The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Karpíšková (* 1939)

• narozena jako Jana Nepustilová 18. února 1939 v Odrlicích na Hané

• rodina otce Josefa Nepustila od 16. století hospodařila na místním statku

• otec v roce 1944 na udání zatčen gestapem za poslech zakázaného rozhlasového vysílání

• otec v letech 1944–1945 vězněn v koncentračním táboře v Dachau

• od roku 1948 byla rodina Nepustilových jakožto „kulaci“ terčem komunistické šikany

• Josef Nepustil zatčen v listopadu 1951

• v letech 1951–1956 Josef Nepustil vězněn v lágrech na Jáchymovsku

• v dubnu 1952 rodina násilně vystěhována do Českých Kopist na Litoměřicku

• matka Zdena Nepustilová a bratr Josef zde museli pracovat na státním statku

• roku 1954 Jana dokončila základní školu a nastoupila jako prodavačka v Litoměřicích

• v roce 1958 se provdala za Oldřicha Karpíška, narodily se jim dvě děti

• od 60. let pracovala jako kuchařka v učilišti ve Mšeném-lázních

• po roce 1989 rodina získala odrlická pole v restituci zpět

Rodina Jany Karpíškové po čtyři staletí hospodařila na statku na Hané. Na začátku padesátých let však po mnoho generací budované hospodářství ukradli komunisté, její otec skončil po zinscenovaném procesu ve vězení a rodina byla násilně vystěhována stovky kilometrů daleko.

Jana Karpíšková pochází z Odrlic u Litovle, malé obce o dvaasedmdesáti číslech, kde v době jejího dětství žily čtyři velké selské rodiny. Do jedné z nich se roku 1909 narodil její otec Josef Nepustil; první záznamy o hospodaření Nepustilových v Odrlicích se datují již z roku 1526. „Tatínka vychovaly služky,“ říká Jana Karpíšková a naznačuje, že vyrůstal jako poněkud rozmazlený synek ze zajištěné rodiny. Ve dvanácti letech mu ale zemřel otec, brzy musel převzít zodpovědnost za statek a ukázal se jako dobrý hospodář. Na starosti měl půdu o rozloze třiceti hektarů, dvanáct krav, dva koně, prasata a drobné zvířectvo. 

Roku 1934 se oženil se Zdenkou Nevrlou z nedalekých Dubčan. Zatímco on se hlásil k nové církvi československé, Zdenka byla katolička. O rok později se jim narodil syn Josef a 18. února 1939 přišla na svět dcera Jana. 

Otec se vrátil z koncentračního tábora, do kostela už nikdy nešel

Nejútlejší dětství Jana prožila v době druhé světové války, tíhu německé okupace však rodina zpočátku nepociťovala. Díky prosperujícímu hospodářství se Nepustilovi měli dobře a mohli vypomáhat i mnoha jiným: „Lidi si k nám chodili pro zabijačku, rodiče pomáhali Pražákům, když přišli Cikáni, každý dostal slepici,“ vypráví Jana Karpíšková. Válka se zdála vzdálená, vnímali ji jen tehdy, když sledovali přelety letadel. 

Začátkem roku 1944 však gestapo přišlo pro jejího otce, kterého zatčení sousedé udali, že chodí ke krejčímu poslouchat zakázané vysílání londýnského rozhlasu. Zřejmě se domnívali, že když okupantům vydají bohatého sedláka, bude jim to připočteno k dobru, a že on sám se vykoupí úplatkem: „Mysleli si, že táta dá gestapákům prase a oni ho pustí. Ale to se nestalo a zavřeli je všecky.“ 

Otec byl vězněn v koncentračním táboře v Dachau a ke konci války zažil pochod smrti: „Když padali hlady, ukradli někde řípu, jindy jim někdo hodil bramboru nebo kus chleba. Kdo šel na kraji a upadl, toho hned střelili,“ vzpomíná Jana Karpíšková na otcovo vyprávění. Matka si i v otcově nepřítomnosti na statku věděla rady a s pomocí příbuzných vše zvládala. 

Jana Karpíšková vzpomíná, jak na konci války přes vesnici prchaly německé jednotky: „Jeli rychle a jeden z nich z toho džípu střelil na kapli, chtěl ji zapálit. Ale trefil se do stodoly Čankových. Lidi byli zalezlí a nikdo nechtěl hasit.“ I její matka propadla panice a rychle odvlekla dcerku do úkrytu do sklepa. „Vy se těšíte na Rusáky, ale to budete koukat, až přijedou,“ vyhrožoval jim jeden z německých vojáků. 

