The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Kafka (* 1936)

• narozen 12. dubna 1936 v Praze

• matka Elvíra Kämpfová, sudetská Němka z továrnické rodiny z Merklína (Merkelsgrün)

• otec Karel Kafka pocházel z české dělnické rodiny

• dědeček Jan Kafka byl legionář

• otec byl za války nasazen na práci v Německu a po zběhnutí se do konce války skrýval

• dětství prožil pamětník na pražských Hradčanech

• v červenci 1945 se rodina přestěhovala do Rybář v Karlových Varech

• vyučil se mechanikem a roku 1955 nastoupil do Dopravního podniku v Karlových Varech

• v letech 1956–1958 absolvoval vojenskou službu v Žatci a Terezíně

• celý život až do důchodu řidičem autobusů v Dopravním podniku Karlovy Vary

• 21. srpna 1968 se stal svědkem invaze v Karlových Varech

• žil tam i v době natáčení (2025)

Syn z česko-německého manželství prožil dětství během druhé světové války v Praze na Hradčanech a dospíval v poválečných, nově osídlovaných Karlových Varech. Za volantem autobusu se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Karlových Varů. Za celý život dostal jen jednu pokutu.

Rodiče pocházeli každý z jiného prostředí

Karel Kafka se narodil 12. dubna 1936 v Praze U Apolináře do česko-německé rodiny. Jeho matka Elvíra Kämpfová pocházela ze staré sudetoněmecké rodiny z Merklína. Její otec patřil ke spoluzakladatelům místní porcelánky a rodina byla dobře situovaná. Oproti tomu otec, Karel Kafka starší, vyrůstal v chudých poměrech české dělnické rodiny v Praze jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyučil se klempířem, ale v době hospodářské krize hledal jistější obživu, a proto nastoupil k Československé poště. Začínal v Jindřišské ulici v Praze a později ho přeložili do Merklína.

Tam se Karlovi rodiče seznámili, otec poštovní úředník a matka zaměstnankyně porcelánky. Jejich vztah nebyl jednoduchý – ona Němka z vážené rodiny, on Čech z dělnického prostředí. Přesto se vzali. Roku 1933 se jim narodila první dcera, která však po měsíci zemřela. Narůstající národnostní napětí a útoky ze strany Hitlerjugend mladou rodinu postupně přiměly k odchodu. S pomocí pamětníkova dědečka, Jana Kafky, legionáře, který po návratu ze Sibiře získal místo vrátného v Arcibiskupském paláci na Hradčanech, se přestěhovali do Prahy. Jan Kafka, jemuž během sibiřského tažení omrzly nohy, měl mezi legionáři v Praze řadu známých a rodině pomohl získat skromný sklepní byt v Martinickém paláci. Pamětníkova matka Elvíra přijala české občanství, naučila se česky a do české rodiny rychle zapadla.

Dětství prožil na Hradčanském náměstí

Dětství Karla Kafky se odehrávalo v kulisách Pražského hradu a Hradčan. „Nejranější vzpomínku mám, když mi byly tři roky. Hitler tehdy na Hradčanském náměstí promluvil k národu. Pamatuji si, že mluvil německy,” vypráví. Tato vzpomínka se vztahuje k 15. březnu 1939 a malý Karel tenkrát utíkal, aby z okna mohl pozorovat projev Adolfa Hitlera. Zakopl a rozsekl si nos. Hitlerův projev strážený jednotkami SS a wehrmachtem pak sledoval škvírou v okně. Pod okny bytu jim každou neděli hrála německá vojenská kapela, ke konci války Němci na Hradčanském náměstí postavili dělo namířené na Prahu.

Do první třídy nastoupil do chlapecké školy na Pohořelci. Jejich učitele jednoho dne během vyučování přišli zatknout muži v kožených kabátech – gestapo. Druhou polovinu roku se pak v jejich třídě střídali učitelé. Malý Karel trávil hodně času u prarodičů, zejména poté, co byl otec roku 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha nuceně pracovně nasazen na poště ve Stuttgartu. Matka musela nastoupit do práce v továrně v Letově, pracovala tam v klempírně při výrobě letadel. 

