The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Jesenská (* 1942  )

Ve všem jsem viděla jen to dobré

  • narozena 6. ledna 1942 v Blatnici pod Svatým Antonínkem
  • v roce 1961 maturovala na Střední pedagogické škole v Kroměříži
  • po maturitě vstoupila do komunistické strany
  • po nástavbě absolvovala Pedagogický institut v Gottwaldově
  • v roce 1963 se stala ředitelkou mateřské školy v Milokošti u Veselí nad Moravou
  • jako ředitelka mateřských škol působila až do roku 1985
  • v letech 1986–1989 pracovala v Okresní odborové radě v Olomouci v kabinetu odborářské výchovy
  • po sametové revoluci z komunistické strany vystoupila

Osvobození jsme prožili ve sklepě

Jaroslava Jesenská se narodila 6. ledna 1942 v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Přesto, že byla válečným dítětem, její rodiče, Jan a Růžena Hanákovi, prožili období světového konfliktu v relativním klidu. Měli hospodářství, které jim stačilo k uživení. A navíc vlastní vinohrad. Jaroslavě byly tři roky, když přišlo osvobození. „Prožívali jsme to ve sklepě pod domem, ty nálety. A tatínek, který se nebál a byl zvědavý, vylezl vždycky na půdu a sledoval ty boje,“ vypravuje pamětnice.

Jít do školy znamenalo nemuset na pole

Jaroslava Jesenská vzpomíná na to, že její maminka navštěvovala katolickou sportovní organizaci Orel a tatínek zase jezdil na všesokolské slety. Je známo, že obecně se tyto dvě organizace kvůli náboženské intoleranci některých představitelů Sokola navzájem příliš v lásce neměly. Jan a Růžena Hanákovi však k sobě našli cestu a v lásce vychovávali své tři dcery, nejstarší Marii, prostřední Jaroslavu a nejmladší Annu. Doma se buď pracovalo, nebo četlo. Jaroslava Jesenská vzpomíná, že za špatného počasí, kdy nemusela se sestrami pomáhat na rodinném hospodářství, seděli všichni v jedné místnosti a četli. „Bylo to u nás doma jako čtenářský kroužek,“ líčí. Ráda chodila i do školy. Znamenalo to pro ni, že nemusí jít pracovat na pole. Ve třídě bylo teplo, knihy a paní učitelka, kterou měla Jaroslava ráda. Již během základní školy se rozhodla, že se stane učitelkou v mateřské škole.

Šibenice na vratech

Po únorovém převratu v roce 1948 vstoupili v Blatnici někteří lidé do komunistické strany. Mezi ně patřil i Jan Hanák, otec pamětnice. Ve vsi byl prý oblíbený jako schopný a pracovitý člověk. S členstvím ve straně přišla i nabídka zastávat čestnou a neplacenou funkci tajemníka v místním národním výboru. Ne všem se to však zamlouvalo a dávali to Hanákovým tvrdě najevo. „Tatínek byl velice hodný, nikomu neubližoval, spíš každému pomohl, takže většina lidí ho měla ráda. Ale samozřejmě se našli lidi, co mu záviděli a rádi ho neměli. Takže se nám na tom našem domě objevila vápnem namalovaná šibenice, kliky jsme měli pomazané výkaly a vůz žebřiňák, který jsme jednou neměli uklizený ve stodole, ale nechali jsme ho před domem, tak tam najednou nebyl, a tatínek když se podíval nahoru, tak zjistil, že ten vůz byl do posledního šroubečku rozšroubovaný a rozvěšený a popřivazovaný na dvou stromech před tím naším domem,“ vzpomíná Jaroslava Jesenská.

Vaše dcera musí vystoupit z církve

Přesto, že její otec byl členem strany a tajemníkem blatnického národního výboru, nevyhnul se tlaku k odevzdání hospodářství nově vznikajícímu družstvu. Když se v roce 1953 hlásila Marie, starší sestra pamětnice, na Střední pedagogickou školu do Kroměříže, přijali ji pod podmínkou, že Jan Hanák do družstva vstoupí. Díky tomu mohla Marie studovat, ale těsně před zkouškou dospělosti přišlo další ultimátum: „Vaše dcera musí vystoupit z církve, jinak neodmaturuje!“ Jaroslava Jesenská vzpomíná, že pro většinu silně nábožensky založených obyvatel Blatnice to bylo nepochopitelné. „Rázem se z nás stali neznabozi,“ vypravuje. Přitom, jak sama vzpomíná, na nedělní bohoslužby chodily většinou jen ženy s dětmi. Muži se za nimi vypravili na kolech, která místo u fary zaparkovali před hostincem, kde se hrál mariáš a popíjelo nedělní pivo.

Sama bych do strany nevstoupila

Když se Jaroslava hlásila na stejnou školu jako její starší sestra, vystoupila pro jistotu z církve také. Marie v té době maturovala a ihned po ukončení studia vstoupila do komunistické strany. „Já když jsem dostudovala v Kroměříži, tak jsem dostala víceméně za úkol, abych pozvedla úroveň místní svazácké organizace, a stala jsem se tam předsedkyní. A začali jsme organizovat v našem novém kulturním domě čaje o páté. Svědomitě jsem posílala hlášení z činnosti a najednou mne vytipovali a navrhli na kandidátku do strany a zároveň mi ta organizace dělala ručitele na vstup. Dostala jsem se do strany jako slepý k houslím. Sama bych tam asi nevstoupila. Já si myslím, že k těm všem funkcím jsem se dostala proto, že jsem měla osm roků samé jedničky a maturovala jsem v Kroměříži taky se samýma jedničkama, proto mě asi všichni všude volili. Já jsem neuměla říkat ne, takže jsem to přijímala, ale že bych z toho byla nadšená, to ne,“ vypravuje pamětnice.

