The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Jurková (* 1933)

• narozena 12. srpna 1933 v Rouchovanech na Třebíčsku

• v roce 1938 musela rodina opustit sudetský Moravský Krumlov

• 8. května 1945 přežila tzv. hrotovickou tragédii

• sovětské bombardování nepřežil otec Oldřich Sekvenc

• manžel Drahomír pro kulacký původ internován u PTP Svaté Dobrotivé v Zaječově

• absolventka pedagogické SŠ v Třebíči a VŠ v Brně

• přes 30 let vyučovala přírodopis a zeměpis na ZŠ v Rouchovanech

Když chtěla jít 8. května 1945 vítat vojáky, maminka ji nepustila. Možná jí to tehdy měla za zlé – namísto hromadné veselky musela strávit osvobození ve sklepním úkrytu. Otec se na náměstí vydal sám. Pak muziku a hluk letadel vystřídalo nesnesitelné ticho. Hrotovice konec války nikdy neoslavily, úlevu vystřídalo utrpení. „Za kostelem je náměstíčko, tak tam chystali prkna a dělali z toho rakve. Mám dojem, jestli na ty rakve nedávali prapory. A bylo jich tam plno, těch rakví,“ vypráví Zdenka Jurková.

Chodí udání

Zdenka Jurková, rozená Sekvencová, se narodila 12. srpna 1933 v Rouchovanech na Třebíčsku. Matka Hedvika, rozená Havlišová, pocházela z obce Kratochvilka na Brněnsku: „Tam byl zájezdní hostinec a asi deset hektarů polí,“ vypráví Zdenka. Otec Oldřich Sekvenc, povoláním cestář, vyrůstal v Hrotovicích, avšak krátce po narození Zdenky se rodina kvůli otcově práci přestěhovala do Moravského Krumlova. Po mnichovské dohodě museli Krumlov – coby sudetskou oblast – opustit a usadili se v Hrotovicích. Rodina bydlela v domě lékárníka nedaleko hrotovického zámku, kde přečkala celé období druhé světové války. Otec měl v plánu vrátit se po válce do Moravského Krumlova. Toho se však nedožil.

Za války Zdenka nastoupila do hrotovické základní školy. „A učili jsme se německy. Nevím, jestli od první třídy, ale výuka němčiny tam byla.“ Ve městě tehdy žil zahradník Drexler.[1] „Byl Němec, ale solidní Němec. Kde se s otcem setkali, to nevím, ale vím, že máti říkala, aby si dával pozor, že přes něj chodí udání a on je předává dál. A že nějaké udání je i na něho [otce]. A že když to není moc zlé, tak se to snaží tak nějak stopit, nedávat to dál.“ Dle vzpomínek Češi po válce zahradníka Drexlera nezařadili do odsunu. „Tím, že pomáhal, že to stopil, tak po válce […] se dostal do Třebíče, a tam měli zahradnictví. Asi měl lidi, kteří se za něho postavili, zaručili. I když to byl Němec, tak se snažil českým lidem pomoct. Takhle se o tom mluvilo.“

Jednou za týden

Z válečného dění Zdenka vzpomíná na dalšího obyvatele Hrotovic: „Nějaký pan Doležal, bydlel u rybníka. On byl potom bez práce. A my jsme šli s [sestrou] Mirkou a otcem a na silnici jsme ho potkali. Měl židovskou hvězdu a nechtěl, abychom se s ním dlouho vybavovali, že bychom na to mohli doplatit.“ Dle vyprávění měl Doležal štěstí. Do koncentračního tábora deportován nebyl a válečná léta – i přes své šesticípé stigma – přečkal bez újmy. Mezi dalšími postavami zmiňme Slávku Louckou, kterou rodina Sekvencových zachránila před totálním nasazením v třetí říši. „U nás byla, myslím, že dva roky, jako služka, a nějak to tak udělali, aby nemusela do Německa. Tak to bylo tak udělané, že byla jako pomocnice. No, a taky padla v tom pětačtyřicátém roce. Šla vítat Rusy a nedopadlo to dobře.“

