The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivan Jonáš (* 1942  )

Vždycky jsem se snažil o nějakou spravedlnost

  • narozen 15. dubna 1942 v Praze na Vinohradech
  • je jedním ze zakladatelů kapely Sputnici
  • v letech 1959 až 1963 působil v kapele jako manažer a příležitostný textař
  • vystudoval anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v roce 1964
  • v roce 1968 stál u zrodu Klubu angažovaných nestraníků (KAN)
  • z doktorského studia na VŠCHT byl v době počínající normalizace vyloučen
  • v roce 1971 emigroval do Švédska
  • v 70. letech působil jako vědec na univerzitách v Lundu a Salt Lake City v USA
  • třiadvacet let pracoval ve firmě Ericsson jako technolog
  • angažoval se v oblasti lidských práv

Rodina mě dost určila

Ivan Jonáš se narodil 15. dubna 1942 v Praze. Všichni jeho prarodiče byli učitelé, otec právník a matka knihovnice. Má mladšího bratra Pavla, který je rovněž učitelem. Na své dětství vzpomíná jako na šťastně prožité na pražských Vinohradech a na chatě na Baních nad Zbraslaví u Prahy. Roku 1951 byl otec pamětníka nucen ukončit právnickou praxi a stal se pomocným skladníkem v Českomoravské-Kolben-Daněk. „Bydleli jsme v bytě s ústředním topením, měli jsme telefon a chatu s velkým pozemkem. Měli jsme dokonce i auto. Ale neměli jsme většinou ani těch deset korun na benzin. Takže jsme na chatu jezdili obvykle autobusem Chýla ze Smíchova nebo zpátky s taškami jablek třeba parníkem ze Zbraslavi.“ Společně s rodinou žila ještě bývalá hospodyně pamětníkovy babičky a společným rozhodnutím se časem stala právoplatnou členkou rodiny.

Chození po tenké hraně

V pamětníkově rodině se o minulém režimu a jeho represivních praktikách mluvilo otevřeně. „Táta nás učil dějepis a říkal: ‚V roce 1848 byla zrušena u nás robota a v roce 1948 byla opět zavedena.‘ Takhle se u nás mluvilo.“ Ne v každé rodině to ovšem takto fungovalo. „Většina dětí totiž ani nevěděla, že je nějaký divný režim. Oni to ti rodiče dětem neříkali.“ Pamětník si už jako dítě uvědomoval, že dospělí lidé mají strach a že doma se mluví jinak než na veřejnosti či ve škole.

Aby mohl nastoupit na vysokou školu, přeložili ho rodiče po předposledním roce na jedenáctiletku v Praze na Žvahově, kde v roce 1959 absolvoval maturitní ročník. Kvůli možnosti dále studovat vstoupil i do Československého svazu mládeže. Po roční vojenské službě v Klatovech byl přijat na studium anorganické chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jeho snem bylo však studovat Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze, ale přijetí na Karlovu univerzitu přišlo dříve, a to se neodvážil odmítnout. Se spolužáky začal koketovat s rockovou nebo jak se tehdy říkalo beatovou muzikou a s jevištním vystupováním už během studií na jedenáctiletce. Protože jim ale bylo výmluvně naznačeno, že by se kvůli tomu  nemuseli dostat na vysoké školy, s opravdovou kapelní činností začali až po jejím absolvování, tedy v roce 1959.

Sputnici

Pamětník se svými přáteli poslouchal Radio Luxembourg a AFN Munich už na střední škole. Zde čerpali inspiraci a zpočátku napodobovali a přebírali hudbu. „Začalo to tak, že se u nás v ‚bandě‘ hrál Buddy Holly, Elvis Presley, Bill Haley, Little Richard, Chuck Berry nebo Fats Domino. Ale my jsme si říkali, že s tou angličtinou by nás daleko nepustili, a tak jsme si začali tvořit vlastní texty.“ Většinu textů kapely napsal Eduard Krečmar, Tomislav Vašíček a jeden nebo dva dokonce i sám pamětník – „Chudák já“ a „Bít se a tlouci“ (to společně s Krečmarem).

