The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Josefus (* 1925  )

Byl jsem Čech, pak najednou Němec

  • narozen 3. října 1925

  • vyrůstal ve Strahovicích na Hlučínsku, kde žije dodnes

  • 8. října 1938 se Hlučínsko na základě mnichovské dohody stalo součástí třetí říše

  • František Josefus se stal automaticky německým občanem

  • v únoru 1943 musel narukovat do wehrmachtu

  • pravděpodobně v září 1944 odvelen na frontu do jižní Francie

  • na frontě raněn střepinou do zad, 8 týdnů v lazaretu v Paříži

  • 25. února 1945 zatčen americkou armádou

  • v březnu 1945 deportován do Anglie a odtud do USA

  • rok pracoval v zajateckých táborech

  • květen nebo červen návrat do Československa

  • v zajateckém táboře v Plzni okraden českými civilisty

  • po dvou týdnech v Plzni návrat do Strahovic

  • v říjnu 1947 narukoval na vojnu do československé armády

  • od února 1948 pracoval 18 měsíců v rámci PTP na šachtě v Ostravě

Když přišel chlapec ze školy domů, pomáhal vždy strýci hospodařit. Na poli nebo ve chlévě. Tak tomu bylo celé dětství. Ze své rodné vesnice ani paty nevytáhl.

Koncem dubna 1945 přistála jeho loď v Bostonu, byl osprchován a odvšiven. A pak už s očima přilepenýma na sklo hltal noční krajinu za oknem vlaku. Světla mrakodrapů blikala na hladině Missouri, zatímco doma právě dohořívaly zbytky chalup a nacisté ustupovali z jeho rodného Hlučínska.

Válka se chýlila ke konci, ale on byl daleko od domova, daleko od ztýrané Evropy. Německého válečného zajatce Františka Josefuse čekaly pracovní tábory ve Spojených státech. Nevěděl, kolik jich bude, ani kdy se vrátí, ale bylo mu to jedno. Amerika Františka fascinovala.

Češi ve wehrmachtu

František Josefus se narodil v říjnu 1925 ve Strahovicích na Hlučínsku. Když bylo Hlučínsko důsledkem mnichovské dohody roku 1938 přiřazeno k třetí říši, stal se německým občanem a jako tisíce dalších obyvatel Hlučínska a Těšínského Slezska podléhal za války branné povinnosti.

Téměř po osmdesáti letech od chvíle, kdy získal občanství Říše, říká, že na detaily těch událostí už si téměř nepamatuje. Bylo mu třináct let a byl pořád ještě chlapcem. Na únor 1943 však nezapomene nikdy. Tehdy totiž narukoval do německé armády. „Bylo mi tehdy všelijak. Byl jsem Čech, ale stal se ze mne Němec,“ vzpomíná František.

Nejprve ho poslali k pracovnímu vojsku, kde místo zbraně dostal rýč. Později však byl zařazen do výcviku spojařů v polské Vratislavi a odvelen na západní frontu do Francie.

Naprostá většina Čechů, kteří byli ve druhé světové válce nuceni bojovat na straně hitlerovského Německa, sloužila s hodností řadových vojínů nebo jako pomocníci u Říšské pracovní služby. Historik František Emmert o tom v knize Češi ve wehrmachtu píše:

Pro dnešní veřejnost je téměř zapomenutý a pro mnohé neznámý fakt, že za druhé světové války sloužily v německé armádě tisíce vojáků české národnosti. Nejednalo se přitom o sudetské Němce ani o členy smíšených rodin ani o poněmčené kolaboranty, ale přímo o rodilé Čechy. A to navzdory Hitlerovu přesvědčení, že „žádný Čech není této cti hoden“.

Přesto Češi bojovali v německých uniformách na všech frontách po celou válku. V Rusku, ve Francii, v Itálii, v Africe. A u všech hlavních druhů zbraní. U pozemního vojska, protiletecké obrany, námořnictva i letectva. Čeština se stala společně s polštinou a lužickou srbštinou nezřídka jazykem komunikace mezi německými vojáky, ne všichni uměli německy.

Jen málokterý Čech přitom udělal vojenskou kariéru. Většina zůstávala po celou válku jen obyčejnými vojíny, což odpovídalo jejich pozici nedobrovolných odvedenců. Mnozí navíc z wehrmachtu dezertovali, a pokud to bylo možné, vstoupili do československých zahraničních jednotek. Bezprostředně po válce, ale i po únoru 1948 nebyli tito čeští veteráni prohlášeni za zrádce, současně však ani za oběti nacismu.