Karel Kafka rád vzpomíná na svoji babičku s dlouhým copem, chodili spolu rádi do kina na Ořechovku. S babičkou během války také jezdili vlakem na návštěvy za tetou do Čelákovic, odkud se jim díky konexím mezi strážnými na nádraží dařilo pašovat jídlo na přilepšenou.

Malý Karel chodil od druhé třídy do školy na Malé Straně a rád řádil s dětmi ze sousedství. „Měli jsme partu a dělali lumpárny. Po škole jsme lítali po Hradě. Viděl jsem, že K. H. Frank jezdil skoro každý den kolem paláce na Ministerstvo zahraničí,” vzpomíná, že s kamarády tajně pozorovali, jak K. H. Frank přijížděl v zavřeném kabrioletu s doprovodem na Pohořelec. Často také navštěvoval svoji tetu, která pracovala jako průvodkyně v Daliborce a bydlela v domku hned vedle ní. 

Konec války se v Praze odehrál dramaticky

Válka se do vzpomínek Karla Kafky zapsala dramaticky. Ve sklepě přečkal bombardování Prahy, viděl zásah Emauz i požár obchodního domu. „Viděli jsme, jak bombardovali na Václavském náměstí obchodní dům nahoře u svatého Václava, ten rohový. A pak jsme viděli, jak 14. února 1945 bombardovali Emauzy. Jedna věž dostala zásah, zakouřilo se a pomalu se skláněla a spadla,” vypráví. Na Hradčanském náměstí zahlédl mrtvého civilistu zastřeleného z oken, kde byli ubytováni vojáci wehrmachtu. 

Ke konci války poslouchal z rádia výzvy ke stavbě barikád. Na náměstí přijely sovětské tanky a jeden z nich se stal kulisou fotografie, na níž ho někdo vysadil 18. května 1945. „Když přejeli přes Hradčany, pokračovali Nerudovkou dolů. Některé tanky tam zůstaly, protože věděli, že tam někde jsou Němci. Stál tam na stráži. Aby si Němci nevyskakovali. Protože Němců tam bylo po těch budovách ještě rozstrkaných dost. Ti, co nestačili utéct, nebo pohlaváři. Na ten tank mě vysadili, já bych sám nemohl. Vždyť mi bylo devět,” vzpomíná. 

Karlův otec během nasazení v Německu využil zmatku při náletu na Stuttgart, při kterém bylo nádraží, kde sloužili, zničeno. „Táta s nějakým Švýcarem, taky tam byl nasazený, utekli. Nebyli zranění a sebrali tam Horcha, to je německé auto, a ujeli s ním ze Stuttgartu. Měli na blatníku vlaječku SS, tak je nikde ani nestavěli. Měli na sobě nějaké uniformy, táta s tím pánem, tak jeli do Švýcarska. Švýcar zůstal ve Švýcarech a říkal: ‚Karl, ty jeď přes Rakousko domů.‘ No, tak táta jel,” vypráví. Otec se pak do konce války ukrýval u strýce v Dolních Břežanech, pomáhal v hospodářství a hned po osvobození přijel za rodinou do Prahy na Hrad.

Po válce se přestěhovali do Karlových Varů 

Po válce se rodina už v červenci přestěhovala do Karlových Varů, do čtvrti Rybáře, a rozhodli se začít nový život v pohraničí, na který měli oba rodiče jinak hezké vzpomínky z předválečných dob. Bydleli v pěkné vilce, kterou její původní němečtí obyvatelé opustili podle všeho narychlo. „Byl to jednoposchoďový barák. Nikdo tam nebyl. Šlo vidět, že to museli narychlo opustit. Protože to byli nějací pohlaváři. Koukali co nejdřív zdrhnout,” myslí si pamětník. Odsun Němců Karel Kafka vnímal hlavně skrze spolužáky – některé děti ze školy prostě ze dne na den zmizely. Matka byla formálně Češka, a tak neměla v pohraničí po válce potíže.