„Nakonec si naši schopní muzikanti v ‚bandě‘ psali i vlastní rock’n’roll. A ono to dopadlo tak, že jsme měli největší problémy s úřady hlavně kvůli těm našim textům. To já už pak nebyl hráč, druhého bubeníka v rockové kapele asi nebylo zapotřebí! Ale já jsem hodně psal, tvorbu i různé manifesty, organizoval a pak jsem musel ovšem chodit po těch úřadech a vyjednávat se všelijakými tajemníky, co se jim tam nelíbí a tak podobně. Oni se báli, že se třeba někdo někde něčemu zasměje, a to je úplně děsilo. Pro doplnění hudby na scéně se taky psaly povídky, to hlavně Eda a já, a taky dialogy na každé to vystoupení. Ono každé vystoupení bylo vlastně taky nové divadelní představení, věrné publikum potřebovalo vždycky něco nového. Měli jsme svoje publikum, toho bylo několik stovek, že se ani do těch sálů, kde jsme hrávali, nemohlo vejít. V roce 1962 jsme ale zaplnili i pražskou Lucernu  a  Vojanovy sady.“ V roce 1963 pamětník z kapely odešel. O celém tomto období sestavili pak v roce 2009 čtyři ze zakládajících členů Sputniků v sestavě Jiří Klíma, Tomislav Vašíček, Eduard Krečmar a Ivan Jonáš publikaci Sputnici – náš kamarádský rock’n’roll.

Klub angažovaných nestraníků

Po absolvování anorganické chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a po roce vojenské služby v Klatovech nastoupil na doktorandské studium ve společné laboratoři silikátů VŠCHT a ČSAV. Doktorát už ale nedostal, ačkoli zkoušky měl složené, protože ho zde zastihly události roku 1968. Společně s dvanácti kolegy z přírodovědecké fakulty, především Ludvíkem Rybáčkem, a také s dávnou spolužačkou a kamarádkou Jiřinou Mlýnkovou (později Rybáčkovou) založili Klub angažovaných nestraníků. Na ustavující schůzi KAN v aule VŠCHT přednesl coby místopředseda přípravného výboru programové prohlášení navrhující změnu československé ústavy s vyškrtnutím výlučné vedoucí úlohy KSČ a také různých omezení občanských práv s odvoláním na „zájmy socialismu“. „Dubčekovci měli s KAN problémy. Oni to nezakázali, ale ani nepovolili.“

Celá činnost klubu spočívala vlastně v bojích o jeho oficiální uznání. Postupně se k myšlenkám KAN přidávalo mnoho lidí z Čech a Moravy a lokální organizace „rostly jako houby po dešti“. Do léta 1968 došlo celkem 40 000 individuálních přihlášek. Kolektivně se přihlásil i Klub nezávislých spisovatelů, který vedl mladý dramatik Václav Havel. Iniciátoři, mladí chemici,  hledali a nacházeli výrazné české kulturní a politické osobnosti nestraníky, aby KAN intelektuálně posílili. „Z nich na mne největší dojem učinil Rudolf Battěk, pozdější disident, devět let vězněný, a po roce 1989 dva roky předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění.“ Kvůli vnitřním nesouladům ale Ivan Jonáš z přípravného výboru odešel a začal působit v tzv. Komisi KAN pro venkov, kterou organizoval z přátel spoludoktorandů na VŠCHT.

Placený kontrarevolucionář

V létě 1968 pamětník společně s Jiřinou Mlýnkovou (později Rybáčkovou) objížděli západní Evropu, především Francii, a snažili se v médiích propagovat „československé jaro“. Ovšem západní média už o něj zájem příliš neprojevovala. To se změnilo 21. srpna vstupem vojsk Varšavské smlouvy, kdy o situaci v Československu začal být enormní zájem. Tyto srpnové události vnímal pamětník dosti dramaticky a emocionálně. Po návratu do Československa začátkem září se snažil ještě angažovat v rámci odborů, neboť KAN okupaci nepřežil. V roce 1968 se totiž do Revolučního odborového hnutí volili lidé demokraticky, zespoda. A tito lidé se pokoušeli ještě následující rok po invazi být aktivní a bránit návratu do „starých kolejí“. 

