The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Kristina Jojková (* 1941)

• narozena v roce 1941 v obci Lukové, okres Sanok, v jihovýchodním Polsku

• rodiče ukrajinské národnosti

• roku 1946 útěk na Slovensko před zvyšujícím se tlakem polského režimu

• rok pobytu na východním Slovensku u příbuzných

• roku 1947 rodina utekla do Prahy

• v roce 1955 otec uvězněn za ukrývání řeckokatolického faráře

• odsouzen na dva roky

• v roce 1965 zahájila studium na Přírodovědecké fakultě UK

• v letech 2003–2006 předsedkyní Sdružení Ukrajinek v ČR

• v roce 2016 je v důchodu, žije s manželem v Praze

Dětství v neklidných časech

Kristina Jojková, za svobodna Kaminská, se narodila 11. prosince 1941 jako první ze tří dětí ukrajinským rodičům v obci Lukové, okres Sanok v jihovýchodním Polsku.

Narodila se přímo na linii fronty. Z jedné strany Sověti, z druhé Němci. Vzpomíná na rodičovská vyprávění o začátku a konci války: „Naši se mnou, tříměsíčním kojencem v náručí běželi třicet kilometrů, aby se zachránili. Maminka vzpomínala na tu hrůzu, když se obyvatelstvo schovávalo na samotách v horách nebo v bunkrech na polích (krechtech, sklípcích na brambory) a němečtí vojáci je tahali ven a křičeli na ně, že kolaborují, a pak zase na ně totéž řvali Sověti. Z vyprávění maminky si ještě vzpomínám, jak se schovávali tři měsíce u cizích, a když už se chtěli vrátit, lidi je varovali, ať tam nechodí, že už se po nich Rusové ptali: ‚A kdo je ten buržuj?‘“

Vlastní vzpomínky se vynořují až s příchodem do městečka Wola Michowa, blízko hranic se Slovenskem, v kraji Lemků (ukrajinského etnika horalů, jež je typické pro oblast bieščadského pohoří). Rodina se sem v únoru 1945 přestěhovala, protože tam otec získal práci při obnově státní správy a k tomu od státu malý domek. Dětská mysl vnímá jen to pěkné – malé přívětivé městečko s pracovitými a družnými horaly, krásné lesy, hory tak akorát, dobrácký pes Burko, polské holčičky v sousedství, se kterými si mohla hrát, před domkem zahrádka, pod ní jez na potoce a za potokem měl tatínek kancelář.

Do šťastného času dětství postupně pronikaly první zprávy o neštěstích a krutostech. Poválečné Polsko si národnostní menšiny a etnika nepřálo, budovalo národní stát. Spory a boje o toto trojhraniční území trvaly už mnoho let, teď se k nim ještě přidala upevňující se totalitní moc. „Začali obcházet komisaři ze sovětské Ukrajiny a přesvědčovat lidi, hlavně ty bohatší hospodáře, aby se přestěhovali na Ukrajinu. A jeden hospodář, jehož jméno už si nepamatuji, který měl velké hospodářství, protože byl za prací v Americe, a byl také dost dobře technicky vybaven, spakoval rodinu a majetek a odjel na Ukrajinu. Už někde za Lvovem přišel o všechno, ženu a dvě dcery mu odvezli někam do kolchozu a on se pak po letech vrátil zpátky, k sobě domů, už jenom umřít. Vyprávělo se to u nás v rodině…“   

Tlak se stupňoval a napětí rostlo. Pár prvních dobrovolných vysídlenců už nemělo následovníky, protože ze sovětské Ukrajiny nepřicházely lákavé zvěsti. Podle diktátu z Varšavy a z Moskvy se tedy muselo přistoupit k tvrdším metodám. Třeba k zastrašování. „Někdy v zimě 1946 chodily skupiny polského vojska po rodinách, ať se vystěhují. Ještě to nebyla ta akce Visla (polská operace Visla – násilné vystěhování ukrajinské národnosti a etnika, jaro 1947 – pozn. ed.), pořád ještě ‚jen dobrovolné‘ vystěhování. Přišli také k nám a jeden z těch vojáků vyprávěl, jak nějakou rodinu někde vyháněli a ona se bránila, tak jí zabil dítě v kolíbce. Že mu jen tak zakroutil krkem, prý to křuplo a bylo po něm. Strašně jsem se ho bála. Za kopcem vysídlili a potom vypálili celou vesnici Maniów, pamatuji si tu noční červenou oblohu. Lidé se už báli, utíkali na vozech i pěšky, většinou je odváželi do oblastí na severozápadě Polska, odkud před tím odsunuli Němce. Hodně lidí utíkalo do Československa, mířili hlavně na Opavsko.“ 

