The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jirmus (* 1945)

• narozen 18. dubna 1945 ve Velenicích, v okrese Nymburk

• v 50 a 60. letech byl svědkem kolektivizace zemědělství v rodné obci

• jeho strýc vstupu do JZD dlouho odolával

• pamětník nemohl studovat techniku, vystudoval proto zemědělskou školu se specializací mechanizace

• aktivní sportovec, fotbalista v nižších ligách

• pracoval v JZD v rodných Velenicích

• od roku 1993 soukromě hospodařil

Jako malý kluk viděl, co se s rodnými Velenicemi i zemědělci děje pod nadvládou Komunistické strany Československa. Do vsi jezdily agitky přesvědčovat drobné hospodáře ke vstupu do družstva a největší sedlák musel ze vsi odejít. Moci ve Velenicích se ujali dva podle pamětníka nepříliš schopní lidé. A to zformovalo celoživotní negativní vztah Jaroslava Jirmuse ke komunistům.

Hlídky před zlými imperialisty

Jaroslav Jirmus se narodil 18. dubna 1945 ve Velenicích, v okrese Nymburk. Jeho maminka Růžena, rozená Šukalová, i tatínek František Jirmus byli celý život zemědělci, rodina byla věřící. Od Stalinovy a Gottwaldovy smrti v roce 1953 začal malý Jaroslav vnímat, co se na vesnici děje. V tu dobu přijížděly k nim do Velenic agitky, které se snažily přesvědčit jednotlivé sedláky, aby vstoupili do jednotných zemědělských družstev. „Strejda měl ve hnoji zapíchnuté patery vidle a přistavený vůz. Když agitka přišla, tak jim řekl: ‚Budu se s vámi bavit, ale až mi pomůžete naložit.‘ A paničky na vysokých podpatcích rychle zmizely a bylo to,“ vypráví zážitek z dětství Jaroslav Jirmus. U pana Dědka, který bydlel v kopci, ale podle pamětníkových vzpomínek měla návštěva agitky méně úsměvný konec. Sedlák prý zrovna vyšel z chlívku a měl v ruce sekyru. Agitka to interpretovala tak, že na ně Dědek zaútočil, a ten skončil na sedm let v Jáchymově. Největší sedlák ze vsi Brtek, který měl pětadvacet hektarů, musel Velenice opustit. 

K rodičům Jaroslava Jirmuse agitka nepřišla, protože měli jen čtyři hektary. Rodiče do družstva později vstoupili. „Ono se to na té vesnici strašně měnilo. Rok, dva byli v družstvu, pak zase vystoupili, protože s tím byli nespokojení. Podíl politiky, který se dostal do naší vesnice, se dostal do rukou lidí, kteří to neuměli a byli to hajzlové,“ nebojí se drsnějšího označení pamětník. Zejména díky tomu, kdo stál v čele obce a družstva, vnímali jeho rodiče v padesátých letech, že se společnost nevyvíjí dobrým směrem. Tatínek, když se třeba při poutích dostal do nálady, vykřikoval, koho komunisti okradli. Neobešlo se to bez následků. Asi třikrát byl odsouzený a pak už si dal podle vzpomínek svého syna pozor. K dětství Jaroslava Jirmuse patřily také dětské hlídky při žních. „Když nastaly žně a družstvo začalo mlátit, tak oni mlátili tak asi do půlnoci. My kluci jsme hlídali, aby nám imperialisti úrodu nezapálili nebo nezničili. To jsme chodili po vsi po půlnoci ve tmě a báli jsme se víc než kdokoli jiný,“ usměje se pamětník.