Ředitelkou ve dvaceti letech

Po ukončení střední školy byla Jaroslava Jesenská doporučena ke dvouletému nástavbovému studiu na Pedagogickém institutu v Gottwaldově. Díky tomu se ve svých dvaceti letech mohla stát ředitelkou mateřské školy v Milokošti. Později působila jako ředitelka nově založené podnikové mateřské školy Kordárna u Blatnice. Ve vedoucích funkcích setrvávala až do sametové revoluce v roce 1989.

Přátelům půjčovala zakázané knihy

Přesto, že byla členkou strany a ředitelkou mateřské školy, měla pamětnice ve své domácí knihovně tituly od Josefa Škvoreckého, Milana Kundery či Ludvíka Vaculíka. Četla i Alexandra Solženicyna a Jana Procházku, který napsal scénář k trezorovému filmu Ucho. Jaroslava Jesenská knihy půjčovala svým přátelům a známým. Strach z toho, že ji za to někdo udá, neměla. „Viděla jsem vždy v každém jen to dobré,“ dodává k tomu.

Ve výkopech pracovaly ženy

V roce 1966 se provdala za Rostislava Jesenského a přestěhovala se za ním do Olomouce. A zařídila svatební cestu na Krym. Zarazilo ji, když při návštěvě Kyjeva viděla ženy, jak pracují ve výkopech. Městem se procházeli vyšňoření a načesaní Američané, kteří se na ně dívali svrchu. Že to byli Američané, se Jaroslava Jesenská dozvěděla od průvodkyně a jejich přítomnost si vysvětluje tak, že šlo o bohaté důchodce, kteří trávili podzim života cestováním. Také ji překvapilo, že do hotelu, kde byli ubytovaní, nesměly ženy vstoupit v kalhotách.

Jak nás mohli napadnout naši bratři?!

Když se jim o dva roky později narodil syn, překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa a do země se začala pomalu, ale nevyhnutelně vkrádat normalizace. „Jednadvacátého srpna mi volal manžel: ,Pusť si rádio, napadli nás Rusáci!‘ Já jsem se podivila, jak nás mohli napadnout naši bratři Rusáci. On říká: ,Pusť si to rádio a dozvíš se to.‘ Já jsem mu nevěřila. No ale bylo to tak, všichni si mysleli, že to je na chvilku, ale bylo to na půl života,“ vzpomíná Jaroslava Jesenská. Její manžel nikdy nesouhlasil a nikdy se nesmířil s tím, že je pamětnice členkou strany. Po vpádu sovětských vojsk do Československa si nechal narůst plnovous s tím, že jej oholí, až odejdou. 

Při prověrkách v roce 1970 nemusela Jaroslava Jesenská vymýšlet důvody, jak se vykroutit z otázky, zda s invazí Sovětů souhlasí. U komise řekla, že v té době měla čerstvě narozeného syna a nic jiného ji nezajímalo. Prověrkou prošla a obdržela zbrusu novou stranickou legitimaci. Někteří ale prověrkami neprošli. Jaroslava Jesenská vzpomíná na příběh souseda z paneláku, kde s manželem žili. „Náš soused byl inženýr a pracoval v Teplotechně. Dělal různé projekty, a když je měl obhajovat v cizině, najednou nemohl, jezdil někdo jiný. Vykládám si to tak, že neprošel prověrkou nebo byl vyloučený ze strany. Jednou přišla jeho žena a prosila mého manžela, ať si vezme vrtačku a jde s ní. Nemohla se dostat do bytu. Ten její manžel tam byl, brokovnicí se zastřelil,“ vypravuje pamětnice.

Četla jsem i Vokno

V roce 1974 se Jesenským narodila dcera. Jaroslava Jasenská vzpomíná na to, že její děti patřily k takzvané závadové mládeži: „Naše děti milovaly Karla Kryla, zpívaly ho a četly Vokno. Já si myslím, že vůbec nejsou hrdé na moji stranickou minulost. Ale já jsem si to Vokno také přečetla. Z dlouhých vlasů syna jsem nebyla nadšená, dcera chodila vyholená, dlouhé vlasy měla červené a zelené. Byla jsem z toho nešťastná, ale nemluvila jsem jim do toho.“ Přesto, že se její děti vymykaly normalizační představě o šťastné mládeži, pamětnice se snažila být tolerantním rodičem. Když v roce 1989 přišla sametová revoluce, bylo dceři patnáct let a tu dobu trávila na internátu. Syn byl na vojně. Do revolučního dění se podle pamětnice nijak nezapojili, i když by nejspíš chtěli.  

„A já jsem si po sametové revoluci dala k MDŽ dárek a šla jsem odevzdat svůj stranický průkaz,“ uzavírá své vyprávění Jaroslava Jesenská.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století