The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kaše (* 1938)

• narozen 16. října 1938 v Kolovči na Domažlicku

• pamatuje si bombardování Plzně i osvobození americkou armádou

• v 50. letech absolvoval Odborné učiliště státních pracovních záloh (OUSPZ) v Plzni

• v roce 1960 se přestěhoval ze západních Čech do Brna

• téhož roku nastoupil do práce v brněnské Zbrojovce

• ve Zbrojovce strávil celý svůj profesní život – bezmála 40 let

Prakticky celý svůj profesní život strávil v brněnské Zbrojovce, a  tak měl možnost sledovat, jak se podnik postupně modernizuje a rozrůstá; jak v něm po roce 1968 houstne atmosféra, jak vedení tlačí zaměstnance do komunistické strany, a v neposlední řadě, jak celý průmyslový komplex po roce 1989 postupně zaniká. „Kdybyste věděl, co se ze Zbrojovky ztratilo… Myslím, že polovina nebo tři čtvrtiny vybavení. To měli na svědomí hlavně papaláši, kteří si z toho vybudovali dílny, vybavovali si garáže a já nevím, co všechno. Zbrojovka se rozprodala a rozkradla. Hlavně rozkradla,“ vypráví Josef Kaše.

Nádobí zabalili do slámy a jezdili po jarmarcích

Josef Kaše se narodil 16. října 1938 v Kolovči na Domažlicku. Matka Marie se starala o malé rodinné hospodářství a domácnost, otec Jan za války i před ní doma provozoval vlastní hrnčířkou živnost. „To se dělalo v kuchyni a tam se i spávalo. Po celé délce kuchyně byla dřeva v průměru alespoň patnáct centimetrů, přes celou kuchyň. Byly tam dva kruhy, nohama se šlapalo. […] Až to uschlo, tak to namočil do glazury, zase to muselo uschnout, pak se to muselo vypálit, malovaly se na to ornamenty zase hrnčířskou glazurou a znovu se to vypálilo,“ přibližuje Josef Kaše výrobní proces.

Hrnčířské produkty pak otec prodával v přilehlém i širším okolí. „Jezdili s tím po jarmarcích. Měli nějakého pána – to mně otec vykládal – který měl malou kobylku a vůz a v tom voze měl slámu. Nádobí zabalili do slámy a jeli třeba do Domažlic. A co zbylo, tak přivezli zpátky a pak s tím zase jeli někam jinam,“ vypráví pamětník. V poválečném období, ještě před nástupem komunismu, musel otec Jan svou hrnčířskou živnost ukončit. „Protože se mu zhroutila pec. Zhroutil se strop té pece a on to neměl kde dělat a neměl na to ani peníze.“ Otec poté dojížděl do práce v keramické dílně v Plzni.

Řezání, pilování, vrtání a tak dále

Z dob druhé světové války si Josef Kaše vybavuje jen pár útržků. „Zaplaťpánbůh, že bylo to hospodářství, na jídlo. Ale jinak u nás ta válka nějak moc nepůsobila,“ vzpomíná. Během bombardování padesát kilometrů vzdálené Plzně v dubnu 1945 se s rodiči schovával naproti u sousedů ve sklepě. Americká armáda osvobodila Koloveč 6. května 1945 dopoledne. „Najednou se tam tak nějak objevili. A my jsme za nimi chodili pro čokoládu a pro žvýkačky. (smích) Ubytovali se v kartáčovně, dokonce tam měli na takové louce polní letiště a tam, kde byli ubytovaní a vařili si, tak jsme tam za nimi chodili jako malí,“ vzpomíná. Američtí vojáci v obci zůstali až do října 1945.[1]

Po základní škole Josef nastoupil na Odborné učiliště státních pracovních záloh (OUSPZ). To se nacházelo v areálu plzeňských Škodových závodů (v letech 1952 až 1959 Závody Vladimíra Iljiče Lenina). Šlo o tříletý obor, ve kterém se pamětník vyučil elektromontérem pro provoz a montáž průmyslového zařízení. „Prvního půlroku jsme dělali zámečnický výcvik – řezání, pilování, vrtání a tak dále. Abychom uměli s tím kovem dělat. Druhou polovinu už jsme měli více zaměřenou, zapojovali jsme na panelech a mistr s námi probíral věci, které se více týkaly elektrikářské odbornosti. Druhý rok jsme šli dělat elektriku na dvou blocích, bytovkách, úplně od začátku,“ přibližuje svá studia v padesátých letech.

