The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mark Jirásek (* 1957)

• narozen 21. srpna 1957 v Karlových Varech

• v roce 1974 se vyučil chladírenským mechanikem

• roku 1980 nastoupil na základní vojenskou službu k vojenské pracovní jednotce v Mostě

• pohyboval se v prostředí severočeských „baráků“ a undergroundu

• v roce 1980 podepsal Chartu 77

• dva roky nato emigroval do USA

• v letech 1985–2014 v USA podnikal

• roku 2014 se vrátil do České republiky

• v době natáčení (2025) žil v Karlových Varech

Mark Jirásek (původním jménem Miroslav) se nedokázal smířit s bezprávím a brutalitou komunistického režimu, ve kterém vyrůstal. Ovlivněn událostmi roku 1968, politickými diskuzemi dospělých, které jako dítě poslouchal, a skutečností, že jeho otec podepsal 2000 slov, se  rozhodl i on komunistickému režimu postavit a připojil se ke karlovarskému undergroundu. První střet s orgány komunistické státní moci zažil poté, co ho s kamarády příslušníci Sboru národní bezpečnosti poprvé zmlátili na koncertě hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Odpor vůči režimu se v něm po několika dalších podobných událostech stupňoval. 

Naději a víru v možnou změnu politických a společenských poměrů ucítil v okamžiku, kdy se mu do rukou dostala Charta 77. Po jejím podpisu se naplno zapojil do protikomunistického odboje a Chartu 77 začal šířit mezi veřejností. Jezdil na „baráky“ manželů Princových nebo ve svém bytě zorganizoval koncert Pepy Nose, kam pozval také básníka Heřmana Chromého. Výslechy Státní bezpečností, udávání a domovní prohlídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Po podpisu Charty 77 pak cítil stále větší tlak a hrozbu další perzekuce. V okamžiku, kdy definitivně ztratil naději, že ho v komunistickém Československu čeká smysluplná budoucnost, se rozhodl odejít.  

Trikoloru nosil hrdě

Mark Jirásek, narozený 21. srpna 1957, vyrůstal od svých šesti let po rozvodu rodičů u babičky Alžběty Jiráskové ve Staré Roli u Karlových Varů. Dětství měl složité, ale rád vzpomíná na zážitky s kamarády, kterých měl díky své otevřené a vstřícné povaze vždy dost a se kterými ho pojí přátelství dodnes. Ve škole mu v páté třídě učitelé díky jeho rošťácké a neposedné povaze začali po vzoru Čeňka Jirsáka z knihy Bylo nás pět říkat Čendo. Od té doby mu nikdo z jeho okolí jinak neřekne. 

Doma u babičky si už v dětství díky intenzivním diskuzím o politice, které vedla s jeho otcem, tvořil pozdější silný a pevný politický názor. „Babička byla poctivá komunistka, která to myslela ve všem dobře,“ vzpomíná. Jeho otec však naopak zastával tvrdý protikomunistický postoj. Byl mezi více než sto tisíci občany a stovkami veřejně známých osobností, kteří v roce 1968 podepsali manifest 2000 slov, jenž vyšel na podporu probíhajících reforem. 

V jedenácti letech na Marka Jiráska silně zapůsobila euforie a nadšení Pražského jara, kdy se znovu stal svědkem horlivých diskuzí dospělých o tehdejších politických a společenských změnách. Vnímal také obrovské zklamání, které přišlo se srpnovou okupací. Prvním dojmem, který si z invaze vybavuje, je okamžik, kdy Karlovými Vary projížděly tanky. „Cinkaly všechny skleničky a lidé zatahovali okna dekami… Nikdo nevěděl, co bude,“ vypráví. Následující dny v televizi sledoval demonstrace a lidi stavějící okupačnímu vojsku do cesty barikády. V té době ještě cítil naději, že lidé budou za svobodu bojovat. „Ale naděje zhasla hodně rychle, protože jsme neměli šanci,“ vzpomíná.  

Karlovy Vary na několik dní obsadily převážně sovětské jednotky. Jednotky východoněmecké armády zůstaly v záloze před hranicemi. Sovětští vojáci ve městě napáchali značné škody. Zničili Dvorský most, který se zřítil poté, co na něj vjely čtyři tanky najednou. Podobně jako v jiných městech se i občané Karlových Varů sovětským vojákům postavili a snažili se blokovat ulice. Měnili nápisy na budovách, aby vojáky zmátli. Strhávali sochy včetně velké sochy rudoarmějce u Lázní V. 

