The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Kadlec (* 1928  †︎ 2023)

• narozen 23. října 1928 v Sedlištích u Jimramova do evangelické rodiny

• v letech 1946 až 1947 studoval na střední škole ve švýcarském St. Gallenu

• v letech 1948 až 1951 studoval na Vysoké škole věd hospodářských

• při prověrkách byl vyloučen ze studia

• v roce 1950 otci zkonfiskovali mlýn, byl krátce uvězněn

• v letech 1951 až 1953 pamětník vykonával základní vojenskou službu ve Vimperku

• v letech 1954 až 1968 byl zaměstnán v podniku Retex v Liberci

• v letech 1962 až 1964 externě dostudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• v letech 1969 až 1989 pracoval ve Státním výzkumném ústavu textilním (SVÚT) v Liberci

• po roce 1989 několik let podnikal v oblasti zušlechťování textilních materiálů

• zemřel v roce 2023

Sedliště, před rokem 1965 samostatná obec, dnes součást Jimramova na Vysočině, jsou po několik generací domovem rodu Kadleců. Ti historicky patřili k tolerančním evangelíkům, v rodině se uchovala vzácnost – Postila Petra Chelčického ze 16. století. Komunistickému režimu se přes veškeré perzekuce v padesátých letech nepodařilo rodinu zlomit a odvrátit ji od víry.

Kořeny

První zaznamenaný předek rodiny Kadleců byl rychtářem z Telecího u Poličky v době po třicetileté válce. Pamětníkův dědeček Albín Kadlec, narozený v Jimramově ve mlýně, byl z velké evangelické rodiny, ze sedmi dětí. V roce 1901 koupil mlýn v Sedlištích, záznam o mlýně pocházející z roku 1450 je dnes uchován v poličském archivu. Po staletí patřil levý břeh řeky Svratky, kde stál mlýn, do Čech a pravý na Moravu.

Pamětníkův otec Jaromír Kadlec byl na reálném gymnáziu spolužákem Bohuslava Martinů, pozdějšího slavného skladatele, chodili spolu v Poličce také do houslí. Rodina se rozhodla přestavět mlýn na malou tkalcovnu a trhárnu, ve které se rozvlákňoval textilní odpad na textilní předivo a nitě. Jaromír vystudoval dvouletou textilní průmyslovku a po jejím absolvování se odebral do Cvikova (Zwickau) v Sasku, aby získal praxi v práci na textilních strojích. Musel se však předčasně vrátit, protože dostal telegram, že otec zemřel. 

Za první světové války začal Jaromír v tkalcovně vyrábět koňské deky pro armádu, po válce změnil výrobu a vyráběl bavlnu a vlnu pro další zpracování. „Uživilo nás to,“ dodává Jan Kadlec a pokračuje vzpomínkami na dětství: „Za druhé světové války zaměstnával tatínek něco přes dvacet lidí, ale z toho byly hodně mrtvé duše. To byli různí malíři a taky lidi, kteří by byli jinak posláni do Německa na práci, a tak je tatínek takhle zaměstnával. Jako mrtvé duše. Jen se o tom nesmělo mluvit. Válku jsme přežili v klidu.“ K mlýnu patřilo třicet sedm hektarů luk a lesů, povinné dodávky byly vysoké, ale Kadlecovi hospodařili dobře a dodávky se jim dařilo plnit. „Byli jsme schovaní a měli jsme pokoj,“ říká Jan Kadlec.

Pamětníkova maminka Anna, rozená Kolmanová, pocházela ze Zahrádek v jižních Čechách. Její rod, původně z náboženské sekty novokřtěnců, přišel do Čech ze Švýcarska nebo z jižního Německa někdy na přelomu 15. a 16. století. Anna byla vyznáním luteránka a po svatbě přestoupila do Českobratrské církve evangelické. Manželům se narodilo sedm dětí, čtyři synové a tři dcery, Jan je ze sourozenců nejstarší.

