The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Jirous (* 1944  †︎ 2011)

Když nastal takzvanej převrat, já tomu říkám Velký listopad, tak jsem byl v kriminále

  • narozen 23. září 1944 v Humpolci

  • v letech 1963-1969 studium kunsthistorie na FF UK v Praze

  • do roku 1971 redaktorem časopisu Výtvarná práce, poté se živil manuálně

  • od roku 1969 uměleckým vedoucím rockové skupiny The Plastic People of the Universe

  • v obddobí normalizace kapela přichází o profesionální status, stahuje se do „podzemí“

  • v roce 1973 po hospodském incidentu s příslušníkem StB zatčen a odsouzen k prvnímu nepodmíněnému trestu

  • roku 1976 spolu s desítkami dalších představitelů undergroundu zatčen a spolu s dalšími obžalován tentokrát výhradně za kulturní aktivity

  • soudní proces s Plastic People coby exemplární příklad potírání nezávislých kulturních aktivit v komunistickém Československu sjednotil představitele tehdejšího roztříštěného disentu, což ve výsledku dalo vzniknout prohlášení Charty 77

  • v komunistických žalářích s přestávkami strávil více než osm let života

  • naposledy odsouzen počátkem roku 1989 za sepsání petice „Tak dost!“

  • na svobodu propuštěn na amnestii prezidenta republiky 25. listopadu 1989

  • vedle psaní teoretických statí a organizačních aktivit v neoficiální kulturní sféře se věnoval i vlastní poetické tvorbě, autorem ceněných básnických sbírek Magorovy labutí písně, Magor dětem a dalších

  • roku 2006 mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Jaroslava Seiferta

  • zemřel 9.11.2011 v Praze

Ivan Jirous vystudoval v letech 1963-1969 kunsthistorii na Filozofické fakultě UK, následně začal pracovat ve čtrnáctideníku Výtvarná práce. Koncem šedesátých let se nadchl pro rockovou hudbu, rozpoznal, že se zrodila nová oblast umění, nový způsob uměleckého vyjádření. Nejdřív začal spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, roku 1969 se stal (nehrajícím) vedoucím legendárních The Plastic People of the Universe (PPU).

To už bylo po sovětské okupaci Československa a KSČ měla brzy zahájit čistky. V roce 1971 byl zakázán časopis Výtvarná práce, Jirous se od té doby živil v dělnických zaměstnáních. Roku 1973 šel poprvé do vězení: v pražské hospodě zazpíval s kamarády sokolskou píseň, v níž nápěv „žeňte Prusy z Prahy“ vyměnili za aktuální „žeňte Rusy vrahy“. Přitom se nepohodl s jakýmsi agresivním opilcem, z něhož se vyklubal agent Státní bezpečnosti. Příhoda skončila u soudu, kde dostal Ivan Jirous dvanáctiměsíční trest.

Rockové kapely musely na počátku normalizace projít politickou kontrolou a získat tzv. přehrávky, bez nichž nesměly veřejně vystupovat. PPU se odmítli přizpůsobit, glejt nedostali – a byli nuceni „odejít do podzemí“. V první polovině sedmdesátých let uspořádal Ivan Jirous řadu ilegálních koncertů a „I. festival druhé kultury v ČSSR“. V roce 1975 vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv.

Roku 1976 se konal v Bojanovicích opět nepovolený II. festival druhé kultury. Po něm byli zatčeni členové PPU a mnozí další undergroundoví hudebníci. V září 1976 stál Ivan Martin Jirous před soudem spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem. Jeho kulturní aktivity mu vynesly osmnáct měsíců vězení. Na podporu undergroundu se tehdy vůbec poprvé sjednotily různorodé opoziční skupiny, což předznamenalo vznik Charty 77. Ivan Jirous ji podepsal ihned po propuštění z kriminálu. Po pouhých sedmatřiceti dnech svobody byl znovu zatčen, obviněn z pobuřování a odsouzen na osm měsíců za výtržnictví. Odvolal se a výsledkem bylo, že dostal ještě o deset měsíců vězení více.

Po propuštění v dubnu 1979 se znovu zapojil do neoficiálního kulturního života, publikoval řadu textů v samizdatu, napsal i podstatnou část prózy Pravdivý příběh Plastic People. Na podzim roku 1981 ho policie zatkla kvůli vydávání samizdatového časopisu VOKNO a za mříže šel na tři a půl roku. Trest si odbýval ve Valdicích, kde také vznikla jeho sbírka Magorovy labutí písně, která patří k nejsilnějším dílům české poezie.

Ani po propuštění Jirousův zápas s režimem neskončil. V březnu 1989 byl odsouzen k šestnácti měsícům vězení kvůli petici „Tak dost!“, odsuzující zločiny komunismu v padesátých letech a zavraždění disidenta Pavla Wonky. Až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul.

Vedle zmíněných textů vydal Ivan Martin Jirous řadu básnických sbírek, knižně vyšly jeho publicistické texty, eseje i dopisy. Za sbírku Magorovy labutí písně získal Cenu Toma Stopparda, v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku. V roce 2006 mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Jaroslava Seiferta.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Michal Šmíd)