The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Juřena (* 1945)

• narozen 26. února 1945 ve Frývaldově do česko-německého manželství Pauly, roz. Hauke, a Viléma Juřeny

• roku 1950 byl otec jako národní socialista odsouzen v politickém procesu na deset let vězení, část z nich strávil v táboře Vojna v Příbrami a v táboře Svornost v Jáchymově

• rodina po otcově zatčení perzekvována, bratr musel opustit studia, vojnu strávil u PTP

• vyučil se v oboru kuchař - číšník pod podnikem Jednota Zábřeh

• roku 1964 se oženil, s manželkou Květoslavou vychovali děti Renatu, Moniku, Marcela a Tomáše

• v letech 1968 -1970 pobýval pracovně jako číšník v Německu, po návratu mu byla nabízena spolupráce s StB, kterou nikdy nepodepsal

• pracoval jako správce RS Horní Domašov

• po roce 1989 podnikal v oboru pohostinství a služeb, postavil vlastní řeznictví v Jeseníku

• roku 2016 druhý sňatek s Martou, roz. Hlavatou

• v roce 2025 žil v Jeseníku

Jiří Juřena přišel na svět na sklonku druhé světové války, lidé s nadějí očekávali příchod osvoboditelů, u Juřenů však panovaly i obavy, maminka byla Němka. V pohraničí přečkali válku díky otcově schopnosti uživit rodinu bez větších potíží, jako řezníkovi se mu dařilo i za války. Život měl rodině obrátit naruby až nástup komunistů k moci. Otec, národní socialista, byl zatčen a následně odsouzen v politickém procesu k deseti letům vězení, propadnutí majetku a ztrátě občanských práv, maminka, Němka, zůstala v poválečném pohraničí sama, se dvěma dětmi. Mezi Jiřího vzpomínky z dětství tak patří i ty na návštěvy otce v uranových lágrech na Jáchymovsku… 

Otce udali za nepovolenou zabíjačku, obchod musel zavřít 

Jiří Juřena přišel na svět 26. února 1945 ve Frývaldově (od roku 1947 Jeseník) jako mladší ze dvou dětí. Měl ještě bratra Viléma (1934). Otec, povoláním řezník, pocházel z Příboru, z rodiny s třinácti dětmi. Dědeček byl obuvníkem, babička provozovala povoznictví, čítající dva páry koní. Maminka pocházela z Dolního Domašova, po smrti otce se její matka znovu provdala do České Vsi, kam se poté přestěhovali. Jiřího rodiče se seznámili ve Frývaldově. Otec, Vilém Juřena, sem narukoval na vojnu, maminku, Paulu Hauke, potkal na taneční zábavě v hotelu Pod Lipami. 

Brzy nato se vzali, otec pronajal v Jeseníku prostory, kde otevřel malé řeznictví, vyráběl uzeniny. Dařilo se mu, přestože se situace v pohraničí začala kolem roku 1935 přiostřovat, zvládl si vzít půjčku a během dvou let postavit vlastní dům s řeznictvím, porážkou a výrobnou uzenin. Jako jediný český řezník v Jeseníku zásoboval dělníky, budující pohraniční opevnění, v době následné mobilizace i místní kasárna. Jiří Juřena si vybavuje, že u nich doma visely vedle sebe portréty prezidenta T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a amerického prezidenta Woodrowa Willsona. jenž přispěl ke vzniku samostatného Československa. Otec byl národním socialistou a masarykovcem. 

Klidný život Juřenových netrval dlouho. Už na začátku války otce někdo udal za nepovolenou zabíjačku a obchod musel uzavřít. Jako nuceně nasazený pak pracoval u německého řezníka. Jiří později slýchal rodiče vzpomínat na příchod osvoboditelů, vyprávěli, že někteří místní dokonce zazdili ženy na několik dní do sklepa, protože Sověty předcházela divoká pověst. Frývaldov osvobodila Rudá armáda 8. května 1945. Štábní kapitán Jan Krejčí tehdy dojednal s příslušníky wehrmachtu a Rudou armádou, že Němci opustí Frývaldov bez výstřelu. 

