Ing. Josef Kaše

* 1944

  • „Po roce [vojny] jsem se vrátil [zpátky do zaměstnání v Ústavu technického dozoru]. Starý pan [ředitel] už tam nebyl. Byl tam nový ředitel, nové vedení podniku, a šlo to do kytek, jak se říká. Protože to už byl člen Krajského výboru [komunistické] strany. A v roce 1972 přišly prověrky, [kdy jsme byli tázáni na to, ] jaký je náš postoj ke vstupu vojsk [Varšavské smlouvy] a k tomu všemu, co se stalo. [Také se mě ptali,] proč vlastně chodím na faru a jak je to v tom Vatikánu špatné… Takhle mě zkoušel ředitel, který byl členem Krajského výboru [komunistické] strany! To byla prověrka o tom, jestli jsem věřící nebo ne. Takže jsme se velice rychle rozloučili. Ani jsem nečekal, až mě vyhodí. Okamžitě jsem odešel a nastoupil jsem do podniku, který mě velice rád vzal. Zaobíral se výtahy. Osmnáct let jsem dělal revizáka výtahů, protože jsem měl v papírech napsáno, že nemohu dělat žádnou vedoucí funkci. Ředitel mi v Praze řekl: ‚Když nepůjdete do ROH, když nepůjdete do Svazu přátel, Vědeckotechnické společnosti, … Jmenoval tyhle organizace. Vždy se mě na to ptal a já mu vždy řekl: ‚Pane Přibík, nechci.' A on: ‚Tak když nechcete, tak nemůžete nic takového dělat.' A když jsem se zeptal, co tedy budu dělat, řekl, že budu dělat revizáka. ‚Budete jezdit po revizích.' A já jsem mu řekl: ‚Pane Přibík, na to čekám.' Tak jsem chodil po revizích. Měl jsem to na starosti, jezdil jsem po republice. A dařilo se mi moc dobře, protože díky tomu jsem často nebýval doma, takže se mi mockrát podařilo uniknout výslechům StB, v jejíž jsem byl hledáčku.“

  • „Já jsem se těšil, že budu kantorem, protože moje oblíbené předměty byly dějepis, zeměpis a český jazyk. Tím jsem byl posedlý, to mě zajímalo. Ty technické věci, které však na základní škole moc nebyly, mě nezajímaly. Dozvěděl jsem se ale, že tohle nepůjde. Pak začala taková patálie, křížová cesta, protože jsme s maminkou byli pozvaní na Odbor pracovních sil. Před okénko tam vystoupil nějaký svazák s tím, co si přejeme. Maminka řekla, že byla předvolaná. A on řekl rovnou: ‚Chlapec musí z domova.' A maminka na to: ‚To nemyslíte vážně, on je takový divoký…' A on říká: „No, my ho zkrotíme. Půjde do Ostravy, bude z něho horník!' Načež maminka: ‚To nemyslíte vážně, vždyť on se dobře učí.' A on: ‚Ty tam potřebujeme.' Ten rozhovor pokračoval až do chvíle, kdy maminka řekla: ‚Tak alespoň do Škodovky by se mohl jít učit, ne?' On vykřikl: ‚Žádná Škodovka neexistuje!' A maminka řekla: ‚To je divné, vždyť tam tady od nás ráno jezdí dělníci… Vidím je na nádraží.' A on: ‚To jsou Závody Vladimíra Iljiče Lenina! Maminka: ‚To jsem nikdy neslyšela…' To byl konec. Stáhl okénko a vyhodil nás.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 03.02.2020

    (audio)
    duration: 02:37:32
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nechtěl jsem být v partaji. Potřeboval jsem volné ruce, abych mohl s lidmi sdílet život

Josef Kaše v časech svého mládí
Josef Kaše v časech svého mládí
photo: archiv pamětníka

Josef Kaše se narodil 29. září 1944 do katolické rodiny v Močeradech na Domažlicku. Tam také strávil poslední rok druhé světové války. Poté se přestěhovali do nedalekého Staňkova, kde Josef navštěvoval základní školu. Kvůli praktikování křesťanské víry nemohl v roce 1958 pokračovat ve studiu. Odmítal vstup do Pionýra i do Socialistického svazu mládeže. Vyučil se v plzeňské Škodovce elektromontérem a nastoupil na průmyslovou školu. V roce 1967 se přestěhoval do Plzně. Velký zlom nastal, když se v roce 1969 zúčastnil táborů americké křesťanské organizace Young Life v Rakousku a Norsku, které mu otevřely oči. Přál si podobnou akci uspořádat i v Československu. V září roku 1969 odpromoval a po měsíci nastoupil do zaměstnání v Ústavu technického dozoru. Po prověrkách v roce 1972 ho ze zaměstnání vyhodili, do velké míry i kvůli jeho křesťanskému přesvědčení. Osmnáct let pracoval jako revizní technik výtahů. Organizoval putovní tábory a pravidelná setkání mládeže nejen s duchovní tematikou, tyto akce byly jakýmsi světlem v normalizační šedi. V důsledku těchto aktivit jej neminuly výslechy Státní bezpečnosti. Dne 6. září 1980 se oženil s Ilonou Nevláčilovou, společně vychovali čtyři syny, které vedli ke křesťanské víře. V lednu 1990 Josef Kaše s kolegou založil prosperující firmu na montáže a revize výtahů. V roce 1992 se začal ve farnostech věnovat věřícím. O osm let později se rodina přestěhovala do Chotíkova na faru. Josef Kaše se stal členem pastorační rady diecéze při plzeňském biskupství. Dne 17. listopadu 2018 pak za své odvážné občanské postoje obdržel Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje.