Miroslav Jirounek

* 1955  

  • „Tak tam byl (myšleno na mladoboleslavském gymnáziu, pozn. red.) jiný komunistický zametač, jmenoval se František Nerad. Byl to člověk až fanaticky důsledný v plnění příkazů svých politických nadřízených. Nevím, zdali to byl přímo estébák, každém případě s nimi spolupracoval, donášel na všechny profesory. Chodil po škole. Kluci, kteří měli delší vlasy, tak je za ně tahal a smýkal. Když měl někdo křížek na krku, tak mu ho strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti osmnácti vzalo. Ten kluk byl shodou okolností můj kamarád. Jmenoval se Milan Kundret. Naši rodiče shodou okolností hráli spolu mariáš. Znali jsme se z jiného prostředí, blízko a soukromě. A tomuhle klukovi, který byl neagresivní, takový cvalík, měl na krku Panenku Marii nebo křížek, nevím. Tak ředitel mu to strh a já jsem mu řekl, že na to nemá právo, protože svoboda vyznání je zaručena. Následovalo několik pohovorů v ředitelně a poté podmínečné vyloučení jenom z boleslavské školy. Řekl mi, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam...“

  • „Kolem Charty samozřejmě ten podpis znamenal strašně moc. Tak člověk si řek, tak konečně, obrazně, jsem vám mohl dát jednu do čenichu, vy komouši. A tady to máte. Už nebudu nic skrývat a nic tutlat, už nebudu vybírat slova atd. Na jedný straně. Pak se to ukázalo s odstupem dneska už téměř čtyřiceti let možná jako rozhodující moment osvobozující. Ta cesta dál byla do značný míry předurčená. Následovaly jenom kotelny, práce lesního dělníka, navážel jsem nějaká plátna v textilce, uklízení, odečítání vodoměru. Takový ty práce ze společenského hlediska podřadné. V druhý polovině sedmdesátých let se rodily moje první děti, nakonec jich mám pět. Mezi léty 78–81 se narodily první tři. Moje žena byla s dětmi doma. Pracoval jsem za mizernej plat. Uklízel jsem za 800 korun v divadle na Vinohradech. Pak jsem za 1500 korun topil v Anežském klášteře. A z toho žilo pět lidí. Bylo to velmi těžký. Nějak jsme to přežili, ale moje žena na to nevzpomíná ráda, protože ona vedla domácnost a bylo to na hranici bídy.“

  • „V Boleslavi nebylo možno tam prakticky sehnat zaměstnání. Proto jsem víceméně odešel do Prahy. Dojížděl jsem třeba do kotelny. V Boleslavi to prostě nešlo. V Praze se člověk přece jenom trošičku ztratil. Bylo tam několik výslechů, který skončily celkem záhy. Já jsem si u výslechu dělal poznámky. Byl jsem předvolán k informativnímu výslechu. Věděl jsem, že mám právo si poznámky dělat. Ten estébák mi to vytrh. Já jsem řek, že pokud nemám zákonné právo, tak nebudem pokračovat dál. Chvilku to bylo ostrý. Měli svýho ranaře, pak svýho ‚psychologa‘, hodnýho hocha. Ten ranař křičel, že mi rozbije hlavu o topení. Z hodnýho hocha se kupodivu vyklubal spolužák ze základní třídy. To snad stojí za zmínku – na základní škole seděl v první lavici žák Husák a žák Zelenka. Oba byli o hlavu menší než všichni ostatní. A vždycky, když se hlásili, tak museli povyskočit a třepotat ručkou, aby je bylo vidět. A jeden z nich, když jsem byl předvolán těsně po Chartě k jednomu z prvních výslechů, tak seděl najednou proti mně, poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já jsem mu říkal: ‚Co blbneš, Vláďo?‘ Já jsem nedoved přehodit tu výhybku. A Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Dneska má – myslím, že se jmenuje Hrubý – v Boleslavi speditérskou firmu. Celkem úspěšnej estébák to byl. Ten naopak na mě cenil zuby. Říkal, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu řek, ať to zkusí, a on to nezkusil, kupodivu. Byla to bláznivá statečnost nebo nedostatek soudnosti. Fakt je ten, že některý lidi opravdu zmydlili. Zkopali je a odvezli třicet kilometrů za město a vyhodili je v lese. A nebylo jich málo. Nevím, proč to neudělali v mým případě. Ale prostě neudělali. Jedno z vysvětlení je, že oni si nejraději a nejúspěšněji pochutnávali na lidech, kteří se báli a kteří jim toho i hodně pověděli. Vím, že když jsem šel z jednoho z bytových seminářů od Ládi Hejdánka ještě s nějakou holkou, tak u vchodu ve Slovenské č. p. 11 nás zastavili dva příslušníci. Lustrovali nás, zapsali si občanky. Pak přišlo pozvání na StB v Praze 6, někde to bylo pod Markétou. Já jsem tam byl asi dvacet minut a tu holku tam ždímali šest hodin. Smyslem jejich práce bylo samozřejmě získat co nejvíc údajů. Když viděli, že to nejde anebo že by to stálo přílišnou námahu, tak prostě nepokračovali dál. Někdy mně chtěli dát přes držku, protože jsem po nich chtěl, aby mi proplatili cestovní výlohy, to už je nějak zarazilo, říkali, že to už je silný kafe.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 30.04.2015

    (audio)
    duration: 02:13:17
  • 2

    Praha, 15.05.2018

    (audio)
    duration: 01:03:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy jsem nelitoval, jsem šťastný, že to takhle probíhalo

5.	Polovina 90. let.- na výletě do Jabkenic.
5. Polovina 90. let.- na výletě do Jabkenic.
photo: archiv pamětníka

Miroslav Jirounek se narodil 3. srpna 1955 v Kladně Marii a Bohumilu Jirounkovým. Rodina se záhy přestěhovala do Mladé Boleslavi. Zde pamětník navštěvoval základní školu a začal chodit na gymnázium. V rodinném prostředí nasál lásku ke kultuře a k tradici první republiky. Hrál výborně na housle, s úspěchem absolvoval řadu soutěží. Duchovně jej výrazně ovlivnil mladoboleslavský evangelický farář Alfréd Kocáb. Hudebně spolupracoval s jeho synem Michaelem. Přelom v jeho životě znamenala sovětská okupace v roce 1968. Nesmířil se s důsledky normalizace a osobně kritizoval ředitele mladoboleslavského gymnázia Františka Nerada, který brutálním způsobem omezil na škole svobodu projevu a vyznání. V roce 1973 byl vyloučen z gymnázia, nakonec dálkově maturoval na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze. V roce 1975 byl přijat na pražskou konzervatoř - obor dirigentství, po půl roce byl však i přes výborný prospěch vyloučen. Studia nakonec dokončil dálkově - bylo mu to umožněno na základě intervence Komise pro lidská práva v Ženevě, které napsal dopis. Prošel mnoha dělnickými zaměstnáními včetně topení v Anežském klášteře. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V listopadu 1989 se zúčastnil zakládající schůze Občanského fóra v Praze. Dočkal se satisfakce - byl uznán jako účastník 3. odboje. S ženou Michaelou má pět dětí.