Možná jim mě bylo líto

Ve druhém ročníku přišel mezi učně nový spolužák – Karel Gott. „Dělal s náma na té stavbě. No, ale moc mu to nešlo. (smích) A bylo to dobře, protože by ho byla škoda jako elektrikáře, ale opravdu mu to moc nešlo,“ vzpomíná pamětník. Třetí, závěrečný ročník se z větší části odehrával mimo školní lavice – ve výrobě a v praxi. „Dostal jsem se do velice dobré skupiny, kde jsem se všechno moc dobře naučil. Skončilo učení a já jsem měl podepsanou smlouvu na tři roky. Protože když jsem šel do učiliště, tak jsem musel podepsat smlouvu, že budu – to bylo učiliště pro Škodovku – že tam budu tři roky pracovat,“ vysvětluje.

Roku 1957 Josef rukoval na vojnu Brna. „S kamarádem jsme šli na vycházku, tady na rynek. Tam byly dvě slečny, tam nahoře u Špalíčku. Zapovídali jsme se a já jsem s tou jednou padesát čtyři roků vydržel. Byl bych vydržel ještě déle, ale bohužel, manželka mi před devíti lety zemřela,“ vypráví. Seznámením s manželkou Dagmar se zdánlivá výhoda v podobě zajištění pracovního uplatnění hned po studiích nakonec stala určitou komplikací. Zpočátku pamětník za manželkou pravidelně dojížděl z Plzně do Brna, „ale potom se mi to podařilo tak nějak udělat. Možná jim mě bylo líto. Ale pomohlo i to, že tenkrát, v té době, Zbrojovka a Škodovka byly hlavní zbrojařské závody v republice,“ říká.

Tak jsme si tam udělali krásnou dílničku

Prvního dubna 1960 Josef Kaše nastoupil do nové práce ve Zbrojovce v brněnských Zábrdovicích. Začátky v podniku byly rozpačité, ve srovnání s plzeňskou Škodovkou si Zbrojovka – co do vybavení a zázemí – podle vzpomínek nevedla příliš dobře. „Ve Škodovce jsem dostal kompletní výbavu – elektrikářskou zkoušečku, nůž, šroubováky, kleště. A když jsem nastoupil do té Zbrojovky, přišel jsem za mistrem do kanceláře a on mně říká: ,Půjdeš do výdejny, ona ti dá nějakej šroubovák a kleště.‘ A já říkám: ,Pane mistr, ale já potřebuju zkoušečku, vadasku, nůž na ořezávání drátů…‘ A on: ,Co potřebuješ? Na co by ti to bylo?!‘“ A tak nezbývalo než improvizovat: namísto zkoušečky propojené objímky se žárovkou, namísto nože kus ulomené pilky. „Tak to mě trošku zklamalo. Jak říkám, ve Škodovce ti elektrikáři byli – musím to říct na rovinu – na vyšší úrovni než ve Zbrojovce,“ porovnává.

Josef Kaše začínal ve skupině pěti elektroinstalatérů, na starosti měli tzv. TOV (technickou obsluhu výroby). Skupina, kterou pamětník po čase vedl, se postupně rozrostla na přibližně dvanáct kolegů a bylo zapotřebí najít ve fabrice vhodnější prostor. „Ve Slatině se postavilo učiliště a původní učiliště, které bylo nad kovárnou, tak se po něm uvolnil prostor. Tak jsem požádal mechanika, jestli by nebylo možné, aby to převedl na to naše TOV. Tak jsme si tam udělali krásnou dílničku!“ vzpomíná. O práci nouzi neměli. „Byly tam závody: motory, kancelářské stroje, sdělovačka, záznamovka, nářaďovna, kovárna a pod kovárnu patřila kalírna. Většinou to bylo na motorech,“ přibližuje pamětník.

O jednom stroji vám musím něco říct

Pokud ve výrobě došlo k poruše, přihlásili se ke slovu právě elektroinstalatéři. A když bylo zapotřebí, pracovalo se i přes noc. „Říkám: ,Tak hoši, žádné domlouvání na večer, v sedm hodin tady!‘ (smích) Přišli jsme, udělali jsme si kafe, vzali jsme nářadí a materiál. Šli jsme dělat, do rána se to dodělalo, odzkoušelo a ráno linka jela,“ vypráví. V průběhu let prošlo vybavení Zbrojovky modernizací. „Většina strojů tam byla z první republiky, i ty přesnější stroje. V nářaďovně byly brusky z Německa, z dob Hitlera. Ale postupně se to dobudovávalo.“ Po čase do výroby přibyly i stroje ze západní Evropy, například ze Švýcarska.