Rudá armáda dorazila hned následujícího rána. „Vytáhli mě ze sklepa, načesali mi culíky a vrazili mi kytku, že jim to mám dát,“ vzpomíná Jana Karpíšková. Sovětští vojáci se jí zdáli špinaví a bála se jich. Brzy také začalo docházet ke krádežím: „Chlapi, když je vítali, měli na oblecích kapesní hodinky. A ti vojáci šli a už jim to z kapsiček trhali. Dědkové jenom koukali. K nám do maštale přišel jeden Rusák, osedlal koně a už nikdy jsme ho neviděli.“ 

O pár týdnů později se Josef Nepustil vrátil z koncentračního tábora: „Přišel v hadrech, jen s dekou a plechovou miskou, a tak vyhublý, že mu odstávaly uši. Máma hned zatopila a vykoupala ho.“ Otec podle jejích slov po válce už nikdy nešel do kostela: „Říkal, že kdyby byl nějaký pánbůh, že by to nedopustil.“ 

Na jaře vás vyženou!

Léta těsně po válce byla podle vzpomínek Jany Karpíškové plná oslav, bálů a sokolských slavností. Ona sama nastoupila v září 1945 do místní malotřídky a užívala si nejšťastnější období svého dětství. 

Neuvědomovala si, že prosperující statek a životní styl jejích rodičů u některých sousedů vzbuzuje závist – ať už šlo o bohatý šatník její matky, výlety automobilem do divadla, nebo projížďky bryčkou taženou koněm. Otec, politickým přesvědčením národní socialista, ochotně pomáhal místním malorolníkům, bavil se s nimi v hospodě, ale v očích některých z nich mu to všechno jen přitěžovalo. „Byli tam komunisti, ti prostě záviděli. Za války ne, to drželi hubu, vždycky k nám lezli, když něco potřebovali,“ říká Jana Karpíšková. 

V únoru 1948 rodiče s obavami sledovali komunistický převrat, ale zatím nepředpokládali, že by se jich politická situace mohla nějak osobně dotknout. Statek nadále prosperoval, Josef Nepustil si dokonce pořídil nový traktor John Deere. 

Tlak komunistů ale vzrůstal, velkým statkářům předepisovali stále vyšší povinné odvody, které nebylo možno splnit. Nepustilovým postupně zabavovali zemědělskou techniku a současně jim ukládali pokuty za nesplnění dodávek. Statek se propadal do dluhů.

„Sebrali auto, sebrali traktor, tátu pořád tahali po soudech. Když už jsme neměli nic, v listopadu ho zavřeli,“ konstatuje Jana Karpíšková. „Přišli estébáci a kopli do dveří, až se vysypala skleněná výplň, a prý – ,Kde je?’ ,Na poli.’ ,Tak my počkáme.’“ 

 V Litovli se konal inscenovaný proces, v němž kromě Josefa Nepustila odsoudili i několik dalších místních sedláků. Věznili ho nejprve ve Vysokém Mýtě, kde pracoval v místní Karose, poté ho převezli do lágru na Jáchymovsku. 

Zdenka Nepustilová znovu musela převzít vedení hospodářství, ale situace byla o mnoho horší než za války: zaměstnanci se jí ve strachu rozutekli a doléhaly k ní zvěsti, že bude ještě hůř: „Už se o tom mluví i v Litovli, že na jaře vás vyženou,“ říkaly jí sousedky. 

„Hnusná kůča“ v Českých Kopistech

Na Velikonoční pondělí roku 1952 dostala rodina příkaz k vystěhování. Státní bezpečnost přijela o dva dny později: „Řekli nám, že jsme napsaní do Kopist. Prý dvě pracovní síly – brácha a máma – a jeden nezletilec, to jsem byla já.“ S sebou si směli vzít jen nejzákladnější vybavení bytu: stůl, židle, postele, kola pro děti. Ze zvířectva si mohli odvézt jen pět slepic, všechna ostatní zvířata musela zůstat na statku včetně Janina milovaného jezevčíka Žoliny. Nábytek vezli v nákladním autě, Jana s matkou a bratrem jeli v tatraplánu se dvěma příslušníky StB. Během přestávky ve Vysokém Mýtě jeden z nich matku oslovil s bizarní nabídkou: „Dejte mi tu holku, vy ji neuživíte.“ Zdenka Nepustilová ho však rázně odbyla. 

