Kamila Karníková

* 1932

  • „Bezpočtukrát se nám stalo, že se otec ztratil. Psaní, které bylo vždycky jenom na povolenku, přicházelo zpátky. Speciálně k tomu byla vybírána období kolem Vánoc. Přesně tak, jako když nás s matkou vystěhovali z bytu v Táborské ulici do sklepního bytu v Leninově ulici. Nějaký dobrák nám pozastavil vystěhovací dekret a nechal nám ho přinést až dva dny před Štědrým dnem, kdy přijelo malé nákladní autíčko s plachtou a tam se naložilo to, co se do toho auta vešlo. To ostatní po našem odjezdu rozkradli sousedé. Když jsme dojely do Leninovy ulice, zjistily jsme, že je zaplombovaná jak elektřina, tak plyn, ale naštěstí můj spolužák měl vozík, se kterým jsme přivezly alespoň uhlí z bývalého bydliště, aby se dalo zatopit, a během Vánoc nám hodní lidé zase umožnili svítit a topit.“

  • „Na veřejném procesu v kině Elektra došlo k přelíčení, při kterém se účastníci jeho skupiny viděli poprvé. Přesto museli vypovědět to, co jim bylo při výsleších nařízeno. V případě ostatních členů šlo o skutkovou podstatu, v případě mého otce šlo o podsunuté myšlenky, které on nikdy nepřiznal. Protože nikdy neznal ani další členy skupiny, ani návaznost na pražské podzemní hnutí doktorky Horákové, kterou taky osobně vůbec neznal. Jako přednosta Šimůnkova fondu se staral jenom o děti úředníků Škodovky a jejich rodinné příslušníky, a ostatní věci mu byly pouze podsunuty, což nikdy nemohl strávit, protože v tom nespatřoval žádné hrdinství, protože se skutečně těch činů nedopustil.“

  • „Nesměli jsme (na brigádách) použít obvazy v dostatečném množství, nesměli jsme použít žádné umrtvující prostředky. Nejsilnější narkotikum, při kterém se operovaly podebrané mozoly na rukou, byl kelen, mrazicí sprej. A infekční onemocnění, která tam propukala, se nebrala, prostě se bez dezinfekce dotyčný odeslal do nemocnice v Ostravě anebo domů, ať si rodiče poradí.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 16.06.2018

    (audio)
    duration: 47:36
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vždycky jsme si přáli jediné – aby se otec vrátil. A to se nám podařilo

Kamila Karníková
Kamila Karníková
photo: Archiv pamětnice

Kamila Karníková, dívčím jménem Maříková, se narodila 21. července 1932 v Nýřanech. Její matka Kamila Maříková byla učitelka, otec JUDr. František Mařík byl zaměstnán v Šimonkově podpůrném fondu v plzeňské Škodovce. V roce 1938 se rodina přestěhovala ze Sudet do Plzně, kde pamětnice nastoupila na gymnázium. Spolu se svými spolužačkami se setkávala s arcibiskupem Josefem Beranem. Po válce se přihlásila do dorostu Červeného kříže a později tam absolvovala školení pro zdravotní sestry. Získala titul pomocná ošetřovatelka a nastoupila do zaměstnání v plzeňské fakultní nemocnici. Její otec František Mařík, národní socialista, byl v roce 1950 zatčen a obviněn z velezrady a sabotáže. Za údajný podíl na aktivitách Milady Horákové byl odsouzen k dvaceti letům a ztrátě majetku. Jeho rodina byla vystěhována do sklepního bytu. Její členové byli v nemilosti i díky tomu, že maminka pamětnice byla převorkou třetího řádu sv. Dominika. Kvůli odsouzenému otci bylo Kamile přiděleno místo na urologickém oddělení. Protože se tehdy posílal zdravotnický personál do Koreje zmítané válkou, začala studovat korejštinu na škole orientálních jazyků. Učila se i sanskrt a hindštinu. Později se věnovala i tlumočení, v publikování jí bylo bráněno. Po svatbě byla zaměstnána jako laborantka ve Státním vědeckém veterinárním ústavu, kde pracovala až do narození syna Jana v roce 1965. Její otec František Mařík se dočkal propuštění z vězení v roce 1965. Kamila Karníková v té době pracovala jako pionýrská vedoucí, zároveň byla ženou v domácnosti.