The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Kafka (* 1938)

Kde mohli, tam škodili

  • narodil se 9. ledna 1938 ve Studenci u Třebíče

  • otec Arnošt Kafka v roce 1950 zatčen StB a odsouzen na třináct let

  • v roce 1954 otec uprchl do Rakouska

  • v roce 1954 pamětník vyloučen ze Střední průmyslové školy v Třebíči

  • v roce 1959 se dobrovolně přihlásil do karvinských dolů

  • v roce 1968 se poprvé od jeho útěku znovu setkal s otcem

Do školy začal chodit „za Hitlera“. Německy se ale dlouho učit nemusel, protože válka se už pomalu chýlila ke konci. Jednou, když po škole hodil aktovku do kouta a šel ven hrát s kamarády fotbal, strhl se na nebi nedaleko jeho rodného Studence vzdušný souboj několika válečných stíhaček. „Viděli jsme, jak po sobě střílí, mohlo to být vzdušnou čarou čtyři kilometry od nás, směrem na Pozďatín,“ popisuje Arnošt Kafka, co tehdy spatřil. „Německé byly asi tři, údajně z Bratislavy, a sestřelili je prý Američani, ti měli snad čtyři letadla. Jedno letělo dolů, přímo k nám, směrem na Studenec. Tak jsme běželi na kopec a tam jsme ho viděli. Už hořelo, když prolétávalo kolem baráků. Pak jsme ho viděli přistát,“ říká pamětník.

„Někteří vojáci vyskočili s padákem, ale jak to letadlo rychle klesalo, tak se zachytili za zadní kormidla a stroj je táhl za sebou. Dokud byli vysoko, tak byli jen zavěšení, ale ke konci už letadlo letělo jakoby do kopečka, a to už je táhlo po zemi,“ říká pamětník s tím, že neví, zda vojáci přežili. „Už z hořícího letadla vyskočil druhý pilot a ten říkal, že velitel letadla měl přeražené obě nohy, nemohl se dostat ven a uhořel,“ dodává.

Arnošt Kafka se narodil 9. ledna 1938 ve Studenci u Třebíče. Sourozence neměl a jeho rodiče měli před válkou i za protektorátu ve Studenci obchod se smíšeným zbožím a uhlím. Jako jedni z mála proto tehdy měli malý náklaďák na dřevoplyn, kterým vozili zboží. Od první do páté třídy chodil malý Arnošt do školy ve Studenci. Velmi dobře si tak pamatuje, jak to v jejich vesnici vypadalo, když Němci ustupovali a válka končila.

Stačilo zablikat a tank sjel do strouhy

„Bylo to někdy kolem 8. května v odpoledních hodinách, nejprve přijelo obojživelné KDF a vjelo tady do takového malého rybníčku, dnes je místo něj park. Vedle šoféra seděl v černé uniformě esesák s obvázaným prstem. Kulhal a měl hůlku a tou holí se odpichoval, protože jak byl ten rybníček malý, tak se tam nemohli jinak stočit. Po něm přijelo osmnáct „haklů“ [německých polopásových obrněných transportérů] a mezitím na koních nějací místní a prosili, jestli by je někdo neodvezl do nemocnice do Třebíče. Jedna paní totiž šlápla na minu a pán, který se jí snažil pomoci, šlápl na druhou. My jsme měli ten malý náklaďák, tak je tam otec odvezl,“ vzpomíná Arnošt Kafka na události dramatické noci.

Němci ještě za tmy ze Studence odjeli, pamětníkův otec se naopak nečekaně vrátil. V noci se tenkrát jezdit nesmělo. Jel-li někdo, musel mít světla odtemněná jen na úzkou škvíru a předpokládalo se, že to je důležitý vůz s německými vojáky nebo policií. „Prý stačilo zablikat a tank sjel do strouhy,“ podotýká pamětník. Druhý den šli vítat Rusy. „Rusáci jeli s koňma, naše holky je vítaly oblečené do krojů a podávaly jim z konvic od mléka vodu. A ten jeden, když ji vypil, hrnek dal za sebe a už ho nevrátil. To mi utkvělo v hlavě,“ dodává Arnošt Kafka, že tím válka ve Studenci skončila. To nejhorší pro jejich rodinu však mělo teprve přijít.

