The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erich Jucker (* 1912  †︎ 2005)

Když jsem uviděl v Českém Těšíně vlajku s hákovým křížem, tak jsem se na poslední chvíli rozhodl odejít

  • narozen 1. 3. 1912 ve slovenské Čadci, židovská rodina

  • žil v Českém Těšíně

  • v roce 1939 na poslední chvíli emigroval do Lvova

  • zatčen NKVD, odsouzen za překročení hranic SSSR, gulag

  • propuštěn na amnestii

  • 1942 narukoval v Buzuluku k čs. jednotkám

  • se Svobodovou armádou se zúčastnil bojů u Sokolova, pokračoval přes Kyjev, Záškov, Bílou Cerkev, Duklu až do Prahy

  • všichni příbuzní zahynuli v Treblince

  • v roce 1947 demobilizován, pracoval v lékárenské laboratoři, posléze jako řidič

Odchod do zahraničí a do armády

V roce 1939 Erich Jucker odešel z Českého Těšína do polského Lvova. Ubytoval se u jedné rodiny v ulici Bonifratrów 8, kde žilo již osm emigrantů z Čech, takže místo zbylo už jen na zemi. Jednou, zhruba o půlnoci, někdo zaklepal na okno. Bylo mu přikázáno neznámými muži z NKVD, aby si sbalil věci a společně s ostatními emigranty byl naložen na vojenský nákladní gaz a dopraven do starých lvovských „zavšivených“ kasáren. Čekal ho gulag. Za 2. světové války se zúčastnil bojů u Sokolova, pokračoval přes Kyjev, Záškov, Bielou Cerkev, Duklu až do Prahy.

„Rodiče zůstali v koncentračním táboře, což jsem zjistil až po válce“

„Moji rodiče a dvě sestry, jedna starší, druhá mladší, během války zemřely v koncentračním táboře Treblinka. Nevěděl jsem, jaký je osud potkal, neměl jsem s nimi žádný kontakt. Když jsem se vrátil na konci války se Svobodovou armádou do Prahy, zjistil jsem, že moje rodina byla doslova vyhlazena. Smrt nepotkala jen nejbližší rodinu, ale i široké příbuzenstvo, asi třicet lidí. Zůstal jsem sám. Oženil jsem se s Annou Plačkovou, která nedávno zemřela, zde v tomto bytě, kde byla tajná radiostanice.“ Viz foto.

Erich Jucker byl demobilizován v roce 1947. Pracoval v lékárnické laboratoři. „Ještě předtím jsem vedl malý podnik na holicí čepelky v Kunraticích u Chomutova, kde pracovalo asi třicet lidí. Když tento podnik komunisté znárodnili, byl jsem přemístěn do Karlína do firmy Maka, kde jsem byl také vedoucí. Chtěli mě přemístit do Jevíčka na Moravu a to jsem nechtěl, tak jsem odešel do té lékárnické laboratoře.“

Jak se vyhnul transportu do koncentračního tábora? Tušil, že Židy čeká tak tragický osud během války?

„Před odchodem jsem pracoval v Českém Těšíně. Pomáhal jsem emigrantům. U židovské obce jsem pro ně sháněl nějakou finanční pomoc a pak jsem je posadil na autobus a posílal je do Katovic nebo do Krakova. Jakmile jsem viděl v Těšíně na radnici vlajku s hákovým křížem, tak jsem se rozhodl odejít také do Polska přes řeku Olši, do Lvova. Sestra mi psala do Lvova, jestli smí za mnou přijet, ale odepsal jsem jí, aby nejezdila, protože  hrozil emigrantům gulag. To jsem věděl. Ale co potká české Židy, jsem netušil. Ve Lvově jsem chodil vykládat z vagonů cukr. Za to jsem dostával pár kopějek. Za to jsem si kupoval chléb, housky, na něco zvláštního jsem neměl dost peněz. Pak si pro mě přišli z NKVD, jako pro ostatní emigranty. Asi týden jsme strávili ve lvovských kasárnách.  Pak přišel transport vlakem do gulagu. Nikdo netušil, co nás čeká.“

Život v gulagu 

Byl jsem odvlečen do gulagu v úseku Volgostroj v Jaroslavské oblasti u města Rybinsk. Vypadalo to velmi špatně. Dostávali jsme dvě stě gramů chleba, když jsme splnili normu, dostali jsme chleba v dávce šedesát deka, polévka byla nabízena jen dvakrát týdně, když v ní plaval brambor ve šlupce, byli jsme šťastní. Volno jsme měli prvního května a dostali jsme krupicovou kaši.“

Z gulagu se Erich Jucker dostal na amnestii. Díky prezidentu Benešovi, který prosadil v dohodě s Polskem propuštění emigrantů. Na doporučení lékaře se Jucker vydal na Střední Východ. Poté prodělal zápal plic. A dostal se do Bucharské oblasti, kde pracoval na bavlníkových plantážích. Jelikož se bavlna nedala jíst, tak vyměnil plantáž za pole rajských jablíček a hroznového vína. Tak popisuje Jucker své osudy, než se dostal do armády.

Chtěl ke Klapálkově armádě na Středním Východu, skončil na Buzuluku

„Jel jsem do městečka Mari u íránských hranic, protože jsem se chtěl dostat ke Klapálkově armádě na Středním Východě. Bál jsem se, že cestou by mě někdo mohl udat NKVD, tak jsem zůstal na těch plantážích. Když přišla výzva, že se bude formovat československá armáda v zahraničí, tak jsem napsal do Kujbyševa (dnešní Samara – pozn. ed.), kde byla naše mise, a dostal jsem dopis od generála Píky, ve kterém mě vyzval k cestě do Buzuluku. Šel jsem na ruskou vojenskou správu. Vybavili mě vatovanou blůzou a jel jsem přes celý Kazachstán, dvacet osm dní do Buzuluku, kde jsem prodělal základní vojenský výcvik“

První bojová zkušenost

„U Sokolova. Když jsme dojeli do Valujek u Sokolova, kde vlak končil, tak jsme tři sta šedesát kilometrů šli pěšky do palebného postavení. Za řekou Mží jsme vybudovali obranné zákopové pásmo. Velel nám, tedy 1. rotě, nadporučík Jaroš. Já jsem byl před řekou s jednotkou četaře Evžena Erbana. Tanky na nás nemohly, i když byla řeka zamrzlá, ale led už nebyl tak kvalitní. I díky tomu jsme Němce zadrželi. Budovali jsme kruhovou obranu, ale došel rozkaz, abychom se stáhli, jinak bychom zůstali v obklíčení. Munice jsme měli dost, podplukovník Svoboda nám říkal: ,Vojáci musí vědět, oč jde, dostatek jídla, oblečení a musí mít čím střílet. Pak můžete od vojáka žádat boj, jinak vám uteče.‘“

Historka

„Četař Erban, původní jméno Echstein, pražský právník, mně dal rozkaz, abych vylezl na strom. Měl jsem polní telefon a měl jsem hlásit, jak postupují německé tanky. Najednou začali Němci střílet a já na tom stromě jsem se nemohl skrýt. Tak jsem volal: ,Vojto, vždyť já se tu neudržím, poněvadž střepiny tady létají a já se nemohu hnout.‘ Odpověděl: ,Musíš tam zůstat!‘ Až když jsem dostal rozkaz, tak jsem slezl. Zraněn jsem byl až na Dukle, ale tohle na Sokolovu jsem přežil.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Teresa Urbářová)