S příchodem roku 1945 se život v Hrotovicích proměnil. „Myslím, že to byl únor, když se stěhovaly německé děti z Brna, možná že i s rodiči. My jsme přestali chodit do školy a v hrotovické škole byly nastěhované [německé] rodiny s dětmi. Jak dlouho tam byly, jestli 14 dní, tři neděle, nevím. Ale už od Vánoc v tom pětačtyřicátém roce jsme do školy nechodili. […] To si pamatuju, že jsme je viděli. Nemůžu říct, že by je [Češi] hnali, ale šli po těch Hrotovicích a někdo šel s nimi. […] Pro nás, pro žáky, to bylo zavřené a chodili jsme si pro úkoly jednou za týden,“ vzpomíná. Nejživější, ale i nejtíživější vzpomínky má však Zdenka Jurková na poslední dny druhé světové války, na 7. a 8. květen 1945.

Velké ticho

„Bylo pondělí [7. května 1945], byl tam sklep a v něm jsme měli jídlo a nějaké deky. Na nějakou dobu na přečkání. Po poledni jsme vyšli ven a tady nad Dalešicemi letěla letadla. Bylo vidět, že se tam něco děje. Pustili tam nějaké bomby.“ Přítomnost sovětských osvoboditelů se neobešla bez dílčích incidentů. „První fronta přešla, a potom tam zůstali s tanky. […] V tom baráku, jak my jsme byli, tam nějací vojáci byli. Měli klavír, hráli v noci na klavír, pili tam, rozstříhali tam nějaké punčochy, prádlo, zavařeniny házeli na zeď. No prostě tam udělali paseku, v tom bytě.“ Zdenka dále vzpomíná na velký demižon s čistým lihem, který patřil lékárníkovi, v jehož domě rodina bydlela. Před vojáky se jej podařilo zdárně ukrýt.

Následujícího dne, v úterý 8. května 1945, se lidé z Hrotovic shromáždili na náměstí, aby jaksepatří přivítali osvoboditele. Po poledni měl přijít pokyn, „aby se hrálo, aby se vyvěsily prapory. […] To bylo tak nějak okolo jedné hodiny. A otec, že se tam půjde podívat. Máti tam nechtěla, a on že půjde. Já jsem chtěla jít taky.“ Zdenka nakonec nikam nešla. Maminka ji nepustila a pravděpodobně jí tím zachránila život. „Kolem té jedné hodiny bylo slyšet letadla a najednou bylo takové ticho!“ Dle vyprávění pak kdosi přiběhl do lékárníkova domu a volal o pomoc: „Prosím vás, pojďte honem, vemte nějaké obvazy, jsou tam ranění!“ Do té doby se Zdenka s maminkou a mladší sestrou Miroslavou schovávala ve sklepě. „Byla slyšet letadla, muzika hrála a potom bylo velké ticho.“

Plno rakví

Následující momenty doprovázel všeobecný zmatek. „Vyšly jsme se podívat ven, kde je [otec]. No a na tom náměstí byli ještě někteří položeni. Byl tam položený otec a byla tam ta Slávka [Loucká]. Někteří lidi si ty své už někam odnesli. […] Otec měl rozbité břicho. A měl kožené boty, ty měl taky rozstřelené. Jak leželi, tam byla otrava a rychle to umíralo, ti lidi. Skládali je na levou stranu silnice. Někdo tam přišel k tomu, kdo chtěl otci ty rozbité boty stáhnout i s rozbitýma nohama. Tak na něj křikl, aby toho nechal.“ Situaci znepřehledňovala všudypřítomnost armády. „Co bylo horšího, tady, směrem na Třebíč, byla armáda. Ruská a německá. Takže to muselo jít na Ivančice. Nějaká auta se našla, i nákladní. A lidi se odváželi do nemocnice, jenomže přes armádu se tam nemohli dostat.“

