The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Mirko Juna (* 1945)

• narozen 23. dubna 1945 v Jičíně

• v rámci osídlování pohraničí se rodina po válce přestěhovala do Jablonce nad Nisou, později do Turnova, Trutnova a Jilemnice

• v letech 1960 až 1964 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě

• v letech 1964–1968 se věnoval studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové

• po celý profesní život pracoval jako učitel v Trutnově, v Jilemnici a okolních obcích

• až do roku 2008 vedl nejprve turistický oddíl a pak skauty v Jilemnici

• v roce 2025 žil v Jilemnici

Má skautskou přezdívku Miky. V domku ve Zvědavé uličce v Jilemnici, v níž turisté obdivují typické podkrkonošské roubenky, má Mirko Juna sbírku skautských klobouků, krojů, časopisů, odznaků a známek. Kvůli obavám z perzekuce ze strany Státní bezpečnosti, kterou zajímaly jeho sběratelské kontakty u nás a v zahraničí, ale část své sbírky spálil. 

V roce 1950 skauting komunisté zakázali. V jeho historii to bylo už podruhé. První zákaz přišel v roce 1940 v době nacistické okupace. Nacisté skauty pronásledovali stejně jako komunisté. Už coby školák čelil perzekuci ze strany učitelů, když nechtěl vstoupit do Pionýra, který byl přímo podřízený komunistické straně a měl vštípit dětem lásku k socialismu. 

Když nemohl být skaut, tak se Mirko Juna věnoval po dokončení pedagogické fakulty ve svém volném čase práci v turistickém mládežnickém oddílu. V roce 1989 byl pak u třetí obnovy skautingu v Jilemnici a založil oddíl Modrá hvězda. Tábor pod Modrou hvězdou se jmenují jeho knihy plné zajímavých skautských příběhů, které sám ilustroval a také vydal.

Jeho křestní jméno bylo oslavou míru

Mirko Juna se narodil 23. dubna 1945 v Jičíně, kde jeho otec František Juna sloužil jako strážník. „Můj táta ale původně vystudoval střední sklářskou školu. Miloval trampování. Když koncem války zatkli ve skalách gestapáci Boba Hurikána, autora známé písně Rikatado, skauta, trampa, spisovatele a partyzána, občanským jménem Josefa Peterku, povídal si s ním můj otec při své noční službě až do rána,“ vzpomíná pamětník a přidává krátký příběh své matky Marty Junové, rozené Davidové: „Maminka byla prodavačka textilu, pracovala u židovského obchodníka s textilem v Jičíně, který musel z města za války odejít. Podobný osud pak potkal jejího dalšího zaměstnavatele, židovského cukráře Rudolfa, který dal mamince na památku tácek a lopatičku na dorty, protože nic jiného už neměl.“

Mirko Juna přišel na svět pár dní před koncem druhé světové války a jeho křestní jméno mělo znamenat oslavu míru. „Mého bráchu pojmenovali Viktor, symbolizující vítězství. Já jsem své jméno dlouho neměl rád a hodně jsem proto používal přezdívku Miki, což byl můj psí hrdina z časopisu, který jsem jako kluk psával,“ svěřuje se pamětník. Otec mu často zpíval trampské písně, rodiče ho brali do přírody a už v pěti letech spal pod širákem. Své zážitky z rodinných výletů pak ztvárňoval ve svých prvních výtvarných pokusech.

Po válce se v rámci osídlování pohraničí rodina přestěhovala do Jablonce nad Nisou, kde se jeho otec věnoval jako sklářský výtvarník leptanému a pískovanému sklu. Měl dílničku, v níž mu pomáhala manželka i děti. „Z Jablonce nemám jen hezké vzpomínky. Ta nepěkná byla, když jsme se dozvěděli, že ve městě utloukli plaňkami z plotu nějakého funkcionáře,“ vzpomíná.

