„To hlavní omezení není v tom, že přijely tanky a vyhazovali lidi z práce a tak. Ono spíš to hlavní omezení bylo v té vnitřní autocenzuře, že člověk něco napsal a už dopředu věděl, tohle nemá šanci, když nechci být disident, to znamená být úplně mimo obor a psát si samizdat a scházet se s přáteli tohoto ražení, být tedy v jakýchsi katakombách víceméně. Tak jako chci nějakým způsobem psát pravdu, pokud to vůbec lze v těch mantinelech, tak jste se začala sama vnitřně přizpůsobovat. Ale ta vnitřní autocenzura byla za normalizace horší. Víte, v padesátých letech, jako i za té nacistické okupace, tam to bylo jednoznačné. Tam byl úřad, který vám to zakázal, nevzal, zrušil, konec. Dokonce za první republiky vycházely bílé cenzurované noviny, čili ten režim přiznal - ano, tady byla cenzura.“
„Pak jsem v divadle Rubín, kde jsme s bráchou hráli, najednou v roce 1983 ho viděl naživo znovu, protože jsem ho znal jenom z médií a ze zahraničních stanic, jak ho pomlouvali v Rudém právu a podobně. A najednou jsem ho tam viděl, jak tam sedí u baru, a tak jsem se k němu hlásil. On byl strašně rád, protože jemu se lidi vyhýbali. On tam přišel a kolem něj se to takhle vyprázdnilo, protože aby je někdo vyfotil, že tam sedí s Havlem a povídá si. Jelikož to byl můj dávný idol a on to poznal podle několika mých poznámek, ještě jsme si zavzpomínali na ten Semafor a na to všechno. Takže jsem si tam s ním asi hodinu kecal úplně uvolněně. Pak jsem zjistil po listopadu 1989, že ten barman - jmenoval se Pepa Koška - ten barman, který nás tam vždycky varoval, jako: ,Kluci, dejte si bacha,‘ že byl taky agent.“
„Vydal nařízení, že od určitého místa výše - to znamená, já nevím, od nějakého přednosty kanceláře až po všechny náměstky, a otec byl hodně vysoko, protože na to měl, byl kapacita - musí vstoupit povinně do sociální demokracie. Takže otec v lednu 1948... měl z toho, říkala mi pak matka, když umřel, velký mindrák z toho měl, že teda celý život nestraník a najednou má vstoupit k těm socanům. No tak dobrý, tak tam vstoupil, aby mohl dělat svoji práci. No a sotva tam vstoupil, tak byl puč a povinně ho šoupli ke komunistům. A to už nechtěl, takže neplatil příspěvky, odmítal. On se ho nikdo neptal, najednou mu přišla legitimace, že sociální demokrat je teď komunista, protože oni udělali takzvaný slučovací sjezd, prostě je pohltili jako silnější strana. A otec to absolutně odmítal. No, ale to už nám pak neřekl, ale to už jsem se dozvěděl od našeho kádrováka, když už jsem byl úplně dospělý a otec už byl po smrti. ,Vy jste, pane Juste, falšoval všechny dotazníky, vy jste psal všude otec nestraník!‘“
Vladimír Just se narodil 6. května 1946 v Praze. Jeho otec působil na ministerstvu lehkého průmyslu a před únorem 1948 musel vstoupit do sociální demokracie. Po komunistickém puči byl přesunut do komunistické strany, ale členství sabotoval. Ze strany byl vyloučen a musel se živit manuální prací v ČKD. Vladimír se na gymnáziu začal zajímat o divadlo a po maturitě vystudoval divadelní vědu. S bratrem Jiřím založil divadelní soubor Antitalent, ale kvůli cenzuře museli činnost ukončit. Později působil v divadle Ateliér nebo Rubín. Během normalizace se začal věnovat teoretické práci a napsal mimo jiné monografii o Vlastovi Burianovi. Od 80. let spolupracoval s Václavem Havlem. Dnes (2021) působí na katedře divadelní vědy Filozofické fakulty UK.
