The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Junek (* 1933)

• narodil se 21. prosince 1933 v Praze

• vyrůstal na rodovém statku v Kozovazech

• v Kozovazech prožil německou okupaci, přídělový systém a zemědělské kontroly

• byl svědkem příchodu Rudé armády v roce 1945 a nasazení německých civilních zajatců

• v roce 1952 byl otec zatčen, statek převzat státem a rodina přinucena k vystěhování

• odmítl vstup do JZD a pracoval v Kovohutích v Čelákovicích

• v roce 1953 nastoupil k PTP a pracoval v ostravských dolech

• při hledání práce ho znevýhodňoval jeho kádrový posudek

• působil ve stavebním podniku jako řidič a dispečer dopravy

• po roce 1989 se podílel na transformaci JZD na akciovou společnost

• v době natáčení (2026) žil v Brandýse nad Labem

Jako dítě ho táta učil, že hraní je neužitečné zahálení. Ve dvanácti vyrazil s psím spřežením do obsazeného Mochova, aby přivezl konve na mléko, když Praha volala o pomoc. Na prahu dospělosti mu zavřeli tátu a z rodného statku ho vyhnala kolektivizace. Místo běžné vojny dřel v ostravských dolech u PTP a ani po návratu do civilu ho komunistický režim nenechal být.

Dětské hry byly neužitečná zahálka

Jiří Junek se narodil 21. prosince 1933 v Praze do zemědělské rodiny Václava Junka z Kozovaz u Prahy a jeho ženy Emilie, rozené Škvorové, která pocházela z nedalekého Mochova. Měli ještě syna Václava, který byl o tři roky starší než Jiří. Junkovi žili v Kozovazech na statku, který patřil rodu Junkových nejméně od 17. století. Statek o čtyřiceti dvou hektarech byl soběstačný, přesně organizovaný svět. „Před válkou jsme měli tři páry koní a každý pár měl svého kočího. Pracovaly a bydlely tam čtyři rodiny deputátníků. V místních poměrech šlo o středně velké hospodářství,“ uvádí Jiří Junek.

Kozovazy byla malá vesnice o 42 číslech popisných. I proto se na statku odehrávalo mnoho věcí „na očích“: dvůr byl velký, vrata se přes den nezamykala, lidé přicházeli a odcházeli, práce jela od rána do večera. Dětství v tomhle prostředí ale nebylo idylické. Přísný otec vedl děti k práci od útlého dětství. „Dvůr musel být uklizený, nikde nesměla ležet ani slámka. Otec často říkal: ‚Dělej něco užitečného,‘“ vzpomíná. Hraní bylo neužitečné; hračky neměli. Jiří si hrával například s kamínky, které podle velikosti a tvaru představovaly krávy, koně nebo králíky. Maminka tolik přísná nebyla a snažila se děti vést „po dobrém“.

Za války jsme nemohli pěstovat, co jsme chtěli

Válka do tohoto světa vtrhla s velkým rámusem a přímo do jejich dvora, do něhož v březnu 1939 přitáhli němečtí vojáci s koňmi a povozy. „Byli promočení, promrzlí, hladoví. Ohřívali se ve chlévě mezi dobytkem a kupovali všechno, co viděli k jídlu. Platili markami. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl cizí měnu,“ vzpomíná Jiří Junek a vybavuje si scénu, která ilustruje, s jakou nevolí Němce přijali. „Měli svou polní kuchyni, ve které si chtěli zatopit, jenže ztratili klíč. Začal rozruch a horečné hledání, klíč se nenašel. Teprve po válce otec přiznal, že když si všiml klíče položeného na okraj zídky, záměrně ho shodil do popela u hnoje. Nikomu to neřekl, aby se do toho děti nezapletly. Němci dlouho nepobyli, přespali a další den odjeli.

