The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Káňová (* 1931)

Dobrý základ do života mi dali baťovci

  • narozena 10. srpna 1931 ve Zlíně

  • její babička ubytovávala za první republiky Baťovy zaměstnance

  • otec byl vyučený švec a navrhoval svršky bot v Baťově továrně

  • zažila největší bombardování Zlína 20. listopadu 1944

  • byla členkou Sokola a účastnila se všesokolského sletu v roce 1948

  • po škole nastoupila v Baťově mrakodrapu v oddělení statistiky

  • poté pracovala v Obnově, okresním ústavu národního zdraví a v Pozemních stavbách

  • zlínská patriotka a členka Klubu absolventů Baťovy školy práce

Důležitou osobností v rodině Ludmily Káňové, narozené v roce 1931 ve Zlíně, byla její babička Františka Kohlová. Měla německé kořeny, pocházela ze stejného rodu jako bývalý německý kancléř Helmut Kohl. Byla to žena zbožná a také podnikavá. Do Zlína přišla z Ludkovic u Luhačovic, kde vlastnila velký statek. Když ovdověla, rozhodla se, že všechno prodá, a odjede s dětmi do Ameriky. Jak se v rodině vypráví, měla už koupené lístky na loď, ale jeden navrátilec z Ameriky jí to na poslední chvíli rozmluvil a poradil jí, ať raději koupí nějakou nemovitost ve Zlíně. Františka poslechla. Kolem roku 1927 se stala majitelkou patrového domu v ulici Potoky, kde bydlela se svými třemi dcerami. Kromě toho tam ubytovávala mladé lidi, kteří přijeli za prací do prudce se rozvíjející Baťovy továrny na boty.

„Babiččina ubytovna fungovala v době, kdy Baťa ještě neměl postavené internáty a svobodárny. Mladí lidé z celé republiky tehdy hledali možnosti bydlení. Z vyprávění vím, že u ní spávalo třeba třicet lidí. Někteří měli ustláno na zemi. Babička jim prala přikrývky a připravovala skromnou snídani a večeři. Bydlel tam i můj tatínek, který přišel z Vysočiny. Tak se seznámil s mou matkou Annou Kohlovou,“ říká pamětnice. Dodává, že později babička podporovala budoucí kněze a přispívala na jejich studia a živobytí.

Ludmilin otec Josef Vincenc se vyučil v Telči ševcem. „Vyprávěl mi, že první dva učednické roky hlavně hlídal ševcovy děti. Teprve potom ho mistr pustil k verpánku. Do Zlína si převezl krásný krajkový výuční list,“ vypráví Ludmila. Získal místo u Bati, kde později navrhoval svršky bot. V podniku zůstal až do důchodu. „Na firmu Baťa otec nedal dopustit. Dýchal by pro ni. Nikdy by odtamtud neodnesl ani jehlu nebo kousek niti,“ zdůrazňuje Ludmila.

Němci přišli v chumelenici

V polovině března 1939 obsadily Zlín jednotky německého wehrmachtu. „Pamatuji si, že tenkrát silně chumelilo. Vojáci byli celí mokří,“ vybavuje si Ludmila počátek okupace. Její rodina měla štěstí a válku přečkala bez výrazné újmy. Otec dál pracoval v továrně. Během okupace dokonce postavil na periferii Zlína v Malenovicích dům. „U Baťů se hodně vydělávalo a rodiče šetřili. Krásný patrový dům s velikou zahradou nechal tatínek postavit na klíč,“ vzpomíná Ludmila. Stěhovali se tam začátkem roku 1940. Kromě nich tam za války bydlely v nájmu tři další rodiny.

„Začátkem války nad námi bydlela Němka, která vůbec neuměla česky. Její manžel byl důstojníkem wehrmachtu. Náš dům byl blízko železniční trati a velmi smutné bylo, když mávala z okna německým vojákům, kteří vlakem přijížděli do Zlína. I oni jí nadšeně mávali a něco pokřikovali. Tatínek přitom doma poslouchal zakázané zahraniční vysílání,“ vypráví. Dalšími nájemníky byli například manželé, kteří po vyhlášení nacistického Slovenského státu utekli z Bratislavy.