Otce zadrželi po účasti na srazu národních socialistů 

Po osvobození v květnu 1945 převzal řízení okresu revoluční národní výbor (RNV), který měl zabránit chaosu a zajišťoval správu města i okolí do ustavení nových státních struktur. V čele stál kapitán ve výslužbě Jan Krejčí, členem byl i Vilém Juřena, otec Jiřího. Výbor fungoval do července 1945. Frývaldov (dnes Jeseník) byl převážně německý, po válce zde panovalo silné napětí. V letech 1945 -1947 probíhal odsun Němců z Československé republiky. Němců ze smíšených manželství se naštěstí nedotkl, tedy ani Jiřího matky. Jiřího otec vzpomínal, jak lidé rabovali po nocích v opuštěných německých domech, mnohdy i četníci. Sám dostal možnost přestěhovat se s rodinou do velkého statku po Němcích, odmítl. 

Rodinu zanedlouho čekala další těžká zkouška. V roce 1948 se moci ujali komunisté. Brzy začala likvidace oponentů a odpůrců režimu. Vilém Juřena se 24. února 1948 zúčastnil spolu s dalšími přáteli – kpt. Janem Krejčím, Jaroslavem Burešem, Jaroslavem Marešem a dalšími, schůze ČSNS v Praze, kde Milada Horáková kritizovala spolupráci s KSČ. Usnesení zakázalo podporu komunistické frakce v Národní frontě. 

Následovaly represe. Všichni jmenovaní byli zadrženi. Po více než roce ve vazbě v Olomouci byl Juřena v roce 1951 odsouzen v politickém procesu na 10 let, přišel o majetek i občanská práva. Doma zůstala žena a dvě děti. Prošel věznicemi v Příbrami (tábor Vojna) a Jáchymově (tábor Svornost). Jiří vyrůstal téměř osm let bez otce. Jeho případ spadal do stejné vlny represí jako proces Milady Horákové, která byla v červnu 1950 popravena. Oba procesy byly součástí plánované likvidace národně socialistické opozice. I když Juřenův případ nebyl tak mediálně viditelný, patřil mezi stovky podobných zinscenovaných procesů s „nepřáteli režimu“. Z pozdějších let si Jiří pamatuje návštěvy ve vězení. Trvaly krátce, bývaly spojeny s dlouhou cestou, přítomností ostrahy a nevlídných kulis pracovních táborů. 

Na návštěvu jsme směli jednou za rok na pár minut 

Otec byl zprvu vězněn v Příbrami, kde zažil tvrdou práci na šachtě. Po čase jej přemístili do tábora Svornost v Jáchymově. Měl štěstí, jako řezník – uzenář se dostal do vězeňské kuchyně, což ho zachránilo před prací v rizikovém prostředí uranových dolů bez ochranných pomůcek. Mnoho vězňů, kteří těmito místy prošli, později onemocnělo rakovinou z ozáření. Docházelo zde ke smrtelným úrazům. Jiří si z tohoto období vybavuje návštěvu v Ostrově nad Ohří, v dřevěné budově se tísnilo kolem padesáti návštěvníků. „Pak přivezli vězně, mluvilo se na ně přes zamřížované okno, bylo mi deset roků, návštěva trvala asi čtvrt hodiny,“ vzpomíná. Otci mohli občas přivézt něco malého na přilepšenou, jednou mu matka s sebou brala kávu, kterou měl rád. Když už seděli v rychlíku na jesenickém nádraží, s hrůzou si uvědomila, že plechovka s kávou zůstala doma. Tehdy jim pomohl výpravčí, pan Kocián, který zdržel rychlík o několik minut. Bratr zatím odběhl domů, bydleli nedaleko. Přestože po válce nepanovala mezi Čechy láska k Němcům, lidé v bezprostředním okolí se k nim chovali slušně. 