Přídělový systém zasáhl i zemědělství. Sedlák už nemohl pěstovat a chovat, co mu vyhovovalo nebo co se mu vyplácelo. Musel produkovat, co okupační správa nařídila. Na Jun­kově statku před válkou dominovala cukrová řepa, krávy chovali hlavně kvůli mléku a měli jich jen tolik, kolik vydojili pro vlastní spotřebu. Prasata bývala obvykle dvě, na domácí zabijačku. Za války ale museli chovat minimálně tři prasnice a kolem padesáti prasat. Nutností se stalo také pěstování raných brambor. Všechno se evidovalo: jakmile se narodilo tele nebo selata, musela se okamžitě hlásit. Chodily kontroly a za nesrovnalosti hrozily pokuty i vězení.

Jiří Junek si vybavuje, jak jednou kontroloři dorazili po večerním dojení a zkoumali, zda ve vemenech nezůstalo mléko. Ráno pokračovali na kontrolu ranního dojení do vedlejší vesnice a chtěli přespat. „Zatímco maminka je zabavila, táta nás děti vyvedl zadem ven a běželi jsme do vesnice varovat, že ráno přijde kontrola, aby si třeba v noci podojili a ulili si mléko,“ vypráví. Lidé si pomáhali, jak mohli. Mlynářka nelegálně mlela obilí a Jiří jako nejmladší z rodiny nosil do mlýna potraviny ze statku. Nejen pro mlynářovic rodinu, ale na úplatky a také jako pomoc rodinám, jejichž živitelé byli zavření v koncentrácích.

Do dvoutřídní školy ve vedlejších Vyšehořovicích nastoupil v roce 1940 a škola začínala válečně skromně: psalo se na břidlicovou tabulku pisátkem, sešity nebyly. Některé děti měly nové aktovky z papíru, on měl starou po bratrovi. V letech 1944 a 1945 dojížděl na kole do měšťanky v Čelákovicích. Válka se chýlila ke konci, západní letci ostřelovali lokomotivy. Jiří Junek vzpomíná, že jednou se opravdu bál o život: „Hloubkaři útočili na odstavené vagóny, zřejmě určené pro armádu. Létali v kruzích a vraceli se znovu a znovu. Na silnici dopadaly prázdné hilzny. Jeli jsme zrovna ze školy na kole s kamarádem a rychle jsme zalehli do škarpy. Přikryli jsme si hlavy aktovkami a měli štěstí, že nás žádná nezasáhla.“

Riskoval jsem život pro dvě nádoby na mléko

V květnu 1945 Praha „volala o pomoc“. Po vypuknutí Pražského povstání bylo město odříznuté, doprava nefungovala, zásobování se zhroutilo a nemocnice se rychle plnily raněnými. Chyběly léky, potraviny i základní materiál. Rozběhly se spontánní sbírky. Mimopražští vozili do Prahy, co měli: mouku, mléko, zásoby. Z Kozovaz vozili mléko pro nemocnice, ale konve tam zůstávaly a nebylo v čem ho dále přepravovat.

Někdo přišel s nápadem, že v Mochově je konví dost. Jenže Mochov byl obsazený Němci. Padl návrh, možná původně míněný z legrace, že by se tam pro konve dalo zajet se psím spřežením. Dvanáctiletý Jiří Junek se té myšlenky chytil a zapřáhl do malého vozíku dva velké psy. Nutno objasnit, že za války nebylo psí spřežení žádná výstřednost. Auta nebyla běžná a koně sedlákům zabrali Němci.

Jiří tedy vyrazil na Mochov obšancovaný německými hlídkami. Chlapce se psím spřežením nechaly naštěstí projet. „Cestou zpátky mě Němci zastavili, prázdné konve prohlédli a pustili mě. Myslím, že byli mým zjevem spíš pobaveni, ale stejně jsem se celou cestu ohlížel, jestli po mně nezačnou střílet. Strach jsem musel překonat.“ S velkou slávou přivezl do vsi dvě nádoby na 50 litrů mléka. „Bylo to málo, ale snažili jsme se pomoci, jak jen to šlo,“ říká. Ačkoli riskoval život, doma ho nečekaly ovace za statečnost. „Matka mi strašně vynadala a už jsem nesměl ven.“