V okolních horách stále operovaly sotně Ukrajinské povstalecké armády a polská armáda je vytlačovala jen s malými úspěchy. Přičítala to podpoře obyvatel, hlavně těch ukrajinské národnosti. Docházelo k četným krveprolitím na obou stranách, včetně obětí v řadách obyvatel. „8. května 1946 přijeli pro tatínka, vzali taky dědečkova bratra a vyvezli je nad rokli. Bylo to polské vojsko s policií. Nad tou roklí je svlékli do naha a celý den je v té rokli nad řekou vyslýchali, jestli mají styk s tou Ukrajinskou povstaleckou armádou, vyhrožovali, že je zastřelí a hodí do řeky. Nakonec je večer pustili, nic jim neprokázali a řekli, že prý si ještě přijdou pohovořit,“ vypráví pamětnice.

Už jdou! Máte dvacet minut!

„Druhý den, 9. května 1946, maminka seděla na přízemním okně a zašívala a já jsem si hrála na lavičce pod tím oknem. Tatínek přišel od kostela, kde byl ten jeho úřad, ten už byl ale spálený Ukrajinskou povstaleckou armádou. Po silnici přijížděl vůz, tažený koňmi, seskočil pán, byl to Polák a volal na nás: ‚Už jdou! Máte dvacet minut! Někoho tam zabili.‘ Tatínek energicky vešel do domku, vzal těchto pár fotografií, vzal dokumenty, bochník chleba, dvě konzervy, maminka na to otevřené okno položila to vyšívání, na svoje šaty si oblékla ještě jedny šaty, do malého kufříku dala dvoje mé šatičky, vzala mě za ruku a nasedly jsme na vůz. Přidal se tatínek a už jsme jeli.“

V plánu bylo vydat se za příbuznými: „Bylo to patnáct kilometrů od hranic, jeli jsme jako na návštěvu, na pohraniční styk. Před tím byl do vesnice Vydraň u Medzilaborců přidělen na faru tatínkův starší bratr, řeckokatolický farář. S ním na faře bydlel ještě mladší bratr s manželkou a dítětem a matka těch bratrů, moje babička. Na hranici proběhla kontrola, tatínek hovořil s celníky, že jedeme jenom na návštěvu, otevřel konzervu, ukrojil chleba a nabídl jim. Tatínek pak říkal, že z toho měl nervy úplně nadranc, protože nevěděl, jak to dopadne. Ten pán s tím vozem se na hranicích rozloučil a my už jsme pokračovali přes Palotu do Vydraně pěšky. Z kopce jsem pak viděla strýčka vycházet v té jeho sutaně a běžela jsem k němu.“

Útěk na poslední chvíli. Otcův strýc to nestihl. Později ho krutě mučili a jeho těhotnou manželku se čtrnáctiletým synem deportovali na Sibiř. Cestou ji, rodící, vyhodili z vlaku na nástupiště někde za Lvovem, syn strávil ve vyhnanství 30 let. „Babiččina sestra přišla domů a našla vyvražděnou rodinu zastrkanou ve stohu slámy, ji samotnou chytli a zavřeli. Za nic, nevinnou. Už nechtěla nikdy být v Polsku Ukrajinkou, tak strašně se bála. Strýce, který měl za ženu Polku, zavraždili Poláci, i s dvěma dcerami.“ Od té doby se přestalo v rodině mluvit polsky, i když všichni polsky uměli a otec znal a zpíval rád polské národní písničky.