Mark Jirásek vzpomíná, jak hrdě chodili s kamarády s připnutou trikolorou na podporu Alexandera Dubčeka a svobody po karlovarských ulicích a pozorovali sovětské tanky a lidi roznášející protiokupační letáky. „Jako kluci jsme špehovali ruské základny, které byly na starém hřišti. (…) Pamatuji si letáky, jak létaly z helikoptér, a křik na ruské vojáky, kteří ani nevěděli, co se děje. Byli vysláni někam, kde budou osvobozovat, ale teď viděli nenávist lidí. Byl zmatek, chaos a obrovské zklamání,“ vypráví. Bylo to právě hluboké zklamání, když naše vláda přijala sovětský diktát, které se mu jako jedenáctiletému chlapci vrylo do paměti nejvíce.  

Po návratu do školy si pamatuje, že někteří učitelé, kteří s okupací nesouhlasili, museli ze školství odejít. Ti, kteří zůstali, jim situaci vysvětlovali tak, že je přišli „bratři osvobodit“ a nyní musí přijmout ruský diktát: „Se Sovětským svazem na věčné časy.“

Raději si lámali prsty popelnicemi

Po ukončení základní školy se Mark Jirásek vyučil v Ústí nad Labem chladírenským mechanikem. Vzpomíná, jak se z komínů tamních chemiček pravidelně valil barevný zapáchající dým, který činil město šedivým a zakouřeným. Po vyučení se mu dařilo několik let odkládat odchod na vojnu a následně získat povolení, aby sloužil jen pět měsíců, aby se mohl starat o svoji babičku. Zbylých devatenáct měsíců musel pracovat pro podnik Vojenské stavby. 

Na vojnu nastoupil v roce 1980 k vojenské pracovní jednotce v Mostě, pro kterou se i v té době mezi vojáky stále používal název „pétépáci“ (Pomocný technický prapor), přestože byl už v roce 1954 zrušen. S ostatními vojáky pokládal v povrchových uhelných dolech kolejničky pro důlní vlaky. 

Vzpomíná na praktiky, kterými si s kamarády zkoušeli zajistit „modrou knížku“, aby nemuseli na vojnu. Nezná nikoho, kdo by měl vojnu rád a kdo by na ni šel dobrovolně. „Zkoušeli jsme všechno, lámali jsme si prsty popelnicema, pálili jsme se a polykali jsme různé prášky. Byly takové finty, kdy se na tkaničku dal starý kousek slaniny, spolkl se a člověk čekal, jestli bude mít žloutenku,“ vypráví pamětník. Jenom několika málo kamarádům se však podařilo modrou knížku získat. Vojna podle nich byla „vymývání mozků“. „Myslím si, že to byl hlavní cíl… Nasměrovat člověka na dráhu, kterou oni chtěli, aby jel,“ vzpomíná. Na druhou stranu si ale myslí, že na špatné zkušenosti z vojny člověk zapomene a zůstanou hezké momenty, „perličky“,  o kterých pak lidé vypráví. Pamatuje si například, jak s kamarádem po večerce potají přelézali plot a utíkali do hospody. I když je nadřízení někdy přistihli a zavřeli do basy. „Ve vězení to bylo lepší, protože jsem tam byl sám a vyspal jsem se. Bylo to lepší než spát se čtyřiceti lidmi, kteří chrápou,“ vypráví. 

„Plastiky“ viděl celé až po revoluci

Mark Jirásek se nikdy nebál porušovat pravidla, která mu nedávala smysl, což se projevilo i tím, že se připojil k undergroundové karlovarské scéně, se kterou se setkával v restauraci Budvar. S Upishna Muwin Band se zpočátku podílel na organizaci apolitických zábavných akcí, kterých se účastnilo až kolem osmdesáti lidí. S kamarády založili fotbalovou jedenáctku a jezdili na dovolenou do povolených komunistických zemí, jako bylo Rumunsko nebo Bulharsko. Postupně se však stále více začal vymezovat vůči tehdejšímu režimu, se kterým se nedokázal smířit a který mu nedával smysl. 