Auta si leštili sádlem a maso házeli psům

Poté dorazila Rudá armáda a dvůr se opět naplnil auty a vojáky. V bývalém výměnku si zařídili kuchyň. Pamětník popisuje bizarní detaily: zabili krávu a hlavu hodili do potoka. Parádili si auta, Studebakery, která poskytli Američané svým spojencům pro boj proti nacistickému Německu. Dle vzpomínek Jiřího Junka se o ně starali až obřadně. Na jejich leštění používali sádlo, které si přivezli v kameninových hrncích. Šlo o „válečnou kořist“, protože takto se na venkově konzervovalo uzené maso – zalilo se do sádla. „V květnových vedrech se ale sádlo rozpouštělo, oni do něj namáčeli hadry a leštili jím auta. Maso házeli psům k boudě. V kuchyni si rozložili na stůl rudé sukno a žlutým písmem na něj malovali nápisy azbukou. Těmi pak ozdobili auta a odjeli na přehlídku do Prahy,“ vzpomíná Jiří Junek na první svobodné dny.

Teprve po nich se přes vesnici začaly valit další skupiny sovětských vojáků – tentokrát s malými koňmi. Na noc tábořili na lukách u potoka, druhý den pokračovali a mezitím dorazili další. Některé oddíly působily děsivě. „Když něco požadovali, stříleli, ale naštěstí k úmrtím nedošlo,“ vzpomíná.

Jména německých zajatců si pamatuji dodnes

V květnu 1945 přišli na statek také němečtí zajatci. Jiří Junek vzpomíná, že byli soustředěni v Týnici ve velkém, několikapatrovém špejcharu, který patřil k panskému statku. „Měli tam mizerné hygienické podmínky, a tak vedení chtělo, aby si zajatce lidé brali na práci, a tím se špejchar odlehčil,“ vzpomíná Jiří Junek. Několik jich bydlelo a pracovalo i na jejich statku, a protože Jiří pomáhal tátovi s administrativou a připravoval přihlášky, jména mu utkvěla v paměti.

Většinou to byli mladí lidé z kanceláří. „Například Franta Grentek z Hannoveru, který před válkou jezdil s cirkusem, mluvil česky a přidal se k Němcům, protože věřil, že Hitler válku vyhraje. Byla tam i dívka Erna, také mluvila česky, Hedvika Kuzmik z východního Pruska, Terezie Neppelová z Hojsovy Stráže na Šumavě s asi osmiletou dcerou a také Marta z pohraničního Schmiedebergu (dnes obec Kovářská), Eva Lange či Paul. Ten mnoho let po válce navštívil Kozovazy s kyticí květin, aby se setkal s místem, kde strávil zlomové období svého života před odsunem do Německa. „Měli se zpočátku v Německu hůř než u nás. Například Gerhard nám po svém odchodu napsal a prosil o zaslání chleba,“ vzpomíná Jiří Junek.

Tátu zavřeli, i když neměli za co

Po absolvování jednoročního doplňovacího kurzu v roce 1949 se Jiří Junek stal učněm a zaměstnancem na rodném statku u svého otce. V té době už vládli komunisté, kteří po vzoru Sovětského svazu rozjížděli kolektivizaci zemědělství. Ta postupně zlikvidovala i Junkovo hospodářství. Václav Junek st. zpočátku uvěřil příslibu, že soukromníci s pozemky do dvaceti hektarů budou moci hospodařit dál, a tak se snažil přizpůsobit: hospodářství rozdělil a dvacet hektarů převedl na svého staršího syna Václava, aby mohl být samostatným hospodářem. Předpokládal, že zbytek bude chtít stát zabrat.