Vůdčí osobnost

Základní školu v prvních pěti letech absolvoval v rodné obci a další roky chodil na druhý stupeň do Dymokur. Tam začal hrát závodně fotbal a věnoval se i jiným sportům. Pak chtěl jít Jaroslav Jirmus studovat elektrotechniku do Pardubic. „Dopadlo to tak, že si mě den před odevzdáním přihlášek zavolal ředitel školy, že soudruzi, ti dva zmetkové od nás, si nepřejí, abych šel na takovouhle školu, a že můžu jít jedině na zemědělskou,“ přibližuje okolnosti rozhodování o své budoucnosti. Zvolil si proto Střední odbornou školu zemědělskou v Mladé Boleslavi se specializací mechanizace. Vzhledem ke špatné dopravní dostupnosti bydlel na internátě a domů se na necelých dvacet čtyři hodin dostal jen jednou za čtrnáct dní. Už odmalička býval podle svých vzpomínek Jaroslav Jirmus vůdčí osobností ve vrstevnických kolektivech. Nejinak tomu bylo i na střední škole. Vyjednával s ředitelem školy lepší vybavení pro internát, organizoval brigády, ale třeba také odpolední čaje s nedalekou střední zdravotnickou školou, byl aktivní v ČSM. Už na základní škole začal hrát závodně fotbal a sportu věnoval velký díl svého času i na střední škole. Díky své aktivitě dostal od ředitele školy přihlášku do KSČ. Vstoupit do strany ale odmítl. „Nebyl jsem přesvědčený, že to, co v té době existovalo na politické scéně, je dobře,“ odůvodňuje pamětník své tehdejší rozhodnutí. V šedesátých letech 20. století nepřišlo podle Jaroslava Jirmuse uvolnění režimu, spíše se projevila jeho únava. Následovalo ochladnutí dobrých vztahů s vedením školy a on jen tak tak odmaturoval.

Jedním ze spolužáků, ale i spolubydlících z internátu byl Jaroslavu Jirmusovi pozdější vysoký představitel KSČ Miroslav Štěpán i jeho neformální poradce Viktor Pázler. „Nevýrazný kluk, který se oproti nám uměl učit. My jsme mu říkali ‚šprt‘. Učil se, učil se, učil se. Neznal, co je to holka, neznal žádný sport,“ charakterizuje středoškoláka Miroslava Štěpána pamětník. Přes rozdílné povahy se z obou mladíků posléze stali přátelé a Jaroslav Jirmus poznal i celou Štěpánovu rodinu. Miroslav Štěpán v době svého věznění a po něm přestal jezdit na srazy spolužáků, které pamětník pořádal od počátku osmdesátých let, posléze se zase mezi své kamarády z mládí vracel. S pamětníkovou rodinou udržoval Miroslav Štěpán přátelské vztahy po dlouhá léta. I proto Jaroslav Jirmus nesouhlasí s jeho uvězněním. „Byl to kariérista. Tomu, co říkal, nevěřil,“ myslí si o svém dávném kamarádovi. Někteří spolužáci se Miroslavu Štěpánovi báli jít na pohřeb. „Já ty jeho politické eskapády toleruju. Někdo to dělat musel. Jednou vládnou ti, podruhé jiní. A buď je budeme tolerovat, nebo budeme nadávat. Nic víc se u politiky nedá dělat,“ míní Jaroslav Jirmus. 

Nadaný fotbalista

V době, kdy byl ještě na střední škole a jeho starší bratr na vojně, spáchal náhle sebevraždu tatínek Jaroslava Jirmuse. Proč se tak stalo, je dosud pro rodinu záhada. Po maturitě šel pamětník na umístěnku dělat mechanizátora do rodných Velenic a zároveň si podal přihlášku na vysokou školu zemědělskou, kam byl přijat. „Jenomže mě tam hrozně rozčilovala vojenská služba. Každé pondělí jsme se převlékli do kopřiváků a cvičili jsme,“ říká s tím, že po dvou semestrech studium přerušil a šel v roce 1965 na dva roky na vojnu. Přidělen byl do Rakovníka. Hned při cestě k holiči zaslechl, jak se jeden z důstojníků ptá, zda někdo z nováčků umí hrát fotbal. Přihlásil se. I díky tomu se dostal na technickou opravnu pluku. Celý přijímač strávil na hřišti Dukly Rakovník. Na konci prvního měsíce vojny jel v posledním voze vojenské kolony. Auto se řítilo rychlostí téměř 70 km/h a převrátilo se. Pád vozidla ze srázu zbrzdily koruny stromů a Jaroslav Jirmus měl vážně poraněnou čelist. Možná i tahle nehoda zarazila jeho slibnou kariéru fotbalisty. Po rekonvalescenci ho oslovili z TJ Rudý říjen Kněževes, jejímž se stal kapitánem. Na vojně působil také jako plukovní fotograf. Kromě detailních snímků cest, kudy se měli vydávat vojenští řidiči, nebo snímků z vojenských cvičení jeho služeb využívali k fotografování svých rodin i důstojníci. Díky tomu měl na vojně dost peněz a lepší zacházení. 