Tatínka zatkli, zbraně a kávu zabavili

Jednoho květnového večera roku 1950 před jejich domem zastavil mercedes od Státní bezpečnosti. „Odpoledne jsem hrál u sokolovny s kamarády fotbal, a když jsem šel domů, stál tam ten mercedes a náš dům byl zamčený. Když jsem zabušil, otevřel mi cizí chlap. Estébáci u nás dělali prohlídku, počínaje zbraněmi, které měl tatínek legálně, náboji, ale zabavili i zrnkovou kávu a vůbec všechno, co se jim líbilo. A otec že půjde s nimi, že je zatčenej,“ vzpomíná Arnošt Kafka na poslední chvíle, které jeho tatínek strávil doma ve Studenci. Malý Arnošt se pak s ním šel rozloučit, StB ho naložila do jejich malého náklaďáku a odvezla neznámo kam. Od známých ve vesnici, kteří s komunisty spolupracovali, se pak dozvěděli, že je na Jáchymovsku a je odsouzen na třináct let. Zanedlouho je pozvali na setkání s otcem do Jičína a pak ještě párkrát do Slavkova u Karlových Varů. „Jednou jsem mu vezl i pět set korun, ale pak mi řekl, že mu to stejně sebrali,“ říká pamětník.

Při útěku si roztrhl kalhoty

V roce 1954 se rušil v Jáchymově pracovní tábor a měl se stavět jiný, u Příbrami. Otec Arnošta Kafky se na stavbu přihlásil i s partou bývalých německých vojáků, které měl na starost, jelikož hovořil plynně německy. „Ale nebyli to všichni Němci, jeden byl třeba Plzeňák, ale že byl ze smíšeného manželství a na československé vojně byl jako středoškolák poručíkem, sebrali ho pak Němci do armády. Po válce se vrátil do Plzně a tam ho zavřeli, že pomáhal Hitlerovi, aby zvítězil,“ líčí pamětník, který se s bývalými spoluvězni svého otce setkal na jeho pohřbu. Z Příbrami se jim tehdy podařilo utéct, ale některé z nich chytili. Pamětníkův otec si o hraniční plot roztrhl kalhoty a přes jižní Moravu se dostal do Rakouska. „Pomáhali jim tehdy místní, ale víc nám o útěku nikdy neřekl. Měl strach, že bychom se mohli dostat do problémů,“ vysvětluje Arnošt Kafka, jehož rodinu od tatínkova útěku komunisté sledovali. Jeho školní průměr se o stupeň zhoršil a ze střední průmyslové školy ho po dvou týdnech vyhodili. Na pracovním úřadě mu pak nabídli, aby se šel učit soustružníkem do Ružomberku. Namítl, že je to příliš daleko.

„‚Můj syn studuje v Moskvě, to je daleko. Ale Ružomberok, to nic není,‘ řekl tenkrát ten soudruh,“ vzpomíná muž, který se nakonec za pomoci rodinného přítele dostal na státní učiliště do Brna. Díky tomu, že byl na střední škole dobrým sportovcem, hrál fotbal a vrcholově i hokej, dostal po přímluvě zaměstnání v Třebíči. Tam se opět přihlásil do večerní průmyslové školy, ale jakmile řekl, jak se jmenuje, znovu ho vyhodili.

Bylo to zadarmo, dá se říct

Na vojnu šel do Košic, kde dělal šoféra, a protože byl dobrý řidič, vozil velitele divize. Po vojně, v roce 1959, se dobrovolně přihlásil na Karvinsko do dolů. Za půl roku je naučili to, co se učí čtyři roky na učilišti. Pamětník nastoupil v úseku důlních strojů a zařízení a jeho plat činil tehdy krásných 3800 korun. Mezitím jezdil pravidelně každý víkend domů a za rok se oženil – vzal si děvče z rodného kraje. Na chvíli šel opět pracovat do 1. brněnské, poté dělal nějakou dobu v autoškole a nakonec skončil v místním JZD jako elektrikář.

„Tam to bylo dobrý, zrovna jsme začali stavět chaloupku. Když jsem potřeboval dovézt cihly, tak mi dali traktor a to bylo zadarmo, dá se říct,“ míní Arnošt Kafka. S otcem se znovu setkal až v roce 1968. „Jednou se mi stalo, že jsme zase dostali od otce pozvání do Rakouska a moje žena dostala příslib do Jugoslávie pro celou rodinu. Otec bydlel v Rakousku, ale v Mariboru měl dům. Tak jsme se s ním domluvili, že se potkáme tam. Manželce jsem řekl, ať skočí vybrat ty výjezdní doložky. A ona se vrátila a říkala: ‚Máš smůlu, všichni jsme to dostali, kromě tebe.‘ Tak jsem jel s nejmladším synem k Balatonu a zbytek rodiny za dědou do Jugoslávie. No, kde mohli, tak mi škodili. Dokud tam nebyl dvacet let, po těch dvaceti letech už jsme na to měli právo,“ dodává pamětník, který se v zaměstnání díky svým schopnostem nakonec vypracoval – stal se hlavním energetikem 1. brněnské a poté pracoval i na vedoucích pozicích Energetického institutu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Barbora Fialová)