetíně
  • v roce 1923 se přestěhovala celá rodina za prací do Francie
  • vyrůstal ve sklářské rodině a sám se stal sklářem
  • za války narukoval do francouzských sil režimu ve Vichy
  • bojoval u partyzánů – maquis
  • odešel do Británie bojovat s československou pozemní jednotkou
  • po válce znovu pracoval několik měsíců ve francouzských sklárnách, poté se rodina rozhodla k návratu do vlasti
  • rodiče po čase odcestovali znovu do Francie, bratr pana Kašpara byl odsouzen a uvězněn v Jáchymově
  • zůstal v Čechách, pracoval jako sklář
  • zemřel v prosinci 2013

„Když jsem narukoval ve Francii, chci zpátky do Francie.“

Pan Břetislav Kašpar se narodil na Valašsku. Jeho rodiče ve dvacátých letech nemohli najít práci, a tak se v roce 1923 přestěhovali spolu s dalšími českými rodinami za prací do Francie. Otec pracoval jako sklář, Břetislav Kašpar se také vyučil sklářem a celý život byl ve sklárnách i zaměstnán. Jeho rodiče našli práci v jihozápadní Francii v městečku Vianne. Získali francouzské občanství, které má rovněž pan Kašpar.

„Narukoval jsem ve Francii“

„Jako francouzský občan jsem musel, když mi bylo dvacet let, narukovat. My jsme byli tehdy v části Francie, která byla pod vládou ve Vichy. Vojsko neexistovalo, byla místo toho organizace Jeunesse de France (Mládež Francie). Tam jsme zbraně vůbec nedostávali. … Organizováno to bylo vojensky, prapory, roty, čety. Poslali nás do Pyrenejí, tam jsem si odsloužil osm měsíců, asi devět kilometrů od Lourdes. Nafasovali jsme sekery a pilky a chodili jsme do lesa kácet. Pak nás propustili, sklárnu zavřeli, šel jsem tedy pracovat do lesů. O něco později jsem se dostal k francouzským partyzánům, maquis. … U partyzánů bylo docela hodně mladých Čechů, asi deset, ne všichni měli francouzské občanství jako já. Další Češi z Československa byli nasazeni Němci u Bordeaux na stavbě Atlantického valu.

Nějaký důstojník Bartoš či Bartoň mě ještě s kamarádem požádal, abychom dali dohromady všechny tyto Čechy. Chtěli po nás, abychom se přesunuli do Paříže a pak dál do Anglie.“

Někdy na začátku roku 1945 se pan Kašpar dostal přes Le Havre do Británie. Prošel zdravotními prohlídkami a dostal se do výcvikového tábora v Southend on Sea.

„Toužil jsem jít k letectvu. Většinu vzali, ale mě ne, nebyl jsem zařazen, protože jsem byl i francouzský státní příslušník. S tím jsem byl nespokojen a vyžádal jsem si předvolání k raportu… Že odejdu z armády, že můžu jít k Svobodným Francouzům. Nicméně k letectvu jsem se nedostal.“

Boje u Dunkerque

„Prošel jsem výcvikem jako minometčík. … Jeli jsme lodí do Belgie do Ostende, na první pokus první den se to nevydařilo, museli jsme se vrátit, byly hlášené ponorky. V Ostende nás naložili do auta a odvezli do Bruges. Tam jsme byli asi týden v kasárnách. Byl jsem na belgické straně u Dunkerque a strážili jsme Němce, co tam zůstali. Cítili jsme již konec války. Čas od času se tam střílelo pánubohu do oken. … Nakonec jsem sloužil u lehkého kulometu, znal jsem ho z působení u maquis, minometčíků tam bylo dost …

Tam nás zastihl konec války, příměří. Za nás to doplnili Angličané a Kanaďané. Rychle jsme to spakovali a už asi 9. května jsme přijeli do Československa. … První české město bylo Stříbro. Tam nám řekli, že by nás mohli vítat. Byla tam hezká děvčata. Tak jsme chtěli navazovat známost. ‚Dáš mi pusu?‘ – ‚Ich verstehe nicht.‘ Samé Němky. Odtud jsem jeli do Plzně. Tu jsme jen projeli a jeli jsme dál. Skončili jsme u Kašperských Hor, Dlouhá Ves a pak Nepomuk a Zelená Hora. Jeli jsme na otevřených autech, všichni byli sežehlí od sluníčka, blonďáci na tom byli nejhůř…

Byli jsme na demarkační čáře, před námi byli jen Rusové. Na jejich pozice jsme neviděli, jen občas se tam nějaký mihl, že chce motocykl a na něm dál na západ.“

Když posádkový kuchař odjel na dovolenou, pan Kašpar po něm převzal kuchyni a několik měsíců byl v Nepomuku kuchařem. O něco později přešel k vojenské policii do Moravské Třebové.