Turnovský sněhulák s hlavou Stalina

V roce 1950 přišlo další stěhování, rodina zamířila do Turnova. „Táta jednou udělal šprým a čekal, co se z toho vyvine. Postavil totiž v Turnově jednou během zimní noci sněhuláka a dal mu hlavu Stalina. Ráno zjistil, že mu někdo urazil ruku. Ale jinak se nic nestalo. Otec byl na komunisty hodně naštvaný. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 musel ukončit živnostenskou činnost a přešel v Turnově do komunálu, kde dělal pamětní desky,“ upřesňuje Mirko Juna.

V Turnově v páté třídě byl Mirko jediný, kdo nechtěl být pionýr. A jak dodává, neměl to proto už jako školák lehké: „Můj třídní učitel strašně toužil po tom, aby si dal na dveře u třídy cedulku, že v ní sedí sto procent pionýrů, a já jsem mu to kazil, protože jsem věděl, že by to tatínek neunesl. A ten učitel by to rovněž neunesl, a tak se stávalo, že celé dopoledne místo učení pan učitel, tehdy soudruh, seděl na lavici přede mnou a celou tu dobu do mne ryl a vrzal, ať se dám do Pionýra. A já jsem pak marně hledal výmluvy, jak se z toho vykroutit. Pak jsem nakonec i brečel, ačkoliv jsem před dětmi, spolužáky, dříve nikdy nebrečel. Ale už se to nedalo vydržet, a tak jsem řekl, že se přihlásím. Pak byla schůzka, tam jsem samozřejmě nešel. A ráno běžely přičinlivé holky žalovat panu učiteli. A já to slyšel z chodby, jak křičel: ‚Já to věděl, že nepřijde!‘“ Jak dál pamětník vypráví, ředitel si zavolal otce do školy. „A když přišel domů, tak nadával a chtěl, abych ve škole řekl, že on mne do Pionýra pustil, ale já tam nechtěl,“ rozčileně dodává pamětník.

Mirko Juna si pak trochu u ředitele šplhnul tím, že se vzorně staral o nástěnku. Dělal to rád, protože ho moc bavila výtvarná tvorba. „Ale tím jsem si zadělal na další průšvih,“ přiznává. „Byly Vánoce a já jsem na pokyn svých spolužáků, ať namaluji výzdobu na tabuli, vzal barevné křídy, zůstal jsem odpoledne ve třídě se dvěma spolužáky a namaloval jsem na celou tabuli betlém – chlíveček s oslem a Svatou Trojici. A druhý den ráno přišel učitel, který, myslím, že učil zeměpis, podíval se na to – a že musím tu kresbu smazat, protože budeme psát písemku a on potřebuje tabuli. Tak jsem obrázek smazal, a když skončilo vyučování, tak jsem namaloval na tabuli nový, tři krále.“ A opět se musel učitelům za tehdy nežádoucí náboženské symboly zpovídat.

Rodina pak měla další politický škraloup. Pamětníkova teta, pošťačka v Turnově, odebírala náboženskou literaturu pašovanou z Ameriky. „Takže ji tehdejší kriminalisté mírně řečeno vyslýchali,“ říká Mirko Juna. A mělo to následky. Když se rozhodl, že půjde studovat železnobrodskou sklářskou školu, tak ho nevzali. „Že jsme prý nábožensky zažraná rodina. Přitom my ani do kostela nechodili,“ durdí se nad někdejší nespravedlností pamětník a přidává další nepříjemnost. „Tatínek měl na sklářské škole ještě svého profesora, ten se jmenoval Dědeček, byl to významný sklářský výtvarník. A on se po mně taky nějak svezl po těch přijímačkách. Začal s tím, jestli nám otec vyprávěl, když byl u policie, že pronásledovali demonstranty. A jak do nich stříleli. Takhle začal. A já mu odpověděl, že nikdy nic takového táta nevyprávěl. A ani nevím, že by něco takového dělal,“ dodává Mirko Juna. Se střední školou měl nakonec štěstí. Začátkem šedesátých let vznikaly pokusné deváté třídy, takže dochodil devítku, pokusil se znovu o přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a napodruhé už ho vzali. 

