Zlata Kaprálová

* 1957

  • „To bylo něco šílenýho… To bylo… Ty bachařky tam byly, řekla bych, že byly lesby. Bylo to tvrdý, bily nás tam, byla jsem na samotce. Samotka byla dvakrát… snad dva metry na metr – byly tam jenom dvě železa, dřevěná postel. Na noc jste dostala zelenou filcovou deku, jeden kýbl, to bylo všechno. Jinak nic, oholili Vám hlavu.“

  • „Když šel z práce, tak ho sebrali a zavezli ho třeba do Držovic nebo ještě dál. Tam ho zbili, sebrali mu boty a šel pěšky domů. Tři, čtyři hodiny, po práci! Po dvanáctihodinový šichtě a ráno na deset hodin musel jít znova do práce. My jsme nikdy nedělali áčka nebo takovýhle, proto na nás nemohli. Že bychom něco dělali, to nám nemohli dokázat, ty letáky a nic, protože to jsme měli všechno schovaný ve sklepě.“

  • „Když jsme jeli do Polska na Čenstochovou, tak jsme byli na hranicích a tam nám řekli… Dávali tenkrát, já nevím jestli to byl fotbal nebo hokej, to si nejsem jistá. Řekla bych fotbal, ale to je nepodstatný. Tak nás tam nepustili, že řekli, že naše republika, to si pamatuju, nemá zájem na tom, abysme vycestovali, a vrátili nás z hranic zpátky. Tak jsme tam šli někde do hospody a ptali se, jestli bysme se tam nemohli nějak dostat. Tak nám řekli, že v kolik hodin, oni věděli ti Poláci, kdy se tam mění… to byla polsko-česká hranice, kdy si mění směny, že by tam neměl už nikdo být. Tak jsme se upravili, trička dovnitř, vlasy se učesaly, abysme byli to… Přišli jsme tam a teď už nám tam chtěl dát to razítko, že nás pustí přes tu vrátnici (tam byla taková vrátnice), a zezadu vylezl ten chlap, co odpoledne, protože dávali fotbal a on se na to chtěl podívat. Tak nás vyhodili zpátky a nepustili nás. Pak jsme šli znova, než nám jel vlak, tam do nějaké té restaurace, tak nám tam nabízeli ti kluci, že nás klidně převedou. Že vědí, kudy do toho Polska, že to není problém. A tak já jsem byla pro, já jsem byla vždycky hrozně nadšená pro takový věci, tak jsem byla pro. Ale Jeňa jestli jsem se nezbláznila, že mám doma dvě děti. Tak jsme se vrátili zpátky, nikam jsme nešli, vrátili jsme se zpátky.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 21.03.2023

    (audio)
    duration: 01:52:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Brzy jsem pochopila, že se dá žít i jinak

Zlata Kaprálová v Budapešti v roce 1984
Zlata Kaprálová v Budapešti v roce 1984
photo: archiv pamětnice

Zlata Kaprálová, dívčím jménem Rybářová, se narodila 10. května 1957 v Hradci Králové jako starší ze dvou dcer manželům Marii, roz. Bakovské, a Ladislavu Rybářovi. S rodiči a babičkou žila v nedaleké Probluzi. Otec byl holičem, matka pracovala v dělnických profesích. Zlatu vychovávala převážně babička. První ročník kadeřnického učiliště nedokončila kvůli absencím, začala chodit mezi tzv. máničky, hledala se jako většina dospívajících. Utekla z domu a dva měsíce se protloukala, poté putovala do diagnostického ústavu a následně do „polepšovny“ v Černovicích u Tábora, kde strávila traumatizující dva roky. Ve výchovném ústavu se vyučila švadlenou. Po propuštění pracovala v Novém Bydžově v textilní výrobě, později v podniku Univerzal v Prostějově. Roku 1976 se provdala za Josefa Vidrnu, člena skupiny Avernus, a téhož roku se narodil jejich syn Lukáš. Podruhé se vdávala v roce 1978 za Jana Kaprála, číšníka z Prostějova, kde rodina poté žila. Navštěvovali ilegální hudební akce v Československu, v osmdesátých letech jezdili na koncerty do Maďarska. Roku 1979 se zapojili do přepisování a distribuce samizdatových tiskovin. Následovaly problémy s StB. Roku 1980 se narodil mladší syn Jan. V reakci na jejich protirežimní aktivity jim byl odebrán starší syn Lukáš. Zpět domů se vrátil po půl roce. Po revoluci s manželem podnikali v oboru pohostinství. Roku 2020 získala pamětnice ocenění účastnice odboje a odporu proti komunismu. Manžel Jan zemřel roku 2009. Roku 2023 žila Zlata Kaprálová s přítelem Emilem Juřenou ve Stražisku u Prostějova.