„O kus dál byl sektor východní vojenské policie Svobodovy armády tzv. RDZ. Když jsme měli něco vyšetřovat v jejich sektoru, tak jsme to odmítali. Byli to takoví divocí vojáci, čas od času volali, že vyloupili tu a tu farmu. Slyšeli jsme, že hned střílejí.“

Problémy s návratem do Francie

„Na Vánoce v roce 1945 přišla demobilizace. Já jsem však v Československu prakticky nikoho neměl. Říkal jsem, chci tam, odkud jste mě vzali, zpátky do Francie. Přeložili mě do Plzně… Propustit z armády mě nechtěli, protože jsem chtěl do Francie. Neměl jsem žádné dokumenty. ‚Ukažte pas.‘ – ‚Nemám.‘ Když jsem chtěl pas: ‚Už jste propuštěnej? Ne? Tak vám nemůžeme dát pas.‘“ Po mnoha peripetiích pan Kašpar československý pas nakonec získal.

„Šel jsem kvůli povolení až do Černínského paláce, na ministerstvo zahraničí. … Že prý mám zaplatit 200 korun. Ale já žádné peníze neměl, byl jsem čerstvě demobilizovaný. Prý ať si zavolám ministrovi. Povídám mu: ‚Já bych si musel na náměstí vyžebrat pět korun na telefon, vy máte telefon u pravé ruky, abyste nemohl zavolat ministrovi…‘ Nakonec ten úředník zavolal, že prý jestli to můžeme mít zadarmo: … ‚Kdo to je?…západní vojáci? Co mne s tím otravujete, to je samozřejmé, že to mají zadarmo!‘ Musel jim ministr Masaryk odpovědět … Nakonec jsem entry permit od Američanů získal a mohl jet.“

Dalším problémem byl lístek na vlak, pan Kašpar využil vlaku UNRRY, který jel do Paříže. „Po cestě jsem nemohl sedět v kupé, protože jsem nebyl od UNRRY. Jinak se k nám chovali dobře, u Američanů v Norimberku jsem se mohl bez problémů najíst, horší to bylo v Paříži, neměl jsem ani centime v kapse. V bance mi nechtěli vyměnit československé koruny, že prý mám jít na ministerstvo financí. Použil jsem stejný trik jako v Praze. Povídám: ‚Prosím vás, já mám lítat po úřadech? Na metro a na telefon nemám peníze. Co by vám to udělalo, kdybyste zavolal.?‘ – ‚Kde bydlíš?‘ – ‚Až v Gaskoňsku.‘ Dali mi 900 franků, vlak jede přes Orleans, Bordeaux a pak do Toulouse. Neměl jsem dostatek peněz, lístek mi končil 30 kilometrů před Vianne. A 7. února 1946, těsně před cílem, mne nějaká stará paní potkala. ‚Ježíši Kriste, to jsi ty.‘ To byla teta. Moje teta tam seděla a doplatila mi zbývající jízdné.“

Pan Kašpar několik měsíců pracoval ve francouzských sklárnách. Když se pak jeho otec rozhodl v rámci reemigrace k návratu do vlasti, jako jeho syn ho následoval. Pan Kašpar starší našel místo ve sklárnách v Lenoře, jeho syn Břetislav se tam usadil – našel si tam ženu, založil rodinu a dodnes tam žije. Rodiče po čase odcestovali opět do Francie, bratr pana Kašpara byl odsouzen a uvězněn v Jáchymově.

„Jestli jsem uvažoval o emigraci? Moje žena odsud nechtěla, pochází z blízkého okolí, z Volyně. Má tu všechny příbuzné. Za rodiči jsem mohl vycestovat… Začal jsem dělat v Lenoře ve sklárnách, ze začátku tady ve sklárnách česky neuměla ani noha, byli tu jen samí Němci…

Mohl jsem vycestovat do Francie, ale jen sám, jako celá rodina jsme tam mohli vycestovat jen v osmašedesátém roce.“

Působení u partyzánů (maquis)

„Jednou tam skočil parašutista. Viděl partyzány, tak se k nim hnal s rukama vzhůru a mluvil anglicky. Nikdo mu nerozuměl… Dovedli ho na velitelství, nemohli se s ním domluvit, nikdo pořádně anglicky neuměl. Jeden Belgičan tam anglicky uměl, něco se mu nezdálo, tak mu strhl kombinézu a ukázalo se, že je to německý důstojník.“

 „V padesátých letech jsem musel na vojenské cvičení. Byl jsem odvedený v Paříži, vojenskou lékařskou prohlídku v Paříži, prezentaci v Anglii, výcvik v Anglii. Jeden se mě ptá: ‚Kde jste byl odvedený?‘ Já říkám: ‚V Paříži.‘ On na to: ‚Ne, ve Valašském Meziříčí. U prezentace v Olomouci.‘ Říkám mu: ‚Tak víte to lépe vy, nebo já?‘“

 „Měl jsem švagra, budějovický Němec, sloužil u wehrmachtu v Norsku. Nikdy jsme se kvůli tomu nehádali. Lepšího chlapa jsem neviděl. Mluvil perfektně česky.“

Částečný přepis rozhovoru s panem Břetislavem Kašparem vedeném v Lenoře dne 14. února 2004.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století