Místo skautingu přišla turistika

Mirko Juna miloval stejně jako rodiče přírodu, rádi trampovali a fandili skautingu. Ten komunisté v Československu v roce 1950 po krátké poválečné obnově zakázali. Děti tehdy chodily hlavně do Sokola a na turistické výlety. „Do Sokola jsem chodil taky, ale mrzelo mne, že náš cvičitel Béďa svolával po cvičení některé kluky do klubovny – a mě ne. Protože jsem tušil, o co jde. Vyznávali skauting,“ dodává Mirko Juna. „Miloval jsem skautskou literaturu, vozil mi ji můj bratranec, syn té nábožensky založené tety. Skautské knížky a časopisy vozil z Liberce i můj soused z našeho domu. My s bratrem vždycky číhali u okna, a jakmile jsme ho zahlédli na chodbě, tak jsme žadonili, aby nám něco půjčil. Měl jsem rád hlavně foglarovky, takové ty klukovské knížky, které ne vždy byly úplně skautské, ale úžasně se četly.“

Jak podotýká Mirko Juna, skauting v srdci mnoha kluků a mladých mužů stále zůstával. „V Turnově se jednou na náměstí objevila vývěska, na níž byly šindele a březová půlpolínka. A hned mě napadlo, že to vytvořili skauti. Vývěska zmizela a objevila se až v roce 1968,“ vzpomíná.

Kromě malování se jeho zálibou stalo psaní. „Vymýšlel jsem kritické eseje o malířích, vyjadřoval jsem se rovněž ke knihám a tehdejším filmům. A když jsem psal maturitní práci, tak má profesorka Kolínská prohlásila: ‚To není sloh studenta, ale spisovatele,‘“ s hrdostí vzpomíná pamětník.

Je vděčný za to, že prožil jako mladý zlatá šedesátá léta v Československu, kdy i v době vlády komunistické strany nastal rozkvět nové moderní filmové vlny, vydávaly se knihy světových autorů a docházelo k politickému uvolnění. Mirko Juna odebíral Studentské noviny a přispíval do nich. Chodil občas i do klubu, který se odtrhl od tehdejšího Československého svazu mládeže. „Zpočátku vypadal vývoj velice nadějně. Doma jsme třeba rádi poslouchali odvážného rozhlasového redaktora Slávu Volného a dívali se v televizi na besedy Josefa Smrkovského a Oldřicha Černíka, tehdejší čelné představitele obrodného procesu,“ vzpomíná.

Na střední škole byl sice v Československém svazu mládeže, tehdejší jednotné mládežnické organizaci řízené komunisty, ale tam podle něj musel vstoupit každý student. „Naštěstí naše školní organizace nebyla příliš aktivní. Nicméně pamatuji si, že čtyři kluci z prvního ročníku šli na náměstí a začali křičet: ‚Ať žijou skauti!‘ A vyhodili je ze školy.“

Na sklářské škole v Železném Brodě obdivoval světoznámého sklářského výtvarníka profesora Stanislava Libenského. Považoval ho za slušného a hodného člověka. Když měl profesor Libenský výstavu, tak se na ni zajel podívat. V rámci praktické maturitní práce vytvořil figurky zvířat. „Moc mne to ale nebavilo a rozhodl jsem se, že sklářskou profesi nakonec dělat nebudu,“ říká. Šel na pedagogickou fakultu do Hradce Králové studovat obory výtvarná výchova a národní škola. „Na prvním stupni jsem nakonec  téměř neučil, protože jsem většinu profesního života strávil na druhém stupni základní školy, měl jsem žáky i na dějepis, fyziku, tělocvik a ruštinu. Prostě co kdo nechtěl vyučovat, tak to dali mně,“ krčí rameny Mirko Juna.

Ještě během vysokoškolských studií jezdil s dětmi na tábory. Kupoval si časopis Skaut-Junák a v jednom z čísel našel akci Volá Země. „Tahle výzva byla určena pro skauty a kluby, které začaly vznikat už v roce 1967 hlavně podle příběhů Jaroslava Foglara. Také jsem se rozhodl, že takový klub založím. Nadnesl jsem nápad ve čtvrté třídě, kde jsem učil kreslení. Kromě jednoho kluka se přihlásily jen samé holky. Do klubu jsme se přihlásili. Nicméně brzy přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy a o rok později se už potřetí v naší historii skaut zakázal,“ konstatuje pamětník.