Tlak sílil. V roce 1950 jim zabavili traktor a Junkovi záviseli na traktorové stanici. Stávalo se, že jim přijeli mlátit obilí jejich vlastní mlátičkou, ale s cizím traktorem, za který museli zaplatit. „Roku 1952 byla naše vesnice poslední v okrese, kde ještě nebylo založené JZD, a agitátoři jezdili pořád. Dodávky byly nastavené tak, aby se nedaly splnit. Jenže můj otec byl pedantsky přesný a plnil je, i když to znamenalo dokupovat vejce od jiných, abych měl co odevzdat,“ vysvětluje. Před žněmi 1952 ještě koupili silnou kobylu, aby práci zvládli bez bratra, který byl na vojně (u pomocných technických praporů, PTP). Současně odevzdali vykrmený dobytek do státního výkupu. Tím dodávky nejen splnili, ale dokonce překročili. Jenže zásah přišel stejně.

Jednoho dne otec odjel do Prahy něco vyřídit a vrátil se v doprovodu příslušníků SNB. Dovolili mu jen sbalit si doma věci a odvedli ho rovnou do vězení. Rodina netušila proč. „Chtěli tak zlomit odpor obce proti založení JZD. Ještě ten večer byla schůze, ale ani zatčení otce nepřimělo ostatní JZD založit. Tak přijeli funkcionáři z okresu, všechno sepsali a naše hospodářství převedli pod správu místního národního výboru,“ říká Jiří Junek. Byla to past. Bratr byl v té době na vojně a doma zůstali jen pamětník s matkou. Dokázali obsloužit dobytek, ale pole bylo nad jejich síly. Poté se v obci založilo JZD. Jiří Junek v něm odmítl pracovat a našel si práci v kovohutích v Čelákovicích.

Chtěli nás vystěhovat do ruiny bez oken a dveří

Tím ale tlak na rodinu neskončil. Bydlení v objektu JZD bylo „v rozporu s veřejným zájmem“ a měli se do čtrnácti dnů vystěhovat do místa určeného úřadem – do Vrátkova u Českého Brodu. „Jel jsem se tam podívat a našel neobyvatelnou ruinu u bývalé cihlárny, bez oken a dveří,“ vzpomíná Jiří Junek. V té chvíli se jeho otec vrátil z vězení s něčím, co bylo tehdy naprosto neuvěřitelné: s pardonem. „V rozhodnutí stálo, že mu musí být vrácen všechen majetek, náleží mu náhrada za ušlý zisk a stát se mu má omluvit za neoprávněné uvěznění,“ vzpomíná Jiří Junek.

Dodávky totiž nejen plnil, ale dokonce překračoval, a tak na něj museli „něco vymyslet“. „Obvinili ho z neoprávněného vylákání peněz z hospodářské záložny. Nakonec se ale ukázalo, že i v tom je otec nevinně,“ vypráví Jiří Junek. Otec se už ale do hospodářství za likvidačních podmínek vrátit nechtěl. Byla to jen další past. „Všechno, co se dalo ukrást, už bylo rozkradené. Dodávky už by příští rok splnit nedokázal a měli by ho za co zavřít,“ dodává.

Úřady nadále trvaly na tom, že Jiří s matkou se musejí vystěhovat. Otec, na kterého se v danou chvíli paradoxně příkaz nevztahoval, šel samozřejmě s nimi. Známý jim nabídl bývalou cementářskou dílnu v Čelákovicích. „Místo střechy jen lepenka, pod ní prkna, rákos a omítka, žádná izolace. Dveře vedly rovnou ven. Měli jsme ale elektřinu i komín, takže se dalo zatopit i vařit. Rodina musela začít prakticky od nuly. Na stěhování ze statku dohlíželi příslušníci SNB. „Nedovolili nám odnést ani koš, v němž jsme měli nádobí, protože koš prý patřil k hospodářství. Tátu to tak rozčílilo, že jim to hodil pod nohy a nádobí se rozbilo,“ vypráví. Ve dvou stísněných místnostech, kam se sotva vešly postele, bez koupelny, pak rodiče žili sedm let.