Běženci blízko domova

Ilegálních přechodů hranic přibývalo. Obyvatelstvo pod tlakem polské armády a milicí a za přispění sovětské NKVD utíkalo před brutalitou vysídlovacích akcí do nejbližšího Československa a tam se schovávalo v příhraničních lesích. Československá armáda, národní bezpečnost a místní Finanční stráž vraceli uprchlíky, tu s větším, tu s menším úspěchem zpátky do Polska. 

Kristina s rodiči zůstala u strýce na faře až do jara 1947. Postupně dostávali další nedobré zprávy z domova, který byl jen kousek odtud, za kopcem. V noci často lemovalo hranici zlověstně rudé nebe od požárů polských vesnic. Sama neví, nepamatuje si, jak se otci podařilo obhájit tak dlouhou návštěvu v rámci pouhého pohraničního styku. Kontrol ze strany československých orgánů bylo nepočítaně a podezření z podpory banderovců se stále vznášelo ve vzduchu.

V bezprostředním okolí lesů kolem Medzilaborců se ukrývalo asi tři sta lemkovských horalů uprchlých z Polska. Vypátrala je tam armáda s Finanční stráží a nutila je k návratu zpět. Lemkové odmítali s tím, že raději zvolí smrt než návrat. Bylo jim tedy slíbeno, že budou moci zůstat v okolních vesnicích, když vystoupí ze svých úkrytů. Svůj slib armáda nesplnila. „Příhraniční silnice vedla pod tou naší farou k hraničnímu přechodu do Polska a do Sovětského svazu. Když uprchlíci vyšli z lesů, obstoupil je konvoj armády a vedl je k té hranici. Já jsem to přímo neviděla, ale viděla jsem reakce dospělých. Byl tam zrovna na návštěvě u strýce otec Sabol z řeckokatolické církve a ten, když to viděl, tloukl hlavou o zeď: ‚Bože, jak se na tohle můžeš dívat?‘ Ti slovenští vojáci plakali, nesli děti v náručí, pomáhali těm starým, co měli, jim dali, podávali jim jídlo. Horalé byli odevzdaní, zubožení po tom pobytu v lese, chudí, na skutečný útěk neměli peníze, jeden měl krávu, jeden koníka, druhý vozík nebo trakař, některé staré lidi nesli ti vojáci na zádech. Taková hrůza to byla!“

V dubnu 1947 začala polská operace Visla. Celé vesnice s obyvateli ukrajinské národnosti, včetně usedlostí a osad etnických enkláv Lemků a Bójků, byly obklíčeny polskou armádou a milicemi a obyvatelstvo bylo deportováno buď na sovětskou Ukrajinu, nebo na severozápad na nová území po odsunutých Němcích. Zůstávalo jen otázkou času, kdy rodina dočasně přebývající na vydraňské faře bude vrácena do Polska a odtud, v lepším případě, „jen“ deportována neznámo kam. Někdo z místních, kdo pracoval v Praze, jim poradil: „Jeďte do Prahy, tam seženete práci i pomoc.“

I ty vže tut, Tadeju?

Přesně rok po útěku z Polska, 9. května 1947, odjela Kristinina rodina z Vydraně do Prahy. Vzpomíná na první dojmy z velkého města, kde viděla poprvé v životě auto, na cestu tramvají z „Wilsoňáku“ na Žižkov nádherným slunečným dnem až do tiché Jeseniovy ulice, kde měl otec známé. Ukrajinsko-česká dvojice, Stefan a Boženka, jim od první vítací věty „I ty vže tu, Tadeju?“ (Ty už jsi tady, Tadeáši?) až po ubytování pomáhala jak v prvních chvílích, tak i později, ve všech praktických věcech, potřebných pro začátek života v novém prostředí.     

Vše bylo jiné a lepší. V běžném životě i v komunikaci s úřady vnímali větší pochopení, uvědomovali si kultivovanější a vstřícnější jednání, ochotu pomoci, poradit, nikdo je neponižoval, nikdo se jich, jako předtím na Slovensku, nebál. Celkově cítili přátelskou atmosféru Žižkova, klidné pražské čtvrti plné řemeslníků a dobrých sousedských vztahů, kde se všichni znali. I když to alespoň z počátku nebyl žádný komfort. V jedné místnosti jich spalo sedm. Otec si ale velmi brzy našel práci u místního truhláře a sehnal malý byt, kde už bydleli sami. Maminka čekala bratra, rodina se uklidnila a začala normálně fungovat. Jen smutek ze vzpomínek na přestálé hrůzy a na ty, kteří zahynuli, zůstával.  