Evangelíci v Jimramově

Mezi válkami byl jimramovský sbor s 5 000 členy po Vsetínu největší na Moravě. Jaromír Kadlec byl presbyterem a většinou zastával funkci kurátora, měl na starosti hospodářské záležitosti sboru. Jeho obchodní partneři a přátelé zabývající se textilem pocházeli především z židovských rodin. „Otec byl velkorysý, přispíval svým salárem židovské obci. Když se někdo podivoval, říkal: ‚Stejně to půjde na dobročinné účely.‘“ 

Za okupace, kdy Židům hrozilo nebezpečí, Jaromír Kadlec všemožně pomáhal, nejen jako věřící evangelík, ale jako člověk s hlubokým smyslem pro lidskou solidaritu. Po válce se v rodině zachovalo mnoho dopisů, v nichž ti, kteří přežili, Jaromíru Kadlecovi ze srdce děkují. Mimo jiné se mu ke konci války podařilo tajně vyvézt z Terezína židovskou manželku místního evangelíka pana Šimka. Slečnu Husákovou, jejíž otec byl kazatelem Církve bratrské a maminka pocházela z židovské rodiny, zaměstnal dlouhodobě jako sekretářku a pomoc u dětí. Pomáhal mnohým, jmenovitě třeba Josefu Hochwaldovi, který po válce emigroval do Velké Británie a jenž byl připraven o pětadvacet let později poskytnout pomoc jeho synovi Janu Kadlecovi, když vážně uvažoval o emigraci po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

Po únoru 1948

Během války a po ní studoval Jan na Reálném gymnáziu v Poličce. Během studia odjel na rok na studium do švýcarského St. Gallenu, získal diplom z němčiny a po návratu v roce 1948 v Poličce maturoval. V témže roce pro něj otec zařídil stipendium na University of Dubuque v Iowě v USA, pamětník se však rozhodl, že do Ameriky neodjede, že zůstane doma. Ačkoli došlo k zásadním změnám v politické orientaci Československa a komunistický aparát tvrdě zasahoval proti těm, kteří stáli na druhé straně, Janovi se podařilo zahájit studium na Vysoké škole věd hospodářských v Praze. Dostal se do třetího ročníku v době, kdy na vysokých školách zasedaly prověrkové komise. 

„V roce 1951 mě vyhodili, neprošel jsem prověrkami. Měl jsem hroznej posudek. Rozčílili mě, uráželi rodiče, ptali se na věci nehorázné. Nejhorší byl jeden z rodiny národně socialistické – blbej komunista, jeho matka byla poslankyně. Ručně jsme se chytli, odešel jsem,“ vzpomíná Jan Kadlec na atmosféru politických čistek na škole a konflikt s komisí. Fakt, že továrna v Sedlištích byla znárodněna a otec krátce zavřený, znamenal v tehdejších poměrech dostačující důvody, aby pamětníkovi bylo znemožněno studium dokončit.

Pamětníkovu vyhazovu ze školy předcházel tvrdý zásah proti jeho otci. V roce 1950 byl Jaromíru Kadlecovi v akci proti nepřátelům nového zřízení zkonfiskován majetek, přesně podle sovětského vzoru s cílem zlikvidovat sedláky a ty, kteří si vybudovali jistý majetek a dosáhli úspěchu. Jaromír Kadlec přišel o všechno, včetně finančních úspor, zabavili mu veškeré jmění. Nejprve ho drželi ve vězení v Poličce a následně byl poslán na dva roky do Tábora nucených prací (TNP) v Pardubicích. Byl umístěn do společné cely se zkušeným kriminálníkem a jen díky jeho radám (říkal, že mu ho seslal sám Pán Bůh) se mu podařilo přežít zacházení bachařů. 

Ukázalo se však, že je těžce nemocný: zvracel krev a měl žaludeční vředy. Lékaři v pardubické nemocnici vyslovili podezření na rakovinu žaludku. V té chvíli mu zásadním způsobem pomohl MUDr. Jan Bedrna z Hradce Králové, slavný kardiochirurg a pozdější akademik. Jaromíra Kadlece propustili nejprve do Evangelického pečovatelského domu v Sobotíně a později do domácího ošetřování s tím, že jistě do měsíce umře. Žil ještě dalších deset let, zemřel v roce 1962.

Po konfiskaci továrny

Po tom, co byl Jan vyloučen ze studia, následovaly dva roky povinné základní vojenské služby ve Vimperku. „Nejhůř to odnesl bratr Pavel,“ říká Jan Kadlec o postihu rodiny, „musel k PTP (Pomocným technickým praporům). Já ne. Nedopatřením jsem se dostal do pěšího pluku, ale nikam jsem nepostoupil, byl jsem vojín, mířič minometu.“

Kadlecova továrna na rozvlákňování textilního odpadu v Sedlištích přešla pod firmu Retex se sídlem v Ivančicích. Po propuštění z nemocnice musel Jaromír Kadlec nastoupit do práce do Ivančic a domů mohl zajíždět pouze nepravidelně, zatímco Anna Kadlecová se starala doma o děti a pracovala v hospodářství, aby splnila nereálně vysoké dodávky určené komunistickým režimem. 

