Oldřich Kácha

* 1944

  • „Někdy v květnu 1968 začali dávat do sanit vysílačky, to bylo také novum, to dělala Tesla Pardubice. A už jsme je měli namontované, ale neměli jsme ještě školení. To se muselo do Moskvy hlásit, kdo je v éteru, aby se k tomu nedostal nějaký špion. A když začala invaze, tak nám řekli: ‚Tady máte klíče a vysílejte.‘ Pamatuji si, jak jsem vyrazil a říkám: ‚Jsou tady nepřátelské tanky, nedá se tady projet!‘ Ten Rusák na tanku nejdřív vystřelil do vzduchu, protože lidé po něm opravdu házeli cihly. Ono když tank vjede do podloubí, to je najednou materiálu... Vystřelil a pak namířil hlaveň dolů na lidi. Náměstí bylo plné lidí. Nastartoval jsem, projel jsem to k lékárně a nevím už, kolikrát jsem se vracel.“

  • „Ti všichni doktoři byli v bílých gumových zástěrách a my jsme z toho tehdy Mírového náměstí vozili ty zasypané lidi sanitkou přímo na chirurgii. V té době byli policajti ještě policajti a v uniformách hrabali rukama lidi z toho zásypu. Když jsem viděl, že tamtudy ne, tak jsem tu sanitku otočil směrem k lékárně. On trochu couvnul s tím tankem, vzal pistoli a vystřelil do vzduchu. V tu ránu jsme koukali, co se to děje. Střelil do vzduchu a takhle to dal dolů. Vzal jsem nosítka, co jsem měl, a krčili jsme se za nosítky z molitanu, což nemá vlastně žádný smysl. Když toho ten Rusák nechal, šel jsem tam znova. Všichni lidé okolo mi pomáhali dostat zraněné na nosítka. Přijdu k autu s tím nosítkem. Já nevím, jestli jste někdy viděli mrtvého nebo člověka v bezvědomí. Když ho chcete uchopit, tak se vám vysmekne, je to prostě hmota, která se nedá uchopit. Ta nosítka jsou ve tvaru otevřených U a my nevěděli, jestli ten člověk ještě vůbec žije. Cpali mi je dovnitř do auta, do prostoru pro nosítka. Říkal jsem jim, ať neblbnou, že tam je ještě jedna sanita. Tak zraněného vytáhli, já zandal nosítka s raněným a jel jsem sanitou dál a pak zase zpátky.”

  • „Jednou už jsem jich měl dost, tak vzal jsem samopal a skočil jsem si do Liberce. Protože nikdo nic nevěděl. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Jenomže se mi rozevřel výfuk a dělalo to hrozný rachot. A už jsem byl v Turnově, už jsem to tam klopil, a zrovna tam byl ten policajt na tom půllitru. Tak říkal, ať si to jdu nechat svařit. Jenomže zrovna tenhleten uměl číst. Podívá se, vidí Budějovice, zavolal tam a zjistil, že jsou všichni na cvičení. A byl průser. Já jsem tam čekal, nevím kolik dní ve vězení, no a pak pro mě přijel četař absolvent s pistolkou. Říkal, že dáme motorku do vlaku a on mě jako eskorta odveze. Jenomže on měl pistolku a já pořád samopal. To bylo přesně jak v tom Švejkovi.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 16.06.2022

    (audio)
    duration: 01:37:52
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jsou tady nepřátelské tanky, nemůžu se sanitou projet!

Pamětník v 70. letech 20. století
Pamětník v 70. letech 20. století
photo: Archiv pamětníka

Oldřich Kácha se narodil 22. dubna 1944 v Nymburce. Jeho matka se o tři roky později provdala za bývalého vojáka západní armády Stanislava Hněličku, a z toho důvodu čelila rodina po roce 1948 neustálým perzekucím. Po absolvování základní školy se Oldřich Kácha vyučil v České Lípě automechanikem a v roce 1963 nastoupil základní vojenskou službu v Českých Budějovicích. Během ní si vysloužil celkem jedenatřicet dní zostřené vazby, a to nejčastěji kvůli nedovolenému opuštění posádky. Po propuštění do civilu krátce pracoval jako elektrikář v Pozemních stavbách v Liberci a v roce 1966 získal místo řidiče sanitky ve Frýdlantě. Později jej přeložili do Liberce, kde zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Se sanitkou kličkoval mezi sovětskými tanky a odvážel raněné z náměstí na chirurgii. V roce 1970 nastoupil Oldřich Kácha jako šofér do libereckého podniku Elitex, kde vozil vrcholový management. I přes špatný kádrový profil se zde udržel až do roku 1980, kdy začal vykonávat stejnou pozici pro Pozemní stavby Liberec. V roce 1983 čelil obvinění z ohrožení devizového hospodářství a strávil dvacet osm dní ve vazbě. Pád komunistického režimu přivítal s nadšením, pomáhal s vylepováním plakátů a vozil studenty. V červnu 1990 si založil vlastní autodopravu a tomuto oboru se věnoval až do roku 2004, kdy odešel do důchodu. Pak si koupil karavan a trvale odcestoval do Španělska. V době natáčení (2022) žil ve Španělsku a do Čech se vracel pouze v letních měsících.