Bylo třeba se sblížit s okolím. „Děti hrály na ulici kuličky a já jsem jim vůbec nerozuměla, když mě malá holčička, Květuška se jmenovala, vzala za ruku, sedly jsme si na bobek a ona mi ukazovala – to je kulička, to je důlek, to je dům. Můj první učitel českého jazyka. Byla jsem šťastná, že mě děti mezi sebe vzaly. Lidi v domě a okolí drželi nejdřív dištanc. Tatínka znala fůra lidí mezi imigranty a bylo u nás tedy dost rušno, když u nás přespávali. Často už ani nebylo místo a museli spát i pod postelí. Jednou přišla paní Marková z domu a řekla: ‚Dejte děti spát k nám.‘ A tak nám začali sousedsky pomáhat.“

Pronásledování a věznění

Otec byl ve spojení se skupinou farářů v kostele svatého Klimenta v Karlově ulici. Měli kontakty na ministerstvo zahraničí a pomáhali uprchlíkům zařídit si doklady. Rodiče byli také bez dokladů, a protože přišli z nebezpečné a velmi kontrolované oblasti, nechali si poradit, aby využili repatriace volyňských Čechů a získali tak papíry snadněji. Jak se zdejší poměry blížily k Únoru, nevypadalo to pro Ukrajince nijak dobře a rodiče, stejně jako řada tehdejších pražských Ukrajinců zvažovali odchod do Kanady. Na Slovensku probíhala politická krize spolu s pronásledováním řeckokatolické církve, přesto se strýc farář odmítal vystěhovat, ani mladší bratr se nedal přesvědčit a otec zase nechtěl odjet bez nich. Po „horkém slovenském podzimu“ byli oba bratři o Vánocích roku 1947 zatčeni. Z odchodu do Kanady tak definitivně sešlo.

„Mladšího strýce zavřeli na rok a půl v pracovním táboře někde v Ilavě. Na Slovensku zůstala babička se snachou a vnukem. Nesměli nám do Prahy dát vědět. Místní pošťák ale tajně poslal telegram a tatínek je přivezl do těch našich 12 metrů na Žižkov. Vzal si ještě jednu práci, čistil lokomotivy, aby uživil obě ty rodiny,“ vypráví pamětnice.

„Starší strýc, farář, zmizel a dlouho jsme o něm nevěděli. Maminka ho hledala všude po celém Slovensku, po věznicích v Košicích, Prešově, Bratislavě a znovu v Košicích. Tam ji na ulici oslovil neznámý pán, že prý je bachař a strýce zná a ví, že v košické věznici je, ale že prý to mamince asi neřeknou. Byl vězněn bez soudu. Jak dlouho toto období trvalo, to už nevím. Nevím ani, jestli byl jednou odsouzený nebo dvakrát, ale pamatuji si, že v roce 1953 proběhl v Bratislavě velký soud. Byla jsem tam s maminkou a tehdy malým bratrem. Maminka ho chodila kojit z té soudní síně, já ho pak hlídala venku v kočárku. Strýc byl obviňován ze spolupráce s lidmi na útěku do Kanady. Svědčili proti němu nějací kočovní cikáni, ale bohužel i jeden místní učitel. Strýc dostal devět let Leopoldova.“

Na přelomu roku 1954 stáli rodiče před těžkým rozhodnutím. Jeden ze slovenských řeckokatolických farářů se několik let skrýval před pronásledováním. Střídal různá místa za pomoci dalších lidí. Otec byl také požádán, aby pomohl. Kristina vzpomíná, jak o tom mluvili s maminkou. „‚Schovávají jednoho faráře a potřebují ho k nám aspoň na čtrnáct dní ukrýt. Já to odmítnout nedokážu, ale když mě chytnou, tak mě zavřou.‘ A maminka na to řekla, že to nemůžeme odmítnout. Nebyl u nás čtrnáct dní, ale půl roku a i můj malý bratr věděl, že má říct ‚Schovejte se, otče‘, když někdo zvonil.“ 