V Karlových Varech chodil malý Karel do školy pod pivovarem, později do měšťanky. Učení mu sice šlo, ale místo keramické školy nakonec zvolil lesnické učiliště v Bílé Třemešné u Dvora Králové. Bydlel na internátu umístěném ve vile Poklad. Druhý rok pak přestoupil na obor mechanik do Harrachova a byl ubytovaný na zámečku v Lovčicích. Po vyučení musel dva roky pracovat pro Státní lesy a dostal umístění jako automechanik do Teplé. Kvůli mizernému bydlení i stravě po čase zažádal o přeložení do Karlových Varů. V listopadu 1955 nastoupil do Dopravního podniku v Karlových Varech, kde zůstal až do důchodu, ovšem s přestávkou na vojnu.

Vojenskou službu zahájil roku 1956 u tankového pluku v Žatci, kde dostali pořádně zabrat na cvičáku. V době maďarského povstání čekali v plné pohotovosti na rozkaz k zásahu. „Když jsem byl odvolaný do Žatce, tak už na nádraží nás ostříhali, dali nám plnou polní, samopal – krátký automat. Nevěděli jsme, jak se to drží, nic. Protože byl rok 1956. Byl to tankový pluk, kam jsem byl převelený. Všechny tanky stály venku. Odkonzervovávali jsme ostrou munici. Vařilo se v polních kuchyních venku před kasárnami, protože se čekalo na rozkaz, že bychom jeli pomoct komunistům do Maďarska. Jenže tam jsme byli přes týden, spali jsme venku, vařilo se v polních kuchyních. A pak to bylo odvolané, tak jsme zase všechno uklízeli,” vzpomíná. Nakonec ho převeleli do pevnosti do Terezína, kde působil jako instruktor v autoškole pro vojenská i civilní vozidla. Po ukončení vojenské služby se vrátil za volant autobusu. Najel přes dva miliony kilometrů a za celou svou kariéru zaplatil jedinou pokutu, symbolických 20 korun za neškodný střet s náklaďákem.

Objevily se tanky a lidé strhli sochu rudoarmějce

Po návratu do Karlových Varů založil rodinu, dostali přidělený byt na Zámeckém vrchu, kde ovšem chyběla koupelna, a tak se chodili koupat k rodičům do Rybář. Byli tam s rodinou i 20. srpna 1968, slavili synovy narozeniny. Nad ránem, když se chystal do práce, slyšel z ulice volání: „Rusáci nás obsazují!“ 

Z rádia se dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Jel do garáží a proti němu projížděly východoněmecké tanky. Lidé přetáčeli směrovky, most Kapitána Jaroše vzal za své. „Zpátky jsem jel prázdný, protože všichni lidi poslouchali, co se děje. A spadl most kapitána Jaroše. Tam byla cedule 6T a oni mysleli, že to je šest tanků. Jenže to bylo šest tun. Najeli na něj a tank protrhl potrubí, šel tam plyn, chytlo to – elektrika. Sklopily se půlky mostu, tank tam takhle zůstal. Pokračoval jsem autobusem po lince k Tržnici. Tam byl náš ředitel. Říkal: ‚Nedělejte zmatky, postavte si autobus k Lázním V.‘ Tak jsem zacouval až k Lázním V, abych nepřekážel, protože tam naproti poště stála samochodka,” vypráví. U Lázní V sledoval, jak dav strhl sochu sovětského vojáka a hodil její hlavu do řeky. Přesto dál jezdil svou linku, byť téměř bez cestujících.

On ani jeho rodiče nikdy nevstoupili do komunistické strany, což rodině přinášelo komplikace. Syn absolvoval automobilovou průmyslovku v Plzni a pak ČVUT. Dvě děti s vysokoškolským diplomem v jedné rodině ale nebyly žádoucí, a tak dcera směla nakonec jít studovat až v 26 letech. Sametovou revoluci roku 1989 nejsilněji prožívala právě ona, když se ocitla poblíž zásahu na Národní třídě.

Celý život zůstal věrný své profesi řidiče. Vstával ve tři ráno, vozil lidi do práce, zažil politické zvraty i proměny města. Zkušenosti z války, okupací i ideologických tlaků se odrážejí v jeho jednoduchém poselství: „Važte si zdraví, buďte rádi za to, co máte, a pozor na peníze, nejsou vším a kazí charakter.“