Po zatčení otce byl do rodinného řeznictví dosazen národní správce, pan Macháček, který odcizil většinu vybavení. Část musel později vrátit, protože obchod převzal Pramen Šumperk, který majetek požadoval zpět. Matka zde pak pracovala jako zaměstnankyně dalších osmnáct let. Jiřího starší bratr Vilém musel po otcově zatčení na podzim 1948 přerušit studium gymnázia a odešel pracovat do lesa. Později se vypracoval na mistra stolařské dílny. 

Skauting byl režimu trnem v oku 

Jiří nastoupil do školy v roce 1951. Učení ho příliš nebavilo a na školní léta nemá výraznější vzpomínky – kromě návratu otce z vězení. (Nakonec byl propuštěn asi po sedmi a půl letech). Matka trvala na tom, že bude docházet na hodiny angličtiny, němčiny a klavíru, což mu později v životě mnohokrát pomohlo. Ve věku jedenácti let ho nadchl kroužek leteckého modelářství vedený bývalým skautem. Jezdili na stanové tábory do Zlatých Hor, v Jeseníku měli klubovnu. Tato zakázaná činnost pravděpodobně neunikla pozornosti místních stranických orgánů – po ukončení základní školy se jejich cesty měly rozejít. 

Otec vybral Jiřímu obor kuchař–číšník. Učil se pod Jednotou Zábřeh v hotelu Lípa v Lipové. Už v prvním ročníku byl přeřazen do Batelova u Jihlavy a domů jezdil jen na prázdniny. V té době si začal přivydělávat jako číšník na svatbách a poutích. Občas šel i tři hodiny pěšky, aby mohl celou noc obsluhovat – tehdy začal vydělávat první peníze. 

Vojna v kuchyni

Po vyučení v roce 1962 nastoupil Jiří Juřena jako číšník do hotelu Lípa v Lipové, kde poznal svou budoucí manželku Květoslavu. Vzali se roku 1964, kdy se jim také narodila dcera Renata. Krátce poté nastoupil na dvouletou vojenskou službu v Mikulovicích, sloužil jako kuchař u strážního útvaru. Jeho starší bratr měl těžší podmínky – vojnu absolvoval u PTP (Pomocné technické prapory) v uhelných dolech v Horní Suché. 

Druhá polovina 60. let se nesla ve znamení společenského uvolnění a nástupu reformních komunistů. Probíhaly rehabilitace politicky stíhaných – Jiřího otec dosáhl pouze částečné, jeho úsilí přerušila nastupující normalizace. Směl si koupit zpět polovinu domu, o kterou odsouzením přišel. 

Zatímco ostatní prchali na západ, vraceli se za dcerou 

V roce 1968 požádal Jiří o doporučení k praxi v Německu, kde žila jeho teta z matčiny strany. Známý mu zajistil místo číšníka v jídelním voze rychlíku, ale kvůli jazykové bariéře (trasu využívalo mnoho Francouzů) práci po dvou měsících ukončil. Mezitím si výjezdní doložku vyřídila i jeho manželka, dceru hlídala babička. Společně pak našli zaměstnání v horském hotelu ve Schwarzwaldu – Jiří jako číšník, manželka šila a opravovala hotelový textil. 

Klidné období přerušila invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Když toho rána dorazil Jiří do práce, kolegové na něj volali: „Obsadili vás Rusové!“ Nevěřil. Postupně se k němu dostávaly podrobnější zprávy, ani domů zatelefonovat nemohl – telefonní spojení nefungovalo. Později poznamenal: „Když Hitler obsadil Jeseník, rodičům telefon nechali. Když přišli soudruzi v osmačtyřicátém, sebrali nám ho, abychom náhodou nevolali do západního Německa.“ S manželkou byli toho dne natolik otřeseni, že nebyli schopni pracovat. Po několika dnech se rozhodli odjet domů. Cestovali přes Vídeň, plnou prchajících Čechoslováků. Zatímco většina lidí mířila na západ, oni jeli opačným směrem – do Československa. 