„Paní byla herečka z bratislavského divadla, její muž, František Špička, byl letec. Pochopila jsem, že se zapojil do protinacistického odboje. Často chodil k mým rodičům. Schoval si u nich také nějaké dokumenty. Stěžoval si, že celé noci nespí a čeká, kdy si pro něj přijde gestapo. To se nakonec nestalo, ale jeho kamarád, který byl také letec a byl v našem domě na návštěvě, byl zatčen a popraven,“ říká Ludmila. Podrobnosti o činnosti obou letců nezná. Náhodou ale zjistila, že František Špička později působil na letišti v Košicích.

20. listopad 1944

„Chodila jsem do měšťanky v Malenovicích. Ředitel nás tehdy pustil dříve domů. Jako by měl intuici, že se stane něco hrozného,“ vzpomíná Ludmila na největší bombardování Zlína dne 20. listopadu 1944. Americké bombardéry tehdy shodily na město dvě stě šedesát bomb. Dopadly na Baťovu továrnu, na obytné domy v části Letná, zasáhly elektrárnu, hotel Moskva, kino i nádraží. Nálet způsobil obrovské škody ve fabrice. Zemřelo dvacet jedna lidí.

Ludmila přečkala bombardování s rodiči ve sklepě jejich domu. „Tlaková vlna dolehla až k nám. Všechno se třáslo. Tatínek měl velikou starost o maminku, která měla za týden porodit mého bratra. I proto se mi asi podařilo dostat se nepozorovaně ven. Přišla totiž vyděšená spolužačka Zdenička a prosila mě, abych jí pomohla hledat jejího tatínka, o kterého měla hrozný strach,“ vypráví pamětnice.

Otec její kamarádky pracoval na celním úřadě a byl velitelem velkého krytu v budově u nádraží, které bylo při náletu také zasaženo. „Bez vědomí rodičů jsme se vydaly pěšky přes Letnou k nádraží. Všude kouř, plameny, nářek. Lidé pobíhali vyděšeně po ulicích a hledali své blízké. Došly jsme až k nádraží. Budova, ve které byl kryt, byla v troskách a byl tam hrozný zmatek. Nějací dozorci nás zahnali pryč, a tak jsme zase šly přes tu spoušť zpátky do Malenovic. Zdenička měla, bohužel, správnou předtuchu. Její tatínek tam tenkrát zahynul.“

Osvobození a ukradený cukr

Jednotky německé armády, za nimi pak také maďarští vojáci, začaly ustupovat ze Zlína 1. května 1945. To už se k městu blížila osvobozující Rudá armáda. Nejdříve přijeli Rumuni na vozech tažených koňmi, pak dorazili sovětští vojáci. „Sověti, kteří se ve Zlíně zastavili, byli dost drzí. Přišli i do našeho domu. Vešli do ložnice, několik se jich s úsměvem natáhlo na postel. Rodiče na ně hleděli trochu udiveně, ale nic neříkali, protože byli rádi, že je po válce. Jenže vojáčci se také hrabali v nočních stolcích a skříňkách. Snažili se něco sebrat,“ vzpomíná Ludmila na první setkání se sovětskými vojáky.

I když u nich nebyli dlouho, stihli si udělat v jejich sklepě skladiště ukradeného proviantu. „Rusové vozili k nám do sklepa na vozíku pytle krystalového cukru. Přivezli jich asi třicet, možná i padesát. Táta nevěděl, odkud to mají, a chytal se za hlavu, co z toho bude. Pak k nám přiběhl uplakaný obchodník, který měl krám naproti nádraží v Malenovicích. Ten cukr byl od něho a byl na příděly pro obyvatele. Nějak se mu podařilo zařídit, že pytle někdo odvezl zase zpátky. Sovětští vojáčci se prostě snažili krást. To nedělali Rumuni ani Maďaři.“

Z rodinné školy do mrakodrapu

Hned po válce začala Ludmila chodit do obnoveného Sokola. V roce 1948 cvičila i na všesokolském sletu v Praze. Po měšťance byla studentkou dvouleté Odborné školy pro ženská povolání, pak absolvovala jednoroční vyšší dívčí školu. Stala se svazačkou. První zaměstnání ji v duchu rodinné tradice zavedlo do kanceláří v Baťově mrakodrapu. To už byla obuvnická továrna znárodněna a Zlín přejmenován na Gottwaldov.

