Mgr. Ing. Marie Jílková

„Ve škole, ještě když jsem chodila do toho náboženství, jak se nám vysmívali a tak, tak si moc dobře vzpomínám jako dnes, že pan ředitel, soudruh ředitel tedy tehdy, nám vyprávěl předmět, co jsme měli, a najednou do toho dal jak to náboženství je utopické, jaká to je utopie, jaká je to pohádka a já nevím co. A já jsem se přihlásila, takhle jsem zvedla prst a řekla jsem mu: ,Soudruhu řediteli, ještě se nikdo nevrátil, kdo zemřel, aby nám řekl, jestli existuje, nebo neexistuje život věčný.' A sedla jsem si. Pan ředitel ztichl, děcka ztichla a já jsem se sama lekla, co jsem řekla."

„Ale potom, jak šel čas, tak později jsem se seznámila... nebo k nám chodili dva salesiáni, ta jména už znám, kteří zase nebyli zavření, ale ztratili státní souhlas a byli natěrači a malíři a chodili k nám potajmu. A to jsem jednou zjistila, když jsem ráno šla na záchod a u nás v kuchyni byl prostřený stůl, svíce, kříž a konala se tam mše. A prostě, moji rodiče mi řekli, že to nesmím nikde říkat, že by tihle hodní páni byli zavření, a tak jsem se potom už mohla toho účastnit. Anebo chodili k nám na návštěvu. Byli to salesiáni, jeden se jmenoval Augustin Holík a druhý byl Foglík, a to jméno... teď mi to vypadlo."

„Celou dobu jsem uvažovala, jestli jsem měla někdy strach, ale přišla jsem na to, že ano. Strach jsem měla, když jsme s manželem jezdili na zakázané křesťanské akce, které trvaly od středy do neděle, a děti jsme měli u mých rodičů. A někdy jsme i utíkali oknem, když tam přišli estébáci – takže někdy jsem měla strach, jestli se vrátíme domů a nezavřou nás, to jsem měla strach."

„To je právě ta vaše otázka, jak jsem si jako dítě uvědomila, jak je ten komunistický režim zrůdný. Moji rodiče schovávali dva kněze, my jsme bydleli v podkroví v Šumperku a tam byla taková půda a v té půdě byli. A já jsem jednou náhodou vyšla, potřebovala jsem na záchod, a v kuchyni byl stůl a tam byla mše. A tatínek mi řekl: ,Jestli toto někde řekneš, nesmíš to nikde říct, aby nešli do vězení. A když budeš ticho, budeš se moct zúčastnit.´ Já jsem poprvé v životě – bylo mi pět roků – viděla, že se u nás odehrává tato událost. A pak jsem se dozvěděla, že šumperský kaplan vzal na sebe to, že ty kněze ukrývali rodiče, a můj tatínek nešel do vězení a šel místo toho ten šumperský kaplan. A já jsem ho měla hrozně ráda, byl to hodný člověk, a toto, co udělali, ve mně zůstalo navždycky a věděla jsem, že to je zrůdný režim, který zavírá hodné lidi pro nic za nic, jenom, že chtějí někomu pomoct."