Ukrývaný farář byl později zatčen a 22. srpna 1955 ráno si přijeli také pro otce. Později se rodina dozvěděla, že ho udal jeho nejlepší kamarád, učitel. Celou dobu ho sledoval, všechno fotografoval a oznamoval. Otec se dostal do Ruzyně a měl z toho být velký proces. Že se nakonec nekonal v zamýšleném rozsahu a že i tresty byly mírnější, lze možná přičíst proslulému Chruščovově projevu v roce 1956 o kultu osobnosti. Farář dostal čtyři roky, otec dva. „Když se tatínek vrátil z té věznice, na Kulaťáku náhodou potkal toho pana učitele, neodpověděl mu na pozdrav a on ten večer skočil z okna, neunesl to,“ říká pamětnice.

Když si na to vzpomenu, vždycky mi tečou slzy

„Když tatínka sebrali, chodila jsem na brigádu. Pracovala jsem o sobotách a nedělích v pérovně Hostivař a tam, když se lidé dozvěděli, že maminka zůstala sama se třemi dětmi, tak mi vedoucí připisoval hodiny a já přinesla výplatu pět tisíc. Neumím ani říct, co to bylo za peníze. Vždycky když si na to vzpomenu, tečou mi slzy. Lidi z pérovny mě zvali k sobě domů, nabízeli jídlo a různou drobnou pomoc. To všechno nám pomohlo přežít toho tři čtvrtě roku, kdy maminka nemohla nikde sehnat práci. Později mi vyprávěla, jak ji brali na výslechy v noci autem do Brd. Vyhodili ji z auta, za chvilku ji zase zatáhli do auta, jindy zase pro ni přišli do práce, později našla místo v podniku SPOFA, sebrali ji, a ona vůbec nevěděla, jestli a kdy se vrátí, a doma tři děti a babička nemocná na srdce. Zastal se jí i kádrovák, řekl jí, že jestli by jí ještě někdo obtěžoval, ať mu to řekne, že on zakročí. Vždycky se najdou hodní lidé, i mezi nimi. Maminka byla silně věřící, byla sirotek, vychovaná jeptiškami, po celou dobu se modlila a ono jí to dodávalo takovou sílu, že oni na ni nemohli.“

O prvních smutných Vánocích, kdy byli bez otce, se objevila dvojice, pán a paní. Přinesli peníze, maso, ovoce, všechno, co je potřeba na Vánoce. Byla to ukrajinská sbírka. Postáli chvíli v předsíni a byli pryč. Skoro jim nestihli poděkovat a zeptat se na jméno. Po mnoha letech ji Kristina náhodně potkala. Spřátelily se a Kristina pomáhala paní Anděle v osamělém životě až do jejích posledních dnů.

„Na střední školu, tehdy jedenáctiletku, jsem byla přijatá ještě před tím, než tatínka zavřeli. Chodila jsem na Sladkovského náměstí a od září zhruba do března každý pátek a pak jednou za čtrnáct dní mě paní ředitelka vždycky v 11 hodin volala ‚na kobereček‘. Kázala mi, abych si laskavě uvědomila, že otec byl zavřený pro velezradu. Podle mě se jednalo o můj chystaný vyhazov ze školy. Naštěstí k tomu nedošlo, možná kvůli uvolnění po tom Chruščovově projevu. Jednou už jsem to nevydržela a odpověděla jsem jí, že tatínek nic neudělal, jenom se u nás schoval řeckokatolický farář: ‚Podle ústavy máme svobodu vyznání a vy byste to měla vědět. Když vás za války zavřeli jako Židovku, taky jste byla nevinná.‘ Od té doby už mě nevolala, ale nedoporučila mě ke studiu na vysoké škole, nepodepsala mi přihlášku. Na vysokou jsem se dostala až v roce 1965. To už jsem byla vdaná a měla jsem dvě děti.“ Kristina vystudovala biochemii a našla ve svém oboru celoživotní uplatnění.