Okupace předčasně ukončila tábor na Frýdštejně

V době invaze pěti komunistických států sdružených ve Varšavské smlouvě v čele se Sovětským svazem 21. srpna 1968 byl jako vedoucí na podnikovém táboře na Frýdštejně v Českém ráji. „Dopoledne jsme šli pěšky na Malou Skálu a cestou nám lidé řekli, že k nám přijely tanky a že Praha hoří, jsou tam prý zapálené domy. Rodiče si začali jezdit pro děti a dva dny po začátku okupace pro nás zbylé podnik poslal autobus. Když takhle tábor předčasně skončil, některé děti měly rodiče ještě na dovolené, a tak se o ně musela fabrika postarat,“ líčí Mirko Juna, který napsal o všem, co se dělo, zprávu, dal ji do plechovky a zakopal v lese. „Že ji třeba někdo najde,“ říká, „další rok jsem v zemi ale už nic nenašel,“ krčí rameny. Z Frýdštejna odjel do Prahy a fotil u budovy Československého rozhlasu, kde se na začátku invaze sovětští okupanti snažili dostat do rozhlasové budovy. „Naši lidi jim v tom bránili, což se neobešlo bez mrtvých a zraněných. Viděl jsem rozmašlovanou techniku a spoustu trosek,“ popisuje pamětník.

Už v září 1968 po státnicích začal vyučovat v Lidové škole umění v Trutnově, kam se jeho rodiče přestěhovali. Na tamní základní škole ještě učil výtvarnou výchovu a zeměpis. „Na vojnu jsem nešel, kvůli alergii jsem absolvoval jen letní cvičení u chemiků v Pardubicích-Semtíně. Ostatně vojny jsem si užil dost, měl jsem na vysoké škole každé pondělí vojenskou přípravu, cvičili jsme se i ve střelbách.“

Když začala začátkem sedmdesátých let normalizace a Komunistická strana Československa opět upevňovala svou moc, vyzvalo ho vedení školy, aby vstoupil do KSČ. Vyhrožovalo, že pokud se ke komunistům nepřidá, tak ho pošlou učit do vzdáleného Žacléře, kde bude mít na starosti žáky z polepšovny. „Nakonec jsem se z toho nějak vykroutil,“ šibalsky dodává Mirko Juna.

Stále žil turistikou a chtěl do přírody chodit i s dětmi. Proto přešel pod Klub českých turistů, pod nímž vznikaly dětské turistické oddíly TOM. Děti tehdy už nenosily žluté šátky jako skauti, ale šátky s červeným okrajem a modrou osmicípou hvězdou. „To byl náš znak. Jezdili jsme na puťáky a často se nám stávalo, že lidé při pohledu na nás konstatovali: ‚Vždyť vy jste skauti.‘ A my na to: ‚Ne, ne,‘“ dodává pamětník. „Pořádali jsme rovněž orientační závody a dětské dny. Jednou jsem děckám namaloval dlouhý plakát, na němž byla naše oblíbená táborová klasika bramborová placka. Byly nadšené!“

Kvůli skautské sbírce ho vyslýchala StB

V roce 1973 se Mirko Juna odstěhoval do Jilemnice. Učil na menší hudební škole a na vesnických základních školách kolem Jilemnice. „Dali mi za úkol vést pionýrskou pokladnu. Já, který neumím moc matematiku, jsem měl neustále s vyúčtováním pokladny problémy. Tu jsem někam peníze neposlal, onde jsem musel zase něco doplácet. Tak jsem nakonec navrhl, že se místo pionýrské pokladny budu i v Krkonoších věnovat malým turistům,“ vysvětluje pamětník.