Za tzv. hrotovickou tragédií – kdy sovětské letectvo bombardovalo civilisty i vlastní vojáky shromážděné na náměstí – stála chybná komunikace, nedorozumění. „Na křižovatce byl rozvědčík, který měl vystřelit světlici, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. Ale oni ho tam Němci zastřelili. Takže, aspoň se to tak říkalo, že tady jsou němečtí vojáci, kteří se potýkají s Rusy. Proto to tam shodili.“[2] O život tehdy přišlo více než 100 civilních obyvatel a další bezmála čtyři desítky vojáků Rudé armády. „V Hrotovicích, jak je kostel, tak za tím kostelem je náměstíčko. Tam chystali prkna a dělali z toho rakve. Mám dojem, jestli na ty rakve nedávali prapory. […] A bylo jich tam plno, těch rakví.“

Začali vyhazovat kulaky

Po válce se Zdenka s maminkou a sestrou přestěhovala do rodných Rouchovan, kde dochodila základní školu. Se školou se Zdenka měla vydat do Anglie, „jenomže pak přišel osmačtyřicátý rok a ono to všechno padlo,“ vzpomíná. Za komunistický puč tvrdě zaplatili Zdenčini příbuzní – strýc z otcovy strany přišel o živnost, strýc z matčiny strany o hospodářství a skončil u pomocných technických praporů (PTP). V revolučním roce 1948 Zdenka nastoupila na střední školu do Třebíče. „To byla čtyřletá škola pro učitelky. […] A za dva roky z toho udělali pedagogické gymnázium pro učitelky mateřských škol a sociálně-zdravotní školu,“ popisuje. V padesátých letech, po úspěšném absolvování, působila jako učitelka v mateřských školách na Znojemsku – nejprve v Dolenicích a posléze v Tavíkovicích.

Při práci si Zdenka doplnila vzdělání, dálkově vystudovala pedagogiku v Brně. „Pro [třídu] šest až devět. To se dělalo buď jedna až pět – pro národku, pro obecnou, anebo pro měšťanku. To jsem dělala dva roky, pro měšťanku. Končila jsem v osmapadesátém roce, promovala jsem v Brně na pedagogické škole,“ přibližuje. Ještě během studií, roku 1957, se provdala za Drahomíra Jurka. „Můj manžel, oni měli v Kladrubech [nad Oslavou] hospodářství, 30 hektarů, takže byl jako kulak. Byl pětadvacátý ročník a začal v osmačtyřicátém studovat medicínu. A po tom osmačtyřicátém směrem k padesátému roku začali ty študáky vyhazovat – kulaky a tak dále. Takže přešel z medicíny na zemědělku a na té zemědělce, tam byli ti zemědělci takoví trochu ,zaostalí‘ – ještě ty čistky nedělali tak jako na té medicíně. Takže to tam dodělal, zavčas vypromoval, ale ono ho to neminulo a vzali ho. K pétépákům.“ Drahomír Jurka byl internován u PTP Svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku.  

Ani ze srandy

Roku 1958 se Zdenčiným novým pracovním působištěm stala její „kmenová“ základní škola v Rouchovanech, na které učila především přírodopis a zeměpis. Tehdejší ředitel se jmenoval Král. Šlo o téhož kantora, který o deset let dříve navrhl Zdence, ještě coby žačce, studijní cestu do Anglie. Král za války, údajně kvůli členství v Sokolu, jen se štěstím unikl nacistické oprátce. „Byl zavřený. Měl dokonce i trest smrti, ale jela tam manželka, něco vzala s sebou a dostala ho z toho.“ Na ZŠ Rouchovany Zdenka vyučovala více než tři desetiletí. Do důchodu odešla až po sametové revoluci, v roce 1992. Nutno dodat, že za celou dobu vlády jedné strany se nikdy nestala její součástí. Nikdo to po ní nevyžadoval. „I jsem si říkala, že aspoň ze srandy by to mohl někdo říct. Ale ani ze srandy [smích],“ dodává Zdenka Jurková závěrem.

 

 

[1] Příjmení se nepodařilo ověřit a jiná pravopisná varianta je tudíž možná.

[2] Byť se můžeme setkat i s odlišným výkladem události, většina soudobých zdrojů pracuje právě s touto verzí o chybné komunikaci, respektive zastřeleném sovětském vojákovi, který již nestihl dát signál na znamení bezpečné situace. Viz sekci „medializace“.