S přáteli poslouchali Rádio Svobodná Evropa, sledovali pořad Rockpalast na západoněmecké hudební televizní stanici WDR nebo navštěvovali koncerty skupiny The Plastic People of the Universe. Stávalo se jim, že hned po vystoupení z vlaku na ně čekali příslušníci Sboru národní bezpečnosti, aby je zmlátili. „Plastiky jsem poprvé viděl celé, až když jsem se vrátil, protože tenkrát nás vždycky zmlátili nebo jsme je nemohli dokoukat,“ vypráví Mark Jirásek. Tyto zkušenosti ho ještě více utvrdily v nenávisti vůči totalitnímu komunistickému režimu. 

Chtěl, aby lidé věděli, o co vlastně   v Chartě 77 jde

V sedmdesátých letech se podle Marka Jiráska situace v Československu uklidnila. „Lidi tak nějak zatli zuby, vzdali se a připustili, že takový režim tu je… Brali to tak, že musí sklonit hlavu dolů, a prostě jeli,“ vypráví. Odpor vůči komunistickému režimu v něm rostl i na základě opakující se zkušenosti s jeho brutalitou. „Párkrát nás zbili a viděl jsem, jak bili i mladé holky… Nenávist rostla a chtěl jsem ji nějak projevit,“ vzpomíná. 

Začal proto aktivně proti režimu vystupovat. Nejprve rozšiřoval opoziční noviny, Listy. Když se mu dostala do rukou Charta 77 a přečetl si ji, souhlasil a bez váhání ji podepsal. Podpis pro něho znamenal novou naději, kterou uviděl v odboji, a uvěřil, že se situace ve společnosti může změnit. Po podpisu ho však někdo udal. Příslušníci Státní bezpečnosti udělali u Marka Jiráska několikrát domovní prohlídku, ale nic nenašli. Všechny písemnosti měl totiž dobře ukryté na půdě bytového domu, kde žil. „Všechno otevřeli, vyházeli šuplíky vzhůru nohama a hledali a hledali, aby něco našli. Když nic nenašli, zklamaně odešli… Byl jsem hodně naštvaný a rozzuřený. Nenávist tím ve mně jen rostla,“ vypráví.

Mark Jirásek tehdy nevěděl, kdo z jeho známých ho nebo přátele udává. Později zjistil, že to byli lidé, kteří tehdy nepracovali, což bylo nelegální. Místo toho, aby šli do vězení, raději přijali nabídku spolupráce se Státní bezpečností. „Samozřejmě jsme to nevěděli… Spadla mi brada, když jsem se dozvěděl, kteří lidé s nimi kolaborovali, do kterých bych to nikdy neřekl,“ vzpomíná. 

S přáteli začal Chartu 77 opisovat a šířit ji mezi lidmi. Chtěl, aby věděli, že Charta 77 vznikla jako protest vůči nedodržování lidských práv, k čemuž se komunistický režim stejně jako v roce 1968 přihlásil znovu i v roce 1975 v Helsinkách na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. „Dávali jsme ji do schránek, aby lidi měli možnost si ji přečíst, aby i když ji nepodepíší, alespoň věděli, o čem je,“ vypráví. Chartu 77 dával přečíst mnoha lidem. „Ale ti říkali: ‚Víš, Čendo, my máme rodinu. Máme dvě děti,‘“ vypráví. 

Zlomit se nenechal

U sebe v bytě, který mu zůstal po babičce, v té době zorganizoval setkání písničkáře Pepy Nose a básníka Heřmana Chromého. Na akci přijelo asi šedesát lidí. Netrvala však dlouho, protože za půl hodiny se objevilo asi patnáct policejních aut. Mark Jirásek vzpomíná, že lidé chtěli utíkat: „My jsme ale říkali: ‚Nikdo neutíkejte, neděláme nic špatného,‘“ vzpomíná. Policie akci zrušila a všem zkontrolovala občanské průkazy. Marka Jiráska odvezli k výslechu. Vyslýchali ho dva pracovníci Státní bezpečnosti. Jeden mu vyhrožoval, zatímco druhý se ho snažil přimět k podpisu po dobrém: „Můžeš mít krásný život, podepiš jen pár věcí.“ Zlomit se však nenechal a odpověděl: „‚Nepodepíšu, neřeknu vám nic…‘ Pak samozřejmě přišli a asi třikrát dělali domovní prohlídku, protože i mezi námi byli vždy udavači.“  

Ve stejné době také několikrát navštívil usedlost v Rychnově u Děčína disidentů a chartistů Květoslavy Princové a jejího manžela Jana. Princovi se ještě na několika dalších místech snažili vytvořit útočiště pro lidi z undergroundu, komunitu svobodně smýšlejících lidí, kteří se zde setkávali a někteří také trvale žili. Na jimi pořádané akce jezdil i Václav Havel nebo Pavel Landovský. Komunisté ale všechny jejich domy postupně zlikvidovali. 

