Mgr. Ing. Marie Jílková

* 1950

  • „Pak jsem třeba zažila, že jsem šla do obchodu obuvi a tam přišel důstojník, se dvěma – my jsme jim říkali pucfleci. Měli velké kufry a on řekl: ,Všecko!´ Takže všechny boty, co tam měl, mu ta paní dala do těch kufrů a on zaplatil, úplně novými penězi vytisknutými. Prostě krásné, nové a teď to tam sázel, zaplatil a šel. A já říkám: ,A co my? A co já?´ Nic."

  • „Ve škole, ještě když jsem chodila do toho náboženství, jak se nám vysmívali a tak, tak si moc dobře vzpomínám jako dnes, že pan ředitel, soudruh ředitel tedy tehdy, nám vyprávěl předmět, co jsme měli, a najednou do toho dal jak to náboženství je utopické, jaká to je utopie, jaká je to pohádka a já nevím co. A já jsem se přihlásila, takhle jsem zvedla prst a řekla jsem mu: ,Soudruhu řediteli, ještě se nikdo nevrátil, kdo zemřel, aby nám řekl, jestli existuje, nebo neexistuje život věčný.' A sedla jsem si. Pan ředitel ztichl, děcka ztichla a já jsem se sama lekla, co jsem řekla."

  • „Ale potom, jak šel čas, tak později jsem se seznámila... nebo k nám chodili dva salesiáni, ta jména už znám, kteří zase nebyli zavření, ale ztratili státní souhlas a byli natěrači a malíři a chodili k nám potajmu. A to jsem jednou zjistila, když jsem ráno šla na záchod a u nás v kuchyni byl prostřený stůl, svíce, kříž a konala se tam mše. A prostě, moji rodiče mi řekli, že to nesmím nikde říkat, že by tihle hodní páni byli zavření, a tak jsem se potom už mohla toho účastnit. Anebo chodili k nám na návštěvu. Byli to salesiáni, jeden se jmenoval Augustin Holík a druhý byl Foglík, a to jméno... teď mi to vypadlo."

  • „Celou dobu jsem uvažovala, jestli jsem měla někdy strach, ale přišla jsem na to, že ano. Strach jsem měla, když jsme s manželem jezdili na zakázané křesťanské akce, které trvaly od středy do neděle, a děti jsme měli u mých rodičů. A někdy jsme i utíkali oknem, když tam přišli estébáci – takže někdy jsem měla strach, jestli se vrátíme domů a nezavřou nás, to jsem měla strach."

  • „To je právě ta vaše otázka, jak jsem si jako dítě uvědomila, jak je ten komunistický režim zrůdný. Moji rodiče schovávali dva kněze, my jsme bydleli v podkroví v Šumperku a tam byla taková půda a v té půdě byli. A já jsem jednou náhodou vyšla, potřebovala jsem na záchod, a v kuchyni byl stůl a tam byla mše. A tatínek mi řekl: ,Jestli toto někde řekneš, nesmíš to nikde říct, aby nešli do vězení. A když budeš ticho, budeš se moct zúčastnit.´ Já jsem poprvé v životě – bylo mi pět roků – viděla, že se u nás odehrává tato událost. A pak jsem se dozvěděla, že šumperský kaplan vzal na sebe to, že ty kněze ukrývali rodiče, a můj tatínek nešel do vězení a šel místo toho ten šumperský kaplan. A já jsem ho měla hrozně ráda, byl to hodný člověk, a toto, co udělali, ve mně zůstalo navždycky a věděla jsem, že to je zrůdný režim, který zavírá hodné lidi pro nic za nic, jenom, že chtějí někomu pomoct."

  • Full recordings
  • 1

    Zábřeh , 16.11.2024

    (audio)
    duration: 17:26
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Olomouc, 06.02.2025

    (audio)
    duration: 02:05:50
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Můj spolužák byl Jan Zajíc

V době maturity
V době maturity
photo: archiv pamětnice

Marie Jílková se narodila 8. února 1950 v Šumperku do silně katolicky orientované rodiny. Její rodiče Josef a Amálie Hanákovi v 50. letech ukrývali kněze, které pronásledovala Státní bezpečnost. Marie vystudovala šumperskou strojní průmyslovku a jejím spolužákem zde byl Jan Zajíc – mladý muž, který coby lidská pochodeň číslo dvě následoval čin Jana Palacha, jenž se v lednu 1969 upálil na protest vůči narůstající letargii občanů Československa proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968. V roce 1969 se pamětnice zúčastnila studentské tryzny za Jana Zajíce a zároveň byla i na jeho pohřbu, kde tehdy fotografoval její nastávající manžel Adolf Jílek. Fotografie se dochovaly. Po celou dobu normalizace se potýkala s šikanou kvůli své víře. Přesto v roce 1974 promovala na brněnském Vysokém učení technickém (VUT) jako strojní inženýrka. Spolu s manželem se účastnili tajných náboženských seminářů, které v kraji pořádal kněz a filozof Josef Zvěřina. Po sametové revoluci se Marie Jílková i se svým manželem zapojila v komunální politice, ve které působila ještě v době natáčení rozhovoru (2025). S manželem Adolfem vychovali čtyři děti, v roce 2025 žili v Dolních Studénkách.