The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Kačírková (* 1955  )

Po srpnu 1968 to člověku pomalu začalo docházet

  • narodila se 17. července 1955 v Praze

  • vyrůstala v rodině přesvědčených komunistů

  • situaci změnila sovětská okupace roku 1968

  • dlouholetá ekonomka v JZD Orion Davle

  • v listopadu 1989 organizovala generální stávku

  • stála u zrodu podnikové buňky Občanského fóra

  • v 90. letech krátce působila v ODS

Miloslava se narodila manželům Adamcovým 17. července 1955 v Praze. Adamcovi byli přesvědčení komunisté a svou dceru tak vychovávali v duchu socialismu. Míla Kačírková vnímání světa u takto ideologicky vychovávaného dítěte 50. let skvěle vysvětluje. Postupné střety s realitou, například výměnný pobyt v NDR, ale její názory nabouraly.

 

Pyšná jiskřička a šok z návštěvy NDR

Na základní školu Míla nastoupila na zcela nově vybudovanou ZŠ V rybníčkách, kterou měla jen přes ulici. „A pamatuju se, když jsem začala chodit do té školy, že jsem byla jiskřička, pionýr, a byla jsem na to šíleně pyšná.“ Šťastnými okamžiky pro ni tak bylo například obdržení rudého pionýrského šátku nebo účast v prvomájových průvodech, obzvlášť pokud mávajícím dětem někdo z komunistických pohlavárů z tribuny zamával zpět.

První „politické“ zaváhání u Míly přišlo zřejmě ve chvíli, kdy znejistěli i její rodiče. To souviselo se zastřelením J. F. Kennedyho v listopadu 1963. Když se rodiče o jeho smrti dozvěděli, byli přesvědčeni, že bude válka, a svou nejistotu z politické situace dali najevo i před malou dcerkou. Mnohem zásadnější byl ale Mílin výměnný pobyt v NDR.

Pár dětí se totiž rozhodlo kromě ruštiny učit i němčinu, a aby si jazyk řádně procvičovaly, psaly si se stejně starými dětmi z Německa. Asi po roce vzájemné korespondence se naplánoval výměnný pobyt dětí, a tak Míla vyjela za svou kamarádkou Ute do Eisleben, městečka poblíž Berlína. „A já jsem najednou zjistila, že oni mají dům a v tom domě dole je krám a za tím krámem je dílna, a že ten krám je jejich a oni tam normálně můžou prodávat. A my jsme večer mohly jít dolů a prohlížet si ty kabelky a ty tašky, a to pro mě byl totální šok.“ A jako by to nestačilo, díky Utiným příbuzným na Západě si u nich Míla prolistovala i několik katalogů Neckermanna, jejichž pestrosti tehdy nebyla schopna porozumět. Byla zaražená, že v socialistickém státě, kousek za našimi hranicemi, je možné svobodně podnikat – proč to tedy nešlo u nás?

 

Děda věřil propagandě, že nás Rusové přijeli zachránit

Krátce po návratu z pobytu v NDR se rodina přestěhovala – z vilky ve Strašnicích, kde žili s dědečkem a babičkou, na nově vybudované sídliště Zahradní Město. Kromě změny bydliště a školy ale přišly taky změny společenské – nastalo období pražského jara. „Musím říct, že i já, dítě, jsem najednou v tom roce 1968, od toho jara, začala mít pocit, že je něco hrozně hezky. Jako by začalo svítit slunce, jako by se začalo volněji dýchat.“ Radost ale netrvala dlouho, obrodný proces byl tvrdě zadušen invazí vojsk Varšavské smlouvy. Rodiče už podruhé předpovídali válku.

Aby se před ní mohli všichni společně schovat, rozjeli se 21. srpna ráno do Strašnic za prarodiči, se kterými chtěli být pohromadě. Když ale na místo přijížděli, zjistili, že kolem vily, kde prarodiče bydleli, je velké srocení lidí, a ti hází do jejich oken kameny. Proč, to pochopili, když se dostali blíž. „Ten můj děda uvěřil propagandě, že nás Rusové přijeli zachránit před těmi strašnými Američany, tak nedovedl nic lepšího, než vyvěsit ruskou vlajku.“ Dědečka s babičkou tak nikam neodvezli. Ti byli totiž skutečně zřejmě až do konce života přesvědčeni o oprávněnosti „bratrské pomoci“.