V Archivu bezpečnostních složek ČR, v dobové, tendenční zprávě z 50. let, která „zkoumá situaci v družstevním zemědělském sektoru“ (inv. jedn. číslo 1605), dostupné na ebadatelně, se nachází tato zmínka o statku Junkových: „S. Slámová, JZD Kozovazy, Okres Český Brod řekla: ‚JZD si situaci podstatně zlepšilo, když se obec zbavila již dříve zlikvidovaného kulaka Junka.‘“

V PTP nebyla možnost volby

Jiří Junek v roce 1953 nastoupil k odvodu a tím se jeho poválečná kapitola přehoupla do dalšího období. Armáda byla od roku 1948 v úpadku: důstojníky propuštěné z politických důvodů nahrazovali narychlo vyškolení komunističtí kádři. „U odvodu při závěrečné řeči velitel okresního vojenského velitelství pronesl: ‚Soudruzi, dávali jsme k lopatě a budeme dávat k lopatě. Jsou mezi vámi tací, kterým zbraň do ruky nedáme,‘“ vypráví Jiří Junek. Bylo mu jasné, že nebude voják „ke zbrani“, ale jakožto „politicky nespolehlivý“ syn tzv. kulaka a vykořisťovatele bude zařazen k pomocným technickým praporům (PTP). Ty zajišťovaly levnou pracovní sílu pro vybraná hospodářská odvětví a také perzekvovaly nepohodlné osoby. Služba u PTP byla na dobu neurčitou, na rozdíl od běžné dvouleté vojenské služby. PTP fungovaly mimo zákon, protože nebyly zakotveny v čs. právním řádu.

Sloužil v Karviné na dolech, stejně jako jeho bratr. „Většina z nás byli sedláci, často už vystěhovaní ze statků,“ říká. Za dva roky vystřídal několik míst i pracovních zařazení. Nejdéle byl na Dole Pokrok v Ostravě – Radvanicích (tzv. Kamčatce). U dolu stál vojenský internační tábor – a právě tam Jiří strávil téměř dva roky. „Šlo o původní zajatecké tábory z druhé světové války. Tábor tvořilo pět až sedm nízkých zděných baráků, uprostřed kuchyně a jídelna. Zázemí sloužilo dvěma rotám,“ vypráví.

Vzpomíná, že režim se více než vojně podobal civilní práci, jen s tím rozdílem, že u PTP člověk neměl právo volby. „Pracovalo se ve třísměnném provozu: od šesti do dvou, od dvou do deseti a od deseti do šesti ráno. Všechny soboty byly pracovní a navíc byly dvě povinné pracovní neděle v měsíci, takže volné zůstávaly jen dvě neděle. Výhodou směn bylo, že v zimě byl na cimře vždy někdo, kdo přikládal a topil; nevýhodou byl neustálý hluk a pohyb lidí,“ vypočítává. Ve svém volném čase museli absolvovat dvakrát týdně politické školení a ve zbylém čase pořadová cvičení a překážkovou dráhu, bez ohledu na fyzicky náročné šichty. K tomu praktické povinnosti, například přípravu dříví.

Za práci dostávali peníze jako civilní pracovníci, ale zároveň z nich odváděli pojištění, daně a navíc si fakticky platili i samotnou vojenskou službu: ubytování, stravu, oblečení a často i dopravu, i když se na šachtu dalo dojít pěšky. Z toho, co jim nakonec zbylo, dostávali polovinu v hotovosti a polovina šla automaticky na vkladní knížku, kterou však vojáci neměli u sebe.

Sůl v otevřených ranách pálila, až tekly slzy

Protože si vojáci nemohli vybírat práci, často končili na hůře placených pozicích, například jako obsluha u pásů. Jiří Junek na dolech vystřídal řadu profesí a postupně se dostal i k mimořádně těžkým úsekům. Za nejhorší považoval nízké sloje, kde se muselo lézt po kolenou. I s nákoleníky se do nich dostávala uhelná drť a rozdírala kůži do krve. Do ran navíc prosakovala slaná podzemní voda. „Smrděla po rybině a v otevřených ranách pálila tak, že člověku tekly slzy,“ vypráví.

