The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Jiříčková (* 1946)

• narodila se 4. června 1946 v Ostravě

• její otec Oldřich Korpas za války spolupracoval s odbojem

• v roce 1954 byl Oldřich Korpas odsouzen k deseti letům za velezradu, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii

• v roce 1961 byl Oldřich Korpas uvězněn na dalších sedm let

• rodina čelila šikaně a perzekuci

Měla patnácté narozeniny. Slunce hřálo do oken a za tři týdny měly začít prázdniny. Tatínek se toho dne vrátil z noční hodně unavený. Než se šel prospat, přivítal se s dětmi a políbil svou ženu. V jedné místnosti jich bylo devět. Nejmladší Toník spokojeně oddychoval v kočárku. Měla patnácté narozeniny. Byl to den, na jaký se nezapomíná. Spokojeně dopila kakao. Pak se ozvalo bušení na dveře a křik. Do bytu vtrhlo několik mužů v kabátech a kloboucích: „Tady Státní bezpečnost. Kde je Oldřich Korpas? Okamžitě ho vzbuďte, půjde s námi!“ Než tatínka odvedli, zavázali mu oči. Rozloučit se nesměli. Jeden z kabátů naštvaně kopl do kočárku: „A ještě tohohle smrada tady mají!“

Tatínek pomáhal partyzánům

Anna Jiříčková přišla na svět 4. června 1946 jako druhé ze sedmi dětí Oldřicha a Ludmily Korpasových. Rodina žila v Ostravě, kde Oldřich pracoval jako technický úředník ve Vítkovických železárnách. Během války se zapojil do protinacistického odboje. Rodina o jeho ilegální činnosti nikdy nic nezjistila, protože o ní nemluvil. Z dostupných materiálů lze zjistit, že Oldřich Korpas s největší pravděpodobností pomáhal partyzánské skupině Lenka, operující na Vysočině. Odtud totiž pocházela jeho manželka Ludmila a Oldřich ji, ač v době druhé světové války již žili společně v Ostravě, sem v roce 1944 i s čerstvě narozenou Ludmilou ukryl před hrozbou častého bombardování a tušeného příchodu osvobozenecké fronty. Nacismus padl. Za rohem však číhala další totalita, jež měla do života Korpasových zasáhnout silou vichřice.

Vnímala jsem jenom tmu

Dětství se neslo v duchu lásky a klidu. Rodina byla silně věřící: „Tatínek patřil k lidovecké straně a zároveň byl důležitým činovníkem Orla [katolická tělovýchovná organizace]. A jak krásně uměl nachystat Vánoce! Vždy si nechal všechno až na poslední chvíli. Stromeček, dárky, abychom my děti měly překvapení, že to všechno nosí Ježíšek.“

S Vítězným únorem roku 1948 však přišly potíže. Oldřich odmítl vstoupit do strany, zůstal věrným členem Československé strany lidové, kterou však po gottwaldovském puči komunistická strana pozřela a doživotně internovala její dva nejvyšší představitele – Jana Šrámka a Františka Hálu. A žalář brzy čekal i na Oldřicha. Komunistům zatím stačilo, že jej nechali vyhodit z práce i z bytu. Rodina se přestěhovala na ostravskou Kutuzovovu ulici – do tmavého přízemního bytu bez koupelny: „Byla to výpověď s půlročním odkladem, ale už brzy stál před naším domem náklaďák, z toho vylezli chlapi a začali stěhovat. Nikoho se neptali. Maminka se snažila zabalit narychlo nějaké věci a oni nosili a nosili. Pamatuji si, že v tom novém bytě jsem vnímala jenom tu obrovskou tmu, okna v přízemí stínily okolní domy.“  

První Vánoce bez tatínka

Oldřich Korpas nemohl kvůli svému kádrovému profilu sehnat zaměstnání. Nakonec se mu poštěstilo – ostravské Urxovy závody sháněly schopného technika pro výstavbu destilačních baterií. A rodina dostala i nový byt. V říjnu 1954 se provoz destilace rozjel naostro. Dva měsíce nato si pro Oldřicha do práce přišla Státní bezpečnost. Před Urxovými závody si často hrávaly jeho děti, čekajíc až vyjde z brány. Toho dne se však nedočkaly. Jen Anna si všimla černé volhy, která v jednu chvíli projela kolem. Že v ní sedí tatínek s pouty na rukou a že jej uvidí až za dalších šest let, zatím netušil nikdo z nich. Byly dva dny před Štědrým dnem. Anna s nejstarší Liduškou musely stromek s dárky nachystat samy.