Mark Jirásek věděl, že kvůli podpisu Charty 77 bude mít problémy, ale touha veřejně se postavit proti komunistickému režimu byla silnější. „Samozřejmě byli lidi, kteří stáli na mojí straně, kteří nenáviděli komunismus a režim. A byli lidi, kteří systém využívali, ale to je asi vždycky. Ti, kteří ho využívali, se měli samozřejmě líp,“ vzpomíná.

Podle něho byla Charta 77 důležitým momentem protikomunistické opozice na konci sedmdesátých let, ale myslí si, že dnešní mladí lidé ji nedokážou docenit. „Jejich generace to neprožila, a kdo to neprožil, nemá k tomu vztah,“ říká. 

V Československu pro sebe neviděl budoucnost

Mark Jirásek po podpisu Charty 77 věděl, že v komunistickém Československu nemá žádnou budoucnost. V roce 1982 ještě nikdo netušil, kdy komunismus padne. „Řekl jsem si, že tady přece nemůžu žít po zbytek života, a tak jsem začal plánovat emigraci,“ vzpomíná. 

Původně chtěl odcestovat jen s několika kamarády, ale ti si na poslední chvíli cestu rozmysleli. Když zjistil, že je jeho přítelkyně těhotná, narychlo se vzali, aby mohli odjet spolu jako manželé. Když pak sdělil svému otci, že odjíždí, hned druhý den mu oznámil, že se svou ženou a ročním synem jedou s ním. Nakonec koncem srpna 1982 odjeli všichni autem na „rodinnou dovolenou“ do Jugoslávie. Každý si s sebou vzal jen malé zavazadlo s několika osobními věcmi, aby nebyli podezřelí a neprozradili se. V Bělehradě se Mark Jirásek přihlásil jako politický uprchlík na úřadu OSN. Jeho otce však úřad nejprve přijmout nechtěl. Nakonec na synovy vytrvalé přímluvy status uprchlíka díky podpisu manifestu 2000 slov dostal také. Po více než měsíci života v malém stanu v kempu se mohli v říjnu přestěhovat do malého staršího hotelu. Zajištěné měli ubytování a stravu. Ale chyběla jim řada osobních potřeb a další jídlo, které jeho těhotná žena potřebovala. „Musel jsem pracovat načerno. Pár z nás pracovalo na stavbě, i když to bylo zakázané. Dělali jsme kopáče a vozili kolečko. Někdy jsme dostali zaplaceno a někdy ne,“ vypráví pamětník.

Jako politický uprchlík v těchto podmínkách čekal na tzv. sponzora, organizaci nebo jednotlivce, který by mu zajistil letenky, pomohl mu se v nové zemi zorientovat, zajistil ubytování, finanční podporu atd. Přestože v té době nabízela v tomto směru nejlepší podmínky Austrálie, do které mohl vycestovat společně s otcem a jeho rodinou, na poslední chvíli se na přání manželky rozhodli odcestovat do USA. 

Nový domov našel v Portlandu

Ve Spojených státech amerických byli přijati v Salt Lake City ve státě Utah, jehož velkou část obyvatel tvoří tzv. mormoni. Právě v náboženských důvodech spatřuje Mark Jirásek skutečnost, že sponzora našli právě zde. Jako emigranti přijeli do neznáma, bez znalosti jazyka, bez finančních prostředků jen s malým zavazadlem, a byli proto odkázáni na pomoc druhých. „Mormoni toho využívali. Chodili a říkali: ‚Tady mi to podepiš a zítra máš práci. Zítra máš byt, zítra máš půjčku, zítra máš všechno,‘“ vzpomíná. 