Při příležitosti zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa v dubnu 1969 plánoval dokonce Ivan Jonáš spolu s dalšími radikálními aktivisty i generální stávku. „Tak oni komunisti budou tři dny rokovat a my mezitím zorganizujeme stávku a tak jim to zavaříme,“ myslel si pamětník. Schůze ústředního výboru ale trvala pouze den a jejím výsledkem se stala volba Gustáva Husáka novým generálním tajemníkem KSČ. Stávka přišla až později, byla krátká a nepříliš generální a pamětníkovy odborářské aktivity skončily na podzim roku 1969.

Pamatuje si také na demonstrace při srpnovém výročí okupace, které již nepotlačovali Sověti, ale českoslovenští policisté a vojáci. „Jakékoliv aktivity ve stávajících organizacích ovšem už nikam nevedly,“ shrnuje. Na VŠCHT byla ustanovena prověrková komise, před kterou museli studenti a pedagogové předstoupit a „dobrovolně“ vyjádřit souhlas se vstupem vojsk. Za pamětníkem přišel jeden komunista a řekl mu: „Ivane, to je hrozné. Ty víš, že tady vyhazujeme tvoje kolegy, které jsi do toho zatáhl, a na tebe nic nemáme. Ty musíš říct, žes ten KAN dělal.“ Pamětník předstoupil před komisi a celou demokratickou platformu KAN jim pečlivě vysvětlil. Profesor to komentoval rozhořčenými slovy: „On tady ještě dělá propagandu!“ Vyloučili ho z vysoké školy, ale na Akademii věd mohl ještě zůstat. Stále ho platili, ale už ani neměl kde sedět. „Dělal jsem to, čemu se v orwellovsky normalizační ‚nové řeči‘ říkalo kontrarevoluce. A měl jsem na to skútra zvaného Kontra. Tak to jsem říkal, že jsem placený kontrarevolucionář, protože jsem pobíral plat, ale dělal jsem přitom něco jiného. Takže nutnost vystěhovat se pomalu uzrávala, protože tahle situace nebyla příliš udržitelná.“

Místo rozloučení svatba

Těsně před emigrací v červenci roku 1971 se poprvé oženil – se svou „spolubojovnicí“. „Bylo to velice výhodné, protože jsme se mohli rozloučit se všemi přáteli. Pozvali jsme je na svatbu místo toho, abychom jim řekli, že odjedeme. To říct třiceti lidem, že člověk emigruje – to by se jeden našel, který by s tím někam běžel.“ První destinací, kde se novomanželé ocitli, bylo Švýcarsko. Hned po příjezdu se chtěl pamětník začít politicky angažovat v boji proti totalitě. „Když jsem ale volal lidem, tak říkali: ‚Ty pitomče, nejdřív si najdi práci a kde budeš bydlet a fungovat, a pak se můžeš starat o politiku.‘ To bylo velmi rozumné, ale tohle jsem nechtěl slyšet. Takže jsem se nakonec dovolal Egonovi Lánskému do Švédska a ten mi řekl: ‚Ty jsi tady měl být už včera, já tady velmi politicky pracuju.‘ To bylo ovšem poněkud přehnané.“

Po příchodu do švédského Lundu studovali s manželkou švédštinu a po třech měsících jim byl udělen azyl. Začal postupně pracovat jako laborant na Chemické fakultě Lundské univerzity. Později navázal na svou vědeckou dráhu. Tak se potkal s Josefem Michlem, který byl rovněž činovníkem KAN, ale stačil oddoktorovat a emigroval ještě v roce 1968 přes Dánsko do USA. Ten působil na University of Utah v Salt Lake City jako docent (associate professor), a mohl tak pamětníka pozvat na stáž. Oba krajané spolu navázali vědeckou spolupráci, a pamětník proto v sedmdesátých letech pendloval mezi Utahem a Lundem. Ivan Jonáš v roce 1979 odešel z akademické půdy do světa průmyslu. Nějaký čas žil v Americe a od roku 1980 pracoval ve Švédsku třiadvacet let jako technolog pro LM Ericsson AB.