Brzy po Oldřichově zatčení a uvržení do ostravské vazební věznice zazvonili u Korpasových znovu muži v kabátech. Domovní prohlídka. „Vtrhlo k nám takových šest až osm chlapů a vyházeli, co se dalo. Měli jsme doma část původní orelské knihovny. To jim vadilo hodně. Vyrabovali a zabavili to všechno, včetně Špalíčku národních písní a říkadel Mikoláše Alše. A nejhorší bylo pozorovat je, jak ty knihy šlapají a skáčou po nich, aby se vešly do kufru. Chtěli nám vzít i sešity z náboženství a prvouku a pořád se ptali, na co máme ty svaté obrázky. A když jsme si ty svoje věci bránili, byli na nás zlí,“ vzpomíná Anna Jiříčková.

Nesměli jsme si dát pusu ani se obejmout

Oldřich Korpas byl nejprve odsouzen k osmi letům kriminálu za velezradu. Ale protože režim věděl, že se před rokem 1948 významně angažoval v katolickém Orlu, přidal mu soudce další dvě léta. „Prý za to, že kazil mládež,“ dodává pamětnice. V jáchymovském lágru, kam Oldřicha odsoudili, byla na první návštěvě Ludmila s jedenáctiletou Liduškou a strýcem Josefem. Ten zajistil hotel na přespání, ale o čtvrté ráno je vyhnali na ulici. Když takto prochodili několik hodin venku, přiblížil se čas návštěvy. Trvala deset minut: „Maminka mi potom říkala, že se ho strašně lekla. Byl oteklý a vypadal dost nemocně.“ Liduška o tom, co spatřila přes malé mřížované okénko v návštěvní místnosti, nechtěla mluvit nikdy.

Anna viděla otce poprvé po jeho přeložení z Jáchymova do Opavy. „Měl z dolů podlomené zdraví a také potřebovali člověka – šikovného technika. Seděli jsme u stolu, uprostřed kterého byla síť, přes kterou jsme si nemohli dát pusu a ani se obejmout. Měli jsme s sebou nějaké fotografie a chtěli jsme je tatínkovi ukázat, ale museli jsme je nejdřív dát bachařovi, který z nich pár vybral a teprve pak je mohl vidět tatínek. Byly to hrozné chvíle, nic pěkného pro dítě. A takové návštěvy byly jednou za čtvrt roku,“ říká Anna Jiříčková.

Nemáme na jídlo, modlete se, děti

S otcovým uvězněním ožily zlé jazyky. Anna, která chodila nakupovat, často ve frontě zaslechla: „Kde na to berou?“ Když si Korpasovy děti hrály venku s kamarády, stávalo se, že z okolních oken zaznělo: „Tomáši, Franto, Jakube, okamžitě domů!“

Pro Ludmilu Korpasovou bylo nemožné sehnat zaměstnání. Byla ženou politického vězně a i přes značný nátlak se s ním odmítala rozvést. Nechtěli ji vzít ani jako uklízečku. Rodina žila na hranici existenční chudoby. Jediným příjmem byly peníze strýce Josefa Doležala, který u Korpasových bydlel. Jednou jel na služební cestu a Ludmila zůstala doma s pěti dětmi a posledními drobnými mincemi v ruce: „Maminka tehdy řekla: ‚Děti, modlete se, prosím, mám už jen na zítřejší mléko a chleba.‘ Tak jsme se modlili. A já jsem na druhý den pro to šla do obchodu. Když jsem se vrátila, viděla jsem ve schránce obálku. Když jsme ji vyndali, našli jsme uvnitř stokorunu.“

Ludmila bojovala s chudobou všemi zbraněmi. Občas od někoho dostala staré oblečení a snažila se jej vyspravit a přešít na svoje děti. Nosily záplatované „štrample“, jak se na Ostravsku říká punčocháčům – a ve škole během převlékání se do tělocviku pak byly terčem posměchu ostatních.

Nekažte si život, děti dáte do dětského domova

Krátce po Oldřichově uvěznění se Ludmile začal dvořit jeden z příslušníků Státní bezpečnosti. Chodil na návštěvy a přemlouval ji, ať se nechá rozvést: „Nekažte si život, vždyť on pozbyl občanská práva a nebude do toho moct mluvit. Děti dáte do dětského domova a začnete nový krásný život.“ Anna mu během návštěv musela vařit čaj: „Když byl u nás, maminka vždy seděla zhroucená na gauči. Jednou u toho byla babička a řekla mi: ‚V žádném případě mu do čaje nedávej cukr. Kdyby se divil, pověz, že jsem řekla, že už žádný cukr nemáme!‘“ Po čase návštěvy ustaly. Po čase se také vrátil domů Oldřich Korpas. Z deseti let si odseděl šest – a pak jej propustili na amnestii. Domů si přinesl mučivé vzpomínky a zuby ve skleničce.