Cesta byla dramatická, potkávali tanky a obrněná vozidla. Původně chtěli vzít dceru zpět s sebou do Německa, ale když se situace částečně uklidnila a bylo zřejmé, že k ozbrojenému konfliktu nedojde, rozhodli se ji ponechat u babičky a vrátit se dokončit sezónní práci. Museli si znovu vyřídit výjezdní doložku, kterou nakonec obdrželi. Manželka se vrátila do Československa roku 1969, Jiří požádal o prodloužení pracovního pobytu o rok a zůstal v Německu do roku 1970, tedy maximální možnou dobu. Snažil se vydělat co nejvíc peněz, aby zajistil rodinu. Z úspor později začal stavět dům a koupil auto.

Po návratu ze zahraničí chtěli, aby spolupracoval 

Po návratu do Jeseníku pracoval asi šest let v místní vinárně Zlaté Kapradí, poté získal díky zkušenostem z německého hotelu a znalosti jazyka místo správce autokempu v Dolní Lipové. Tehdy zažíval jesenický turismus zlatou éru, hlavními návštěvníky byli východní Němci. Rodina mezitím zdědila chalupu v Horním Domašově, kterou zrekonstruovali. V kempu pořádal zábavné večery s hudbou. Později začal spolu s bratrem zajišťovat hudební produkci sám – bratr hrál na klávesy, Jiří na harmoniku – což bylo dalším přivýdělkem. 

Ačkoliv se mu pracovně dařilo, návrat do normalizačního Československa nebyl bez problémů. Už v roce 1971 jej poprvé oslovila a později několikrát předvolala StB do své kanceláře v Jeseníku, kde po něm požadovali spolupráci – konkrétně, aby odjel do Německa a podával jim informace. Jiří Juřena nabídku spolupráce nepodepsal. Vzpomíná, že roku 1978, kdy byl znovu předvolán, jej zachránila těhotná manželka, která do kanceláře vtrhla a příslušníkům vynadala. Jiří Juřena uvedl, že kvůli odmítnutí spolupráce mohl až do sametové revoluce cestovat pouze do zemí východního bloku. Ve sbírce svazky kontrarozvědného rozpracování (KR): arch. č. KR-876242 MV se dochoval spis PO 17 445 z let 1974–1975, kde je Jiří Juřena veden jako prověřovaná osoba (PO). Definice Abscr uvádí, že tzv. osobní spis prověřované osoby StB zaváděla k zakládání dokumentů tzv. prověrkového charakteru k osobě, o kterou se zajímala. Ať už z toho důvodu, že z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu, nebo si ji vytipovala k tajné spolupráci. V případě tajné spolupráce později došlo k převedení svazku do kategorie tajné spolupráce (např. „kandidát tajné spolupráce“, příp. „agent“). V listopadu 1975 spis končí závěrečnou zprávou, že nebyla prokázána žádná trestná činnost, a doporučuje se dále usilovat o získání Jiřího Juřeny ke spolupráci. StB jej sledovala především kvůli pozici správce kempu, kde přicházel do styku s důstojníky ČSLA na dovolené i se sovětskými vojáky. V žádném z dochovaných dokumentů však není záznam o tom, že by Jiří Juřena předával StB konkrétní informace o dalších osobách. 

Z pozice vedoucího kempu musel odejít

S otcem doma poslouchali Svobodnou Evropu, byl dobře informovaný o dění, včetně vzniku Charty 77, ale do protirežimní činnosti se nezapojoval. Řešil práci a rodinu, která se postupně rozrůstala: po Renatě (1964) přišly na svět děti Monika (1970), Marcel (1978) a Tomáš (1981). V letech 1980 - 2020 hrál na akordeon v Horské kapele. 

Roku 1984 přišel Jiří o místo správce autokempu, pravděpodobně kvůli závisti konkurence – kempu se dařilo. Vedoucí mu vytkl nelegální prodej domácích uzenin, které s otcem vyráběli v malém množství, což Jiří Juřena přiznal. Jiří souhlasil s výpovědí a brzy přijal místo správce v rekreačním středisku v Horním Domašově. „Komunista jsem nikdy nebyl, ani kandidát strany. Když jsem měl problém, šel jsem a našel si jiné místo,“ vzpomíná. 

