The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kábelová (* 1944)

• narodila se 24. prosince 1944 v Lipencích

• rodiče měli velké hospodářství

• komunisté jim znárodnili majetek a nutili otce, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva

• Marie Kábelová nemohla studovat střední školu, dostudovala ji dálkově

• pracovala na různých pozicích na státním statku ve Zbraslavi

• věnovala se ženskému fotbalovému týmu v Lipencích a vedla zdravotnický kroužek pod Červeným křížem

• po revoluci byl rodině vrácen znárodněný majetek

Komunisté v padesátých letech neznali slitování. Posílali do vězení lidi za jiný názor, cenzurovali pravdivé informace nebo zabavovali majetek. Jejich řádění se nevyhnul nikdo, kdo nezapadal do jejich profilu správného proletáře. Pamětnice Marie Kábelová se tak z dcery jednoho z nejbohatších hospodářů stala dispečerkou, která musela dokončovat střední školu po večerech.

 Starousedlice z pražských Lipencí se narodila na Štědrý den roku 1944. V domě, ve kterém se rodičům Šimáčkovým narodila, žije dodnes. Rodiče měli v Lipencích jeden z největších statků. „Měli jsme čtyři koně, čtyři nebo pět krav, prasata, slepice, kachny, husy, krůty a ovce,“ vyjmenovává Marie Kábelová, jaká zvířata tvořila jejich hospodářství. „Bylo tady toho hodně, už jako děti jsme měly nějaké povinnosti. Nemohla jsem jít ven dřív, dokud jsem si ty povinnosti nesplnila. Pak jsem teprve mohla mezi děti,“ vypráví o svém dětství. Na rodiče má ale hezké vzpomínky. „Táta byl úplně vynikající člověk, prostě zlatej. Maminka byla taky hodná, ale byla takovej generál, který musel všechno řídit.“  

Samovazač utopili v Berounce

Doba, ve které Marie Kábelová vyrůstala, ale soukromým zemědělcům nepřála. V padesátých letech tatínka pamětnice začali nutit, aby vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD). „On byl vlastně celou dobu kulak. Musel se starat sám o sebe, nedostával žádné dotace. A když neodevzdali dávky, které měli, tak museli ještě zaplatit pokutu za to, že to nesplnili,“ vysvětluje, jak padesátá léta negativně zasáhla do života Šimáčkových. Otec do JZD vstoupit nechtěl. „Chtěli ho kvůli tomu dokonce zavřít. Pak v tom JZD chvíli byl, ale zase vystoupil. Teprve asi po roce šel pracovat do statku. Jezdil tam s traktorem a dělal různé práce kolem dílny,“ popisuje, jak se z tatínka kvůli změně režimu stal z hospodáře pomocník na státním statku. O vlastní hospodářství rodina samozřejmě přišla. Otci komunisté zabavili nejen zvířata, ale i některé stroje, které na svůj statek pořídil. „Můj táta měl zemědělskou školu, byl takový pokrokovější na tu dobu. Měli jsme mlátičku, řezačku, prostě vše. A měl i samovazač, který snad v Lipencích nikdo jiný neměl. A ten samovazač mu sebrali a podle toho, co jsem slyšela, tak ho utopili v brodě u Radotína. Táta vždycky říkal: ‘Koupil jsem samovazač a oni mi ho utopili v Berounce’,“ vypráví Marie Kábelová. Kromě strojů jim komunisté zabrali i prostory, kde Šimáčkovi zemědělské stroje skladovali. „Byly to kůlny s velkými vraty, a když nám to sebrali, tak z toho udělali prasečák. Moje máti tam chvíli chodila krmit,“ vzpomíná. Pak ale maminka začala pracovat jako kuchařka a živila se tak až do důchodu. Ztráta hospodářství nebyla jediná rána, která v padesátých letech Šimáčkovy potkala. Přišli také o mladší dceru, sestru tehdy čtrnáctileté Marie. „Zemřela, když jí bylo asi deset a půl roku. Měla nádor na mozku, což bylo v té době nevyléčitelné,“ vzpomíná na svou mladší sestru Hanku. 

V té době měla dospívající Marie už skoro dokončenou základní školní docházku. O středoškolském vzdělání si ale jako dcera kulaka mohla nechat jen zdát. „Nesměla jsem ani do učení, ani do školy. Takže jsem byla rok v domácnosti a pak jsem šla do statku. Maminka tam měla nějaké známé, tak mě vzali.“ Školu Marie Kábelová dokončila dálkově, dojížděla na ekonomku. „Jednou za měsíc jsem jezdila do Hořovic na dva dny a dělala jsem si školu tam. Nebyla to moc studentská léta, spíš pracovní,“ přiznává, že kombinovat práci a studium jí dávalo zabrat. Za možnost dokončit vzdělání aspoň nějakým způsobem ale byla moc ráda. 