V roce 1958 a dvou letech následujících se u Kadleců často odehrávaly domovní prohlídky. „Co aparátčíci hledali, těžko říct, v domě už nebylo co najít. Asi dva roky, minimálně do důchodu, díky přátelům, bývalým sociálním demokratům z Brna, kteří se otce zastali, mohl pracovat jako technolog na Podnikovém ředitelství Retexu. Techniků bylo málo, potřebovali ho,“ vypráví Jan Kadlec. A vzpomíná na inovační postupy, které otec ve své továrně po válce používal.

„Otec předběhl dobu. Dělal trhaniny, umělou vlnu na pletací stroje nebo umělou vatu pro deky nebo prošívané bundy. Míchal starou a novou vlnu, tím se to neplstilo. Po válce nakupoval vlnu, nové věci, námořnické uniformy v Anglii z čisté vlny. To se vozilo do Jimramova, přes zimu se odpáraly knoflíky a zipy, pak se to dalo do trhačky a míchalo s novou vlnou a spřádalo se to.“ Ohromná kvalita. Jaromír Kadlec měl ve svém oboru velké jméno.

Žaloba

Šikana rodiny Kadlecových neskončila konfiskací továrny, pokračovala hluboko do padesátých let. V roce 1957 byla na Annu Kadlecovou podána žaloba proto, že podle místních funkcionářů nenahlásila správně výměry zemědělské půdy, nedostatečně se o půdu starala a tím nesplnila dodávkové úkoly. Bránila se, mimo jiné argumentovala tím, že jí zdravotní stav neumožňuje pracovat víc než dosud. Následovalo soudní řízení, na základě kterého musela být půda dána k obhospodařování jednotnému zemědělskému družstvu (JZD), ačkoli její vlastníci byli dva nezletilí synové Kadlecových, na které jejich otec půdu úředně převedl, a těm, podle zákona, nemohl být majetek znárodněn. 

V roce 1959 Anna Kadlecová žádala z důvodu své nemoci o převzetí pozemků – 1,07 hektaru půdy a 4,70 hektaru lesa – do nuceného nájmu, žádala, aby se městský národní výbor (MNV) péče o ně ujal. Úřad to odmítl s tím, že ona sama má zajistit, aby se její děti vrátily domů a ujaly se práce v zemědělství. V témže roce přešel veškerý majetek – továrna a dům – do vlastnictví státu, pod správu n. p. Retex v Ivančicích.

Režim se mstil také na další generaci, na dětech. O Pavlovi, jednom z Janových bratrů, napsal místní funkcionář do posudku, že: „Nepřátelství k socialistickému zřízení sál již s mateřským mlékem.“ Všech sedm dětí se s obtížemi dostávalo na školy, směly jít pouze do učení, ačkoli šlo o premianty třídy, a když se v šedesátých letech politické klima mírně uvolnilo, doplňovaly si vzdělání dálkově. Je obdivuhodné, že i ve ztížených podmínkách všichni složili maturitní zkoušku a někteří z nich vystudovali i vysokou školu. Jan je inženýr ekonom, Pavel, vyhozený ze studia v posledním ročníku průmyslovky, byl uznávaný textilní technik, Jiří báňský inženýr, Timoteus promovaný zemědělský technik, Noemi, Rút a Jana odmaturovaly.

Retex Liberec

Od 1. ledna 1954 žije Jan Kadlec v Liberci. „Je to moje zamilovaný město,“ říká. V bytě, kde dnes bydlí, žije už dvaapadesát let, z okna má hezký výhled na město. Po příchodu z vojny mu otec zařídil místo v Retexu, v jeho největší pobočce, která sídlila právě v Liberci, aby nevyšel z oboru. Stal se dělníkem, byl šikovný a pracovitý, oboru rozuměl. Za tři roky složil mistrovskou zkoušku a za patnáct let práce v podniku stoupal v různých pracovních pozicích – od plánovače výroby přes vedoucího dílny až po řízení provozu. Měl zodpovědnost za práci stovky zaměstnanců.