Situaci vnímal tak, že tato křesťanská církev chce využít jeho těžké existenční situace a donutit ho, aby se stal jejím členem, což pro něho bylo nepředstavitelné. Podle Marka Jiráska menší část československých uprchlíků v Utahu čekala na jiné řešení než vstoupit do církve nebo se vrátit do Československa. Někteří emigranti, když zjistili, jak je pro ně situace v USA těžká, odjeli zpět domů. I když Mark Jirásek také zažíval těžké chvíle a toužil se vrátit domů, chtěl zůstat, protože byl za nedovolené opuštění republiky odsouzen na pět let vězení. „Zatnuli jsme zuby a čekali, že se něco stane. A ono se většinou něco stane. Jen člověk musí chvíli počkat,“ vypráví. Nakonec se seznámil s Čechem, jehož manželka pocházela z Portlandu, do kterého se s rodinou vraceli, a nabídli mu, že mohou jet s nimi. Neváhal a začal tam s rodinou nový život.

Z bídy ho vysvobodila rozbitá lednice

Přestože byl pro něho v Portlandu život zpočátku velice těžký, pracoval v hotelu jako uklízeč a myč nádobí, osud mu nabídl pomocnou ruku. Jednoho sobotního večera přestala v hotelu fungovat velká lednice plná jídla a provozní nemohl najít nikoho, kdo by ji opravil. Mark Jirásek se nabídl, že jim pomůže. Nejdříve mu jako uklízeči nedůvěřovali a odmítli ho, ale když jiného opraváře nenašli, požádali ho, aby to zkusil. „Druhý den jsem byl v údržbě a za rok jsem byl vedoucí údržby… Najednou jsem měl byznys a pracovalo pro mě sedm lidí,“ vypráví. První tři roky pro něho byly velice těžké a protrpěl si je, ale během dalších let si doplnil potřebné vzdělání a řídil velké stavby. „Měl jsem kancelář a chodil jsem v saku, takže se mi ještě splnil ‚americký sen‘… Malý baráček, houpací křeslo, dva vlčáci a láhev whisky,“ vzpomíná. 

Zpátky doma 

Sametovou revoluci v Portlandu sledoval s velkým nadšením. V tamním tisku o Československu tehdy novináři psali, že je to bohatá země s velkou budoucností. „Když jsem ale viděl, jak si zemi sami rozkradli a rozprodali, bylo mi to hodně líto,“ vypráví. 

Československo navštívil začátkem devadesátých let a poté znovu v roce 2000, kdy zde byl na svatební cestě se svou druhou ženou Glendie. Seznámili se v době, kdy pamětník působil jako instruktor karate. Její rodiče byli původní domorodí obyvatelé Ameriky. Mark Jirásek se tak díky své ženě pravidelně účastnil setkání s náčelníky různých kmenů. Sblížil se s nimi natolik, že od nich dostal jméno Velká bílá želva, která podle Čerokézů představuje stvoření světa, který želva nese na svých zádech. Glendie se v České republice zalíbilo natolik, že po návratu spolu začali postupně plánovat život v Evropě. V roce 2014 se přestěhovali do Karlových Varů. „Je nadšená kulturou, lidmi. Všechno se jí tu líbí,“ vypráví o své ženě. Velice ji překvapily výhody našeho zdravotního a sociálního systému, které ze Spojených států neznala a kterých si podle pamětníka velice váží.

Po návratu zpět domů se pamětník několikrát kvůli své emigraci setkal s výčitkami. „Podepsal jsi Chartu a měl jsi tady zůstat. Proto jsi ji podepsal,“ vzpomíná. Jeho protikomunistická činnost trvala asi čtyři roky. Souhlasí s tím, že když člověk začne bojovat, měl by boj dokončit. „Jsou lidi, kteří tady zůstali, a myslím si, že se zasloužili daleko více než já – tím, že zůstali a bojovali dál,“ říká. Jako mladý člověk ale v Československu žít nechtěl, protože pro sebe v životě neviděl do budoucna žádné možnosti. 

Na závěr rozhovoru pro Paměť národa Mark Jirásek mladým lidem vzkazuje: „Vypněte telefony a začněte se zajímat, co se děje, proč se to děje a proč a jak to chcete změnit.“ Podle pamětníka je na mladých lidech, aby si vybojovali stát, ve kterém chtějí žít. Věří, že národ, který za svou svobodu nebojuje, si ji nezaslouží.