Zdeněk Kalenský

* 1935

  • „Z té strany mého otce, z těch, co jsem tady teď jmenoval, jsme se vrátili jenom otec a já. A vlastně otec mi dal dvakrát život, protože mě z toho… Nebyli jsme v koncentráku, my jsme byli v pracovním táboře u Varšavy. Z toho Terezína jsme jeli na východ. A odtud mě kanálama propašoval – z toho tábora, za peníze. Protože v té době v Polsku za peníze se nechalo udělat všechno, i náhradní papíry a rodný list a všechno. Tak mě odtud zachránil. Když pak byla likvidace toho tábora, to bylo asi za tři měsíce nebo za půl roku, tak utíkali odtud s matkou. Jenomže ženský, ty nejsou v takové kondici jako chlapi v těch letech. Tak otci se tam podařilo někde ukrýt, to už já znám jen z vyprávění, to už jsem byl z toho tábora pryč dávno. Tak se mu podařilo z toho tábora uprchnout a matka, to už nešlo, tu odvedli. Takže z téhle strany mého otce se mimo mě a otce nevrátil nikdo.“

  • „Už jsem si uvědomil v té době… jednak mi to všechno lezlo krkem, jak se říká. Nemohl jsem s tím souhlasit. A ten příchod těch Rusáků. To se vám tak nějak nahromadí všechno najednou, že to nemůžete pak strávit. Vidíte různá svinstva. I u nás v práci, když chtěl normální člověk něco, tak musel mít padesát papírů, žádat. A pak přišel a najednou se odváželo a vyřazovalo všechno možný. A nebylo v silách něco s tím dělat. A to se takhle všechno nahromadí. A najednou je nějaká hranice. Řadu věcí jsem nemohl strávit a hranice, pokud jde o stranu, potom byl pro mne ten devětašedesátý, to výročí. To jsem říkal ne, ne, ne, tohle ne, to nepotřebuji. Vůbec mi nešlo o nějaké příspěvky.“

  • „Jak jste vnímal příchod Ruské armády?“ – „Jako většina národa, to víte, bylo najednou uvolnění a najednou utažení. To nebylo najednou, ono to bylo postupně, ale už se vědělo, že je to někde jinde. Nehledě na to, ten první šok, ráno vezete dítě do školky. Vy jste budějovičtí, tak to tady znáte. V Dukelské na rohu Mánesovky byla školka Motoru. Já tam mladší holku vozil z Puklicovky do školky na kole. Jezdil jsem k Sadům, kolem Černé věže, nejkratší trasu. Teď tady stojí tank, tamhle stojí tank, tak asi vám po těle dobře není. Tím, jak to postupně upadalo, že stáhli alespoň vojáky z města, že je člověk neviděl na každém kroku, tak to bral jako realitu. Co nám jiného zbývalo? Nic jiného nezbývalo.“

  • „Postupem let se člověk tomu musel úplně smát. Brigáda socialistické práce: Co jsi dělal? No dělám tohle a tohle. Většinou co se mělo dělat, se dělalo, ale už se z toho dělala akce, už byly brigády a udělování rudých praporů. Dneska je to opičárna, když se nad tím člověk zamyslí. Dneska se tomu nechce pomalu ani věřit, že to mohlo takhle vegetovat, existovat.“ – „Vy jste říkal, že vám to pak čím dál tím víc lezlo na nervy. Mohl byste konkretizovat, které ty věci vám začaly vadit, co jste si uvědomoval, že vás na tom nebaví?“ – „Uvědomoval jsem si tohle, co vám tady teď říkám, že to byly vyloženě nesmysly. Že se stejně dělá, jestli je Brigáda socialistické práce, nebo není. Stejně to dělám. Že to je jenom bublina do ničeho. Celý ten systém toho řízení a toho plánování vůbec... dneska se tomu člověk musí smát, postupem let.“

  • Full recordings
  • 1

    České Budějovice, 02.03.2020

    (audio)
    duration: 02:07:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 09.03.2020

    (audio)
    duration: 01:49:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otec mi dal dvakrát život

Zdeněk Kohn krátce před transportem (cca 1941)
Zdeněk Kohn krátce před transportem (cca 1941)
photo: Archiv pamětníka

Zdeněk Kalenský, rodným jménem Kohn, se narodil 19. října 1935 v jihočeských Nestanicích. Oba rodiče – Marta, rozená Margoliusová, a otec Arnošt – pocházeli z českých židovských rodin, židovskou víru a zvyky však nepraktikovali. Kohnovi provozovali v Nestanicích řeznictví. Kvůli nacistickým protižidovským opatřením nesměl Zdeněk nastoupit do první třídy. V dubnu 1942 musela rodina Kohnova odjet transportem do terezínského ghetta a odtud po týdnu pokračovala na území nacisty okupovaného Polska do pracovního tábora Kaweczyn. Zde strávila v nuzných podmínkách bývalé sušičky na cihly poslední společné týdny. V červnu 1942 se pamětníkovi rodiče dozvěděli o chystaném odvozu dětí a za pomoci polského odboje se jim podařilo dostat Zdeňka z tábora a přesunout ho ke starším manželům na polský venkov. V srpnu 1942 byl pracovní tábor likvidován a Arnoštu Kohnovi se podařilo uprchnout. Krátce se zastavil u ukrývaného syna a odešel do Čech. Zatímco Zdeněk přežil s falešnými doklady válku u starší polské rodiny, otec Arnošt se do konce války ukrýval u příbuzných v hájovně v Jedlé, poblíž Ledče nad Sázavou. Po válce se Zdeněk s otcem vrátili do Nestanic. Z širší rodiny Kohnovy přežili jen oni dva. Pamětník se roku 1953 vyučil provozním zámečníkem. V letech 1954 až 1956 absolvoval povinnou vojenskou službu u velitelské roty vnitřní stráže v Jáchymově, která kromě jiného měla na starost ostrahu jáchymovských lágrů. Po vojně pracoval krátce v Motoru Vodňany a na stavbě vodní nádrže Lipno. Roku 1959 přijal nabídku členství v komunistické straně a v letech 1960 až 1965 byl zaměstnán v Československém svazu mládeže. Od roku 1965 až do odchodu do důchodu pracoval v Pozemních stavbách. Po okupaci roku 1968 a především pak pod vlivem násilného potlačení protestů v srpnu 1969 z KSČ vystoupil. V roce 2020 žil pamětník v Týně nad Vltavou.