„O jednom stroji vám musím něco říct, ale ten nepřišel ze Západu, ale ze Sovětského svazu – lis na stříhání kulatých plechů do síly asi pěti milimetrů. Průměr to mělo nejméně čtyřicet centimetrů – velikej, těžkej lis, který když střihl ten plech, tak se celá budova otřásala. A byl předpis, že když přijdou západní stroje nebo i ty z Ruska, tak že se na to musí udělat takzvaný atest, jestli to odpovídá bezpečnostním předpisům na naše podmínky.“ Sovětský lis však bezpečnostní atest nezískal a tehdejší mistr, podle vyprávění velký straník, nenechal celou věc bez odezvy. „Šel si stěžovat předsedovi strany, a že budeme před ním klečet a odprošovat, že chtěl zachránit sovětskej stroj. Šel si stěžovat, ale my jsme nakonec nikam jít nemuseli,“ vzpomíná Josef Kaše se smíchem.

Za sedm korun jsme bednili Zetory

Kromě zbraní se ve Zbrojovce vyráběly psací stroje a dálnopisy – model T100 v licenci Siemens. „Výroba dálnopisů se rozjela ve strašným množství. Tisíce kusů měsíčně. Co se vyrobilo, šlo všechno ven, tady nic. Zrovna tak to bylo s psacími stroji – taky strašný množství. A to se vždycky začalo vagonovat před koncem měsíce. Přistavily se vagony a v bednách a krabicích se to rozesílalo,“ přibližuje pamětník. Mimoto Zbrojovka už od roku 1946 vyráběla legendární traktory Zetor. „Ty se dělaly ve dvousměnném provozu v montáži. Těch traktorů se udělalo asi sedmdesát za jednu směnu.“

Hotové traktory pak museli zaměstnanci „zabalit“ a vlakem vyexpedovat. „Za sedm korun na hodinu jsme chodili s kladivem a šli jsme ty traktory bednit – přišroubovat k paletě a všechno upevnit. Pak se to zabednilo zvenku. Zatlouklo se to hřebíkama a do večera se dělalo.“ Šlo o práci – a tedy i peníze – navíc. „Měl jsem štěstí, že jsem se tam dostal, protože o to byl velkej zájem. Dělalo se to, řekl bych, celé léto. Dokonce jsem si vzal týden dovolené a byl jsem tam od rána na tom bednění. Protože za to byly peníze,“ vysvětluje Josef Kaše.

Na Zbrojovku bych nedal dopustit

„Slyšel jsem v noci strašnej, velikej hukot a nevěděl jsem, co se děje. Ráno jsem jel do Zbrojovky, ale nikde jsem nic neviděl. Přijdu před Zbrojovku a u brány stáli vojáci. To už jsem věděl, co je. Tak jsem si před nimi krásně odplivl, to si pamatuju,“ vzpomíná na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Navzdory počátečnímu šoku ale příjezd „bratrské pomoci“ prožil v relativním poklidu. Ani ve Zbrojovce se po okupaci poměry podle vyprávění příliš neproměnily. „Prověrky byly, to víte, že jo, ale byly hlavně u vedoucích. Obyčejní lidi na tom, řekl bych, ani nebyli nějak moc zle,“ přibližuje Josef Kaše a dodává, že sám k normalizačním prověrkám nikdy nemusel.

O řadu let později, okolo roku 1980, vstoupil pamětník do komunistické strany. „Byl tam velkej nátlak. A já jsem potřeboval, aby ta skupina jela a dělali jsme. Tak jsem nakonec povolil. […] Chtěl jsem zachránit tu skupinu,“ vysvětluje. Po roce 1989 se poměry v práci citelně proměnily. „Kdybyste věděl, co se ze Zbrojovky ztratilo… Myslím, že polovina nebo tři čtvrtiny vybavení. To měli na svědomí hlavně papaláši, kteří si z toho vybudovali dílny, vybavovali si garáže a já nevím, co všechno. Zbrojovka se rozprodala a rozkradla, hlavně rozkradla,“ podotýká pamětník.

Po sametové revoluci Josef Kaše v rámci Zbrojovky změnil působiště a namísto technické obsluhy výroby měl na starosti údržbu kotlů. Na této pozici zůstal až do svého odchodu do důchodu koncem devadesátých let. Dodnes (2023) se také pravidelně se svými bývalými kolegy ze Zbrojovky schází. „Že jsem v té Zbrojovce dělal, tak bych na ni nedal dopustit. Strašně rád jsem chodil do práce, protože mě to tam bavilo. Vydělal jsem si tam koruny, že jsem rodinu uživil. A proto si té Zbrojovky tak vážím – naučil jsem se tam hodně a poznal jsem tam hodně moc lidí, dobrých i horších, tak to je,“ uzavírá své vyprávění Josef Kaše.

 

[1] Zdroj: oficiální stránky městyse Koloveč. K 20. 2. 2023 dostupné z:  https://www.mestyskolovec.cz/historie