Jeho oddílem prošlo na sedm set dětí. Jezdil jako vedoucí podnikových táborů pro sklárny v Novém Boru. Uspořádal jich na sedm desítek! „S dětmi jsme ušli celkem 24 000 kilometrů. To je Amazonka natřikrát,“ chlubí se Mirko Juna.

Rád sbíral skautské předměty, časopisy, kroniky, klobouky ke krojům, známky, odznaky a další věci. Kvůli této sbírce a častým kontaktům s československými a zahraničními sběrateli si ho často předvolávala Státní bezpečnost. „Přijeli za mnou jednou domů, ale já byl zrovna ve Vítkovicích kousek od Jilemnice ve škole. A vtip. Oni se ti estébáci chtěli vydat za mnou až do Ostravy, Vítkovice pro ně byly Ostrava. Máma jim ale řekla, že za chvíli z nedalekých krkonošských Vítkovic přijedu. Čekali na mne u zastávky autobusu. Matka už mezitím pálila ty mé skautské věci. Třeba kroniku od Slováků s podpisy. Na výslechu chtěli znát jména. Říkal jsem si, že aspoň jedno jim musím dát. Když se mne tedy ptali, komu jsem prodal sbírku známek, tak jsem jim to řekl,“ přiznává pamětník. Dál ho vyslýchali po telefonu. Zajímalo je, jestli mu přišlo do sbírky něco nového, třeba z Itálie. „A já jim řekl, že mi nic už nechodí, tak mě pozvali na ‚esenbárnu‘ do Semil. Že prý chytli chlapa, co koupil džbánek na burze, ten se ziskem prodal a to se nesmí. Naposledy mi estébáci volali v roce 1989, že si dělají průběžné kontroly. A já kvůli nim spoustu kousků ze sbírky spálil včetně nádherných památečních talířů s podobiznami skautů,“ říká Miro Juna.

V Jilemnici se znal s Antonií Hofmanovou, katolickou disidentkou a politickou vězeňkyní komunistického režimu. V padesátých letech byla odsouzena za propagaci jocismu, mezinárodního hnutí křesťanské mládeže, na šest let odnětí svobody. Ve vězení  pak strávila dva a půl roku. „Věděli jsme, že byla vězněná. Starala se o mladé lidi. Ta její chaloupka stála mimo centrum města, takže party mladých nebyly tak lidem na očích. Navíc trošku konspirovaly. Křesťanská mládež vstupovala do jejího domku postupně, po jednom, po dvou lidech. Já jsem u ní byl v době, kdy se u ní také zastavovaly ženské ze Zvědavé uličky, kde bydlím. Vždycky napekly a hezky si s ní povídaly. Dozvěděli jsme se, že ji taky často vyslýchala StB,“ vzpomíná Mirko Juna.

V době Gorbačovovy perestrojky v Sovětském svazu cítil naději, že přijde politická a společenská změna. V lednu 1989 jel do Prahy a zúčastnil se Palachova týdne. Disidentské skupiny oznámily, že 15. ledna 1989 uctí památku upáleného studenta Jana Palacha. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí sešlo několik tisíc lidí. Komunistická Veřejná bezpečnost a Lidové milice s použitím obušků, slzného plynu a vodních děl shromáždění, při němž měly být položeny květiny k pomníku svatého Václava, rozehnali. „Původně jsem šel do Skautského domu ve Spálené ulici, ale protože bylo zavřeno, tak jsem se vydal na Václavské náměstí. Tehdy už probíhaly studentské stávky, tak jsem si všechno fotil, Palach, Zajíc, svíčky a tak. Pak jsem byl na Václavském náměstí ještě v červnu 1989. Někdo mi říkal, že je to demonstrace proti třešním, a protestovalo tam asi půl Václaváku,“ líčí Mirko Juna.