Druhý den dorazili do cíle třísetkilometrové cesty, do Českých Kopist u Terezína, kde měli Nepustilovi pracovat na státním statku. K bydlení jim vyhradili dům, který Jana Karpíšková nenazve jinak než „hnusná kůča“ – zdevastovanou přízemní budovu dříve obývanou deputátníky. 

Z dopisů kamarádky Žofie Čankové se Jana dozvídala, jak pokračuje život doma v Odrlicích: „Denně mi psala, co tam komunisti vyvádějí, jak nechtějí dělat. Seděli v našich křeslech a hádali se, co kdo bude dělat. Kuřata nechali pochcípat, prasata nechtěli krmit, mysleli, že se to bude dělat samo.“ O život bohužel přišel i Janin psík Žolina, kterého noví páni zabili, aby mu nemuseli dávat najíst. 

Součástí „trestu“ Nepustilových byl i zákaz navštěvovat rodné Odrlice. Když Zdena Nepustilová přesto přijela, aby upravila rodinné hroby na hřbitově, po celou dobu ji sledoval příslušník StB. Ale dospívající Jana na zákaz nedbala a každé prázdniny jezdila za kamarádkou Žofií. 

Měli jste se nažrat dřív, kulaci!

Jana nastoupila do základní školy v Terezíně, její bratr Josef, který v té době studoval střední zemědělskou školu, již nesměl pokračovat ve studiu a musel spolu s matkou pracovat na statku. Zdena Nepustilová pracovala jako dojička a každé ráno tak mohla ukrást pro děti trochu mléka. Tím, stejně jako drobnými krádežemi plodin na poli, zachraňovala rodinu před vyhladověním. 

Zlomyslnost, jež postihovala bývalé „kulaky“ na každém kroku, se totiž projevovala i v tom, že vedení státního statku Nepustilovým nedávalo žádné potravinové lístky, na které jako zaměstnanci měli nárok. Místní funkcionáři si je rozdělovali mezi sebou. „A my jsme měli chcípnout hlady,“ konstatuje Jana Karpíšková. Připomíná si jednu z nejtěžších chvil, kdy její matka doma vykrmila prase, ale těsně před zabijačkou jí ho zabavili. „Řekli nám: ‚Jste kulaci a měli jste se nažrat dřív.‘ Tehdy máma poprvé brečela a všechny je proklela.“ 

Jídlo nebylo to jediné, čeho se jim nedostávalo. Neměli ani „uhlenky“, tedy poukázky na uhlí, a „šatenky“, za něž se nakupoval textil. V Kopistech Jana musela snášet i posměch a urážky od dětí místních komunistů. Po vzoru své matky si ale uměla zjednat respekt: „Jak jsem jim dala přes držku, byl klid.“ 

V roce 1953 se situace Nepustilových mírně zlepšila. „Chcípnul Stalin a Gottwald. Museli jsme stát tryznu, ale já jsem se v duchu smála: ‚Konečně na vás došlo, vy chcípáci!‘“ říká Jana Karpíšková se zadostiučiněním. Zlepšení jejich situace přineslo zrušení přídělového systému, spojené s měnovou reformou roku 1953. Ta připravila většinu lidí o úspory, Nepustilovým už ale nebylo co vzít: „Nás okradli předloni a na vás došlo letos,“ říkala Zdena Nepustilová lidem v Kopistech, kteří nadávali na „měnu“. Státní statek, na němž se synem pracovala, postupně skomíral a nakonec ho přidružili k místnímu JZD, které fungovalo o něco lépe, takže i když rodina stále žila v chudobě, už jí nehrozilo hladovění. 

Josef Nepustil se vrátil z jáchymovského lágru roku 1956, když Janě bylo sedmnáct. „Táta přišel jako zlomený člověk. Nemluvil, byl celý špatný, úplně vyřízený. Už jsem si na něj nezvykla,“ říká Jana Karpíšková. 