Teď už nebyl synem živnostníka, ale přišel z dělnické pozice: tudíž mohl být přijat k externímu studiu na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze. Po dvou letech úspěšně studia ukončil diplomovou prací na téma „Zužitkování textilních odpadových surovin“. S titulem inženýra vykonával funkci vedoucího provozu a nakonec vedoucího výroby. Řídil práci 400 zaměstnanců.

Dne 4. března 1961 se Jan Kadlec oženil. Hana, rozená Pospíšilová, byla dcerou faráře Církve bratrské, vystudovala učitelství pro základní školu, ale když v padesátých letech při prověrkách na dotaz: „A to vám není blbý věřit?“ odpověděla: „Ne, já jsem na to hrdá“, byla její kariéra učitelky zpečetěna. Protože jí ani později, v době normalizace, nebylo povoleno učit, ačkoli byla velice schopná a obdarovaná pro práci s dětmi, stala se z ní vychovatelka ve školní družině. Tam stačilo, když napsala do příprav „boj proti pověrám“, protože stačilo dětem jednoduše vysvětlit, že vodníci neexistují.

V šedesátých letech se po svatbě Jan Kadlec rozhodl přestoupit do Církve bratrské, aby rodina byla ve stejné církvi. „Je to odnož, rozdíly jsou velmi malé, věroučně to je prakticky to samé“ vysvětluje.  

Státní výzkumný ústav textilní Liberec

Okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 měla krvavý průběh. Jan Kadlec v té době měnil zaměstnání. Vzpomíná na dramatické chvíle: „Na náměstí stál sovětský tank, šťouchl a zbořil podloubí. Byli i mrtví.“ V Retexu podal výpověď a odešel pracovat do SVÚT jako samostatný výzkumný pracovník.

Za více než dvacet let podal množství zlepšovacích návrhů a patentů, dostalo se mu uznání, tvůrčích prémií, byl vyhlášen nejlepším pracovníkem. Dnes o podávání patentů mluví skepticky: „Moc jsem toho nevyužil. To bych se musel soudit. Když to někdo okoukl, tak to zavedl, a to bych se musel soudit. Ale to už jsem nechal plavat.“ 

Zásadní prací, kterou se v osmdesátých letech zabýval, byly tzv. agrotextilie, předpřipravené travní rohože. Když trávník vyrostl, rohože se srolovaly a použily se například na Libereckých výstavních trzích. Pamětník byl pozván i do televizního vysílání, aby informoval veřejnost o výzkumu travních rohoží. Jako odborník na zpracování odpadu z druhotných textilních surovin byl vysílán ministerstvem průmyslu na pracovní jednání do okolních zemí východního bloku. 

Jan Kadlec se stal žádaným odborníkem ve stejném odvětví zpracování textilu, jako byl jeho otec. Ke vstupu do komunistické strany ho lákali jen jednou, marně. Naopak, když Ústav pořádal povinné školení ateistické výchovy, pamětník se nezúčastnil a vedoucí stranické organizace za něj dělal v prezenční listině čárky. Klima ve společnosti se pomalu liberalizovalo. V roce 1989 z Ústavu pro zdravotní potíže odešel. „Převrat se mě už nedotkl. Byl jsem penzista,“ říká.

V důchodu

Po listopadu 1989 využil Jan Kadlec možnosti podnikat v oboru, který tak dobře zná – zpracování druhotných surovin. Výrobu travních rohoží převzalo JZD Sedmihorky a s Janem Kadlecem, teď už živnostníkem, spolupracovalo. Po zrušení družstva v letech 1990/91 dostala rodina mlýn – tkalcovnu v restituci zpátky. Její členové se rozhodli ho prodat a peníze rozdělit na sedm rovných dílů.

Jan Kadlec stále, jako po celý život, poslouchá rádio: během normalizace hlavně zahraniční vysílání BBC a Hlasu Ameriky, dnes Český rozhlas Plus, takže je o příbězích Paměti národa velmi dobře informován.

Obě děti Hany a Jana Kadlecových vystudovaly vysoké školy, vedou si dobře a jsou ve svých profesních oborech úspěšné. Uchovávají hodnoty, které jim rodiče předali. Když se na úplném začátku devadesátých let v Sedlištích zrušilo družstvo, dostala rodina majetek zpět. „Koupil jsem dvě parcely poblíž Liberce, postavil na nich chatu, nasázel sad a oplotil,“ vypráví Jan Kadlec a své vyprávění shrnuje slovy: „Víra mi velmi pomáhala. Žil jsem pod zorným úhlem věčnosti.“