Poručíkem československé armády

Za opuštění vlasti a svedení k témuž své vlastní manželky byl pamětník odsouzen ke dvěma a půl letům vězení. Zároveň s vyrozuměním o odsouzení mu do Švédska rodiče, kteří už coby penzisté vyjíždět mohli, přivezli také papír od vojáků ze stejného roku, kde stálo, že byl povýšen na poručíka Československé armády.

V roce 1984 požádal o to, aby ho propustili z československého občanství, aby tak mohl uplatňovat občanství švédské i před československými úřady. Musel zaplatit jednu měsíční mzdu československé vládě a tím se stal „propuštěncem“ a Švédem. Téhož roku vyrazil poprvé od emigrace do Prahy a oslavil s maminkou Vánoce. Na otcův pohřeb v roce 1981 ještě nesměl. Vzpomíná, že Praha se mu zdála ošklivá, ale s lidmi se cítil blízko. Přesně obráceně, než jak si to představoval. Od té doby jezdil do Československa poměrně často, navzdory tomu ho revoluce v roce 1989 zaskočila. Nečekal, že přijde tak brzy. V roce 1991 se znovu stal československým občanem a na patnáct let i českým podnikatelem. Švédské občanství si však ponechal.

Jakmile si pamětník zajistil živobytí, začal být opět politicky činný – byl ve spojení s Pavlem Tigridem a s Jiřím Pelikánem a pokoušel se podle zkušeností z Prahy zmenšovat rozdíl mezi opozicí levou a pravou – ovšem dosti neúspěšně. Poslední účastníkova protirežimní akce ve Švédsku byla demonstrace na podporu Charty 77 – právě v onom roce 1977 v Lundu. Té se paradoxně zúčastnila pouze švédská komunistická strana, která se potom rozpadla. Pamětník k tomu humorně dodává, že výsledkem jeho českého boje bylo to, že rozštěpil Komunistickou stranu Švédska. Odštěpená prosovětská část švédské komunistické strany následně zanikla.

Putina do Haagu!

„Já jsem se vždycky snažil o nějakou spravedlnost, já jsem byl idealista, co se týče společnosti a světa, kde žiju nebo chci žít. A vždycky to, co jsem dělal, mělo vést k tomu, aby ta společnost kolem byla spravedlivá a inkluzivní, spojující, a ne rozdělující. K tomu pak přibylo i to, aby vůbec vydržela, protože my si na tomhle světě žijeme dost nad poměry. To je taky docela vážné.“

Pamětník se v devadesátých letech angažoval ve věci válek v bývalé Jugoslávii, speciálně Bosny, která podle jeho slov na agresivní nacionalismus svých sousedů doplatila nejvíce. „Já jsem měl vždycky pocit, že když člověk něco málo dělá, tak to má nakonec třeba vliv i na svět v tom velkém  měřítku.“ V souvislosti s podporou mnohonárodnostní Bosny se spolu se skupinou švédských intelektuálů účastnil i založení politické strany – Sarajevolista – před prvními švédskými volbami do Evropského parlamentu v roce 1995. „Jenomže když pak přišlo už druhé ruské vraždění v Čečně v roce 1999 – a já jsem tam chodil sám s plakátem ‚Putina do Haagu!‘ po ulici před ruskou ambasádou, nikdo další tam už nebyl a dělal jsem to několik dní – už mě to začalo unavovat. Tak jsem si řekl, že s tím světem už já zase tak moc nepohnu. A tím pádem mě už ani moc nebaví si o politice povídat, abych nebyl jako ten dědek v hospodě, co každému vykládá politiku.“

Rád bych dopsal rodinnou kroniku

V současnosti se věnuje zahradě, své plachetnici, cestuje po Evropě, učí se italsky a zpívá bas ve sboru. Od revoluce se podílí na české a slovenské krajanské činnosti ve Švédsku a rovněž byl předsedou krajanského spolku a místopředsedou svazu všech těchto spolků. Na Moravě vydal útlou sbírku básní s názvem Severské předjaří. „Psát je úžasné dobrodružství a potěšení. Bohužel taky řehole určená pro mnohem pilnější a odhodlanější lidi, než jsem já. Ale stejně bych si ještě strašně přál dopsat rodinnou kroniku v duchu garcíovsko-rushdiovského magického realismu ‚Reakcionáři a kontrarevolucionáři aneb Na špatné straně barikády‘.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století