Otec po návratu pracoval v JZD a rodičům se začalo dařit o něco lépe. Odkoupili onu „hnusnou kůču“ v Kopistech, dům si postupně opravili a žili v něm až do své smrti. Rodinu však postihla ještě jedna tragédie: roku 1961 zahynul Janin bratr Josef, který utrpěl na ulici mrtvici a srazilo ho nákladní auto. 

Do Odrlic se už nikdy nevrátila

Jana od dětství pracovala v Červeném kříži, přála si studovat střední zdravotnickou školu, ale podle představ funkcionářů z Kopist měla hned po ukončení základní školy nastoupit na práci do zemědělství. „Ta má přípis na pole, s tím nemůžeme nic dělat,“ řekli matce ve škole. Nakonec se jí podařilo dosáhnout alespoň toho, že mohla nastoupit jako prodavačka kuchyňského zboží v Litoměřicích. 

Roku 1958 se provdala za Oldřicha Karpíška, jehož rodinu potkal podobný osud jako tu její: otec jako majitel likérky a sodovkárny Okar po roce 1948 také skončil ve vězení a rodina zůstala na mizině. Oldřich sice ještě mohl dostudovat obchodní akademii, ale po maturitě musel v rámci „sblížení s dělnickou třídou“ nastoupit do elektrozávodů v Budyni nad Ohří. 

Po svatbě se Jana přestěhovala za manželem do jeho rodné obce Mšené-lázně. Pracovala jako kuchařka v jídelně místního učiliště, kde sama také získala výuční list. Díky zdravotnickým kurzům mohla s učni jezdit jako zdravotnice na lyžařské zájezdy, branné kurzy a podobně. 

Rodina intenzivně prožívala politické uvolnění šedesátých let. Rodiče Nepustilovi začínali věřit, že se domohou vrácení svého statku: „Vždycky na Vánoce jsem dělala v těch hnusných Kopistech stromeček a máma říkala: ,Neboj, za rok už budeme zpátky na Moravě.‘ Ale já jsem věděla, že nebudeme.“

O to citelnější ztrátou nadějí pro ně byla invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jana byla v té době hospitalizována se zápalem plic a sledovala, jak do nemocnice přicházejí desítky dobrovolníků ochotných darovat krev. 

V době normalizace se o politiku příliš nezajímala, její manžel však stále poslouchal zpravodajství Svobodné Evropy. Obě děti Karpíškových mohly vystudovat: starší dcera Jana střední ekonomickou školu, mladší syn Oldřich stavební průmyslovku a ČVUT. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 prožívala s nadšením stejně jako její matka: „Kdybych až do smrti měla žrát suchej chleba, hlavně že jsou komunisti pryč,“ říkala Zdena Nepustilová. Jana Karpíšková jen s určitou hořkostí vnímala příliš „sametový“ přístup k pachatelům zločinů a nespravedlností z doby komunismu: „Málo zatočili s komunistama. Nešlo mi do hlavy, jak je možné, že se jim vůbec nic nestalo. Když si vzpomenu, co my zkusili! Táta neprovedl nic jiného, než že se narodil v bohaté rodině. Nikomu nic neudělal, ani moje máma, ani já. A chovali se k nám hůř než k dobytku.“ 

Oldřich Karpíšek se po roce 1989 pustil do podnikání, spoluzakládal místní organizaci ODS ve Mšeném-lázních a stal se v obci místostarostou. 

Rodina Nepustilových dostala zpět půdu v Odrlicích a domohla se i částečného finančního odškodnění. Rodinná pole na Hané patří Janě Karpíškové dodnes: „Pole se neprodávají,“ konstatuje. Ona sama je ovšem rozhodnuta, že do Odrlic, kde se její rodina nikdy nedočkala žádné omluvy, už nikdy nepojede. „Jak ta vesnice dopadla, to je hnus. Všechno vybydlené, zpustlé, šeredné. A byla to taková krásná vesnice.“ Vystěhování sedláků znamenalo podle ní pro venkov katastrofu: „Společenský život na vsi skončil s tou komunistickou závistí.“ 

„Já jsem spokojená,“ říká, když hodnotí svůj současný život. Mrzí ji, že mezi seniory se prostřednictvím štvavých řetězových e-mailů šíří falešná nespokojenost. „Ode mě nikdo neuslyší, že mám malý důchod. Utrácím za knížky, za květiny, za oblečení. Mám tři skříně hadrů, které jsem jako mladá holka nemohla mít. Pořád jsem ráda na světě.“