Nevyhnul se ani těžkému úrazu, když mu železná stojka rozdrtila kotník. Po pobytu v nemocnici ale zahálet nesměl a přeřadili ho na lehčí práci. Dělal montáže a údržbu ve strojním revíru i důlního zámečníka. V prostředí, kde se „hlavně plnil plán“, byly nehody součástí každodennosti. Jiří popisuje situaci, kdy ze stropu spadl kus opuky a rozsekl kolegovi lýtko – ten si nohu jen obvázal a pokračoval v práci. Vzpomíná i na těžký úraz Toníka Husáka s doživotními následky nebo na smrt civilního kolegy, na kterého se rozjely důlní vozíky.

Šikanu mezi vojáky nepamatuje; v podzemí na sobě záviseli a zkušení chránili nováčky, často šli do rizika raději sami. Šikana od nadřízených se odvíjela podle jednotlivých povah: „Někteří byli rozumní, jiní povýšení, jako například důstojník Anger, to byl hulvát. Jednou jsme museli jít večer do kina na propagandistický film a on nám přikázal cestou zpátky městem pochodovat a zpívat. Zpívat jsme nechtěli, a tak přišel trest: museli jsme se plazit po špinavé ledové dlažbě, na sněhu.“

Když se Jiří Junek po letech ohlíží, vzpomíná na PTP paradoxně spíš v dobrém. V běžném životě by se prý nedostal do tak pestrého prostředí různorodých lidí. Přátelství z dolů zůstala na celý život. Službu u PTP nevnímal ani jako největší nespravedlnost, protože na ni byl připravený. Jako větší příkoří vnímal, že rodině sebrali statek. „A úplně nejhorší byla nejistota, která trvala roky předtím. Každou chvíli jsme čekali, že někoho seberou, a když se to stalo, byla to svým způsobem úleva – nejistota skončila,“ vysvětluje.

Kádrový posudek měl ohromnou moc

Do civilu se vrátil díky zrušení útvarů PTP (v roce 1954) těsně před Vánocemi roku 1955. Šikana ze strany režimu tím ale neskončila. Když mu v roce 1957 vypršela pracovní smlouva v čelákovických hutích, došlo ke konfliktu s kádrovým pracovníkem, který ho nechtěl propustit. Jiří Junek měl již domluvenou práci řidiče v zelenině, ale kádrovák se rozhodl znepříjemnit mu život. Měl totiž v ruce velkou moc: psal kádrový posudek, který se s každým zaměstnancem táhl z místa na místo. „Najednou se stalo, že jsem domluvené místo v zelenině nedostal,“ vzpomíná Jiří Junek.

Totéž se opakovalo při dalších pokusech najít si práci. Ačkoli ho přijali, poté co dorazil posudek, ho zase odmítli. Ani místo řidiče ve stavebním podniku nakonec nedostal. „Už jsem se ale nechal odbýt a vyjednal si aspoň místo závozníka, ačkoli prakticky jsem pak dělal většinu času řidiče,“ vypráví. Až po dlouhé době se dověděl, že v posudku stálo, že mu nesmí být svěřena hmotná odpovědnost. Nesměl mít tedy ani přidělené auto. Osvědčil se však a na posudek už ve stavebním podniku nebrali ohled. Mohl pracovat jako řidič i oficiálně.

Ve stavebním podniku pak zůstal celkem 36 let let – jako řidič a později jako dispečer dopravy. Do důchodu odešel v roce 1993. V té době měl ještě spoustu starostí kvůli restitučnímu řízení a proměnám podniku – vedl dopravu a autodílny a mnoho věcí se rušilo. Restituce zemědělské půdy a zabaveného statku dlouho neřešil, dokud za ním nepřišli s tím, že by se měl přihlásit. Z původního družstva nakonec vznikla akciová společnost a Jiří Junek se do ní zapojil i proto, že si pamatoval původní stav věcí. Ve volbách na místo předsedy pak získal nejvíc hlasů – podle něj spíš díky dobré pověsti otce. Tři roky tedy předsedal v akciové společnosti. Jiří Junek byl dvakrát ženatý a z prvního manželství má dvě děti. Nyní je vdovcem.