„Tenkrát ještě platilo, že každý, kdo měl nastoupit do kanceláře, měl povinnost aspoň půl roku pracovat u obuvnického kruhu, aby se seznámil s provozem. Šila jsem v budově číslo 42 vrchy tenisek. I když jsem měla rodinnou školu, nešlo mi to. Pořád se mi trhala nit, nebo jsem ji neměla pořádně utaženou. Ostatním dělnicím jsem nestačila. Musela jsem dělat přesčasy, kdy jsem přešívala svoje zmetky. Chodila jsem domů třeba až v devět večer. Někdy, když už jsem opravdu nemohla, to za mě udělaly šikovné kolegyně. Říkala jsem si, ty jsou hodné, že mi pomáhají. Jenže ony byly chytré a účtovaly si to na sebe. Zhubla jsem osm kilogramů, a i s přesčasy jsem nosila domů pár korun.“

Práce za kancelářským stolem v 10. patře mrakodrapu jí šla mnohem lépe. „Dělala jsem statistiku a plánování pro ministerstvo lehkého průmyslu, které mělo ve zlínském mrakodrapu pobočku. Měla jsem ohromného vedoucího, který mě všechno naučil. Zpracovávali jsme výrobní čísla z celé republiky. Líbilo se mi tam. Od absolventů Baťovy obchodní akademie, kterých tam bylo plno, jsem dostala úžasné základy,“ říká.

Prověrky v okresním ústavu národního zdraví

Jednoho z absolventů zlínské obchodní akademie, kterou později i ona dálkově vystudovala, si Ludmila vzala a měla s ním dvě děti. Mezitím ještě pracovala na ředitelství státního podniku Obnova v Malenovicích. Po mateřské nastoupila v účtárně okresního podniku národního zdraví ve Zlíně, kde dělala vedoucí. Tam v roce 1970 zažila prověrky členů KSČ. Jí se netýkaly, protože do komunistické strany nikdy nevstoupila, ale pamatuje si, jak chodili na pohovory lékaři.

„Prověrky vedl největší hňup z podniku, který byl ale velký straník. Doktoři, primáři, kapacity jako třeba docent Jaroslav Rybka, čekali na pohovor v mé kanceláři. Byli hrozně nervózní. Bylo to totiž velice kruté, nikdo nevěděl, jestli nebude vyhozen. Tehdy jsem čekala na mou dceru s kamarádkou. Měla jsem pro ně na stole připravené čtyři zákusky. Šla jsem naproti, a když jsem se vrátila do kanceláře, docent Rybka seděl na mé židli a zákusy byly pryč. Omlouval se, že je snědl, protože se musel nějak uklidnit,“ vzpomíná Ludmila.

Celostátní prověrky členů KSČ se uskutečnily v průběhu roku 1970. Cílem bylo zbavit se politicky nespolehlivých osob. Vyloučeno bylo více než tři sta tisíc lidí. Hlavním důvodem byl nesouhlas s invazí vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vyloučení členové pak byli často vyhazováni z práce, nesměli vykonávat vedoucí funkce, jejich děti měly problém dostat se na vysoké školy.

Buďte sví

Z okresního ústavu národního zdraví, kde se jí moc nelíbilo, přešla Ludmila Káňová do projektového odboru Pozemních staveb Zlín. Tam pracovala až do důchodu. Pád komunistické totality přivítala s nadšením. Na otázku, co je v životě nejdůležitější, odpověděla: „Musíme se dobře chovat a bránit se závisti a nenávisti. Pro spokojenost v životě je důležité být svůj. To jsem vždycky říkala svým dětem.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí

  • Witness story in project Paměť pohraničí (Petra Sasinová)