Jejich vnučka to ale celé vnímala jinak: „A musím říct, že já osobně jsem Rusáky od té doby fakt nemohla ani cítit.“ Sama se navíc stala svědkem násilné situace v centru Prahy – když šly s maminkou nakoupit a procházely právě jednou z úzkých ulic u náměstí Republiky, byly strženy utíkajícím davem: „Tam jel transportér a na něm byli ruští vojáci a stříleli, normálně v té ulici stříleli po lidech. Ani nevím, co je k tomu vyprovokovalo.“ Když pak Míla s kamarádkou uslyšely zprávu o poznávacích značkách aut, která mají odvážet Čechy bůhvíkam, rozhodly se konat. Z kamarádů vytvořily malé „dětské buňky“, které hlídkovaly u silnic, připravené nebezpečná vozidla komusi nahlásit. „Myslím si, že jsme nikdy žádná neviděli. Ale to byl takový osobní boj těch dětí.“

Co si z toho všeho odnesla Míla? Odpor k jiskřičkám i Pionýru, účast ve stávce proti výuce ruštiny na základní škole a velké přehodnocování světa, ve kterém vyrostla: „Pomalu to člověku tak jako začalo docházet. Tou okupací roku 1968, že to, co se tu buduje, že to není správné.“ Socialistická výchova dostala vážné trhliny.

 

Cesta ke svobodě a vlastnímu podnikání

Míla vystudovala zahraniční obchod na střední ekonomické škole v pražské Resslově ulici. V prvním zaměstnání v podniku Kovo se seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem a už rok po maturitě se vdávala. Manželé Kačírkovi navíc záhy po svatbě využili možnosti získat práci i byt v nově postavené části obce Davle – Sloup. Oba nastoupili do místního JZD Orion Davle, Míla jako středisková ekonomka stavební výroby, Zdeněk jako automechanik a opravář zemědělských strojů. V roce 1976 se jim narodila dcera Markéta, o čtyři roky později ještě Karolína. Kačírkovi žili běžný život socialistické rodiny, byť Míla už režimu nevěřila.

Změna přišla až v listopadu 1989. V kanceláři JZD s Mílou v té době několik měsíců pracovala nová mladá kolegyně, která se účastnila studentské demonstrace 17. listopadu. Patřila mezi oběti policejního masakru a Míle vše vyprávěla. Ta si uvědomila, tváří v tvář oběti režimu, že už nemůže couvnout, nechat to být: „Možná už jindy jiná příležitost nebude, udělat něco pro sebe a hlavně pro naše děti.“

Míla se pustila do práce. Rozhodla se přesvědčit všechny lidi z JZD Orion Davle k účasti na generální stávce, která byla naplánovaná na pondělí 27. listopadu. S kolegyní, která byla zmlácená na Národní třídě, a ještě jedním kolegou objížděli vzdálené farmy, které pod JZD spadaly, a přesvědčovali a přesvědčovali. Předsedovi JZD jejich snahy nebyly po chuti, což se rozhodl vyřešit poněkud svérázně: „Pamatuju si pana předsedu Beneše a předsedu komunistické buňky pana Schejbala, kteří když se domákli, že tady děláme takovéhle partyzánské akce, tak vzali auto a normálně nás honili po těch farmách, abychom tam nedojeli, abychom ty lidi nemohli přemlouvat! To bylo trochu jak na divokém západě.“

Kdo byl v činnosti úspěšnější jasně vyjadřuje návštěva zmíněného pana Beneše v den generální stávky u Míly doma. Prosil, aby jeho i další komunisty do stávky přijala, protože se po dlouhém rozvažování rozhodli také se jí zúčastnit. Míla ale rezolutně odmítla. S generální stávkou i bez jejich účasti slavila ohromný úspěch. V JZD se brzy účastnila zakládání Občanského fóra, a dokonce několik měsíců byla aktivní političkou. Po čase vstoupila do Občanské demokratické strany, ale nakonec ji znechuceně opustila a od politiky se drží dál. Věnuje se podnikání v oblasti účetnictví, do kterého se s vervou pustila hned po revoluci. Původní přesvědčená a pyšná jiskra, která se účastnila zakládání Občanského fóra v JZD Orion Davle, tak svůj příběh uzavírá slovy: „Osmdesátej devátej byl skvělej!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Veronika Stehlíková)