Z let 1983-1985 se dochoval spis StB PO reg. Číslo 011 257 vedený pod heslem OLEG, (problematika „zájem o příslušníky ozbrojených sil“), kde je Jiří Juřena veden jako prověřovaná osoba, za účelem zjistit vhodnost jeho pozdějšího využití jako důvěrníka, opět pro jeho pracovní zařazení a možnost komunikace s piloty ČSLA a hosty, jezdícími do kempu. Označení důvěrník se pak objevuje od roku 1985. K získání označení však často stačilo dostavit se na schůzku a obdržet nabídku spolupráce. Mnoho takových záznamů vznikalo i bez skutečného jednání. Jak je uvedeno v Abscr, kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D), kandidát tajné spolupráce (KTS), kandidát agenta (KA) či kandidát informátora (KI) nejsou na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon). Jiří Juřena k archivním dokumentům uvedl, že ho nezajímají - má čisté svědomí. Celý život se snažil především zajistit rodině finanční stabilitu i během normalizace. “Výslechy a pohovor s příslušníky StB mi byly krajně nepříjemné a ničily mi život,” vyjádřil se. Před vstupem do politiky po roce 1989 prošel lustrací.

Po převratu se otec dočkal plné rehabilitace 

V listopadu 1989 zažíval Jiří Juřena s rodinou a přáteli revoluční euforii, jezdili i na shromáždění do Prahy. Spoluorganizoval protestní pochod před jesenická kasárna, kde se stále nacházela sovětská posádka. Po revoluci krátce působil v zastupitelstvu za ODS. Později ze strany vystoupil, protože se její činnost přestala shodovat s jeho morálními hodnotami. Přestože vítal svobodu slova a podnikání, revoluce pro něj znamenala i ztrátu zaměstnání. V roce 1991 bylo rekreační středisko v Horním Domašově zprivatizováno. Jiří Juřena koupil zbořeniště starého domu v Jeseníku, na jehož místě postavil nový, s řeznictvím. Řeznictví pronajímal, v patře zřídil cukrárnu s vlastní výrobou zákusků a zmrzliny, kterou prodávali ve stánku před vchodem. Cukrárna fungovala téměř 18 let, řeznictví postupně skončilo s příchodem supermarketů. 

Po revoluci prodal chalupu v Horním Domašově a koupil jinou v Horní Lipové, kterou zrekonstruoval. Později chalupu prodal a koupil další v téže obci. Při rekonstrukci se u něj zastavila žena, jejíž rodina byla z chalupy vysídlena během odsunu. Slíbil jí, že na místě kapličky, která vedle domu dříve stála, postaví novou. Žena se už nevrátila, později zjistil, že její rodina už nežije. Svůj slib dodržel, kaplička stojí dodnes a chalupa nese původní jméno Horní grunt. 

Jiří Juřena odešel v roce 2007 do důchodu, posledním pracovním působištěm se stal stánek se zmrzlinou, patřící k domu, který zbudoval. Nemovitosti postupně předal svým dětem, které se vydaly v otcových šlépějích, jedna z dcer vystudovala hotelovou školu. Po manželčině úmrtí v roce 2010 se roku 2016 znovu oženil s Martou, roz. Hlavatou. Otci, Vilému Juřenovi, se po revoluci podařilo konečně dosáhnout plné rehabilitace. Bylo mu vráceno padesát tisíc korun - částka, za kterou si mohl, po částečné rehabilitaci v šedesátých letech, odkoupit zpět polovinu svého domu. Vzhledem k inflaci šlo však už spíše o morální gesto a pocit zadostiučinění. V roce 2025, v době natáčení, žil Jiří Juřena v Jeseníku. Chtěl především připomenout příběh svých rodičů - otce, který celý život tvrdě dřel a vypracoval se z chudých poměrů, aby jej pak komunisté kromě majetku připravili o vše, včetně svobody, i maminku, statečnou ženu, která jako Němka zůstala s rodinou v pohraničí a poválečná léta musela zvládat bez manžela. Mladým lidem by vzkázal, aby byli pracovití, snažili se držet rodinu pohromadě a spoléhali sami na sebe. 

Zdroje: https://theses.cz/id/ylfir2/DP.pdf