Vznikl oddíl Modrá hvězda

O tom, co se stalo 17. listopadu 1989 na Národní třídě, kde byli studenti při pokojné demonstraci komunistickou bezpečností zbiti, se dozvěděl z televize. A hned se v Jilemnici zapojil do protestní vlny. „Studenti k nám vozili letáky, já jsem taky nějaké dělal a rozvážel je po Jilemnici. Na těch mých už byla předzvěst obnovy skautu – skautská lilie a pod ní nápis: Konečně,“ informuje Mirko Juna. „A když později zemřel náš jilemnický skautský nestor Wanagu, tak se v jeho pozůstalosti mimochodem ten můj plakát našel.“ Pamětník vzpomíná dál na to, jak během sametové revoluce jezdili do Jilemnice herec Jan Kanyza a zpěvák Pavel Bobek. „Některé věci ale dobré nebyly. Ředitel jilemnické průmyslovky nepustil do školy studenty, pak ho vyhodili z ředitelského místa, a protože měl něco se srdcem, tak to nezvládl a zemřel,“ vzpomíná.

Skauti se začali svolávat v Jilemnici už koncem roku 1989. Bratr Vojtíšek vytáhl vývěsku, na níž oznámil první schůzku. Náčelník Šakal, který skautům velel v roce 1968, se ujal své funkce i v roce 1990. „Skauti měli první schůzku ve svazácké knihovně na jilemnickém zámku. Pánové se tam ale přeli, kdo je větší skaut, a nakonec vznikla dvě skautská střediska. To se mi moc nelíbilo. Proto jsem založil oddíl Modrá hvězda v Horní Branné. Schůzky byly v pátek a v sobotu jsme jezdívali na výlety,“ připomíná Mirko Juna. Jeho skauti měli vlastní symboliku, lilii. V ní byl gotický erb s červeným okrajem, žlutá barva  tvořila pozadí a modrá osmicípá hvězda symbolizovala prvních osm členů oddílu. „Červená barva znamenala přátelství a žlutá slunce, aby nám stále svítilo,“ nadšeně vysvětluje pamětník. 

Se skauty se dvakrát zúčastnili v roce 1994 a 1995 jamboree v Drontenu v Nizozemsku. Rád vzpomíná na to, jak se na toto velké setkání pořádané na mezinárodní úrovni sjížděly děti různých barev pleti z celého světa, prezentovaly svou činnost, tancovaly a zpívaly. „Musím se smát, když si vzpomenu, jak tam děti bavila vtipná kráva, z níž si mohli skauti nadojit jahodové a vanilkové mléko,“ vzpomíná. 

O skautech také začal psát. Například jak plnili zkoušku Tři orlí pera, která obnáší den strávený mlčením, 24 hodin o hladu a zkoušku samoty. Napsal celkem pět dílů skautských příběhů pod názvem Tábor pod Modrou hvězdou. „Je to o tom, jak chlapci a děvčata z oddílu Modrá hvězda tráví prázdniny na táboře v Českém ráji. Jsou mezi nimi starší skauti, ale i mladší světlušky a vlčci. Všichni ale musí dodržovat pravidla, která určuje skautský řád. Společně zažívají četná dobrodružství, podnikají výlety, hrají si na trosečníky a odhalují řadu záhad. Vědí, že když spolu tráví tolik času, může to vést někdy ke konfliktům. Důležité ale je, že je to vede hlavně k bližšímu poznání jeden druhého a k upevnění jejich přátelství a oddanosti skautskému hnutí.“

Mirko Juna točil se skauty také hrané filmy. Bylo jich celkem šest a jeden z nich dokonce vznikl v Muzeu Karla Maye v městě Radebeul u Drážďan. „Filmy jako byla Zlatá řeka nebo Kamarádi mne stály patnáct měsíčních platů. Točil jsem na super osmičku a dělal i různé triky. Teď jsou originály filmů v semilském archivu,“ připomíná Mirko Juna.

Skauty vedl do roku 2008. A je rád, že měl možnost se setkat se spisovatelem Jaroslavem Foglarem, významnou osobností českého skautského hnutí, kterého po celý život obdivoval. Také si občas psal s Milošem Zapletalem, jenž byl označován za Foglarova pokračovatele, je autorem mnohosvazkové Velké encyklopedie her, založil v Liberci nakladatelství Skauting a edici Skautské prameny.