Ani jedno ani druhé se tehdejším režimům nehodilo do vytváření ideálního obrazu vzdorujícího národa, který si „s německými ozbrojenými složkami nijak nezadal“. Služba Čechů ve wehrmachtu se neměla stát součástí oficiální historiografie. Proto bylo třeba tuto kapitolu moderních dějin zamlčet. Avšak stalo se! Češi ve wehrmachtu opravdu sloužili. Mnozí z těchto veteránů dodnes žijí.

Vinohrad, Paříž a zajetí

Spojařský výcvik, který František Josefus absolvoval ve Vratislavi, ve Francii pokračoval. František vzpomíná, jak s polním telefonem ležel uprostřed vinohradu plného zrajících hroznů. „Dobře jsme se tam tenkrát najedli.“

V boji se staral o spojení v dělostřelecké baterii, o které vypráví, že měla čtyři kanóny. Velmi přesně dokáže František Josefus popsat okamžik, kdy byl raněn. Střepina dělostřeleckého granátu pronikla do zad, je tedy velké štěstí, že přežil.

„Už několik dní jsem nespal. Tak jsem si vykopal takovou díru, kterou jsem přikryl deskami, chrastím, hlínou a listím. A do té díry jsem si lehl, že si odpočinu. Ležel jsem možná pět deset minut, když přilétla střepina, prorazila celý ten kryt a zasáhla mne do zad. Sotva pět minut jsem si odpočinul a jel jsem do nemocnice. V Paříži přímo u Eiffelovy věže jsem se léčil osm týdnů. Mohl jsem chodit na vycházky, a tak jsem tam byl skoro denně. Paříž jsem znal stejně dobře jako Opavu.“

Návrat na frontu znamenal pro Františka Josefuse první přímý kontakt s americkou armádou. Jednotky wehrmachtu stále rychleji ustupovaly z Francie do Německa a vojín z Hlučínska poprvé uviděl Američany na vlastní oči. Přestože mnoho detailů už se mu ze vzpomínek vytratilo, datum 25. února 1945 si pamatuje velmi dobře. Toho dne byl zajat.

Byly tři hodiny ráno, když se spolu s několika dalšími německými vojáky dostal do obklíčení. Vzdal se a od té chvíle byl německým válečným zajatcem. „Představte si, usmažili mi vajíčka,“ vypráví o prvních chvílích v zajetí František.

Vítejte v Missouri

V březnu 1945 deportovali Spojenci stovky německých vojáků do zajateckého tábora v Anglii a 1. dubna vyplula zajatecká flotila přes Atlantik směr Spojené státy. Plavba trvala téměř tři týdny a František Josefus si všimnul, že lodě pluly pomalu. „Bylo jich mnoho. Některé velké, jiné menší a musely na sebe čekat.“

Dne 20. dubna připluli do Bostonu, odkud část zajatců odvezli vlakem do tábora v Missouri. „Museli jsme do sprch a na odvšivení. Mysleli si, že jsme všiváci. Pak už do vlaku a zase se jelo. Mohli jsme ležet na sedačkách a k pití jsme dostali výbornou vodu s ledem. Rozumíte? Byli jsme zajatci a oni nám dali krásnou čistou vodu s ledem.“

Může to znít jako paradox, ale když František Josefus na své americké zajetí vzpomíná, několikrát zopakuje, že to bylo nejkrásnější období jeho života. Také přijetí, kterého se zajatcům dostalo v táboře v Missouri, si cení. Jméno velitele tábora nosí dodnes v hlavě. Jmenoval se Nutkin. „Vítám německé vojáky a důrazně žádám, co je jim vlastní. Disciplínu a pořádek!“ odříkává František velitelův uvítací proslov.

Podle Františkova vyprávění ležel tábor na území vojenského prostoru americké armády. Zajatci měli na výběr, zda chtějí pracovat nebo ne. Kdo práci přijal, pobíral gáži 90 centů na den. Kdo dělat odmítl, nedostal nic nebo jen 10 centů, aby si v táborové kantýně mohl koupit to nejnutnější.

František Josefus opravoval vojenské polní cesty. Kamenem zpevňoval krajnice a příkopy. Vzpomíná na výborné jídlo, které zajatci dostávali. Nikdy předtím nejedl k snídani tak lahodné ovesné vločky s mlékem. „Snad i díky tomu, jak nás tam tehdy krmili, jsem dnes ještě naživu,“ říká s nadsázkou jednadevadesátiletý muž.

