Jan Kandráč

* 1976

  • „Chodil jsem do základní školy v Provaznické ulici od první do třetí třídy. Ve třetí třídě jsem onemocněl. Byl jsem nemocný, měl jsem špatná játra. Byl jsem i na operaci a pak mě poslali do Mariánských Lázní. Celkem mě léčili skoro dva roky, takže mě učili po nemocnicích a pak v těch lázních. Fungovalo to tak, že přišla soudružka učitelka, něco mi dala a šla pryč. Když jsem se vyléčil a šel jsem zpátky do školy, tak jsem skoro všechno zapomněl. Nebyl jsem ale blbý, snažil jsem se. I spolužáky jsem prosil, aby mi pomohli. Jenže kdysi to bylo tak, že když neumí, šup s ním do zvláštní školy. Takže mě dali do zvláštní školy, a to byla katastrofa. Byly tam lehce retardované děti. Díval jsem se na ně a byl jsem z toho v šoku: ‚Proč jsem s takovými dětmi, vždyť já jsem normální, nejsem postižený a chci se učit.‘ Neudělal jsem nic. Mamce jsem si stěžoval, ale říkala, ať to radši vydržím.“

  • "Ženich by neměl vidět nevěstu minimálně dva dny před obřadem. Potom, když už přijde den, kdy se jde do kostela, ženich jde s celou rodinou pro nevěstu k její rodině. Nevěsta je u své rodiny a ženich s rodiči a svou rodinou jde pro nevěstu a neexistuje, aby ji rodina vydala jenom tak. Hraje se divadlo, jakoby hádka. Hádáme se. Ukazují nám jiné krásné romské holky. A ptají se: 'Je to ona?' My přijdeme, řekneme v romštině, že si jdeme pro nevěstu. Vysvětlujeme, že se do sebe zamilovali. A hrajeme hádku. Chceme vidět nevěstu a oni nám schválně vodí jiné holky. Taky jsem viděl, když jsem šel hrát na svatbu, že nevěsta a ženich byli v jednom pokoji. Říkám si: 'Co to je?' To mě bolí. A ta hádka a to všechno je krásné. Trvá to asi tak hodinu. Pak se otevře víno, rodiče si připijí a pokračuje se dál a je to krásné."

  • „Zkoušelo se u mého dědy a zkouška probíhala následovně. Byla to taková oslava naší rodiny s tím, že jsme rodina muzikantů, dobrých Romů, kteří dodržují staré romské tradice. Samozřejmě tam byl dobrý alkohol, dobré jídlo, celá rodina tam seděla, i sousedi. V tom bytě bylo třeba i 30 lidí. Zkoušelo se, hrálo se, pak babička a maminka začaly tančit. A děda mi říkal: 'Vidíš to, Honzo, jak tančí? To znamená, že je to dobré, že je ta hudba zaujala tak, že samy cítí, že musí tančit a bavit se.' Bylo to pro mě poučné. Dodnes si to pamatuji. Bylo to krásné.“

  • „Taková smutná věc se stala. Jsem z toho smutný, protože se to dotklo přímo mě jako muzikanta. Jsem muzikant, dělám hudbu pro všechny dobré lidi. Romové, ale nejenom Romové, začali hltat dezinformace na facebooku a sociálních sítích, a já jsem už při první vlně covidu prosazoval očkování, protože vím, že vakcína je jediná a nejlepší zbraň. Prosazoval jsem to na facebooku, říkal jsem lidem, že je dobré dát se očkovat, protože covid zmutoval a bere životy už i mladým. Hlavně Romové na mě začali útočit, nadávat mi, ponižovat mě, dokonce mi vyhrožovali, že mě zbijí. Odnesla to i moje práce. Několik hraní, oslav, dokonce i pohřbů mi zrušili a ruší stále. Mám třeba domluvenou svatbu u Romů a nějaký antivaxer, který věří dezinformacím, říká: ‚Ty, neber toho Kandráče. On prosazoval očkování, to není dobrý člověk. On nás chce očkovat a na očkování se umírá.‘ A lidé mu věří a řeknou, že mě nevezmou hrát. Opravdu jsem tímto způsobem ztratil několik kšeftů. Mě to mrzí, protože je to moje práce, kterou mám rád a nic jiného nedělám, jenom hraji. Je to od těch Romů dost podlé a zákeřné.“

  • „Rok 1989, sametová revoluce, to si pamatuji moc dobře. Měl jsem radost, že bolševici padli. Patřičně jsem to oslavoval, a to tak, že jsem chodil ven s kluky a trhal jsem nápisy ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Nebyla to nějaká puberťácká frajeřina, ale dělal jsem to hlavně proto, že ve škole jsem musel povinně hrát Kaťušu na akordeon. Musel jsem také předčítat rudobolševické básně a od dědy jsem věděl, že rudobolševici jsou zločinci. Cítil jsem se trapně, když jsem pro ně musel hrát a účinkovat, ale musel jsem. A tak rok 1989 byl i pro mě jako menší vítězství, bral jsem si to osobně. Měl jsem velkou radost. A byl jsem zároveň rád, že konečně se nebudou hrát jen staré vykopávky od Karla Gotta nebo Heleny Vondráčkové, ale že k nám přijdou i západní hvězdy a filmy. Byla to euforie. A začalo se hodně hrávat po restauracích a hotelích. Třeba v hotelu Beseda jsem hrával skoro každý den. Bylo to úžasné.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 11.05.2022

    (audio)
    duration: 01:35:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 24.05.2022

    (audio)
    duration: 01:09:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Vážím si našich romských tradic a bolí mě, že zanikají

Jan Kandráč, cca 2010
Jan Kandráč, cca 2010
photo: archiv Jana Kandráče

Jan Kandráč se narodil 12. října 1976 v Ostravě v muzikantské romské rodině. Jeho děda pocházel z východního Slovenska a než se usadil v Ostravě, kočoval po celé republice. Děda, otec a další členové rodiny hráli na více hudebních nástrojů, zpívali a přivydělávali si hraním hlavně na romských oslavách, svatbách a pohřbech. Jan Kandráč se v útlém věku začal učit hrát na bicí, poté na akordeon a saxofon. Ve třetí třídě onemocněl a strávil skoro dva roky po nemocnicích a lázních. Po návratu do školy ho kvůli mezerám v učivu přeřadili do zvláštní školy. Ve 13 letech začal vystupovat s rodinnou kapelou. Vyučil se malířem a natěračem. Asi pět let pracoval ve Vítkovických železárnách v Ostravě. Začátkem 90. let spoluzaložil skupinu Gipsy Mercedes a později se stal jejím kapelníkem. Po vypuknutí pandemie covid-19 propagoval mezi Romy očkování. V roce 2022 žil s rodinou v Ostravě-Přívoze a živil se jako profesionální hudebník.