Když mu v roce 1967 skončila vojna, v Kněževsi velmi stáli o to, aby tam zůstal. Vrátil se ale fotbalově do Dymokur a osobně do Velenic. Zakrátko ho přetáhl klub z vyšší fotbalové ligy, z Městce Králové. Za jeho přestup zaplatili Dymokurům 150 Kčs a své nové posile našli práci ve Výkupu Městec Králové ZNZ. Rozjížděl tam výrobu tvarovaných krmiv, na starosti měl asi sedm skladů a veškerou techniku. Krátce před 21. srpnem 1968 se pamětník seznámil s dívkou, která pracovala na telefonní ústředně. Bála se, chodil ji utěšovat, až se v roce 1970 vzali. „Když jsem se jednou v noci vracel z rande, tak jsem se dostal za ruské vojenské auto. To jsem měl sevřený zadek. Jeli jsme dva kilometry lesem a oni na mě mířili. Já blbec na motorce jel za nimi. Kdyby to zmáčkli, nikdo by ani nevěděl, kdo mě odpráskl,“ zvážní Jaroslav Jirmus při vzpomínce na sklonek léta roku 1968. S přítomností sovětských vojsk se špatně smiřoval. Velenice měly nařízenou družbu se sovětskými letci z Milovic. Místní myslivci museli také na každý hon pozvat čtyři sovětské důstojníky. Šedesátník Vinogradov se Jaroslava Jirmuse jednou zeptal, jak nahlíží na Sovětský svaz. „No, pětačtyřicátý rok osvoboditelé – a teď okupanti,“ odpověděl mu podle svých vzpomínek Jaroslav Jirmus. „On mě chytil a mačkal mě tam. ‚Jsi první člověk v téhle republice, který mi to řekl. Ptal jsem se tolikrát a nikdy mi nikdo tohle neřekl,‘“ dodává pamětník.

Povinné družby se sovětskými vojáky

Vzpomíná také, že u nedalekých Netřebic havarovalo sovětské vojenské letadlo. „To jsme jednou takhle s manželkou seděli doma a ozval se hrozný burácivý rachot. A manželka se ptá, co se děje. Já říkám: ‚Padá letadlo.‘ Najednou bum, rána a ticho. Tak jsme vyběhli z baráku a viděli jsme na západě záři. Rusákům spadlo u Netřebic do prasečáku Su. Urazilo vrchol na krmných zásobnících. Pilot se zachránil. Vystřelil se asi padesát metrů nad zemí a spadl do stohu. To ho zachránilo,“ vzpomíná Jaroslav Jirmus. Když se později setkal na další z povinných družeb se sovětským důstojníkem Kozirevem, dozvěděl se od něj, že kdyby se někomu z československých civilistů při nehodě letadla něco stalo, skončili by všichni sovětští vojáci na Sibiři. Popisuje také, jak si sovětští důstojníci absolutně nevážili běžných vojáků nebo jak někteří sousedi se Sověty šmelili. Sám měl s některými jednotlivci dobré vztahy. Dokonce při jeho svatbě v roce 1970 mu nad průvodem přeletěla letadla řízená piloty z Městce Králové. 

V práci ho zlákal k sobě do STS, tedy Strojní a traktorové stanice, její vedoucí. Tam také absolvoval prověrky. „Nikdy jsem neřekl, že bych s tím souhlasil. Ale abych mohl funkci vykonávat dál, tak mi tam zástupce ředitele napsal: ‚Ale s přátelstvím se Sovětským svazem souhlasí,‘“ vzpomíná Jaroslav Jirmus, jak odpovídal na otázku, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Víc se ho neptali, všichni věděli, jaké názory má, a zároveň ho uznávali jako osobnost. To však neznamená, že by měl vždy všechno bez problémů. „Já jsem vždycky přišel skoro o všechny prémie. Já jsem jim na rovinu řekl, co si myslím. Byl jsem tak sám proti sobě, ale nelituju toho,“ dodává pamětník. Někdy se mu povedlo se férových příplatků domoci. Musel kvůli tomu ale osobně na ústředí. V roce 1972–1973 se dostal na středisko dopravy, kde se posléze stal zástupcem vedoucího. „Měli jsme měsíc prosinec před sebou, měli jsme splněný plán. Naopak jsme ještě půjčovali ostatním střediskům. Tak jsme to zabalili a vyhrávali jsme po všelijakých štacích,“ ilustruje, jaká byla organizace práce v sedmdesátých letech. V roce 1975 přešel Jaroslav Jirmus do Velenic, kde se utvářelo Kooperační uskupení 7, jehož se stal vedoucím. „Bylo to už pěkné období. Stres z padesátých let a z roku 1968 – to všechno tak nějak zmizelo a lidi si byli blízko,“ říká pamětník. 