V době volna mohli zajatci do kantýny, ve které si František kupoval cigarety a poprvé ochutnal coca-colu. Američané dokonce umožnili vojákům vycházky. Museli však jít v doprovodu a s nápisem PW (prisoner of war) na zádech. František nikdy na vycházku nešel, ale rád vzpomíná na koncerty zajatecké kapely. Sestavili ji hned v prvních dnech po příjezdu a od té doby vyhrávala vždy u plotu tábora. Publikum měla po obou stranách, zajatce i civilní obyvatele z okolí tábora, a všichni nadšeně tleskali.

Čtyři tábory

V Missouri však František Josefus neprožil celé své zajetí na americké půdě. Následoval tábor v Nebrasce, třetí v Coloradu, čtvrtý a poslední byl New York. V Nebrasce pracovali zajatci na poli. Vždy ráno je náklaďáky rozvezly na soukromé farmy, kde pomáhali americkým sedlákům.

Jídlo na celý den dostávali v balíčcích, někteří farmáři jim připravili oběd. Na jedné z farem zachránil František traktor, když uhasil přehřátý motor, který během oběda zničehonic začal hořet. Na stesk po domově neměl čas. „Občas ty smutky přišly, ale hned byly zase pryč,“ vzpomíná František.

Na kartičku Červeného kříže, který zprostředkovával spojení válečných zajatců s jejich rodinami, František napsal:

„Moji milí rodiče. Srdečný pozdrav a mnoho lásky zasílá Vám František. Vede se mi dobře, jsem zdráv a podobně doufám Vám všem. Srdečný pozdrav bratrovi, sestře a všem známým. Mnohokrát Vás zdraví, všechno dobré přeje Vám

František Josefus, 31-G 1405435

PRISONER of WAR, SCOTTSBLUEF CAMP. NEBRASCA USA“

V jednom z táborů se spřátelil se spoluzajatcem Franzem Kaeglerem, který po návratu do Evropy zůstal v Anglii a strávil tam pak většinu svého života. Po roce 1989 se oba přátelé prostřednictvím Červeného kříže našli a dopisovali si až do roku 2013, kdy Franz Kaegler zemřel.

S mírnými rozpaky, ovšem s úsměvem vypráví František Josefus příhodu, kdy se mu v jednom z táborů dostalo pozornosti, kterou mu spoluvězni ještě dlouho záviděli:

„Velitel tábora měl řidičku, která vozila jeho vůz. Pokud měla na autě červený praporek, vezla velitele a my jsme ji nezajímali. Ale když jela autem bez červeného praporku, tak si nás všímala. Zdravila a mávala na nás. Jednou jela a z auta něco vypadlo. Byl to balíček s čokoládou, žvýkačkami a čtyři cigarety tam byly. A také lístek: ‚Pro mého černého miláčka.‘ Černovlasý jsem tam byl jenom já.“

Hodinky z Ameriky

Přesně rok a den po konci války začala Františkovi cesta ze zajetí domů. Dne 9. května 1946 vyplula jeho loď z New Yorku, uviděl sochu Svobody a přesně za devět dnů přistáli ve francouzském Le Havre. To už měl rodák z Hlučínska na levé paži zbrusu nové hodinky, které si za výdělek v Americe koupil.

„Stály třicet dolarů,“ vypráví a odepíná hodinky z ruky, abych si je mohl prohlédnout. Nosí je totiž dodnes. „Jsou bezmagnetické, vodotěsné a otřesujisté,“ jmenuje František Josefus vlastnosti hodinek. „Každý den v devět ráno je natahuji. Už sedmdesát let.“

Kromě hodinek nakoupil plný vojenský pytel dárků. Chtěl je přivézt do Strahovic a rozdat doma. Čokoládu, cigarety, oblečení. Jenže s návratem do Československa přišla rána, která mu v srdci zůstala dodnes.

Posledním táborem, jimž v době svého zajetí František prošel, byly plzeňské Bory. S dalšími zajatci tam přijel v červnu 1946. Každý, kdo se vracel z Ameriky, měl vojenský vak s dárky a osobními věcmi, stejně jako František. A všichni o ně přišli. Pamětník vzpomíná na chvíle, kdy jim lidé v Plzni prvního dne pytle pobrali a na dvoukolácích pak nakradený lup odváželi domů.

„Kdo se k vám v zajetí choval lépe? Američané, nebo Češi?“ ptám se pana Františka. On okamžitě odpovídá: „Američané. Američané. To byli lidé.“ Pak chvíli mlčí, přemýšlí a nakonec to řekne: „V Plzni – to nebyli lidé. To byly hovada!“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Silesia: Memory of multiethnic Region

  • Witness story in project Silesia: Memory of multiethnic Region (Tomáš Netočný)