Dozvuky temných časů pronikly až do generace vnuků. Se začátkem studií měl problémy i její syn, když se v roce 1981 málem nedostal na vysokou, ačkoliv měl velmi dobré studijní výsledky. S jeho kádrovými materiály přišly na školu i materiály jeho dědečka, jak Kristině prozradil jeden z pedagogů. Rozčilená matka se dobrala spravedlnosti až na ministerstvu školství. „Sice až do Martina, ale na vysokou školu se nakonec dostal. Ale byl to boj,“ dodává dnes už s úsměvem.

Život spolkový

Někdo ze známých ji pozval do tělocvičny na Vyšehradě do tanečního kroužku. Nebo to byl sborový zpěv? Nic jí to neříkalo, neměla do toho vůbec chuť, ale nakonec pozvala českou kamarádku a šly. „Potkala jsem tam svého budoucího manžela, kterému bylo tehdy 23 let, takže to bylo v roce 1958. Když jsme se tam všichni sešli, bylo nás celkem kolem dvaceti. Většina Ukrajinci a zbytek kamarádi Češi. Shodli jsme se, že se nám tam původně nikomu nechtělo, ale až tam jsme zjistili, že je to fajn, protože jsme na tom všichni stejně. Už jsme sice byli sžití s českým prostředím, ale přece jenom to bylo jiné. Když někdo něco namítal proti Ukrajincům, tak jsme to všichni stejně těžce nesli.“

Sbor svatého Vladimíra shromažďoval kolem sebe aktivity pražských Ukrajinců a bylo to jedno z mála míst, jaká tehdejší režim umožňoval, dokonce i mírně podporoval. Koncerty, zpěv při mších v kostele svatého Klimenta, večery Ševčenkovy poezie, novoroční oslavy, ale také společné vzpomínky, oživlá paměť i povědomí o ukrajinských stopách v českých dějinách. Ale kdo by na nějaké stopy myslel? Vše se „zesovětizovalo“ do té míry, že místní už dávno přestávali rozlišovat, kdo je Ukrajinec a kdo Rus.

Jak známo, sdílená starost je starost poloviční a i to člověka vede do houfu stejně „postižených“. Ještě několik uprchlických vln přineslo nové příchozí, včetně té poslední. Kristina s těžkým srdcem vnímala a vnímá pejorativnost označení „Ukrajinec“ jako někoho nižší kategorie, někoho, kdo může uklízet, i když vystudoval medicínu, anebo pokládat dlažbu, ačkoliv je to magistr farmacie. V roce 2003 byla oslovena s nabídkou vedení Sdružení Ukrajinek v ČR. Chopila se tohoto úkolu a svědomitě ho plnila po dobu tří let.

Ohlédnutí

Co ji vedlo zpět do kraje dětství? Kouzlo bieščadských polonin, s dlouhými výhledy do krajiny osamělých usedlostí a vesniček se starodávnými dřevěnými cerekvemi? Nebo člověk podvědomě stále jaksi nevěří, že se ta hrůza opravdu stala, a musí se jet znovu přesvědčit? „Táhlo mě to tam moc a zjistila jsem, že nejsem sama, kdo se tam vrací. Pan Jan Kurak, také vysídlenec, napsal dokonce knížku o Woli Michowej. Píše v ní: ‚Pro obyvatele Bieščad, kteří od věků žili na tomto území, každá píď země, každá mez, každý kousek lesa byly to nejdražší. Během věků přes tato území přešla různá neštěstí, cholera, mor, hladomor, hordy tatarské, vojska Rákócziho, vojska ruská, obě světové války. Ukrajinští horalé se z těchto neštěstí vzpamatovali a znovu vybudovali z ruin svoje domy a žili dál na své pradávné zemi. Ale nastal stalinismus a zničil všechno, co bylo lidské, Bieščady se změnily v pustinu. Budování etnicky čistého státu zničilo tisíce lidských existencí, politika realizovaná prostřednictvím vysídlení celé populace nenávratně zničila všechno, kulturu, tradice, obyčeje.‘ Psy s sebou do vyhnanství nikdo nebral. Hlídali prázdné statky a usedlosti, dokud je vlci neroztrhali.“