Když jsem byla u výslechu, babička se za mě modlila

„Po tatínkově návratu začala naprostá idyla. Chtěl nám všechno vynahradit a brával nás na výlety, třebaže jsme neměli pořád dost peněz. Tak jsme se jako děti střídali. Já jsem s ním byla na cyklistickém výletě u šikmého kostela na Karvinsku,“ vzpomíná Anna Jiříčková a dodává k tomu: „Idylka trvala rok, když si pro tatínka znovu přišli.“

Oldřicha Korpase zatkla StB v den Anniných patnáctých narozenin. Zrovna spal po noční. Odvedli jej se zavázanýma očima a rovnou do vyšetřovací vazby. Důvodem bylo „porušení ochranného dohledu“ a údajné ilegální styky s bývalým spoluvězněm Jiřím Pokorným, který seděl za to, že v 50. letech tajně vyučoval náboženství. „Ty styky byly asi takové, že pan Pokorný tatínkovi dohodil práci na šachtě a tatínek mu za to vypomáhal tak, že pan Pokorný si u nás chodil vyprat. Vždy přinesl prádlo a já jsem to prala a také vyžehlila. Vždy mi dal za to nějakou korunu. S tatínkem se vůbec nevídali, pracovali v protisměnách. A jednou za měsíc se potkali na policejně služebně, kde se museli oba, v rámci ochranného dohledu, hlásit,“ vypravuje pamětnice, která se kvůli prádlu pro Jiřího Pokorného jednou ocitla i na vyšetřovně ostravské StB. Měla patnáct let, když ji předvolali. Doprovodit ji šla babička, ta, která odmítla osladit estébákův čaj. A prý se celou tu hodinu, co výslech trval, procházela před domem a modlila se za svou vnučku.

Na stěně byla krev a vedle někdo křičel bolestí

Už samotný dům krajské správy StB působil na Annu děsivě. Poté, co se za ní zabouchl katr, vedli ji dlouhou chodbou do místnosti s třemi muži a jednou židlí pro vyslýchaného. Na zdi viděla připevněné prkno, okolo kterého byly na stěně vidět stopy zaschlé krve. Z vedlejší místnosti se ozývaly rány a nelidský řev. „Byla jsem strašně vyděšená. Přestala jsem mluvit. Pak se jeden z nich zvedl a odešel to vedle zklidnit. Vyhrožovali mi, chvílemi se snažili být milí. Ptali se mě na to praní pro pana Pokorného a lichotili mi, že už v patnácti zastanu všechny domácí práce. Pak řvali, že ponesu následky. Řekla jsem jim, že mluvím pravdu, tím jsem se hájila, pravdou,“ vypravuje Anna Jiříčková, která se v tu dobu také hlásila na střední zdravotnickou školu, ale kvůli případu jejího otce byla žádost předem zamítnuta ředitelem základní školy. Když jej Anna po čase potkala a zeptala se ho, proč to udělal, začal křičet: „Co si o sobě vůbec myslíš? Že jako vystuduješ a potom budeš posílat zprávy do Vatikánu?!“ Rodina si totiž víru uchovala i v těchto nelehkých časech a tím, že pravidelně navštěvují bohoslužby, se Korpasovi nikdy netajili.

Tatínek se ocenění nedožil

Anna místo studia nastoupila rovnou do práce. Zaměstnání sehnala v lékárně jako sanitářka. Po dvou letech se jí podařilo získat povolení k dálkovému studiu na zdravotnické škole pro lékárenské laboranty v Brně, kde ve svých jednadvaceti letech úspěšně odmaturovala a dále se živila ve svém oboru. Několikrát musela zaměstnání změnit. Pracovala na ekonomickém oddělení Hydrometeorologického ústavu či jako telefonistka anebo v zemědělské laboratoři. V roce 1985, kdy již byla provdaná za Pavla Jiříčka, s nímž vychovala tři děti, odešla kvůli podlomenému zdraví do předčasného důchodu.

Oldřich Korpas byl propuštěn v roce 1968. Ve Valdicích si odseděl zbytek původního trestu a k tomu dva roky navíc. V devadesátých letech zemřel na rakovinu, uznání účasti v třetím odboji a čestného občanství města Ostrava se však nedožil. Anna Jiříčková žila v době natáčení rozhovoru v Orlovicích na jižní Moravě.