Myslela jsem, že nás okupují Němci

Na zbraslavském statku mezitím pracovala jako dispečerka. Měla za úkol odesílat veškeré údaje o tom, co se dělo na polích. „Měli jsme vysílačku, což byla taková bedna a sluchátko. A protože pod zbraslavský statek patřilo hodně hospodářství – Štěchovice, Slapy, Řitka, Líšnice, Slivenec, Hrnčíře, Vestec, tak jsem měla za úkol od vedoucích jednotlivých hospodářství schraňovat informace a dělat výkazy, kolik zorali, kolik oseli a kolik se potom sklidilo,“ popisuje, co byl její úkol na pozici dispečerky. Všechny výsledky a výkazy se pak předávaly okresní zemědělské zprávě. Na začátku šedesátých let pracovala i jako sekretářka a později jako strojová účetní. 

V roce 1964 se Marie Kábelová vdala a o rok a půl později se jí narodil syn Jaroslav. O pět let později mladí rodiče přivítali na svět ještě dceru Ivanu. Ještě předtím ale Marie Kábelová jako mladá maminka zažila okupaci vojsky Varšavské smlouvy. „Byl to šok. Moje máti nám v pět hodin přišla říct, že jsme okupovaní. A já jí říkám: ‘Prosím tě od koho? Od Němců?’ Nenapadlo mě, že jsou to Rusáci,“ vybavuje si Marie Kábélová časné ráno 21. srpna 1968. Jako většina československých obyvatel se bála, že přijde válka. S nákupem potravin ale nemuseli tak pospíchat, protože věděli, že minimálně vajíčka a kuřata budou mít ze svých zdrojů. Znali se navíc s místní prodavačkou. „Vždycky nám nějaké potraviny nechala, bídu jsme neměli,“ vysvětluje pamětnice. Manžel pamětnice pracoval jako zámečník v Ústavu sér a očkovacích látek na Vinohradech. V době invaze vojsk měl ale naštěstí dovolenou. „Kdyby byl v Praze, tak věřím tomu, že už by dávno nebyl naživu. Byl to hroznej blázen. Ten by ty Rusáky určitě i napadal, nebo nevím co,“ přiznává pamětnice. Na rok 1968 nemá hezké vzpomínky, pamatuje si hlavně všeobecný strach, který mezi lidmi panoval. 

Vrátili nám znehodnocené pole

Roky normalizace jí ale po pracovní stránce příliš nezasáhly. V roce 1971 odešla na mateřskou dovolenou s dcerou a na ní byla několik let. Když znovu nastoupila do práce, chvíli pracovala jako skladnice, pak zajišťovala zásobování kuchyně v nemocnici na Zbraslavi. Živila se také jako správce zdravotnických zařízení okresu Praha Západ. 

Když přišla revoluce, pamětnici chybělo pár týdnů do pětačtyřicátých narozenin. Na Národní třídě 17. listopadu sice nebyla, ale z centra do Zbraslavi to zas tak daleko nebylo. Zvěsti o brutálním zásahu proti poklidně demonstrujícím studentům se tak na okraj Prahy donesly už druhý den. „Jeli jsme se tam s mužem podívat hned druhý den, osmnáctého. Šli jsme od Národního divadla po Národní třídě až na Václavák. Viděla jsem srocení lidí,“ popisuje své dojmy z počátku revoluce. Marie Kábelová doufala, že se režim zlomí i kvůli rodičům. Oba dva se revoluce dožili. „Můj táta pořád věřil, že se nám ten majetek, o který nás komunisté obrali, vrátí. Těch polí jsme neměli kvanta, ale říkali jsme, že to jednou aspoň dostanou naše děti,“ vysvětluje. Polnosti se jim sice v devadesátých letech díky restitucím vrátily, ale už zdaleka ne v takové kvalitě, v jaké je kdysi museli soudruhům odevzdat. „Přes naše pole vedou dva nebo tři obrovské stožáry. Takže nám vlastně znehodnotili pozemky,“ přiznává. I když jí v životě ne všechno vyšlo podle plánu, nezahořkla. Dodnes je aktivní seniorka a užívá si důchod.