Absence legitimace nakonec kariéru zarazila

Vliv politiky už byl na vsi podle jeho zkušeností minimální. Přesto když se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let slučovaly Velenice s Dymokury, dostal za úkol sloučit mechanizační střediska. Nemohl ve své funkci kvůli chybějící stranické knížce pokračovat. A to i přesto, že se účastnil večerních kurzů marxismu-leninismu na VUML, což byla jeho úlitba režimu. Nadále si udržoval i víru. Do kostela sice chodil jen na Vánoce, na Nový rok a někdy o poutích, ale kdykoli potřeboval, zajel si za farářem do vedlejší Činěvsi, aby si popovídal. „Za čtvrt hodiny mě vyháněl. Říkal mi: ‚Jeď, nebo budeš mít průšvih.‘ Nikdy jsem neměl,“ dodává s úsměvem Jaroslav Jirmus. Když družstvo zakoupilo dojicí techniku z NDR, bylo potřeba se soudruhům ze spřátelené země věnovat. Nikdo ze zaměstnanců JZD ale neuměl německy. Na pomoc byl proto povolán právě farář Lukeš, který německy uměl a během noci se naučil potřebnou odbornou terminologii. Delegaci se pak věnoval dva týdny. Když vyjel na reciproční setkání do východního Německa, byli činovníci družstva pokáráni, že duchovního s sebou za hranice vzali. 

V osmdesátých letech podle pamětníka nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo schylovat ke konci režimu. To, co slyšel ve vysílání rušených rozhlasových stanic ze zahraničí, sděloval často v práci. Někteří mu vyčítali, že se jedná jen o propagandu. Zlom v podobě listopadu 1989 byl pro Jaroslava Jirmuse nečekaný. Dostal zpátky rodinné polnosti. K efektivnímu hospodaření ale potřeboval více půdy. Hájil tak u restitučních soudů zájmy spousty malých restituentů, od nichž si posléze půdu propachtoval. Nicméně po nějaké době se začalo dít to, že drobní vlastníci prodávali svá políčka velkým zemědělským podnikům. Jaroslav Jirmus, který začínal v roce 1993 na 230 hektarech, jich tak za nějakou dobu měl jen 150. „Pro nás menší to byl problém. S námi se jednalo strašně,“ říká, ale konkrétnější být nechce. „Když jsem do toho vstupoval, tak jsem si myslel, že budu dělat zemědělství tak, jak jsem byl zvyklý z domova. Takže jsem začal s prasátkem, se čtyřmi jalovicemi a měl jsem tři lidi,“ popisuje své začátky. Posléze měl 135 kusů dobytka. Platby od mlékáren se však ukázaly jako problematické a také kvalita mléka oscilovala. Potýkal se s krádežemi jak hospodářských budov, tak třeba rodinného domu. Tu a tam mizel dobytek přes noc z pastvy. Hovězí tedy utlumil a věnoval se pouze vepřovému. Jaroslav Jirmus byl ve svém hospodářství aktivně činný do roku 2019. V jeho stopách se rozhodli pokračovat vnuci. Svou celoživotní činorodost ale Jaroslav Jirmus krotit nedokázal. Po konci aktivního podnikání se rozhodl objíždět se zpěvem domovy seniorů nebo menší sešlosti. Je mu také líto, jak dopadlo zemědělské školství. Budoucnost tohoto odvětví má podle něj hodně otazníků.

Důležité podle něj je, aby se měli lidi rádi a dokázali se na sebe usmát. „Když se jeden člověk na druhého usměje, tak mají v tu chvíli k sobě o něco blíž,“ myslí si Jaroslav Jirmus. „Můžete si číst, co chcete, poslouchat, koho chcete, ale udělejte si svůj názor na věc,“ uzavírá své vyprávění pamětník.