Smutek vysídlené krajiny je nepopsatelný, je to smutek z nenávratně přerušeného toku staletími budovaných, užitečných a smysluplných věcí a dějů. „Chtěla jsem vidět faru ve Vydrani a projít znovu cestu přes Palotu až do Wole Michowé. I bez ukazatelů jsem to místo poznala, ani nevím jak, snad podle řeky a potoka. Zůstala jen stará stodola našeho souseda, vedle teď bydlí místní lesník a tomu jsem ukazovala – tady byla synagoga, tady lesní chata, tady pila, gmina a za ní kostel, tamhle škola. Z našeho domku zůstaly jen základy. Najednou na mě dolehla taková tíseň, že jsem musela pryč.“

Domov, krajina v srdci

Povídáme si o tom, kde má vlastně člověk domov v diaspoře, o tom, že domov nejsou jen čtyři stěny nebo jedna ulice, a shodneme se, že základem pocitu domova a vztahu k němu je rodina. „Vždycky jsem obdivovala tatínka. On pocházel z dvanácti dětí a byl velmi talentovaný. Krásně zpíval a nebýt našeho běženeckého života, určitě by svůj talent uplatnil. Byl velmi organizačně schopný, lidi ho měli rádi a on byl schopen pro ně mnoho udělat a taky pro ně hodně riskovat. Když jsme byli ještě v Polsku a on se dozvěděl, že Židi, kteří se ukrývali v lesních jeskyních, jsou v ohrožení, neváhal a jel je v noci na koni patnáct kilometrů varovat. Tím je zachránil. Bylo to obrovské riziko. Vždycky jsem z něho čerpala sílu a optimismus. On často říkal: ‚Nic se neděje. Dokud máme dvě ruce, máme život.‘ Neměla jsem nikdy pocit neštěstí nebo smutku, že nemám žádné hračky jako jiné děti, vždycky u nás vítězil optimismus. Rodina znamenala velkou oporu. Vše, co prožívali rodiče, jsem sdílela s nimi. Byl to pro mě obrovský dar, pomáhal mi celý život povznášet se nad malichernostmi.“

Domov může být i melodie, vůně tradičního jídla, vše, co stojí za to sdílet, těšit se z toho a předávat dál. „Nevím už přesně, který to byl rok, ale byly to Vánoce, kdy jsem zaslechla ukrajinskou koledu a pod oknem stálo asi dvacet lidí, ti přátelé, Ukrajinci, co tady v Praze byli, přišli na Štědrý den k nám. Nebylo si kam sednout, seděli po zemi, tiše se zpívaly koledy a byla to nádhera. Tam se ukázalo, jak se lidi dokážou podpořit, jak je to k sobě táhlo. Ukrajinci jsou zpěvní, v rodinách se hodně zpívalo a přitom se vařilo. Třeba vareniky (taštičky z tenkého těsta) s různou náplní, na Vánoce ne masovou, ale tvarohovou nebo zelnou. Taky holubce (masová směs s rýží v zelném listě), to se dělá vždycky celý hrnec pro hodně lidí.“

Shodneme se na tom, že brát lidem jejich domov je těžký zločin. „Člověk by měl žít tam, kde se narodil a vyrůstal, a když se rozhodne odejít, musí to být jeho vlastní rozhodnutí, jeho vlastní vůle. Když je to vynucené, vyvolá to v lidech zlost, vzdor a nenávist. Myslela jsem na to, když jsem v televizi viděla záběr z války v bývalé Jugoslávii, jak voják oknem zastřelil ženu, která vařila u sporáku. Neuvěřitelný situace, jak když se lidi zblázní. 

Jen za uplynulý víkend jsem se náhodně potkala se třemi Čechy a Češkami, kteří mají jednoho z prarodičů ukrajinské národnosti. Jsme v našem prostoru všichni už tak namíchaní, že je komické bavit se o tom, kdo je jaké národnosti, natož aby z toho vyplývala nějaká nadřazenost s právem rozhodovat o jiných.

Nikdy jsem nezatajila, že jsem původem Ukrajinka, ale zároveň prohlašuji, že nikde jinde než tady v Čechách už bych nechtěla žít. Dokonce tvrdím, že je to nejlepší místo pro život na světě. Klidná kotlina, tak akorát, co člověk potřebuje, nicméně když se něco zlého děje na Ukrajině, prožívám to a bojím se. Pořád mám snahu vysvětlovat všem, jak je to opravdu s Ukrajinou.“